Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti obchodní společnosti BUFFLER s. r. o., sídlem Krátká 224, Velké Březno, zastoupené Mgr. Štěpánem Jaklem, advokátem, sídlem Mírové náměstí 157/30, Litoměřice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2023 č. j. 23 Cdo 3198/2022-404, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. května 2022 č. j. 11 Co 66/2022-329 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. září 2021 č. j. 34 C 139/2017-280, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Tomáše Stratila, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a že porušen byl i čl. 90 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresní soud v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") uložil stěžovatelce, aby zaplatila vedlejšímu účastníkovi částku 204 900 Kč s příslušenstvím oproti povinnosti vedlejšího účastníka vydat jí blíže specifikované vozidlo a dále jí uložil zaplatit náhradu nákladů řízení, a to vedlejšímu účastníkovi ve výši 133 793 Kč a České republice - okresnímu soudu ve výši 4 103 Kč. Okresní soud vyšel z toho, že stěžovatelka (jako prodávající) uzavřela s vedlejším účastníkem (jako kupujícím) dne 15. 1. 2015 kupní smlouvu, jejímž předmětem byl prodej blíže specifikovaného vozidla. Vedlejšímu účastníkovi bylo vozidlo dodáno dne 17. 4. 2015. Dopisem ze dne 1. 9. 2016 vedlejší účastník od kupní smlouvy odstoupil. Podle okresního soudu byly splněny podmínky pro odstoupení od smlouvy podle § 2001 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, vzhledem k opakovanému výskytu stejné vady (§ 2169 odst. 2 občanského zákoníku) po záruční opravě, jež existovala již v době prodeje a kterou vedlejší účastník v záruční době reklamoval. Z tohoto důvodu rozhodl o vrácení již poskytnutých vzájemných plnění.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil a stěžovatelce uložil povinnosti nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 31 650,20 Kč.
4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 11 422 Kč. Uvedený soud dospěl k závěru, že dovolání proti rozhodnutí ve věci samé není zčásti přípustné podle § 237 o. s. ř., zčásti trpí vadami, a směřuje-li proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, pak že není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy neprovedly všechny jí navržené důkazy, zejména důkaz revizním znaleckým posudkem, v důsledku čehož nebyl skutkový stav zjištěn úplně. Dále argumentuje tím, že soud je oprávněn odmítnout důkaz pouze tehdy, je-li jisté, že není přínosný a konečně tvrdí, že napadená rozhodnutí jsou nesrozumitelná a nepřezkoumatelná, neboť není zřejmé, zda ke svému "vnitřnímu přesvědčení" (míněno v souvislosti s výsledkem hodnocení důkazů) dospěly důvodně, resp. že myšlenkové postupy obecných soudů nejsou jasné, srozumitelné a v souladu s principy logického uvažování.
6. V návaznosti na uvedené stěžovatelka specifikuje jednotlivé reklamované vady, z nichž se nejvíce reklamací týkalo převodovky, přičemž zjištění právě těchto vad, pro které vedlejší účastník odstoupil od smlouvy, považuje za zásadní. Má za to, že byly způsobeny chybným používáním vozidla, zejména agresivním řazením [(a) převážným použitím převodu "H"] Nadto soudy nižších stupňů nerozlišovaly mezi pojmy řazení, převodovka a variátorová soustava, v důsledku čehož dospěly k chybnému závěru o opakovaném výskytu vad.
7. Současně stěžovatelka prezentuje obsah znaleckého posudku vypracovaného soudním znalcem (dále jen "znalec"), přičemž polemizuje se závěrem, že příčinou poruchy táhel řazení byla porucha variátoru, kterou vozidlo trpělo již v době předání vedlejšímu účastníkovi, a nikoliv neodborné zacházení vedlejšího účastníka vyloučené znalcem.
8. Podle stěžovatelky znalec neměl dostatečnou odbornost a navrhla proto vypracování revizního znaleckého posudku [srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015 sp. zn. II. ÚS 2172/14 (N 54/76 SbNU 747)]; soud však tomuto návrhu ("nepochopitelně") nevyhověl.
9. Stěžovatelka dále uvádí, že znalec při svém výslechu nepravdivě uvedl, že po provedené prohlídce vozidla v Terezíně komunikoval s jejími zaměstnanci, úplně pravdivá nebyla ani svědecká výpověď Stanislav Stratila (otce vedlejšího účastníka), neboť jmenovaný přišel do kontaktu se znalcem již při první prohlídce v Olomouci, i když uvedl, že prohlídce nebyl přítomen; namítá také, že soud nepřihlédl k výpovědi svědka Michala Vajgla, jejího technika.
10. Stěžovatelka konečně shrnuje, že v soudním řízení nebylo zodpovězeno, v čem spočívala vada variátoru při koupi vozidla, která způsobila nefunkčnost celého řadícího zařízení, a tedy ani to, zda byla reklamace oprávněná (a potažmo odstoupení od smlouvy po právu), a namítá, že jím vznesené námitky proti znaleckému posudku nebyly vypořádány.
11. Krajskému soudu pak stěžovatelka vytýká, že se věcí v podstatě nezabýval a převzal argumentaci okresního soudu, jehož postup má kolidovat s právním názorem Nejvyššího soudu obsaženým v rozsudku ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. 28 Cdo 4118/2010. Dodává, že je třeba zohlednit užívání vozidla vedlejším účastníkem, a proto nelze nárokovat jeho plnou (kupní) cenu, a upozorňuje, že vozidlo bylo reklamováno několikrát, vždy však z jiného důvodu, přičemž soud dostatečně jednotlivé reklamace "nerozebral", a nemohl tak dospět k závěru o "mnohosti vad".
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, jelikož stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
14. Úvodem je třeba konstatovat, že stěžovatelka se domáhá (i) zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto její dovolání pro nepřípustnost (a zčásti pro vady), žádné konkrétní námitky však vůči tomuto rozhodnutí nevznáší, což (bez dalšího) činí ústavní stížnost v této části zjevně neopodstatněnou (a Ústavní soud z tohoto usnesení vychází).
15. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím soudů nižších stupňů, stěžovatelka namítá tzv. nepřezkoumatelnost úvah těchto soudu při hodnocení provedených důkazů a současně vyjadřuje nesouhlas s výsledkem takového hodnocení, tedy s jejich skutkovými závěry.
16. V prvé řadě nemůže Ústavní soud přisvědčit stěžovatelčině výtce tzv. nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí, neboť z jejich odůvodnění je dostatečně patrno, na základě jakých důkazů soudy nižších stupňů k příslušným skutkovým závěrům dospěly. Podstatou ústavní stížnost tak je vyjádřením nesouhlasu s tím, jak tyto soudy provedené důkazy zhodnotily, kdy stěžovatelka v podstatě jen opakuje své námitky, které uplatnila v soudním řízení a kterými se soudy zabývaly, resp. se kterými se náležitě vypořádaly. Neodpovídá přitom skutečnosti, že by krajský soud pouze odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.
17. Z obsahu ústavní stížnosti pak plyne, že stěžovatelce je dobře známa judikatura Ústavního soudu týkající se kvalifikovaných vad tzv. důkazního řízení, tedy i to, že tento soud "nepřehodnocuje" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s ním neztotožnil, a důvodem jeho zásahu může být až existence extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými (a potažmo právními) závěry, a dále i to, že soud nemá za povinnost (každý) navržený důkaz provést, ale v případě, že tak neučiní, je povinen svůj postup řádně zdůvodnit. Vady takové povahy však Ústavní soud neshledal.
18. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že stěžovatelka námitku neprovedení důkazu revizním znaleckým posudkem uplatnila v odvolání, krajský soud se jí podrobně zabýval a dostatečně (přezkoumatelným způsobem) se s ní vypořádal, což platí i ohledně námitky týkající se "neodbornosti znalce", resp. hodnocení samotného znaleckého posudku okresním soudem, kdy žádné pochybení neshledal. Tím krajský soud svým povinnostem, jež pro něho plynou z požadavků ústavnosti, konkrétně ze základního práva na řádný proces, učinil zadost.
19. Na doplnění možno uvést, že závěr o opakovaném výskytu závad řadicí soustavy způsobených vadným variátorem není postaven jen na rozporovaném znaleckém posudku, ale na dalších důkazech či nesporných skutečnostech, mj. i na tom, že stěžovatelka na základě reklamace vedlejšího účastníka vozidlo opakovaně převzala a opravila. Již jen z tohoto důvodu není odkaz na výše zmíněný judikát Ústavního soudu přiléhavý. Vyjadřuje-li stěžovatelka nesouhlas s tím, jak okresní soud tuto skutečnost zhodnotil (tj. s výsledkem, že stěžovatelka vadu řazení uznala), mohl by Ústavní soud zasáhnout za předpokladu, že by takové hodnocení bylo zjevně (extrémně) nepřiměřené. K takovému závěru však nedospěl (a byť to není relevantní, nemohl by okresnímu soudu vytknout nic ani z hlediska věcné správnosti, neboť lze jen obtížně uvěřit tomu, že stěžovatelka z důvodu svého dobrého jména opakovaně zdarma opravuje vozidlo poté, co ho vedlejší účastník nesprávným užíváním opět porouchá).
20. Krajský soud rovněž tak reagoval na stěžovatelčinu argumentaci týkající se příčiny (opakovaných) vad řadicí soustavy, kterou označil za toliko spekulaci, přičemž řádně vysvětlil, jak k tomuto závěru dospěl, a současně konstatoval, že jde o tzv. nepřípustnou novotu (§ 205a o. s. ř.). Jde-li o další námitky, které stěžovatelka uplatňuje v ústavní stížnosti, ty rovněž byly ústavně konformním způsobem vypořádány v napadeném rozsudku krajského soudu, pokud je nevypořádal ve svém rozhodnutí již okresní soud, a tudíž Ústavní soud z důvodu stručnosti pokládá za dostačující na příslušné závěry těchto soudů odkázat.
21. Nezbývá než uzavřít, že soudy nižších stupňů postavily najisto, že vozidlo trpělo od samého počátku řadou vad, přičemž poruchy řadícího systému (který byly podle znalce způsobeny vadným variátorem) se vyskytovaly opakovaně, a tudíž jejich závěr, že vedlejší účastník nemohl vozidlo řádně užívat, evidentně nelze považovat za nějak nepřiměřený, natož pak takovou (extrémní) měrou, která by odůvodnila zásah Ústavního soudu do nezávislého soudního rozhodování.
22. Námitku, podle které neměla být vedlejšímu účastníkovi vrácena celá kupní cena, protože vozidlo po nějakou dobu užíval, Ústavní soud nemůže považovat za přípustnou podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť v tomto bodě stěžovatelka (řádně) nevyčerpala dovolání, když je podala s vadami, a Nejvyššímu soudu tak nezbylo, než dovolání odmítnout bez toho, že by se jím meritorně či kvazimeritorně zabýval.
23. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. srpna 2023
Tomáš Lichovník, v. r. předseda senátu