Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. P. A., zastoupený JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem, sídlem Vysoká 149/4, Liberec, proti usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 22. 9. 2022, č. j. 26 T 25/2016-341, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2022, č. j. 12 To 168/2022-359, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po formální stránce a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Stěžovatel se domnívá, že uvedenými soudními rozhodnutími byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod. Pochybení obecných soudů spatřuje ve výše uváděném výkladu § 86 odst. 2 trestního zákoníku. Dle jeho názoru nastala fikce, že se osvědčil. Zároveň žádá o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí dle § 79 odst. 2 zákona o Ústavní soudu.
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatelovy námitky směřují výhradně proti výkladu § 86 odst. 2 trestního zákoníku. Dle jeho názoru měly obecné soudy v zákonné lhůtě v souladu se zásadou presumpce neviny vydat rozhodnutí, že se osvědčil. Pokud tak neučinily, nastala dle jeho názoru fikce, že se osvědčil. Ústavní soud v napadených rozhodnutích tvrzený zásah do ústavně garantovaných práv stěžovatele neshledal. Závěry obecných soudů jsou v souladu s dřívější judikaturou Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 4 Tz 4/2001) i Ústavního soudu (z nedávné doby např. usnesení ze dne 27.
3. 2019, sp. zn. III. ÚS 3402/18 ; ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. III. ÚS 3888/18 ; ze dne 20. 7. 2020, sp. zn. II. ÚS 1979/20 ; ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. II. ÚS 2830/20 ; ze dne 9. 8. 2022, sp. zn. I. ÚS 1625/22 ). Ústavní soud opakovaně akceptoval závěr, že odsouzený má vinu na tom, že soudy nerozhodly do jednoho roku od skončení zkušební doby, pokud tomu bylo proto, že vyčkávaly na pravomocné skončení jeho trestního stíhání. Smyslem § 86 odst. 2 a 3 je především ochrana odsouzeného, jenž se ve zkušební době osvědčil, před nečinností soudu.
Tato ochrana však nemůže negovat samu podstatu podmíněného trestu odnětí svobody spočívající v odkladu výkonu trestu odnětí svobody na vymezenou dobu, ve které odsouzený - nemá-li vykonat uložený trest odnětí svobody - musí vést řádný život (srov. také usnesení ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. II. ÚS 2976/07 ). Ústavní stížnost neobsahuje žádnou argumentaci, která by byla způsobilá dřívější závěry zvrátit, proto Ústavní soud konstatuje, že ani v nyní posuzovaném případě v uvedeném výkladu § 86 odst. 2 trestního zákoníku neshledal porušení ústavně garantovaných práv.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Z týchž důvodů nevyhověl návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, o němž s ohledem na přednostní projednání věci nerozhodoval samostatným usnesením.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. března 2023
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu