Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti společnosti Sallerova výstavba Emporium II k.s., se sídlem Obchodní zóna 266, Otvice, zastoupené Denisem Riedigerem (Rechtsanwalt), usazeným evropským advokátem, sídlem Rašínovo nábřeží 383/58, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2024 č. j. 28 Cdo 3969/2023-394, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. srpna 2023 č. j. 70 Co 247/2023-353 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. června 2023 č. j. 42 C 579/2020-308, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a společnosti UNITED BAKERIES a. s., sídlem Pekařská 598/1, Praha 5, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo zasaženo do jejího práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatelka se domáhala na žalované (společnosti UNITED BAKERIES a. s.) zaplacení částky 19 087 191 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, kterého se žalované mělo dostat užíváním v žalobě specifikovaných pozemků bez právního důvodu. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "soud prvního stupně") usnesením ze dne 20. 6. 2023 č. j. 42 C 579/2020-308, zastavil řízení. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání stěžovatelky usnesením ze dne 15. 8. 2023 č. j. 70 Co 247/2023-353, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
3. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že podáním žaloby v posuzované věci vznikla stěžovatelce povinnost zaplatit soudní poplatek za řízení ve výši 954 360 Kč podle Sazebníku soudních poplatků. Stěžovatelka poplatek nezaplatila ani nepožádala o osvobození od soudního poplatku či o posečkání s jeho placením, ačkoli k jeho zaplacení byla vyzvána usnesením soudu prvního stupně. Soud prvního stupně k návrhu obou účastnic řízení usnesením ze dne 19. 1. 2021 č. j. 42 C 579/2020-86, přerušil řízení do pravomocného skončení řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 190/2009.
Na jednání konaném dne 16. 11. 2022 pak soud prvního stupně vyhlásil usnesení, jímž řízení opětovně přerušil, a to do skončení řízení o ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. II. ÚS 2195/22 podané v řízení sp. zn. 18 C 190/2009, přičemž toto usnesení Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 1. 2023 č. j. 70 Co 425/2022-262, změnil tak, že se řízení nepřerušuje. Následně soud prvního stupně ústavní stížností napadeným usnesením zastavil řízení pro nezaplacení soudního poplatku podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen "zákon o soudních poplatcích").
4. Odvolací soud se ztotožnil s postupem soudu prvního stupně. Poukázal na to, že na jednání dne 16. 11. 2022 soud prvního stupně účastníky řízení pouze informoval o existenci důvodů pro přerušení řízení a vyhlásil usnesení o přerušení řízení. Dovodil, že soud prvního stupně nezačal jednat o věci samé, a tedy konání jednání dne 16. 11. 2022 nepředstavuje překážku pro zastavení řízení z důvodu nesplnění poplatkové povinnosti ve smyslu ustanovení § 9 odst. 4 písm. a) zákona o soudních poplatcích. Odvolací soud také konstatoval, že zastavení řízení nebrání ani vydané předběžné opatření zamezující žalované disponovat s nemovitostmi specifikovanými v usnesení.
5. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné, neboť shledal, že není přípustné pro žádnou z jí vymezených právních otázek.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uznává, že soudní poplatek nezaplatila, avšak nesouhlasí s tím, že řízení bylo zastaveno. Porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje v tom, že řízení bylo zastaveno, přestože v něm byla učiněna řada procesních i jiných úkonů, konalo se jednání ve věci samé, na kterém stěžovatelka legitimně očekávala, že přednese svou žalobu, což jí bylo fakticky znemožněno, ve věci bylo nařízeno předběžné opatření, mělo se konat další jednání a ohledně přerušení řízení celá věc prošla dvakrát řízením u odvolacího soudu. Podle stěžovatelky o zastavení řízení nebylo rozhodnuto v souladu se zásadou předvídatelnosti soudního rozhodování, principem právní jistoty a ochrany jejího legitimního očekávání.
7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena [§ 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
8. Ústavní soud předně připomíná ustálenou judikaturu ohledně subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci Ústavním soudem a zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní soud je povolán korigovat pouze takové excesy, které jsou výrazem libovůle či svévole orgánů veřejné moci. Kasační zásah Ústavního soudu je namístě pouze ve výjimečných případech, kdy je s rozhodnutím, které ústavní stížnost napadá, spojen nepřijatelný zásah do základních práv a svobod stěžovatele. O takovou situaci však v posuzované věci nejde.
9. Stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru, avšak v ústavní stížnosti přitom uvádí částečně tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy již vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu nepřísluší.
10. Ústavní soud se tak může zabývat pouze otázkou ústavnosti postupu obecných soudů stran zastavení řízení a stěžovatelkou namítaného porušení práva na spravedlivý proces. V tomto ohledu Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud v předmětné věci při posouzení obsahu dovolání stěžovatelky postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními o. s. ř., jakož i se svou ustálenou rozhodovací praxí a judikaturou Ústavního soudu. Postup Nejvyššího soudu byl řádně a zcela přesvědčivě odůvodněn. Z napadeného usnesení je potřebné zejména zdůraznit, že Nejvyšší soud srozumitelně objasnil, že oproti názoru stěžovatelky nelze v posuzovaném případě aplikovat výjimku zakotvenou v § 9 odst. 4 písm. a) zákona o soudních poplatcích, a to vzhledem k tomu, že soud prvního stupně nezačal jednat ve věci samé, neboť při jednání konaném dne 16.
11. 2022 samosoudkyně seznámila účastníky řízení ihned poté, co je poučila ve smyslu ustanovení § 15a o. s. ř., s existencí okolností odůvodňujících přerušení řízení a vzápětí vyhlásila usnesení o přerušení řízení do pravomocného skončení řízení vedeného u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 2195/22
. Samosoudkyně nevyzvala přítomného právního zástupce stěžovatelky, aby přednesl žalobu nebo sdělil její obsah, pročež k přednesu žaloby nedošlo. Odvolací soud tak při aplikaci § 9 odst. 4 písm. a) zákona o soudních poplatcích postupoval správně. Nejvyšší soud také vysvětlil, že na uvedeném nic nemění, že v mezidobí od podání žaloby do rozhodnutí soudu o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku bylo učiněno soudem i účastníky řízení několik procesních úkonů, neboť k zahájení jednání ve věci samé nedošlo, přičemž stěžovatelka výzvu soudu prvního stupně k úhradě soudního poplatku nijak nereflektovala.
11. Stěžovatelka v ústavní stížnosti přehlíží logiku důvodů, které vedly k zastavení řízení. Jak již zdůraznil Nejvyšší soud, řízení bylo zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku, nikoli pro nepřednesení žaloby stěžovatelky. Stěžovatelka nemohla legitimně očekávat, že bude zahájeno jednání ve věci samé, pokud na výzvu k zaplacení soudního poplatku spojeného s podáním žaloby nikterak nereagovala a nesplnila tak jednu z podmínek řízení. Stěžovatelka také nemohla vycházet z toho, že by soud prvního stupně - pokud by řízení nepřerušil - přehlédl nesplnění poplatkové povinnosti a přistoupil k výzvě adresované stěžovatelce k přednesu žaloby. Ústavní soud v napadeném usnesení Nejvyššího soudu neshledal žádné vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí a v dalším odkazuje na jeho srozumitelně odůvodněné rozhodnutí.
12. Stěžovatelka sice v petitu ústavní stížnosti výslovně napadá pouze usnesení Nejvyššího soudu, nicméně v záhlaví ústavní stížnosti označuje jako napadená i rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího a jejich závěry jsou v ústavní stížnosti také podrobeny kritice. Ústavní soud tak přezkoumal i ústavnost těchto rozhodnutí a ověřil, že jsou řádně a srozumitelně odůvodněna a jejich vydáním nedošlo k porušení základních práv stěžovatelky.
13. S ohledem na shora uvedené tudíž Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. dubna 2024
Jan Svatoň, v. r. předseda senátu