Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele R. D., zastoupeného JUDr. Janou Tomkovou, advokátkou, sídlem Bráfova tř. 471/58, Třebíč, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. ledna 2024 č. j. 19 Co 158/2023-226, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a L. B. a nezletilých R. D.a a M. D., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí pro tvrzené porušení svých ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Spolu s ústavní stížností se stěžovatel domáhá odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
2. Z ústavní stížnosti, doručených písemností a vyžádaného spisu Okresního soudu v Třebíči (dále jen "okresní soud") sp. zn. 10 P 215/2022 se podává, že první vedlejší účastnice se jako matka nezletilých vedlejších účastníků domáhala u jmenovaného soudu úpravy práv a povinností k nezletilým. Okresní soud rozsudkem ze dne 27. 4. 2023 č. j. 10 P 215/2022-117, 10 P a Nc 334/2022 svěřil nezletilé do péče matky a uložil stěžovateli jako otci nezletilých platit měsíčně výživné ve výši 3000 Kč na nezletilého, respektive 2000 Kč na nezletilou a doplatit dlužné výživné ve výši 104 000 Kč, respektive 63 000 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 3 000 Kč, respektive 2 000 Kč. Okresní soud shledal, že stěžovatel a matka nevedou společnou domácnost od listopadu 2019, což zjistil ze shodných prohlášení stěžovatele i matky. U výživného okresní soud vyšel mimo jiné z měsíčního příjmu stěžovatele ve výši cca 30 000 Kč a z toho, že stěžovatel má vyživovací povinnost vůči svému dalšímu nezletilému dítěti.
3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") k odvolání stěžovatele i matky proti výrokům o výživném uvedený rozsudek okresního soudu změnil napadeným rozsudkem tak, že je stěžovatel povinen platit měsíčně výživné ve výši 4 000 Kč od roku 2019 do srpna 2023 a dále do budoucna 4 600 Kč (na nezletilého), respektive 3 300 Kč a 4 000 Kč (na nezletilou), a na dlužném výživném zaplatit 159 400 Kč, respektive 125 500 Kč v měsíčních splátkách. Krajský soud doplnil dokazování výslechem stěžovatele a zprávou ze základní školy, kterou nezletilí navštěvují, daňovými přiznáními otce, výdělkovými zprávami a dalšími listinnými důkazy. Otec v roce 2019 a až do poloviny roku 2021 nepracoval, příjmy měl pouze z nájmu. Podle krajského soudu se tehdy stěžovatel vzdal bez důležitého důvodu výdělečné činnosti (§ 913 odst. 2 občanského zákoníku); zaměstnán být nepochybně mohl. Krajský soud proto za uvedené období vyšel z potenciálního příjmu ve výši 33 000 Kč. Zvýšení výživného odůvodňuje mimo jiné, že nezletilý již chodí na II. stupeň základní školy a nezletilá již není předškolačka, ale navštěvuje I. stupeň základní školy. Výše výživného nyní odpovídá cca 10 a 12, respektive 12 a 14 % příjmů stěžovatele (viz doporučující tabulku výživného Ministerstva spravedlnosti).
4. Stěžovatel tvrdí, že svou povinnost platit výživné není schopen splnit; krajský soud je napadeným rozsudkem určil v nepřiměřené výši [srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2013
sp. zn. II. ÚS 979/13
(N 139/70 SbNU 305)]. Stěžovatel má celkem tři vyživovací povinnosti a deset exekucí. Napadený rozsudek je "nepřípustně překvapivý", protože stěžovatel se o určení potenciální výše svých příjmů podle § 913 odst. 2 občanského zákoníku dozvěděl až při doručení písemného vyhotovení napadeného rozsudku. Krajský soud měl stěžovatele na možnost takového právního posouzení upozornit a umožnit mu zaměřit tímto směrem svoji procesní aktivitu [viz nález ze dne 16. 4. 2019
sp. zn. I. ÚS 4057/18
(N 63/93 SbNU 291)]. Chtěl přitom tehdy pracovat, ale pečoval o nezletilé, které podle domluvy byly ve střídavé péči. Krajský soud se dále nevypořádal s jím navrhovanými důkazy a některými jeho tvrzeními. Stěžovatel uváděl, že dlužné výživné dříve hradil, ale nepožadoval od matky potvrzení, což hodlal doložit "obsahem flash disku". Obecné soudy dále nepřihlédly k výslechu matky stěžovatele, která potvrdila, že stěžovatel dříve výživné platil. Nepřihlédly ani k tomu, že matka nezletilých zdědila po svém otci 3 500 000 Kč a že má příjem 16 000 Kč měsíčně z pronájmu bytu.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem jako účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, protože stěžovatel vyčerpal dostupné prostředky k ochraně svých práv, respektive žádné další k dispozici neměl (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
7. Námitky stěžovatele se týkají stanovení výše výživného na jeho nezletilé děti. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše a setrvale upozorňuje, že v rodinně právních věcech zasahuje pouze v extrémních případech. Je na obecných soudech, aby posoudily konkrétní a aktuální okolnosti každé věci a přijaly odpovídající rozhodnutí. Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení použité argumenty; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě obecné soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí důkazy, komunikují s účastníky a dalšími osobami relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí úsudek a vynášejí tak skutková zjištění z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li obecný soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z dostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní.
8. V nyní posuzované věci Ústavní soud neshledal porušení zákazu tzv. překvapivých rozhodnutí, který podle ustálené judikatury neznamená, že účastníci řízení musí vždy znát závěry soudu ještě předtím, než vynese své rozhodnutí, nýbrž že tito musí mít možnost účinně argumentovat ke všem skutečnostem, na jejichž řešení rozhodnutí soudu spočívá. Účastníkům řízení má být zřejmé, které otázky jsou pro řešení věci relevantní, ať jde o otázky skutkové, či právní. Je třeba jim umožnit, aby se ke všem těmto otázkám mohli vyjádřit a aby mohli účinně uplatnit své argumenty [srov. bod 42 nálezu ze dne 12. 4. 2016
sp. zn. I. ÚS 2315/15
(N 64/81 SbNU 99), body 30 a 31 nálezu ze dne 10. 8. 2017
sp. zn. I. ÚS 615/17
(N 148/86 SbNU 485) či body 37 a 38 nálezu ze dne 27. 2. 2018
sp. zn. IV. ÚS 233/17
(N 34/88 SbNU 479)].
9. V nyní posuzované věci je třeba stěžovateli přisvědčit, že krajský soud vyšel za část období od konce roku 2019 do roku 2021 z tzv. potenciality příjmů stěžovatele podle § 913 odst. 2 věty první občanského zákoníku, zatímco okresní soud nikoli. Ústavní soud rovněž ze spisu zjistil, že nikdo z účastníků v řízení před krajským soudem výslovně k takovým úvahám nesměřoval. Jak se však dále ze spisu podává, majetkové poměry otce byly předmětem rozsáhlého dokazování v řízení před okresním soudem. Již v návrhu na úpravu věcí rodičovské odpovědnosti matka tvrdila, že stěžovatel ukončil ze své vlastní vůle zaměstnání v roce 2015, ač mohl být nadále zaměstnán, protože měl u tehdejšího zaměstnavatele rodinné vazby (č. l. 2 soudního spisu). Poukázala rovněž na to, že měl v tomto období i živnost. Již tehdy matka vycházela z jeho příjmu cca 20 000 Kč (nepočítá-li se jeho dodatečný příjem z pronájmu, který obecné soudy nadto zohlednily).
10. Na tato tvrzení ostatně stěžovatel opakovaně reagoval, a to ještě před nařízenými jednáními u okresního soudu (viz č. l. 14, 18 či 20 soudního spisu). Na formální zaměstnání stěžovatele a možné další příjmy matka poukázala v podání na č. l. 31 soudního spisu, zaměstnání otce či možnost určení tzv. potenciálního příjmu bylo rovněž opakovaně předmětem jednání (srov. č. l. 63, 82 či 111 soudního spisu). Z řádově obdobného příjmu stěžovatele jako krajský soud nadto vyšel již okresní soud (viz bod 13 odůvodnění jeho rozsudku). Již od počátku řízení přitom šlo o určení výživného, u něhož je soud podle § 913 odst. 2 občanského zákoníku povinen zkoumat, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu.
11. Za těchto okolností - kontextu řízení a dosavadních tvrzení účastníků - nemohl být napadený rozsudek pro stěžovatele překvapivý ve smyslu judikatury Ústavního soudu (srov. obdobně např. bod 17 usnesení ze dne 1. 6. 2021
sp. zn. III. ÚS 1282/21
, usnesení ze dne 17. 5. 2022
sp. zn. II. ÚS 948/22
či bod 25 usnesení ze dne 7. 2. 2024
sp. zn. II. ÚS 2696/23
). Stěžovatel měl v dosavadním řízení dostatečný prostor přednést svá rozhodná tvrzení ke svým příjmům, včetně okolností, proč mezi lety 2019 až 2021 nebyl nikde zaměstnán.
12. Jde-li o námitky nevypořádaných důkazů, stěžovatel nekonkretizuje, co je "obsahem flash disku" a nic obdobného není ani obsahem spisu. Stěžovatel však měl v odvolacím řízení dostatečný prostor vznést své rozhodné námitky i k platbám, které podle svých tvrzení měl matce dříve zasílat, což také opakovaně učinil. Obecné soudy se rovněž náležitě zabývaly majetkovými poměry matky, k nimž rovněž směřovalo obsáhlé dokazování. Obecné soudy také zohlednily i dřívější platby výživného, které se stěžovateli podařilo prokázat, a příjmy matky z pronájmu. V ostatním jde o námitky směřující k přehodnocování důkazů, k němuž Ústavní soud za dané procesní situace není oprávněn.
13. Je konečně zřejmé, že závěry krajského soudu o vyšším výživném vychází mimo jiné z doporučující tabulky výživného Ministerstva spravedlnosti, kterou Ústavní soud chápe ve své judikatuře jako nezávaznou metodickou pomůcku, která však má potenciál sjednocovat rozhodovací praxi soudů a vyjadřuje obecné principy stanovení výživného (k povaze metodiky Ministerstva spravedlnosti srov. např. bod 11 a násl. usnesení ze dne 11. 6. 2015
sp. zn. III. ÚS 1071/15
či bod 28 nálezu ze dne 24. 1. 2024
sp. zn. IV. ÚS 2173/23
). Logiku za úvahami krajského soudu je proto nutné spatřovat mimo jiné právě ve stanovení výživného, které odpovídá určitému celospolečenskému konsensu a standardu v jiných srovnatelných situacích. Oba soudy přitom zohlednily další vyživovací povinnost stěžovatele. Výše výživného ani v tomto smyslu není nepřiměřená.
14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, jakožto návrh akcesorický, sdílí osud ústavní stížnosti. Ústavní soud o návrhu samostatně nerozhodoval, protože o ústavní stížnosti rozhodl v krátké době od jejího podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu