Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Liběny Jirglové, zastoupené JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou, sídlem Rokycanova 809/1c, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2024 č. j. 30 Cdo 3122/2023-261, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatelka jako žalobkyně se podanou žalobou původně domáhala po vedlejší účastnici jako žalované náhrady škody ve výši 151 738 Kč s příslušenstvím a náhrady nemajetkové újmy ve výši 150 000 Kč, které jí měly vzniknout v důsledku nesprávných úředních postupů spočívajících jednak v nečinnosti exekučního soudu v dílčím řízení o návrhu na zastavení exekuce, jednak v nepřiměřené délce celého exekučního řízení vedeného u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 41 EXE 1770/2011 a u soudního exekutora JUDr. Tomáše Vrány pod sp. zn. 103 Ex 53869/11, v němž exekučním titulem byl rozhodčí nález ze dne 2. 2. 2011 č. 118/11, vydaný rozhodkyní Ing. Šárkou Skálovou. Podáním ze dne 30. 8. 2022 vzala stěžovatelka žalobu co do částky 151 738 Kč, která představovala náhradu škody, zpět, jelikož uvedená částka byla bývalým "oprávněným" stěžovatelce z exekuce vrácena zpět.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") v pořadí prvním rozsudkem ze dne 4. 4. 2017 č. j. 12 C 60/2016-58 žalobu o zaplacení částky 301 738 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
4. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v pořadí prvním rozsudkem ze dne 30. 1. 2018 č. j. 15 Co 518/2017-79 rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
5. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 9. 6. 2021 č. j. 30 Cdo 3490/2019-113 výše uvedené rozsudky městského soudu a obvodního soudu zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud obvodnímu soudu uložil, aby znovu mimo jiné posoudil otázku závažnosti nemajetkové újmy způsobené stěžovatelce délkou posuzovaného řízení a tomu odpovídající formu přiměřeného zadostiučinění s akcentem na kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného ve spojení s kritérii chování poškozené a postupu orgánu veřejné moci.
6. V pořadí druhým rozsudkem ze dne 4. 10. 2022 č. j. 12 C 60/2016-210 obvodní soud řízení co do částky 151 738 Kč s příslušenstvím zastavil (výrok I.), uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení ve výši 39 000 Kč s příslušenstvím (výrok II.), žalobu o zaplacení částky 111 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok III.) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč (výrok IV.). Obvodní soud uzavřel, že zejména s ohledem na délku neodůvodněného průtahu (řízení o zastavení exekuce do doby jejího zastavení) a značný význam řízení pro stěžovatelku, nelze celkovou dobu exekučního řízení hodnotit jako přiměřenou. Došlo tak k porušení práva stěžovatelky na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je nezbytné odškodnit relutární náhradou. Zároveň soud přihlédl ke skutečnosti, že po jejím ukončení byla exekuce dodatečně hodnocena jako "vedená bez řádného exekučního titulu", a stěžovatelka i po jejím skončení byla nucena domáhat se vydání rozhodnutí, které by tuto skutečnost konstatovalo, aby se mohla domoci vrácení vymožených částek. Tento zvýšený význam řízení proto soud ohodnotil 20% navýšením základní částky až na konečných 39 000 Kč. V tomto rozsahu žalobě vyhověl (výrok II.) a ve zbývající části žalobu zamítl (111 000 Kč).
7. Proti výše uvedenému rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání. Městský soud v pořadí druhým rozsudkem ze dne 30. 3. 2023 č. j. 36 Co 29/2023-236 rozsudek obvodního soudu ve výroku III. potvrdil, ve výroku IV. ho změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok I.) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 300 Kč (výrok II.). Ohledně požadavku stěžovatelky na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu městský soud dovodil, že obvodní soud správně stanovil celkovou délku posuzované části řízení, kterou stěžovatelka dostatečně jasně vymezila svými skutkovými žalobními tvrzeními, jež korespondují i s požadavkem uplatněným při předběžném projednání nároku u organizační složky vedlejší účastnice.
8. Rozsudek městského soudu napadla stěžovatelka v rozsahu jeho výroku I., v části, kterou byl rozsudek obvodního soudu ve výroku III. potvrzen, dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítl (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání stěžovatelky není přípustné, neboť na vyřešení otázek hmotného práva obsažených v dovolání, které lze subsumovat pod otázku, jak stanovit konec a tím i celkovou délku posuzovaného (exekučního) řízení, napadené rozhodnutí městského soudu ve smyslu § 237 o.
s. ř., nezáviselo. Napadené rozhodnutí záviselo na vyřešení otázky procesního práva (uvedené v bodě 18 rozsudku městského soudu), podle níž měla stěžovatelka (jako výhradní disponent s předmětem řízení) skutková tvrzení o dalším trvání a zastavení posuzovaného (exekučního) řízení, oproti tvrzením uvedeným v žalobě, uplatnit změnou žaloby, což neučinila. Uvedená skutečnost byla důvodem, proč městský soud k dalšímu průběhu posuzovaného řízení nepřihlížel. Stěžovatelka však tuto procesní otázku v dovolání neoznačila.
9. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy se v předmětné věci formalisticky odmítly zabývat tím, "zda je spravedlivé přiznat za těžko kvantifikovatelné škody a omezení stěžovatelky jakoukoliv náhradu majetkové škody" a ve věci nemateriální újmy se omezily pouze na dobu, kdy bylo řízení formálně vykazováno jako neskončené, a dalším obdobím se odmítly zabývat s odůvodněním, že stěžovatelka pochybila, když jej měla uplatnit změnou žaloby. Stěžovatelka však vycházela ze staršího rozhodnutí, které pro neskončená řízení stanovilo primární pravidlo o zohlednění stavu věci ke dni soudního rozhodnutí (§ 154 odst. 1 o. s. ř.), s tím, že ve sjednocujícím stanovisku je výslovně uvedeno i to, že doba do rozhodnutí soudu by nemohla být uplatněna jako "další obdobní nečinnosti" pro překážku věci rozsouzené. Odmítnutí dovolání stěžovatelky Nejvyšším soudem "pro skutkovou jasnost" a "absenci dovolacího důvodu", tak stěžovatelka považuje za nepředvídatelné. Podle stěžovatelky není možné se v posuzovaném případě omezit toliko na "konkrétní řízení o zastavení exekuce", ale je nutno ho vnímat primárně jako celek s tím, že do let 2019/2020 nedošlo k rozhodnutí o zastavení nezákonné exekuce. Závěr Nejvyššího soudu, že stěžovatelka měla dále měnit žalobu a doplňovat tvrzení o dalším trvání a následném zastavení exekučního řízení, jsou v rozporu se závěry stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010.
10. Nad rámec uvedeného, jako obiter dictum, stěžovatelka ve vztahu k nákladovým výrokům namítá, že soudy ve výsledku vyhodnotily stěžovatelku jako převážně neúspěšnou a uložily jí povinnost nahradit náklady řízení protistraně, což stěžovatelka považuje za sekundární viktimizaci za to, že si dovolila nároky uplatnit. Za stěžejní stěžovatelka však považuje to, jak s ní celkově bylo jako s poškozenou nezákonnou exekucí zacházeno, když postupem justice bylo zasaženo do jejího práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 6 odst. 1 Úmluvy a práva na náhradu škody podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Probíhající exekucí nadto bylo zasaženo i do stěžovatelčina práva na ochranu obydlí a rodinný majetek.
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, když proti rozhodnutí Nejvyššího soudu žádný procesní prostředek k ochraně svého práva již k dispozici neměla.
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
13. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
14. V předmětné věci dospěl městský soud k závěru, že obvodní soud správně stanovil celkovou délku posuzované části řízení, kterou stěžovatelka dostatečně jasně vymezila svými skutkovými žalobními tvrzeními, která korespondují i s požadavkem uplatněným při předběžném projednání nároku u organizační složky vedlejší účastnice. Městský soud shodně s obvodním soudem dovodil, že stěžovatelka se žalobou i v rámci předběžného projednání nároku domáhala odškodnění škody a imateriální újmy, která jí vznikla v důsledku nesprávných úředních postupů spočívajících jak v nečinnosti exekučního soudu v dílčím řízení o návrhu na zastavení exekuce, tak v nepřiměřené délce vedené exekuce.
Městský soud proto považoval za nesprávnou výhradu stěžovatelky, že soud nepřihlédl k dalšímu zastavení exekuce, ke kterému přistoupil exekutor JUDr. Lukáš Jícha v dubnu 2019, a které Krajský soud v Brně v květnu 2020 potvrdil, když stěžovatelka jako výhradní disponent s předmětem řízení v tomto ohledu nenavrhla změnu žaloby (ani rozšířený nárok neuplatnila u vedlejší účastnice). Předmětem řízení tak zůstalo přiměřené odškodnění za nepřiměřenou délku exekuce ukončené v květnu 2015. Odvolací námitku stěžovatelky, že si obvodní soud neujasnil, co je předmětem řízení, když ve vymezení předmětu věci opětovně zmínil i požadavek na odškodnění nezákonného rozhodnutí, shledal městský soud rovněž nedůvodnou.
15. Stěžovatelka Nejvyššímu soudu vytýká, že jeho závěry obsažené v napadeném usnesení, podle kterých stěžovatelka měla žalobu postupně měnit a doplňovat tvrzení o dalším trvání a následném zastavení exekučního řízení, jsou v rozporu se závěry stanoviska Nejvyššího soudu vydaného pod sp. zn. Cpjn 206/2010. Uvedená stěžovatelčina argumentace však není za dané procesní situace přiléhavá, když Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatelky jako nepřípustné s odůvodněním, že na vyřešení otázek hmotného práva obsažených v dovolání (jak stanovit konec a tím i celkovou délku posuzovaného exekučního řízení) napadené rozhodnutí městského soudu ve smyslu § 237 o.
s. ř., nezáviselo. Napadené rozhodnutí městského soudu záviselo na vyřešení otázky procesního práva, a sice zda měla stěžovatelka (jako výhradní disponent s předmětem řízení) skutková tvrzení o dalším trvání a zastavení posuzovaného (exekučního) řízení, oproti tvrzením uvedeným v žalobě, uplatnit změnou žaloby. Tuto otázku však stěžovatelka ve svém dovolání Nejvyššímu soudu k posouzení nepoložila. Stěžovatelka tak v dovolání v rozporu s § 237 o. s. ř., nevymezila otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí městského soudu záviselo.
Proto nezbývá, než uzavřít, že odmítl-li Nejvyšší soud za dané procesní situace dovolání stěžovatelky, nelze jeho postupu z hlediska ústavnosti nic vytknout.
16. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud se dovoláním stěžovatelky řádně zabýval, dovolání posoudil v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a ústavně konformním způsobem vysvětlil, proč dovolání není přípustné. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. V závěrech Nejvyššího soudu Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
17. Námitkami stěžovatelky směřujícími proti rozhodnutím o nákladech řízení (jen jako obiter dictum), aniž by vůči nim uplatnila konkrétní ústavněprávní námitky, se Ústavní soud nemohl zabývat, když stěžovatelka podanou ústavní stížností tato rozhodnutí nenapadla, a domáhala se pouze zrušení usnesení Nejvyššího soudu; navíc k problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji jen omezenému ústavněprávnímu přezkumu.
18. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. května 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu