Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Krištofové, zastoupené Mgr. Tomášem Palíkem, advokátem se sídlem Husova 200/16, Brno, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2021, č. j. 8 As 38/2021-51, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného usnesení Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a princip rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že skupina šesti navrhovatelů - mezi nimi i stěžovatelka - brojí kasační stížností proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") ze dne 16. 12. 2020, č. j. 73 A 7/2020-12, kterým bylo částečně zrušeno opatření obecné povahy specifikované v tomto rozsudku krajského soudu. Dva z navrhovatelů (mezi nimi i stěžovatelka) neuhradili za společně podanou kasační stížnost soudní poplatek. Proto je Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 10.
2. 2021, č. j. 8 As 38/2021-10, vyzval k uhrazení soudního poplatku ve lhůtě 15 dnů od doručení daného usnesení. Toto usnesení bylo uvedeným dvěma navrhovatelům doručeno prostřednictvím jejich společného zástupce dne 10. 2. 2021. Téhož dne byl soudní poplatek ve výši 5 000 Kč uhrazen bez uvedení specifického symbolu platby. Nejvyšší správní soud proto vyzval zástupce navrhovatelů ke sdělení, za kterého ze dvou navrhovatelů byl soudní poplatek uhrazen. Poté byl dne 15. 3. 2021 uhrazen soudní poplatek ve výši 5 000 Kč, který byl označen specifickým symbolem odpovídajícím osobě stěžovatelky.
Dne 17. 3. 2021 Nejvyšší správní soud obdržel přípis, ve kterém zástupce navrhovatelů sdělil, že za stěžovatelku byl soudní poplatek uhrazen již dne 19. 2. 2021, ovšem omylem na nesprávný účet.
3. Za této situace Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným usnesením řízení o kasační stížnosti stěžovatelky zastavil a soudní poplatek opožděně uhrazený stěžovatelkou jí vrátil. V odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení odkázal na úpravu obsaženou v zákoně č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), podle níž platí, že u poplatku za řízení vzniká poplatková povinnost podáním kasační stížnosti a tímto okamžikem je též poplatek splatný.
Nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu (zde kasační stížnosti) zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou určí v délce alespoň 15 dnů. Po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. Podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích výslovně platí, že k zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží. Soudní poplatek je přitom zaplacen v den, kdy je částka soudního poplatku skutečně připsána na účet soudu. Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že zástupce stěžovatelky neuhradil soudní poplatek pouhou chybou a soudní poplatek zjevně zamýšlel uhradit (uvedl chybný kód banky).
V tomto smyslu je tak nutné dospět k závěru, že za stěžovatelku byl uhrazen soudní poplatek až dne 15. 3. 2021, tedy po uplynutí lhůty. Nejvyšší správní soud proto řízení o kasační stížnosti stěžovatelky zastavil s tím, že řízení o kasačních stížnostech ostatních navrhovatelů bude pokračovat.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí odkazuje na údajně nepřiléhavé usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 12. 2020, č. j. 4 Afs 201/2020-23 (viz www.nssoud.cz), v němž tehdejší stěžovatelka podala neodůvodněnou žádost o prodloužení lhůty k uhrazení soudního poplatku. Odkaz Nejvyššího správního soudu na jeho rozsudek ze dne 28. 3. 2018, č. j. 8 Afs 37/2018-51, je podle stěžovatelky také nepřiléhavý, neboť zde se Nejvyšší správní soud zabýval nedůvodným zkrácením lhůty k zaplacení soudního poplatku.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí nutná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné okolnosti známy.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud především uvádí, že esenciální součástí práva jednotlivce na soudní ochranu je právo na přístup k soudu, zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Toto právo podléhá některým omezením, jež jsou vtělena do procesních předpisů v zájmu efektivity řízení; žádné z těchto (legitimních) omezení však nesmí být nepřiměřené a nesmí narušovat podstatu chráněného základního práva. K zásadně přípustným omezením patří též povinnost účastníka zaplatit soudní poplatek, jelikož usnesení, kterým se zastavuje řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku, může být způsobilé bezprostředně zasáhnout do základních práv účastníka řízení [srov. k tomu stanovisko pléna sp. zn. Pl.
ÚS-st. 35/13 ze dne 23. 4. 2013 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.)]. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně uvedl, že o protiústavnost jde i tehdy, vybočuje-li procesní postup soudu ze zákonných pravidel, jež řízení před ním upravují, a toto vybočení je způsobilé se promítnout (stěžovateli negativně) do jeho výsledku. Deficit postupu soudu při chybném posouzení poplatkové povinnosti je proto způsobilý zasáhnout do ústavně zaručeného práva na přístup k soudu.
8. V nyní posuzované věci je podstatné a mezi účastníky řízení nesporné, že právní zástupce stěžovatelky uhradil soudní poplatek za její osobu (vztaženo k její kasační stížnosti) objektivně nahlíženo skutečně opožděně; byť v důsledku - lidsky pochopitelné - administrativní chyby (chybného zadání kódu banky). V soudem určené lhůtě, odpovídající § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, proto na účet soudu nedorazila příslušná platba a Nejvyšší správní soud proto nemohl postupovat jinak, než zastavením řízení. Podle § 9 odst. 1 věta třetí zákona o soudních poplatcích ve znění zákona č. 296/2017 Sb. totiž platí, že "[k] zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží".
9. Tuto právní úpravu přitom plénum Ústavního soudu shledalo ústavně konformní, když návrh na zrušení této části ustanovení § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích nálezem sp. zn. Pl. ÚS 9/20 ze dne 30. 3. 2021 zamítlo. Ústavní soud zde zejména uvedl, že "právo na přístup k soudu je v čl. 36 odst. 1 Listiny formulováno tak, že "[k]aždý se může domáhat stanoveným postupem svého práva". Na této formulaci je podstatná podmínka, že práva se lze domáhat "stanoveným postupem". Ústavní soud považuje "stanovený postup" upravený v napadeném ustanovení za přísný, avšak ústavně konformní. Každý poplatník nese vlastní odpovědnost za to, že se soudní poplatek dostane do dispozice soudu řádně a včas, bez ohledu na to, jaký způsob k jeho úhradě zvolí."
10. Na případ stěžovatelky pak nelze aplikovat ani právní závěry obsažené v nálezu sp. zn. III. ÚS 1136/20 ze dne 2. 6. 2020, neboť v tam posuzovaném případě byl soudní poplatek na účet soudu ve stanovené lhůtě zaplacen; pouze byl v důsledku pochybení tehdejšího stěžovatele v použité identifikaci variabilním symbolem přiřazen k jiné spisové značce, takže daný soud měl reálnou možnost podle dalších identifikačních údajů předmětnou platbu přiřadit ke správnému řízení. Jak zdejší soud uvedl v právě citovaném nálezu, "pro řádné zaplacení soudního poplatku je totiž rozhodující pouze připsání částky na účet soudu, u něhož je řízení vedeno, nikoliv přiřazení ke konkrétní věci, o níž je řízení u tohoto soudu vedeno." V nyní posuzované věci však předmětná platba v dané lhůtě na účet soudu uhrazena nebyla.
11. S ohledem na uvedené nelze než konstatovat, že Nejvyšší správní soud ve věci stěžovatelky postupoval zcela v souladu se zákonnou úpravou, kterou Ústavní soud v nedávném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/20 shledal ústavně souladnou, pokud řízení o její kasační stížnosti pro opožděnou úhradu soudního poplatku zastavil.
12. Ústavní soud tedy uzavírá, že napadeným usnesením nebyla porušena základní práva stěžovatelky a proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. května 2021
Radovan Suchánek v. r. předseda senátu