Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky Stanislavy Fejtové, zastoupené Mgr. Martinem Hasíkem, advokátem, sídlem Brněnská 53/101, Třebíč, proti výrokům II a III rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě č. j. 54 Co 157/2023-379 ze dne 21. května 2024, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se domáhá zrušení nákladových výroků II a III v záhlaví uvedeného rozhodnutí; tvrdí, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Okresní soud v Jihlavě rozsudkem č. j. 22 C 87/2015-355 ze dne 20. března 2023 uložil žalobkyni Jaroslavě Kalinové (žalobkyně) povinnost odstranit stavbu ev. č. X1 na pozemcích parc. č. st. X2 a par. č. X3 v k. ú. P. (výrok I), žalobu v části, kterou se žalobkyně domáhala zřízení nezbytné cesty v rozsahu vyznačeném v geometrickém plánu, zamítl (výrok II) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 45 144,20 Kč (výrok III).
3. Proti rozsudku okresního soudu podala žalobkyně odvolání. Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu ve výrocích I a II o věci samé potvrdil (výrok I) a ve výroku III o nákladech řízení jej změnil tak, že se stěžovatelce náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok II). Stěžovatelce nepřiznal ani náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III).
4. Krajský soud shledal, že jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro aplikaci § 150 občanského soudního řádu. Ty spatřoval v tom, že v předchozím řízení obecné soudy i Ústavní soud dospěly k závěru, že žalobkyně je vlastníkem pozemků, na kterých je chata vystavěna, tento závěr se však nepromítl do výrokové části jejich rozhodnutí, a tím ani následně do zápisu vlastnických práv v katastru nemovitostí. Nadto s žalobou, že jsou vlastníky pozemku pod chatou, uspěli předtím vlastníci stavby sousední chaty, která byla vybudována za stejných okolností. Žalobkyně vyvolala ve víře ve správnost těchto rozhodnutí spor, ve kterém se původně domáhala vyslovení toho, co dříve soudy rozhodly v její prospěch, byť jen jako předběžnou otázku. Krajský soud přihlédl také k tomu, že vypořádání neoprávněné stavby představuje rozhodnutí i ve prospěch stěžovatelky, neboť by mělo vést k ukončení dlouhodobého sporu mezi oběma účastnicemi, jehož řešení bylo v konečném důsledku na úvaze soudu.
5. Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně dovolání, které Nejvyšší soud usnesením č. j. 22 Cdo 3393/2024-419 ze dne 26. března 2025 jako nepřípustné odmítl s odůvodněním, že krajský soud se při svém rozhodování neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a přiznal stěžovatelce náhradu nákladů dovolacího řízení.
6. Stěžovatelka namítá, že krajský soud v průběhu řízení nedal najevo, že by uvažoval o aplikaci § 150 občanského soudního řádu. O nepřiznání nákladů řízení se tak dozvěděla až z obsahu napadeného rozsudku a v rozporu s judikaturou Ústavního soudu jí nebylo umožněno se k takovému záměru krajského soudu vyjádřit. Krajský soud neměl přihlédnout k tomu, jak byla v dřívějším řízení posouzena otázka vlastnického práva ke stavbě, neboť šlo pouze o řešení předběžné otázky. Stěžovatelka nepovažuje za spravedlivé, že jí nebyla přiznána náhrada nákladů řízení proto, že v navazujícím řízení o určení vlastnického práva rozhodly obecné soudy jinak než dříve o této předběžné otázce.
7. Ústavní soud si vyžádal od okresního soudu spis a zaslal ústavní stížnost krajskému soudu a žalobkyni s výzvou, aby se k ní vyjádřily.
8. Krajský soud pouze odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a zdůraznil, že aplikaci § 150 občanského soudního řádu navrhovala žalobkyně ve svém odvolání (zmíněno v bodu 7 napadeného rozhodnutí), stěžovatelka se tedy k tomuto navrhovanému postupu mohla v rámci odvolacího řízení vyjádřit a muselo jí být zřejmé, že se touto otázkou bude krajský soud zabývat. Ústavní soud vyjádření krajského soudu stěžovatelce k replice nezasílal, neboť neobsahovalo nic, co by již nevyplývalo z napadeného rozhodnutí.
9. Žalobkyně se k ústavní stížnosti nevyjádřila, a v souladu s poučením, kterého se jí spolu s výzvou k vyjádření dostalo, se tak vzdala postavení vedlejší účastnice (§ 28 odst. 2 a § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 101 odst. 4 občanského soudního řádu).
10. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou a řádně zastoupenou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní stížnost je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.
11. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ústavnosti. Z hlediska opodstatněnosti ústavních stížností směřujících proti náhradově nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zastává názor, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. K návrhům týkajícím se rozhodování o náhradě nákladů řízení proto přistupuje značně rezervovaně.
12. Ústavní soud v bodě 34 stanoviska pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 60/24 ze dne 5. března 2025 (97/2025 Sb.) zopakoval, že "ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou (srov. již bod 10 výše). O to mimořádnější okolnosti, typicky v podobě významného přesahu vlastního zájmu stěžovatele, musejí být dány ve věcech, kde sporná výše nákladů nepřevyšuje ani hranici bagatelnosti; pokud zákon podmíní přípustnost opravných prostředků určitou minimální výší předmětu sporu, účelem zákona jistě není, aby roli další přezkumné instance nahrazoval Ústavní soud. Uvedený požadavek dostatečného ústavního významu věci zajišťuje, aby se Ústavní soud mohl plně soustředit na plnění své úlohy orgánu ochrany ústavnosti. Je-li v konkrétní nákladové věci přítomna mimořádná okolnost zakládající její dostatečný ústavní význam, a je proto vydán nález, nelze z toho dovozovat, že Ústavní soud k věcnému přezkumu posléze automaticky připustí všechny obdobné stížnosti, v nichž je namítán rozpor s takovým nálezem. Tvrzený rozpor musí být u nákladových věcí zpravidla doplněn dalšími okolnostmi, typicky přesahem vlastního zájmu stěžovatele, aby jej Ústavní soud věcně posoudil; stejně jako pro závěr o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny nepostačí toliko tvrzené porušení zákona."
13. Z citovaného stanoviska plyne, že ústavní stížnosti proti rozhodnutím o nákladech řízení v bagatelní výši jsou zjevně neopodstatněné, neexistují-li ve věci mimořádné okolnosti, typicky přesah vlastního zájmu stěžovatele. Toho si je stěžovatelka vědoma, uvádí však, že výše nákladů, které jí měly být přiznány, činí cca 54 000 Kč, což přesahuje hranici bagatelnosti.
14. Stěžovatelkou uváděná částka 54 000 Kč (přesně 54 281,95 Kč) zahrnuje náklady řízení před okresním soudem (ve výši 45 144,20 Kč) i před krajským soudem (9137,75 Kč).
15. V souhrnu jde tedy skutečně o částku přesahující hranici bagatelnosti pro dovolací řízení. Krajský soud aplikoval § 150 občanského soudního řádu na celé řízení, tedy i na odvolací řízení, v němž sice byla stěžovatelka úspěšná ohledně věci samé (potvrzující výrok I rozsudku krajského soudu), avšak žalobkyně byla úspěšná s odvoláním podaným proti výroku okresního soudu o nákladech řízení (měnící výrok II rozsudku krajského soudu). Tím se liší situace odvolacího a dovolacího řízení. V odvolacím řízení tak mohl být aplikován § 142 odst. 2 občanského soudního řádu se závěrem, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Již proto ve vztahu k výroku III napadeného rozhodnutí nedosahuje otázka použití § 150 občanského soudního řádu ústavně právního významu, neboť i postup bez aplikace zmíněného ustanovení by ve výsledku nemusel mít vliv na postavení stěžovatelky (ledaže by v ústavní rovině neobstál výrok II napadeného rozhodnutí, k čemuž z dále popsaných důvodů Ústavní soud nedospěl).
16. Okresní soud přiznal stěžovatelce na náhradě nákladů řízení 45 144,20 Kč, krajský soud toto rozhodnutí výrokem II napadeného rozhodnutí změnil tak, že stěžovatelce postupem podle § 150 občanského soudního řádu právo na náhradu těchto nákladů, ač jí jinak svědčilo, nepřiznal. Z ústavního hlediska si jistě lze představit jako možné i jiné, ke stěžovatelce vstřícnější rozhodnutí, avšak aplikace § 150 občanského soudního řádu zde nebyla projevem svévole vyžadujícím kasační zásah Ústavního soudu. Krajský soud srozumitelně závěry, na nichž založil své rozhodnutí, odůvodnil. V ústavní rovině tyto úvahy jako možné obstojí.
17. Krajský soud respektoval, že závěry (k vlastnictví chatou žalobkyně zastavěných pozemků) vyslovené v jiném soudním rozhodnutí mimo výrok, tedy pouze jako řešení předběžné otázky, nejsou pro soud ani účastníky řízení závazné, stejně tak rozhodnutí jiných účastníků ve srovnatelné věci. Proto také žalobkyně ve sporu prohrála a musí odstranit stavbu. Okolnosti však krajský soud hodnotil jako výjimečné a zohlednil je ("jen") při rozhodování o nákladech řízení.
18. Stěžovatelka se pak mýlí, tvrdí-li, že krajský soud pochybil, když ji neupozornil, že hodlá použít § 150 občanského soudního řádu a nevyzval ji, aby se k tomuto zamýšlenému postupu vyjádřila. Z obsahu napadeného rozhodnutí, jakož i z obsahu spisu okresního soudu vyplývá, že žalobkyně v odvolání navrhovala použití § 150 občanského soudního řádu. Toto vyjádření bylo zasláno stěžovatelce, a ta se k němu písemně vyjádřila (tak, že nejsou důvody pro výjimečné nepřiznání náhrady nákladů řízení, a tento svůj názor odůvodnila). Stěžovatelka tedy věděla, že aplikace § 150 občanského soudního řádu je tzv. "ve hře". Jen to, že stěžovatelka nesouhlasí s tím, že a z jakého důvodu krajský soud aplikoval § 150 občanského soudního řádu, neústavnost napadeného rozhodnutí dovozovat nelze.
19. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 23. května 2025
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu