22 Cdo 3393/2024

22 Cdo 3393/2024-419

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně J. K., zastoupené JUDr. Lubošem Komůrkou, advokátem se sídlem v Jihlavě, Benešova 1304/8, proti žalované S. F., zastoupené Mgr. Martinem Hasíkem, advokátem se sídlem v Třebíči, Brněnská 53, o vypořádání neoprávněné stavby a zřízení nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 22 C 87/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 21. 5. 2024, č. j. 54 Co 157/2023-379, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 21. 5. 2024, č. j. 54 Co 157/2023-379, se zamítá. III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 178 Kč k rukám zástupce žalované Mgr. Martina Hasíka, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

I.

Dosavadní průběh řízení

1. Okresní soud v Jihlavě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 3. 2023, č. j. 22 C 87/2015-355, uložil žalobkyni povinnost odstranit stavbu č. ev. XY na pozemcích parc. č. st. XY a parc. č. XY, vše v k. ú. XY, do 3 měsíců od právní moci rozsudku (výrok I), zamítl žalobu v části, kterou se žalobkyně domáhala zřízení nezbytné cesty přes pozemek parc. č. XY ve prospěch vlastníka stavby č. ev. XY v k. ú. XY na pozemcích parc. č. st. XY a st. XY vše v k. ú. XY, v rozsahu vyznačeném v geometrickém plánu GEODET-Matelka, s. r. o.,

2. Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě (dále jako „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 5. 2024, č. j. 54 Co 157/2023-379, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), výrok III rozsudku soudu prvního stupně změnil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).

3. Ve věci bylo označenými rozsudky rozhodnuto poté, kdy předchozí rozsudek soudu prvního stupně ze dne 7. 8. 2019, č. j. 22 C 87/2015-151, byl zrušen rozsudkem odvolacího soudu ze dne 29. 3. 2022, č. j. 54 Co 384/2019-289, kterému byla věc vrácena rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 26. 10 .2021, č. j. 22 Cdo 1999/2021-271. II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která byla dovolacím soudem rozhodována rozdílně a zároveň tvrdí, že má být dovolacím soudem posouzena jinak. Dovolatelka namítá, že se odvolací soud, vázán názorem vysloveným v rozsudku dovolacího soudu ze dne 26. 10. 2021, č. j. 22 Cdo 1999/2021-271, odchýlil od předchozího názoru dovolacího soudu v téže věci, vysloveného v rozsudku ze dne 17. 9. 2008, č. j. 22 Cdo 5103/2007-260, ve kterém Nejvyšší soud uvedl, že se stavebníci stali vlastníky nově vzniklé nedělitelné nemovité věci představované chatou a pozemkem pod ní podle § 126 odst. 1 zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 1991. Naopak v kasačním rozsudku ze dne 26. 10. 2021, č. j. 22 Cdo 1999/2021-271, vyslovil následně dovolací soud odlišný právní názor, kterým zavázal nalézací soudy, tedy i soud odvolací, proti němuž současné dovolání směřuje. Dovolatelka má za to, že věc má být posouzena (na základě výše uvedeného) jinak, a to tak, že žalobkyně je vlastnicí pozemku parc. č. st. XY v souladu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2008, č. j. 22 Cdo 5103/2007-260, a proto navrhuje, aby dovolací soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že určí vlastnické právo žalobkyně k pozemku parc. č. st. XY a zruší rozhodnutí, kterým byla žalobkyni uložena povinnost odstranit stavbu č. ev. XY na pozemcích parc. č. st. XY a parc. č. XY a zamítnuta žaloba týkající se zřízení nezbytné cesty; případně aby rozhodnutí odvolacího soudu zrušil. Současně navrhuje, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.

5. Žalovaná nepovažuje dovolání žalobkyně za splňující podmínky přípustnosti dovolání a navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl pro vady. III. Přípustnost dovolání

6. Dovolání není přípustné, neboť odvolací soud se od dovolatelkou namítaného rozhodnutí dovolacího soudu nijak neodchýlil.

7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

8. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod

9. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 6. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 398/96 (uveřejněném pod č. 26/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Rc 26/2001“), vysvětlil, že narozdíl od úpravy obsažené v tzv. obecném zákoníku občanském z roku 1811, která vycházela ze zásady „superficies solo cedit“ a podle níž se trvalá stavba považovala za součást pozemku, zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, (dále jen „zákon č. 141/1950 Sb.“) stanovil v § 25 větě druhé, že stavby nejsou součástí pozemku. Od 1. 1. 1951 se stavby trvalého charakteru (tj. věci nemovité ve smyslu § 26 zákona č. 141/1950 Sb.) již nestávaly součástí pozemku. Byla-li nově budovaná stavba postavena na cizím pozemku, nepřirůstala vlastníkovi pozemku, nýbrž od počátku byla majetkem toho, kdo ji postavil, a to bez ohledu na to, zda byla postavena na cizím pozemku na základě práva stavby či nikoliv. Proto i v případech, kdy na cizím pozemku byla za účinnosti zákona č. 141/1950 Sb. postavena trvalá (nemovitá) stavba, aniž bylo pro stavebníka zřízeno právo stavby, nestal se vlastníkem stavby vlastník pozemku. Tímto určujícím závěrem Nejvyšší soud zdůraznil tu skutečnost, že samotné vybudování stavby při absenci platně zřízeného práva stavby nezakládalo vlastnické právo k této stavbě vlastníkovi pozemku.

10. Ve stejném rozhodnutí se Nejvyšší soud dále zabýval i posouzením situace, že byla stavba postavena na pozemku vlastníka bez práva stavby. Nejvyšší soud v této souvislosti zdůraznil, že postavením trvalé stavby na cizím pozemku bez práva stavby nemohlo vzniknout oddělené vlastnictví ke stavbě a pozemku. Ustanovení § 155 zákona č. 141/1950 Sb. sice stanovilo, že vlastníkem stavby může být osoba rozdílná od vlastníka pozemku, avšak podmínky, za nichž se tak může stát, byly obsaženy v ustanovení § 158 a § 159 uvedeného zákona.

11. Pokud pak byla na cizím pozemku zřízena trvalá stavba, aniž k tomu měl stavebník zákonem vyžadované oprávnění (tzv. občanskoprávní titul), šlo z občanskoprávního hlediska o neoprávněnou stavbu, byť by stavebník měl stavební povolení či splňoval další náležitosti podle předpisů správního práva. Na řešení takto vzniklého vztahu mezi vlastníkem pozemku a stavebníkem, který neměl potřebné občanskoprávní oprávnění na cizím pozemku stavět, a na posouzení nároků z tzv. neoprávněné stavby vzniklých, bylo třeba použít příslušná ustanovení zákona č. 141/1950 Sb. Protože tento zákon neobsahoval přímou úpravu vztahů vyplývajících z tzv. neoprávněné stavby na cizím pozemku, postupovalo se po právní stránce (nebylo-li jiné dohody mezi účastníky) při úpravě vztahu mezi stavebníkem a vlastníkem pozemku analogicky podle ustanovení § 125 a násl. zákona č. 141/1950 Sb., která řešila otázku nabytí vlastnictví zpracováním cizí věci, smísením či sloučením věcí různých vlastníků a která upravují postup při řešení vzniklého vztahu podle daných hledisek. Z toho vyplývalo, že i v případě, kdy ke stavbě na cizím pozemku nebylo zřízeno právo stavby, které bylo podmínkou vzniku odděleného vlastnictví stavby a pozemku ve smyslu § 155, řídila se úprava vzniklého právního vztahu mezi stavebníkem a vlastníkem pozemku analogicky podle § 125 a násl. zákona č. 141/1950 Sb.

12. V rozsudku ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 469/2003, (uveřejněném, stejně jako i dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz“) pak na uvedené závěry Nejvyšší soud navázal a dále je rozvedl potud, že zpracuje-li cizí věc v dobré víře socialistická právnická osoba, je výrobek v socialistickém vlastnictví, jinak se věc, lze-li tak učinit, uvede v předešlý stav (§ 125 zákona č. 141/1950 Sb.). Není-li uvedení věci v předešlý stav dobře možné, zejména brání-li tomu povaha výrobku anebo obecný zájem, stane se vlastníkem výrobku ten, jehož podíl oceněný v penězích je největší. Při určení ceny podílu se přihlédne i k hodnotě vytvořené prací (§ 126 odst. 1 zákona č. 141/1950 Sb.). Jsou-li si podíly rovny anebo brání-li zvláštní ustanovení nebo obecný zájem tomu, aby se vlastníkem stal ten, jehož podíl je největší, určí vlastníka soud; přitom dá zpravidla přednost tomu, kdo ke vzniku výrobku přispěl prací (§ 126 odst. 2 zákona č. 141/1950 Sb.). Zpracuje-li někdo cizí věc vědomě, může soud po uvážení všech okolností případu a s přihlédnutím k obecnému zájmu rozhodnout jinak; zejména může uložit, aby se navrátilo každému, co jeho jest, i když tím výrobek bude porušen, nebo jej přiřknout tomu, jehož podíl je menší (§ 127 zákona č. 141/1950 Sb.).

13. S odkazem na závěry vyslovené v rozsudku ze dne 6. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 398/96, pak Nejvyšší soud zdůraznil, že vztah mezi stavebníkem a vlastníkem pozemku je třeba posoudit podle § 125 a násl. zákona č. 141/1950 Sb. Je tedy třeba vycházet nejen z § 125, ale i z následujících ustanovení tohoto zákona. Úprava důsledků zpracování cizí věci v zákoně č. 141/1950 Sb. tvoří ucelený systém norem, ze kterého nelze vyjímat jednotlivá ustanovení. Zákon klade důraz na dobrou víru zpracovatele a vychází z toho, že v praxi může docházet k případům, ve kterých zákon nemůže dopředu jednoznačně určit řešení, které by bylo v souladu s tradičními principy, na kterých spočívá soukromé právo. Proto nechává na soudu, aby v odůvodněných případech s přihlédnutím ke všem okolnostem věci určil, kdo bude vlastníkem zpracované věci; z obsahu § 125 a násl. zákona č. 141/1950 Sb. vyplývá, že soud přitom přihlíží k možnosti uvedení v předešlý stav, velikosti podílů a k obecnému zájmu (vyjadřujícímu zejména hospodárnost přijatého řešení) a také k dobré víře zpracovatele. To platí i pro přiměřené použití těchto ustanovení v případě neoprávněné stavby na cizím pozemku. Nelze tu vyjít z toho, že stavebník se stává ve všech případech vlastníkem zastavěného pozemku. Takový přístup by totiž mimo jiné zvýhodnil neoprávněného stavebníka proti stavebníkovi oprávněnému; zatímco neoprávněný stavebník by se stal vlastníkem pozemku i stavby na něm zřízené, ten, komu by svědčilo právo stavby, by nabýval pouze vlastnictví ke stavbě. V případě nedostatku práva stavby by ten, kdo stavěl v dobré víře, měl stejné postavení jako ten, kdo vědomě porušoval právo vlastníka pozemku. Takové důsledky by byly nepřijatelné. Proto v případě, že soud vypořádává neoprávněnou stavbu zřízenou za účinnosti zákona č. 141/1950 Sb. (a nejde o případ, ve kterém bylo možno sjednat nápravu podle zvláštních – restitučních – předpisů), musí přiměřeně přihlédnout nejen k § 125 zákona č. 141/1950 Sb., ale i k následujícím ustanovením, která upravují nabytí vlastnictví k cizí věci zpracováním.

14. Stavba je neoprávněná tehdy, stavěl-li někdo na cizím pozemku, aniž by mu svědčil právní titul, umožňující na cizím pozemku zřídit stavbu. Pro klasifikaci stavby jako neoprávněné je nerozhodné, zda stavebník měl stavební povolení. Stejně tak není rozhodující samotné vědomí vlastníka pozemku (resp. státních orgánů) o stavbě (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2612/2003, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4731/2010).

15. V posuzované věci vycházely nalézací soudy ze zjištění (vázány právním názorem vysloveným v rozsudku dovolacího soudu ze dne 26. 10. 2021, č. j. 22 Cdo 1999/2021-271), že nejpozději v roce 1957 postavili právní předchůdci žalobkyně chatu ev. č. XY, včetně jejího přístavku z roku 1975, na cizím pozemku. Nyní se jedná o pozemek parc. č. st. XY a část pozemku parc. č. XY (nově vymezeného jako pozemek parc. č. st. XY geometrickým plánem GEODET-Matelka s. r. o., č. 143-22/2019), které jsou ve vlastnictví žalované. V době výstavby chaty byl pozemek v užívání socialistické organizace. Stavbu chaty právní předchůdci žalobkyně realizovali po dvojím zamítnutí žádosti o povolení ze strany příslušného stavebního úřadu (v lednu a v listopadu 1956), kdy pak následně M. K. (v srpnu 1957) požádal o stavební povolení na zřízení zahradní boudy (na nářadí) na pozemku parc. č. XY. Právními předchůdci žalobkyně však byla vybudována chata určená k trvalému obývání. Jednalo se o stavbu trvalou, neboť od samého počátku byla budována jako stavba spojená se zemí pevným základem na kamenné podezdívce, aniž by však stavebníkům svědčilo právo stavby, čímž došlo ke vzniku neoprávněné stavby. Nadto pozemek, na kterém právní předchůdci stavbu postavili, jim byl přenechán na časově omezenou dobu a museli si být vědomi, že po zániku takového užívání budou muset stavbu odstranit.

16. Jak již dovolací soud ve svém předcházejícím rozhodnutí ze dne 26. 10. 2021, č. j. 22 Cdo 1999/2021-271, v této věci uvedl, ustanovení § 125 zákona č. 141/1950 Sb. hovoří pouze o dobré víře zpracovatele. Důvodová zpráva uvádí, že dobrou vírou zpracovatele se rozumí se zřetelem ke všem okolnostem existující důvodné přesvědčení, že mu zpracovaná hmota náleží; přitom dále odkazuje na § 145 zákona č. 141/1950 Sb., podle kterého je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je držitelem oprávněným. Z toho lze dovodit, že v případě zpracovatele cizí věci šlo o dobrou víru, že mu náleží právo věc zpracovat. Má-li se analogicky použít právní úprava zpracování cizí věci na řešení právních vztahů z neoprávněné stavby, pak dobrou vírou je třeba obdobně rozumět se zřetelem ke všem okolnostem existující důvodné přesvědčení stavebníka, že má právo postavit na cizím pozemku stavbu. Dobrá víra stavebníka je pak dána „se zřetelem ke všem okolnostem“ tehdy, je-li tu relevantní důvod, který vede stavebníka k přesvědčení, že mu právo náleží; stavebník musí být přesvědčen, že je tu právní titul. To ovšem neznamená, že takový titul musí být dán, postačí, že stavebník je v dobré víře, že tu takový titul je a jde o titul objektivně způsobilý právo založit (srov. např. rozsudek ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000). Otázka existence dobré víry stavebníka se pak posuzuje z hlediska objektivního, tj. podle toho, zda držitel při normální opatrnosti, kterou lze na něm požadovat, neměl a nemohl mít pochybnost o tom, že mu právo stavět na cizím pozemku vzniklo a že mu náleží (opět srov. Rc 26/2001).

17. Nalézací soudy proto explicitně vyloučily dobrou víru právních předchůdců žalobkyně, že jim zpracovaná hmota náleží (že mohou mít stavbu na pozemku trvale a že stavbu vybudovali na cizím pozemku oprávněně). V podrobnostech dovolací soud odkazuje na závěry rozvedené v předcházejících rozhodnutích nalézacích soudů a dovolacího soudu v řešené věci.

18. Z důvodu absence dobré víry na straně právních předchůdců žalobkyně je vyloučena aplikace § 125, popřípadě § 126 zákona č. 141/1950 Sb. a nelze než na věc aplikovat § 127 zákona č. 141/1950 Sb., přičemž odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, po zvážení všech okolností (zejména okolností, za kterých byla chata vystavěna) uzavřel, že adekvátním způsobem vypořádání neoprávněné stavby je její odstranění. Uložení povinnosti odstranění stavby současně vylučuje potřebu žalobkyně přístupu k ní.

19. Uvedený závěr nalézacích soudů nepovažuje dovolací soud za nepřiměřený. Nalézací soudy svůj závěr dostatečně a přesvědčivě – vázány právním názorem dovolacího soudu rozhodnutím ze dne 26. 10. 2021, č. j. 22 Cdo 1999/20214-271 – odůvodnily a jejich závěrům nelze ničeho vytknout. Současně je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu i s rozsudkem dovolacího soudu ze dne 17. 9. 2008, sp. zn. 22 Cdo 5103/2007, od jehož závěrů se měl podle názoru dovolatelky odvolací soud odchýlit.

20. V uvedeném rozsudku ze dne 17. 9. 2008, sp zn. 22 Cdo 5103/2007, sice Nejvyšší soud řešil předběžnou otázku vlastnického práva k pozemku parc. č. st. XY a části pozemku parc. č. XY v rozsahu umístění stavby č. ev. XY ve vlastnictví žalobkyně, přičemž uvedl, že „jestliže se právní předchůdci žalovaných stali podle tehdejší právní úpravy ze zákona vlastníky předmětných chat, a tím i pozemků v rozsahu jejich zastavění v době před více jak padesáti lety, těžko lze dnes dovozovat, že se tak nemělo stát, zvláště za situace, že nejde (z hlediska bývalého vlastníka pozemku) o žádný z restitučních důvodů“, avšak současně uvedl, že „dovolatelé na rozdíl od svých právních námitek v předchozích fázích řízení v dovolání již nenamítli, že soudy neměly na daný případ použít ustanovení občanského zákoníku č. 141/1950 Sb., o zpracování věci (§ 125 a násl.), ani že odvolací soud tato ustanovení – konkrétně § 126 a 127 nesprávně (obecně) vyložil. V podstatě namítli jen, že pokud právní předchůdci žalovaných věděli (a podle přesvědčení žalobců věděli), že staví na pozemku právních předchůdců žalobců, nemohli se s ohledem na § 127 žalobci stát vlastníky předmětných chat. Namítají tedy, že odvolací soud věc posuzoval podle příslušných právních norem, jež na zjištěný skutkový stav dopadají, ale nesprávně je na daný skutkový stav aplikoval. Jestliže však již z výše uvedených důvodů dovolací soud v mezích svého dovolacího přezkumu nemůže zpochybnit pro rozhodnutí ve věci klíčový skutkový závěr odvolacího soudu o tom, že právní předchůdci žalovaných nevěděli, že staví na pozemku, s nímž národní výbor disponovat nesmí (nepřesně „na obecním pozemku“ – lépe „na bývalém obecním pozemku“), nemůže zpochybnit ani správnost aplikace ustanovení § 126 SOZ na daný skutkový stav.“

21. K tomu dovolací soud uvádí, že v hypotéze právní normy jsou vymezeny skutečnosti, na které je vázáno vlastní pravidlo chování, stanovené v dispozici normy (k tomu viz např. Boguszak, J., Čapek, J. Teorie práva. Praha: Codex Bohemia, 1997, s. 66 a násl.). K hypotéze normy obsažené v § 125, potažmo § 126 odst. 1 zákona č. 141/1950 Sb. tak, jak je prostřednictvím výkladu uvedena výše, patří skutkové okolnosti, které vedou k jednoznačnému závěru o dobré víře stavebníka (viz výklad v bodě 16 výše). Jde o skutkové podmínky uplatnění dispozice normy, podle které v případě existence dobré víry „je výrobek v socialistickém vlastnictví, jinak se věc, lze-li tak učinit, uvede v předešlý stav“ (§ 125) a současně „není-li uvedení věci v předešlý stav dobře možné, zejména brání-li tomu povaha výrobku anebo obecný zájem, stane se vlastníkem výrobku ten, jehož podíl oceněný v penězích je největší. Při určení ceny podílu se přihlédne i k hodnotě vytvořené prací“ (§ 126).

22. Z uvedeného je zřejmé, že v dovolacím řízení vedeném pod sp. zn. 22 Cdo 5103/2007 nebyla otázka dobré víry podrobena dovolacímu přezkumu. Dovolací soud tak jednání právních předchůdců žalobkyně podřadil pod obecné pravidlo chování, aniž by mohl zkoumat naplnění skutkových znaků a na ně navazujících právních závěrů.

23. V současném řízení byly tyto skutkové znaky a na ně navazující právní závěry o vlastnickém právu právních předchůdců žalobkyně k chatě č. ev. XY podrobeny podrobnému přezkumu, a závěr o případné existenci dobré víry právních předchůdců žalobkyně tak byl jednoznačně vyloučen.

24. Z výše uvedených důvodů se odvolací soud od dovolatelkou namítaného rozsudku ze dne 17. 9. 2008, sp. zn. 22 Cdo 5103/2007, neodchýlil a jeho závěry jsou s uvedeným rozhodnutím v souladu.

25. Dovolání proto není přípustné. IV. Závěr

26. Z uvedeného plyne, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, proto Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

27. Vzhledem k tomu, že nebylo dovolání shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017], a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz)].

28. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce

V Brně dne 26. 3. 2025

Mgr. David Havlík předseda senátu