Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Přibáněm o ústavní stížnosti stěžovatelky Chaos, s. r. o., sídlem Hurbanova 208/62, Čadca, Slovenská republika, zastoupené JUDr. Leošem Strouhalem, advokátem, sídlem Tovární 1130, Chrudim, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 7. 1. 2025, č. j. 23 Co 309/2022-4238, 23 Co 161/2023, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se společně se společností Adnar zásoby, s. r.o., jako žalobkyně domáhaly vůči sedmi žalovaným zaplacení částky ve výši 22.958.905 Kč s příslušenstvím. O této žalobě rozhodl Okresní soud ve Svitavách (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 26. 10. 2021, č. j. 7 C 185/2007-3508, tak, že řízení v části, ve které se stěžovatelka domáhala vůči žalovaným 1 až 6 zaplacení dalších 27.606 Kč se zákonnými úroky z prodlení od 15. 4. 2019 do zaplacení, zastavil (výrok I.); 1. žalovanému byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku ve výši 4.727.001,17 Kč se specifikovanými úroky z prodlení (výrok II.); žalobu zamítl v části, ve které se stěžovatelka domáhala vůči 1. žalovanému zaplacení dalších 582.045 Kč se zákonným úrokem z prodlení ode dne 12. 9. 2007 do zaplacení (výrok III.); žalobu zamítl v části, ve které se stěžovatelka vůči 2. žalovanému domáhala zaplacení částky ve výši 5.309.046,20 Kč se zákonným úrokem z prodlení ode dne 12. 9. 2007 do zaplacení (výrok IV.); žalobu zamítl v části, ve které se stěžovatelka domáhala vůči 3. až 6. žalovanému zaplacení částky ve výši 5.309.046,20 Kč se zákonným úrokem z prodlení ode dne 12. 9. 2007 do zaplacení (výrok V.); 1. žalovanému bylo uloženo nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 620.459,90 Kč (výrok VI.); stěžovatelce bylo uloženo nahradit 2. žalovanému náklady řízení ve výši 1.603.122 Kč (výrok VII.); stěžovatelce bylo uloženo nahradit 3. žalovanému náklady řízení ve výši 1.464.206 Kč (výrok VIII.); stěžovatelce bylo uloženo nahradit 4. žalovanému náklady řízení ve výši 4.800 Kč (výrok IX.); stěžovatelce bylo uloženo nahradit 5. žalovanému náklady řízení ve výši 1.670.227 Kč (výrok X.); stěžovatelce bylo uloženo nahradit 6. žalovanému náklady řízení ve výši 812.350 Kč (výrok XI.); 1. žalovanému bylo uloženo nahradit České republice náklady řízení ve výši 137.733 Kč (výrok XII.). Ve věci byl vydán doplňující rozsudek s výroky XIII. až XV., kterými okresní soud zamítl požadavek stěžovatelky na zaplacení dalších 1.353.586,20 Kč se zákonnými úroky z prodlení vůči žalovaným 1 až 6 (výrok XIII.); stěžovatelce, 1., 3., 4., 5. a 6. žalovanému okresní soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení v souvislosti s vydáním doplňujícího rozsudku (výrok XIV.) a stěžovatelce uložil nahradit 2. žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 19.218 Kč v souvislosti s vydáním doplňujícího rozsudku (výrok XV.).
3. Stěžovatelka (jakož i další účastníci řízení) napadla rozsudek okresního soudu odvoláním, o němž Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") rozhodl tak, že rozsudek okresního soudu ve výrocích III., IV., VII., VIII., IX., X., XI., XIII., XIV., XV. a v části výroku V. potvrdil (výrok I.); ve výroku II. změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobu stěžovatelky vůči 1. žalovanému o zaplacení částky ve výši 4.727.001,17 Kč s konkretizovaným zákonným úrokem z prodlení zamítl (výrok II.); stěžovatelce byla uložena povinnost nahradit 1.
žalovanému náklady řízení před okresním soudem ve výši 1.438.965 Kč (výrok III.); stěžovatelce byla uložena povinnost nahradit 1. žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 328.811 Kč (výrok IV.); stěžovatelce byla uložena povinnost nahradit 2. žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 125.865 Kč (výrok V.); dále bylo rozhodnuto, že stěžovatelka a 3. a 4. žalovaný nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výroky VI. a VII.); stěžovatelce byla uložena povinnost nahradit 5.
žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 111.595 Kč (výrok VIII.); stěžovatelce byla uložena povinnost nahradit 6. žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 50.838 Kč (výrok IX.); stěžovatelce byla uložena povinnost nahradit České republice náklady řízení před okresním soudem ve výši 137.733 Kč (výrok X.).
4. Stěžovatelka uvádí, že ústavní stížností napadá pouze nákladové výroky rozsudku krajského soudu, tj. výroky III., IV. a X. O náhradě nákladů řízení by měl soud rozhodovat vždy podle úspěchu a neúspěchu ve sporu. Ve vztahu k 1. žalovanému bylo řízení zastaveno pro částku 16.266.272,70,- Kč, a to výhradně z důvodu plnění na žalovaný nárok jedním z žalovaných, tj. nikoli z důvodu na straně žalobce (stěžovatelky). Pokud bylo řízení zastavováno po podání žaloby z důvodu plnění, je zde třeba dovodit zavinění na zastavení řízení nikoliv na straně stěžovatelky, nýbrž na straně žalované. Stěžovatelka na podporu svých tvrzení předkládá některá rozhodnutí Nejvyššího soudu. Stěžovatelka považuje napadený rozsudek za nedostatečně odůvodněný a nepřezkoumatelný.
5. Stěžovatelka dále podotýká, že rozsudek krajského soudu napadla taktéž dovoláním směřujícím proti výrokům ve věci samé. Nákladové výroky dovoláním napadnout nelze, neboť dovolání za takové situace není přípustné. Stěžovatelka proto o podaném dovolání Ústavní soud informuje a navrhuje, aby Ústavní soud vyčkal na rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ústavní stížnost stěžovatelka podala z důvodu právní jistoty.
6. Ústavní soud se před posouzením opodstatněnosti ústavní stížnosti zabýval otázkou, zda jsou k tomu splněny procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
7. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4).
8. V souladu s takto vyjádřenou subsidiaritou ústavní stížnosti ve vztahu k jiným procesním prostředkům, které zákon poskytuje k ochraně práva, může ústavní stížnost směřovat jen proti rozhodnutím konečným, tedy rozhodnutím o posledním takovémto prostředku. Úkolem Ústavního soudu totiž není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená, či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán k posouzení, zda po pravomocném skončení věci obstojí řízení jako celek a jeho výsledek v rovině ústavněprávní. Splnění podmínky konečnosti rozhodnutí lze připustit i v případě některých nemeritorních rozhodnutí, avšak pouze za předpokladu, že jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a zároveň tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení o věci samé dosud neskončilo [např. nález ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53) nebo stanovisko pléna ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.)].
9. V posuzované věci podala stěžovatelka proti rozsudku krajského soudu dovolání i ústavní stížnost. Dovolání směřovala proti výroku, jímž krajský soud rozhodl ve věci samé, zatímco ústavní stížnost směřovala jen proti výrokům o náhradě nákladů řízení před krajským soudem. Pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti tak bylo určující, zda měla stěžovatelka možnost podat dovolání i proti těmto výrokům.
10. Podle § 237 občanského soudního řádu, není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, případně má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu zase stanoví, že dovolání podle § 237 občanského soudního řádu není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Uvedené znamená, že stěžovatelka sice mohla podat dovolání proti rozsudku krajského soudu, avšak jen za předpokladu, že jím napadla výrok ve věci samé. Výroky o náhradě nákladů řízení dovoláním napadeny být nemohly.
11. Ústavní soud přesto neshledal ústavní stížnost proti výrokům rozsudku krajského soudu o náhradě nákladů řízení jako přípustnou. V době podání ústavní stížnosti totiž ještě nebylo skončeno řízení o dovolání proti výroku ve věci samé. Nelze přehlédnout, že bude-li dovolání dovolacím soudem shledáno přípustným, pak je dovolací soud oprávněn nejen zrušit nebo změnit rozsudek krajského soudu ve výroku ve věci samé, ale také zrušit akcesorický výrok o nákladech řízení (§ 243e občanského soudního řádu), případně o těchto nákladech znovu rozhodnout (§ 243c ve spojení s § 224 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu). Tím by otevřel prostor k tomu, aby se krajský soud opětovně zabýval i náklady řízení a aby v rámci rozhodování o nich přihlédl k námitkám uplatněným stěžovatelkou v ústavní stížnosti. Pokud by tedy Ústavní soud přezkoumal výroky rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení ještě předtím, než bude ze strany dovolacího soudu rozhodnuto o dovolání proti výroku ve věci samé, nejenže by nerespektoval subsidiaritu ústavní stížnosti k jiným zákonným procesním prostředkům k ochraně práva, nýbrž by tím, byť jen nepřímo, předjímal i výsledek řízení o dovolání, což mu nepřísluší [srov. například usnesení ze dne 18. 2. 2019 sp. zn. II. ÚS 1700/18 , usnesení ze dne 10. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 1033/19 , usnesení ze dne 24. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 870/19 ; usnesení ze dne 30. 5. 2019 sp. zn. III. ÚS 941/19 (U 8/94 SbNU 435)].
12. Obecně tedy platí, že má-li účastník řízení za to, že k porušení jeho základního práva nebo svobody došlo nejen výrokem rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, ale také výrokem o nákladech řízení, přičemž proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé podal dovolání, jehož přípustnost může být dána při splnění předpokladů podle § 237 občanského soudního řádu, pak je s ohledem na oprávnění dovolacího soudu toto rozhodnutí zrušit i ve výroku o nákladech řízení, případně o nákladech řízení nově rozhodnout, takovéto dovolání procesním prostředkem, který zákon poskytuje účastníkovi řízení k ochraně jeho práva (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), i ve vztahu k tomuto výroku. V tomto ohledu není podstatné, že dovolání toliko proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení by takovýmto procesním prostředkem nebylo, neboť by podle § 238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu nebylo přípustné. Ústavní stížnost účastníka řízení podaná proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení předtím, než dovolací soud rozhodne o jeho dovolání proti výroku ve věci samé, je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
13. Tato skutečnost však stěžovatelku nijak nepoškozuje na jejím právu na přístup k Ústavnímu soudu. Po skončení dovolacího řízení bude mít stěžovatelka možnost podat ústavní stížnost novou, a to tak, aby zohledňovala dovolací řízení, včetně samotného rozhodnutí o dovolání.
14. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelky jako nepřípustné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. května 2025
Jiří Přibáň v. r. soudce zpravodaj