Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného JUDr. Evou Sobotkovou, advokátkou se sídlem Lhota pod Kosířem 16, proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci č. j. 5 T 259/2015-216 ze dne 2. 1. 2017, rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, č. j. 55 To 41/2017-255 ze dne 4. 5. 2017 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 1067/2017-38 ze dne 29. 11. 2017, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem okresního soudu odsouzen za spáchání pokusu přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2, písm. c) trestního zákoníku, konkrétně za pěstování 33 rostlin konopí obsahujících významnou koncentraci THC. Krajským soudem byl napadený rozsudek zrušen v celém rozsahu a stěžovatel byl napadeným rozsudkem krajského soudu odsouzen za spáchání přečinu nedovoleného pěstování rostlin obsahujících omamnou nebo psychotropní látku podle § 285 odst. 1 trestního zákoníku za nezměněného skutkového stavu. Krajský soud upustil od uložení souhrnného trestu podle § 44 trestního zákoníku, jelikož měl za to, že trest uložený rozsudkem Okresního soudu v Olomouci č. j. 5 T 170/2015-53 ze dne 10. 9. 2015 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, sp. zn. 2 To 10/2016 ze dne 8. 2. 2016 je dostatečný. Těmito nenapadenými rozsudky byl dříve stěžovatel shledán vinným z přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 trestního zákoníku, konkrétně za přechovávání usušené rostlinné hmoty konopí. Proti napadenému rozsudku Krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením odmítl.
3. Stěžovatel především namítá, že konopí pěstoval pro léčení své bolesti, zejména silné bolesti hlavy, přičemž odkazuje na lékařskou zprávu, dle které je pro něj vhodné užívat konopí pro léčení komplikací; podle této zprávy stěžovatel používá konopí svědomitě bez nežádoucích efektů. K tomu stěžovatel dodává, že konopné přípravky na předpis jsou pro něj cenově nedostupné a často nejsou na trhu dostupné vůbec. V souvislosti se svým zdravotním stavem poukazuje na skutečnost, že znalec ustanovený Okresním soudem v Olomouci ve své praxi nepřišel v kontakt s léčbou konopím a že soud nevzal v potaz část výpovědi znalce, která svědčila ve prospěch stěžovatele. Dále stěžovatel nesouhlasí s právní kvalifikací a s vymezením skutku svého jednání v napadeném rozsudku okresního soudu, přičemž však uvádí, že krajský soud popis skutku i právní kvalifikaci změnil. Stěžovatel namítá, že byl po celou dobu trvání trestního řízení označován za výrobce drog, z čehož dovozuje zásah do své lidské důstojnosti. Nakonec stěžovatel uvádí, že soudy se nevěnovaly otázce, zda byl naplněn znak zavinění, přičemž dle stěžovatele dovození zavinění pouze z faktu pěstování konopí odporuje judikatuře Nejvyššího soudu, kterou však necituje.
4. Ke stížnosti se vyjádřili ostatní účastníci řízení. Okresní soud uvedl, že ustanovený znalec byl řádně zapsán v seznamu znalců, přičemž proti jeho výběru nic nenamítal ani krajský soud. Okresní soud je názoru, že se stěžovatel domáhá svého subjektivního názoru na pěstování konopí a nezabývá se tím, proč nevyužil možnosti léčebného konopí na předpis lékaře. Krajský soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, podobně jako Nejvyšší soud, který na jednotlivé argumenty stěžovatele reagoval odkazem na jednotlivé body svého usnesení. Okresní státní zastupitelství uvedlo, že v případě vyhovění argumentu subsidiarity trestněprávní represe by každý pěstitel marihuany mohl uvést, že tak činí z léčebných důvodů a byl by nepostižitelný, přičemž poukazuje na větší množství rostlin, které stěžovatel pěstoval. Na stejnou skutečnost odkázalo i krajské státní zastupitelství. Nejvyšší státní zastupitelství pak uvádí, že dle jeho názoru nelze souhlasit s námitkou stěžovatele ohledně nenaplnění subjektivní stránky trestného činu, za který byl odsouzen, jelikož je bez zřejmých obtíží seznatelná již ze samotného popisu jednání stěžovatele v popisu skutku. Nakonec je názoru, že by jej jeho zdravotní stav či jím tvrzená a nijak blíže nedoložená nedostupnost legálního léčebného konopí jakkoli zbavovaly trestní odpovědnosti.
5. K vyjádřením okresního a krajského soudu stěžovatel uvedl, že podle jeho názoru okresní soud nepostupoval v řízení podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a řekl, že uvedl, proč nemohl využívat léčebné konopí na předpis, přičemž se jednalo zejména o výpadky dostupnosti konopí v lékárnách. Vůči vyjádření okresního státního zastupitelství uvádí, že léčebné konopí je dnes povoleno jen pro vybrané druhy nemocí, přičemž je názoru, že existují rozhodnutí soudů všech stupňů, ve kterých bylo rozhodnuto ve prospěch obžalovaných, kteří si léčili nemoci nebo bolesti pomocí konopí. Odkazuje přitom na rozhodnutí, ve kterých bylo rozhodnuto, že pěstování konopí pro léčebné účely nelze bez dalšího podřadit pod trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů. S vyjádřením Nejvyššího státního zastupitelství nakonec stěžovatel polemizuje ve smyslu, že klíčový je rozsudek 5 T 170/2015 ze dne 10. 9. 2015, který by měl být také zrušen jako navazující rozhodnutí na napadená rozhodnutí.
7. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
8. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016).
9. Ústavní soud zruší napadené rozhodnutí také, jedná-li se o projev libovůle, svévole nebo jsou-li právní závěry v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 28/80 SbNU 375), nález sp. zn. III. ÚS 922/09 ze dne 11. 6. 2009 (N 143/53 SbNU 759) či usnesení sp. zn. I. ÚS 1010/15 ze dne 11. 2. 2016].
10. Stěžovatel namítá, že vzhledem k tomu, že pěstoval konopí pouze pro osobní léčbu, která byla potvrzena lékařskou zprávou, a jelikož nemá dostatečné prostředky na zakoupení konopných přípravků na předpis, tak není na místě jeho jednání kriminalizovat, ale naopak by mělo být postupováno v souladu se subsidiaritou trestněprávní represe. Nejvyšší soud k tomu v napadeném usnesení poznamenal, že jednání stěžovatele dosahuje minimální hranice společenské škodlivosti, jelikož množství rostlin, které stěžovatel nelegálně pěstoval, několikanásobně převyšuje zákonem vymezené množství menší než malé, a jelikož se trestné činnosti dopouštěl i v průběhu trestního stíhání pro obdobnou trestnou činnost a to i po doručení trestního příkazu pro tuto trestnou činnost (bod 25 napadeného usnesení).
Zásadu subsidiarity trestněprávní represe je podle Nejvyššího soudu na místě aplikovat pouze výjimečně pokud posuzovaný čin svojí závažností neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace (bod 24 napadeného usnesení). Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že zásadu subsidiarity trestněprávní represe je na místě definovat šířeji, než jak ji definoval Nejvyšší soud: "trestněprávní represi lze využít až v případě, kdy určité společensky škodlivé a ohrožující jednání nelze řešit a sankcionovat v rámci jiných právních odvětví" [nález sp. zn. I.
ÚS 3113/13 ze dne 29. 4. 2014 (N 72/73 SbNU 315), bod 20]. Na druhou stranu tato zásada subsidiarity trestněprávní represe slouží jen jako "korektiv spravedlnosti pro ty případy, v nichž by se lpění na striktně formálním vyvozování trestní odpovědnosti stalo zjevně nespravedlivým a neúčinným s ohledem na jejich skutkové okolnosti" (usnesení sp. zn. III. ÚS 2069/17 ze dne 5. 12. 2017, bod 7). Ústavní soud tak neshledal jako protiústavní odsouzení stěžovatele, který pěstoval výrazně větší množství rostlin než je zákonem vymezení množství menší než malé, přičemž tak činil i poté, co mu byl doručen trestní příkaz v předchozí věci týkající se podobného jednání, zejména pokud bylo napadeným rozsudkem krajského soudu upuštěno od uložení souhrnného trestu.
11. Ústavní soud se opakovaně vyjadřoval k tématu kriminalizace pěstování marihuany, jejíž trestní represe je v současné době ožehavým veřejným tématem. Ústavní soud však musí, jak již vysvětlil ve svém usnesení sp. zn. I. ÚS 2719/15 ze dne 3. 5. 2016, respektovat dělbu mocí a roli soudů v právním státě. Rozhodnutí zákonodárce určitý druh jednání kvalifikovat co do formální podoby jako trestný čin a stanovit šíři hranic trestněprávní kriminalizace určitých typů jednání je především projevem trestněprávní politiky státu, která náleží do pravomoci jiných státních orgánů než je Ústavní soud [usnesení sp. zn. Pl.
ÚS 4/03 ze dne 18. 3. 2003 (U 5/29 SbNU 449); nález sp. zn. Pl. ÚS 5/2000 ze dne 20. 2. 2001 (N 31/21 SbNU 273; 127/2001 Sb.)]. Proto určení, které drogy jsou považovány za nelegální a zda při posuzování trestnosti jejich výroby či držení bude činěn rozdíl mezi tzv. lehkými a tvrdými drogami, nenáleží ani obecným soudům, ani soudu ústavnímu. Je to tak zákonodárce, kdo na základě politické vůle stanoví trestnost a sazby trestů pro jednotlivé skutkové podstaty. Obecné soudy pak nemohou své vlastní hodnocení závažnosti či společenské nebezpečnosti promítat nad rámec svých zákonem stanovených oprávnění.
12. Stěžovatel ve své stížnosti polemizuje s právní kvalifikací svého jednání a s vymezením skutku v napadeném rozsudku okresního soudu. Jak však stěžovatel sám uvádí, skutek a právní kvalifikace byly vymezeny odlišně napadeným rozsudkem krajského soudu, který zrušil napadený rozsudek okresního soudu. Ústavní soud proto nemá důvod zabývat se právní kvalifikací či vymezením skutku v napadeném rozsudku okresního soudu, jelikož posuzuje porušení stěžovatelových práv v řízení jako v celku. Podobně se Ústavní soud nemůže zabývat námitkami vztahujícími se k nenapadeným rozhodnutím, které předcházely napadeným rozhodnutím, jelikož ty nenapadené nejsou součástí tohoto řízení před Ústavním soudem.
Ústavní soud se tedy mohl z hlediska právní kvalifikace zabývat pouze námitkou stěžovatele týkající se neprokázání zavinění, z čehož stěžovatel dovozuje rozpor s čl. 39 a 40 odst. 2 Listiny. Krajský soud v napadeném rozsudku (str. 8-9) uvádí, že nelze dovodit úmysl stěžovatele k zneužití konopí v toxikomanii, a proto není možné jeho jednání kvalifikovat tak, jak to učinil okresní soud, což namítal i stěžovatel. Krajský soud proto dovodil, že se stěžovatel dopustil přečinu nedovoleného pěstování rostlin obsahující omamnou nebo psychotropní látku podle § 285 odst. 1 trestního zákoníku, jelikož pro svoji vlastní potřebu pěstoval konopí v množství větším než malém.
Krajský soud tak zavinění skutečně dovodil již ze samotného pěstování konopí, což však bez dalšího nelze posoudit jako porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv na prokázání naplnění všech znaků trestného činu či jako porušení presumpce neviny.
13. Námitka zásahu do lidské důstojnosti a osobní cti stěžovatele tím, že byl napadeným usnesením shledán vinným z pokusu přečinu podle § 283 odst. 1, 2, písm. c) trestního zákoníku, byť byl následně pravomocně shledán vinným pouze z přečinu podle § 285 odst. 1 trestního zákoníku, je z hlediska současných řízení, které se vztahují k vině stěžovatele, nepodstatná, jelikož nemůže mít vliv na rozhodnutí o vině. Nemůže mít ani vliv na rozhodnutí o trestu, jelikož bylo rozhodnuto pro stěžovatele nejpříznivějším způsobem - bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu.
14. K otázce vhodnosti výběru znalce se vyjádřil jak okresní, tak Nejvyšší soud (bod 17 napadeného usnesení). Ústavní soud v jejich argumentaci neshledal svévoli, libovůli ani extrémní nesoulad mezi skutkovými a právními závěry, a nepřisvědčil tedy stěžovateli, že výběrem znalce byla porušena jeho ústavně zaručená práva.
15. Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné V Brně dne 21. listopadu 2018
Ludvík David, v. r. předseda senátu