22 Cdo 1999/2021-271
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve
věci žalobkyně J. K., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Lubošem
Komůrkou, advokátem se sídlem v Jihlavě, Benešova 1304/8, proti žalované S. F.,
narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Martinem Hasíkem, advokátem se sídlem
v Třebíči, Brněnská 53, o určení vlastnického práva a zřízení nezbytné cesty,
vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 22 C 87/2015, o dovolání
žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 13.
10. 2020, č. j. 54 Co 384/2019-180, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 13. 10.
2020, č. j. 54 Co 384/2019-180, se ve výrocích II a III ruší a věc se v tomto
rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně – pobočce v Jihlavě k dalšímu řízení.
II. Ve zbylé části se dovolání žalované odmítá.
III. Návrh na odklad právní moci rozsudku Krajského soudu v Brně –
pobočky v Jihlavě ze dne 13. 10. 2020, č. j. 54 Co 384/2019-180, se zamítá.
F. a M. F. (právní předchůdci žalované) nabyli v roce 1937 na základě směnné
smlouvy pozemek par. č. XY, kterým od zabrání v roce 1953 až do roku 1994
disponoval stát. Dnes je zapsanou vlastnicí pozemku par. č. XY a z něj později
vyčleněného pozemku par. č. XY žalovaná. Na okraji pozemku par. č. XY (v části,
kde je dnes pozemek par. č. XY) postavili v roce 1957 manželé K. (právní
předchůdci žalobkyně) chatu, a to na základě nájemní smlouvy uzavřené s
Městským národním výborem v XY dne 25. 9. 1956; v roce 1976 pak postavili k
chatě ještě přístavbu. V tomto řízení se žalobkyně domáhá určení vlastnického
práva k pozemku, na kterém stojí chata (par. č. st. XY), i části pozemku par.
č. XY, na kterém je postavena později zbudovaná přístavba (tento pozemek je v
návrhu označen geometrickým plánem jako par. č. st. XY). Žalobkyně se domáhala
rovněž zřízení nezbytné cesty přes pozemek žalované par. č. XY, neboť k chatě
není možný jiný přístup.
Okresní soud v Jihlavě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 7. 8. 2019, č. j.
22 C 87/2015-151, zamítl jak žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je
vlastnicí pozemků par. č. st. XY a XY v katastrálním území XY, eventuálně, že
vlastnicí byla k okamžiku smrti její právní předchůdkyně J. K., narozená XY
(výrok I), tak žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zřízení nezbytné cesty přes
pozemek žalované (výrok II). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Po právní stránce věc posoudil podle tří právních předpisů: vlastnické právo k
pozemku par. č. st. XY podle zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, ve znění
do 31. 3. 1964 (dále také jen „obč. zák. z roku 1950“ nebo „občanský zákoník z
roku 1950“), neboť k vybudování chaty došlo za jeho účinnosti; vlastnické právo
k pozemku par. č. st. XY podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve
znění do 31. 12. 1982 (dále také jen „obč. zák.“ nebo „občanský zákoník z roku
1964“), za jehož účinnosti byl zhotoven přístavek a mělo dojít k nabytí
vlastnického práva; nezbytnou cestu podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník (dále také jen „o. z.“ nebo „občanský zákoník z roku 2012“), neboť ke
zřízení nezbytné cesty má dojít teprve výrokem soudu v tomto řízení. Co se týká pozemku par. č. st. XY, soud vzal za zjištěné, že manželé K. neměli
ke stavbě chaty právní titul, a protože obč. zák. z roku 1950 neobsahoval
pravidla pro řešení neoprávněné stavby na cizím pozemku, posoudil věc v souladu
s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu analogicky podle ustanovení o
zpracování cizí věci. Pro přikázání pozemku žalobkyni svědčí skutečnost, že
chata měla v době výstavby vyšší hodnotu než pozemek, byť jen nepatrně, naproti
tomu žalované svědčí skutečnost, že K. nemohli být v dobré víře, že staví na
obecním pozemku, dokonce prokazatelně věděli, že staví na pozemku F. Na cizím
pozemku postavili chatu přesto, že jim byla dvakrát zamítnuta žádost o stavební
povolení, přičemž do třetí žádosti (nakonec schválené) uvedli natolik zkreslené
údaje, že to svědčí o jejich svévoli a bezohlednosti k právům jiných. Protože
manželé K. stavěli ve zlé víře a hodnota chaty převyšovala hodnotu pozemku jen
nepatrně, nemohli se stát vlastníky zastavěného pozemku par. č. st. XY. Vlastnické právo k pozemku par. č. st. XY pak manželé K. nemohli nabýt proto,
že samotným postavením přístavby nebylo podle tehdy platného obč. zák. žádným
způsobem dotčeno vlastnické právo k pozemku; vypořádání neoprávnění stavby se
přitom žalobkyně nedomáhala. Vlastnicí pozemků se pak nemohla stát ani
žalobkyně, protože své vlastnické právo k pozemku od stavitelů odvozuje. Uzavřel, že nebylo možné vyhovět ani žalobě na zřízení nezbytné cesty, neboť
žalobkyně se domáhala zřízení nezbytné cesty ve prospěch vlastníka pozemku par. č. st. XY, jímž – jak se ukázalo v tomto řízení – sama není. Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne
13. 10. 2020, č. j. 54 Co 384/2019-180, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
ve výroku I v části o zamítnutí žaloby na určení vlastnického práva k pozemku
par. č. st. XY, eventuálně toho, že jeho vlastnicí byla v okamžiku smrti J. K.,
narozená XY, a ve výroku II o zamítnutí žaloby na zřízení nezbytné cesty ve
formě služebnosti ve prospěch vlastníka tohoto pozemku (výrok I). Ve zbylé
části výroku I změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že určil, že
žalobkyně je vlastnicí pozemku par. č. st. XY v katastrálním území XY (výrok
II).
Dále zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve zbylé části výroku II ohledně
zřízení nezbytné cesty ve formě služebnosti ve prospěch vlastníka pozemku par. č. st. XY a ve výroku III o náhradě nákladů řízení a věc v tomto rozsahu vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok III). Odvolací soud vyšel ze stejných skutkových zjištění jako soudu prvního stupně a
v otázce vlastnického práva k pozemku par. č. st. XY a zřízení nezbytné cesty k
němu se ztotožnil rovněž s právním názorem soudu prvního stupně. Odlišně však
posoudil uplatněný nárok ve vztahu k pozemku par. č. st. XY. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že manželům K. dobrá víra
svědčila a stali se tak spolu s vlastníky chaty také vlastníky zastavěného
pozemku. Nešlo totiž pouze o vědomost, že staví na cizím pozemku. Podstatné je,
že stavebníci mohli být objektivně v dobré víře, že Městský národní výbor XY,
který s nimi 25. 9. 1956 uzavřel nájemní smlouvu k pozemku par. č. st. XY, na
kterém je dnes chata postavena, má právo s tímto pozemkem disponovat. Ostatně i
žalovaná připustila, že předmětný pozemek byl v užívání socialistické
organizace, neboť byl jejím právním předchůdcům spolu s ostatními pozemky v
roce 1953 fakticky zabaven. Protože podle obč. zák. z roku 1950 mohl být
vlastnický režim stavby a pozemku odlišný pouze v případě, že bylo zřízeno
právo stavby (a to v tomto případě zřízeno nebylo), musel být vlastník stavby
totožný s vlastníkem pozemku. Protože stavebníkům – manželům K. – svědčilo jak
kritérium ceny stavby, která byla vyšší než cena pozemku, tak kritérium dobré
víry, neboť mohli předpokládat, že národní výbor v XY je oprávněn pozemek
pronajmout, stali se vlastníky pozemku par. č. st. XY, který později přešel
darovací smlouvou na žalobkyni. Pro úplnost pak doplnil, že žalobkyně nemohla
vlastnické právo vydržet, protože její právní předchůdci ani ona sama sporné
pozemky nikdy fakticky neovládali.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná („dovolatelka“) dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále také „o. s. ř.”). Tvrdí, že napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení následujících osmi otázek hmotného a procesního práva, z
nichž některé odvolací soud řešil odchylně od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího a Ústavního soudu (otázky č. 5, 7 a 8), a některé nebyly dosud v
rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny (otázky č. 1, 2, 3, 4 a 6):
1) Lze stavebníkovi neoprávněné stavby postavené za účinnosti obč. zák.
z roku 1950 přikázat vlastnické právo k zastavěnému pozemku na základě
analogické aplikace § 125 a násl. téhož zákona, jestliže šlo o pozemek v
socialistickém vlastnictví?
2) Lze stavebníkovi neoprávněné stavby postavené za účinnosti obč. zák.
z roku 1950 přikázat vlastnické právo k zastavěnému pozemku na základě
analogické aplikace § 125 a násl. téhož zákona, jestliže stavěl na základě
práva nájmu a věděl, že mu nesvědčí právo stavby?
3) Přecházelo podle obč. zák. při převodu vlastnického práva ke stavbě
spolu se stavbou bez dalšího také vlastnické právo k pozemku, na kterém byla
stavba postavena?
4) Může být stavebníkovi neoprávněné stavby postavené za účinnosti obč.
zák. z roku 1950 přikázáno vlastnické právo k zastavěnému pozemku na základě
analogické aplikace § 125 a násl. téhož zákona, zřídil-li stavbu ve smyslu
veřejného práva nepovolenou?
5) Může soud při rozhodování o určení vlastnického práva překročit
výsledky pozůstalostního řízení?
6) Je soud v řízení o určení vlastnictví vázán předběžným posouzením
otázky vlastnického práva, jak byla vyřešena v řízení o odstranění stavby mezi
týmiž účastníky?
7) Má odvolací soud povinnost zopakovat důkazy, jestliže má pochybnost o
správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně?
8) Má odvolací soud povinnost poučit žalovanou podle § 118a o. s. ř.,
dospěl-li k odlišným závěrům, než soud prvního stupně? Odvolací soud měl uvedené otázky nesprávně právně posoudit (§ 241a dst. 1 o. s. ř.). Právní námitky (i jednotlivé otázky) lze tematicky strukturovat do tří
okruhů: V prvním dovolatelka napadá závěr odvolacího soudu, podle kterého
právní předchůdci žalobkyně byli při stavbě chaty v dobré víře (otázky č. 1, 2
a 4); tvrzení, že právní předchůdci žalobkyně nestavěli v dobré víře, je
ostatně jádrem obrany žalované od samého počátku. Druhý se týká převodu
vlastnického práva ke spornému pozemku; žalovaná tvrdí, že i kdyby právní
předchůdci žalobkyně vlastnické právo ke spornému pozemku skutečně nabyli, na
žalobkyni nikdy nepřešlo (otázky č. 3 a 5). Třetí okruh pak tvoří otázky
procesní (otázky č. 6, 7 a 8). K dobré víře právních předchůdců žalobkyně dovolatelka namítá, že majetek v
socialistickém vlastnictví byl zvláštním způsobem chráněn, proto nebylo-li
například vůbec možné nabýt pozemek ve správě socialistické organizace
vydržením (jak vyplývá z § 115 obč. zák. z roku 1950), nemělo by stejně tak být
možné nabýt pozemek ve správě socialistické organizace ani v důsledku zřízení
neoprávněné stavby (otázka č. 1). Zřídit trvalou stavbu na cizím pozemku pak
bylo možné pouze na základě práva stavby, které však právním předchůdcům
žalobkyně nesvědčilo, a žalobkyně to ostatně ani netvrdila (otázka č. 2). Stavebníci rovněž nemohli být v dobré víře, že jim svědčí právo mít stavbu na
pozemku po skončení nájmu (otázka č. 4). K přechodu vlastnického práva ke spornému pozemku dovolatelka namítá, že právní
předchůdkyně žalobkyně zemřela za účinnosti obč. zák., který vycházel z duality
vlastnického práva k pozemku a stavbě na něm zřízené; odvolací soud proto
nesprávně uzavřel, že vlastnické právo k pozemku bez dalšího přešlo spolu se
stavbou na žalobkyni (otázka č. 4). Odvolací soud se svým závěrem odchýlil
rovněž od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2288/2019), podle které
dědic se nemůže přímo domáhat určení vlastnického práva k věci, která měla být
předmětem dědictví po zůstaviteli, nýbrž musí se domáhat nejprve určení, že
vlastníkem takové věci byl ke dni úmrtí zůstavitel (otázka č. 5). K procesním otázkám dovolatelka namítá, že odvolací soud nebyl vázán řešením
předběžné otázky vlastnického práva ve sporu o odstranění stavby. Pokud dospěl
odvolací soud k opačnému závěru, odchýlil se např. od rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 26 Cdo 669/2014, neboť soud je vázán řešením
prejudiciální otázky pouze v případě, že byla řešena ve výroku rozhodnutí
(otázka č. 6). Z judikatury dále vyplývá, že odvolací soud zopakuje provedené
důkazy vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému
zjištění, než které učinil soud prvního stupně; nezopakoval-li odvolací soud
důkazy, ačkoli vyšel z odlišných skutkových zjištění než soud prvního stupně,
odchýlil se např. od nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. III. ÚS 3199/12 (otázka č. 7).
Konečně pokud odvolací soud dospěl k závěru, že věc
je z právního hlediska nutné posoudit jinak, než jak učinil soud prvního
stupně, měl dovolatelku poučit podle § 118a odst. 2 o. s. ř.; jestliže tak
neučinil, odchýlil se tím např. od nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017,
sp. zn. III. ÚS 3717/16 (otázka č. 8). Dovolatelka podala rovněž návrh na odklad právní moci napadeného rozhodnutí,
neboť má za to, že zápisem vlastnického práva k pozemku ve prospěch žalobkyně
jí hrozí závažná újma. Navrhuje napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s napadeným rozhodnutím a
navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout. Nejvyšší soud postupoval podle občanského zákoníku z roku 1950, protože
předmětem dovolacího řízení je vypořádání neoprávněné stavby vzniklé v roce
1957 (k tomu viz stanovisko Nejvyššího soudu Slovenské republiky z 27. 6. 1972,
sp. zn. Cpj 57/71, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek jako
R 65/1972 – dále také jen „R 65/1972“ –, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4461/2015, uveřejněný pod číslem 58/2018 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Pokud jde o
následný převod či přechod vlastnického práva na žalobkyni, postupoval dovolací
soud podle občanského zákoníku z roku 1950, neboť právě za jeho účinnosti mělo
k převodu či přechodu vlastnického práva dojít (srov. § 489 obč. zák. a § 3028
odst. 1 a 2 o. z.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je
uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., a že jsou splněny i
další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1
a § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je
částečně důvodné. Dosud neřešenou otázku, zda podmínkou přikázání zastavěného
pozemku stavebníku neoprávněné stavby byla dobrá víra stavebníka, že má právo
mít na pozemku stavbu trvale, posoudil odvolací soud nesprávně. Odvolací soud
se rovněž odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení
otázky, zda za účinnosti občanského zákoníku z roku 1964 pozemek bez dalšího
následoval právní osud na něm postavené stavby v případě, že vlastník stavby
zcizil. K dobré víře právních předchůdců, resp. k možnosti nabýt za účinnosti
občanského zákoníku z roku 1950 vlastnické právo k pozemku v důsledku
neoprávněné stavby:
Problematice neoprávněných staveb zřízených za účinnosti občanského zákoníku z
roku 1950 se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil v rozsudku ze dne 16. 12. 1998,
sp. zn. 3 Cdon 398/96 (uveřejněném pod číslem 26/2001 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní – dále také jen „Rc
26/2001“), ve kterém navázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 1953,
sp. zn. CZ 236/53 (publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
č. R 155/1953), a stanovisko Nejvyššího soudu Slovenské republiky R 65/1972. Podle Rc 26/2001, z něhož obsáhle cituje již odvolací soud, za účinnosti
občanského zákoníku z roku 1950 se neuplatnila tradiční zásada superficies solo
cedit, podle které stavby jsou součástí pozemku, a stavba tedy byla v uvedené
době samostatnou věcí; současně platilo, že vlastníkem stavby může být osoba
rozdílná od vlastníka pozemku (§ 155 téhož zákona). Stavebník – fyzická osoba –
však mohl zřídit trvalou stavbu na cizím pozemku pouze na základě práva stavby
(§ 158 a § 159 obč. zák. z roku 1950); jestliže zřídil na cizím pozemku trvalou
stavbu, aniž mu svědčilo právo stavby, tedy neměl potřebné občanskoprávní
oprávnění na cizím pozemku stavět, jednalo se o stavbu neoprávněnou. Protože
občanský zákoník z roku 1950 neobsahoval úpravu vztahů vyplývajících z
neoprávněné stavby, judikatura dovodila, že je třeba postupovat analogicky
podle ustanovení § 125 o nabytí vlastnictví zpracováním cizí věci, smísením či
sloučením věcí různých vlastníků a podle tam daných hledisek rozhodnout, kdo
bude vlastníkem zpracované věci, případně o jiném vhodném řešení. Způsob vypořádání pak Nejvyšší soudu dále rozvedl v rozsudku ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 469/2003, kde zdůraznil, že „vztah mezi stavebníkem a
vlastníkem pozemku je třeba posoudit podle § 125 a násl. zákona č. 141/1950 Sb. Je tedy třeba vycházet nejen z § 125, ale i z následujících ustanovení tohoto
zákona. Úprava důsledků zpracování cizí věci v zákoně č. 141/1950 Sb. tvoří
ucelený systém norem, ze kterého nelze vyjímat jednotlivá ustanovení.
Zákon
klade důraz na dobrou víru zpracovatele a vychází z toho, že v praxi může
docházet k případům, ve kterých zákon nemůže dopředu jednoznačně určit řešení,
které by bylo v souladu s tradičními principy, na kterých spočívá soukromé
právo. Proto nechává na soudu, aby v odůvodněných případech s přihlédnutím ke
všem okolnostem věci určil, kdo bude vlastníkem zpracované věci; z obsahu § 125
a násl. zákona č. 141/1950 Sb. vyplývá, že soud přitom přihlíží k možnosti
uvedení v předešlý stav, velikosti podílů a k obecnému zájmu (vyjadřujícímu
zejména hospodárnost přijatého řešení) a také k dobré víře zpracovatele. To
platí i pro přiměřené použití těchto ustanovení v případě neoprávněné stavby na
cizím pozemku. Nelze tu vyjít z toho, že stavebník se stává ve všech případech
vlastníkem zastavěného pozemku. Takový přístup by totiž mimo jiné zvýhodnil
neoprávněného stavebníka proti stavebníkovi oprávněnému; zatímco neoprávněný
stavebník by se stal vlastníkem pozemku i stavby na něm zřízené, ten, komu by
svědčilo právo stavby, by nabýval pouze vlastnictví ke stavbě. V případě
nedostatku práva stavby by ten, kdo stavěl v dobré víře, měl stejné postavení
jako ten, kdo vědomě porušoval právo vlastníka pozemku. Takové důsledky by byly
nepřijatelné. Proto v případě, že soud vypořádává neoprávněnou stavbu zřízenou
za účinnosti zákona č. 141/1950 Sb. (a nejde o případ, ve kterém bylo možno
sjednat nápravu podle zvláštních – restitučních – předpisů), musí přiměřeně
přihlédnout nejen k § 125 zákona č. 141/1950 Sb., ale i k následujícím
ustanovením, která upravují nabytí vlastnictví k cizí věci
zpracováním.“ (citováno z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 475/2015). Půjde přitom zpravidla o konstitutivní rozhodnutí, neboť rozhodnutí o
vypořádání vztahu z neoprávněné stavby hmotněprávní vztah účastníků obvykle
teprve zakládá – typicky půjde o rozhodnutí o přikázání pozemku či stavby, nebo
zřízení věcného břemene k zastavěnému pozemku. Naproti tomu deklaratorně by
soud rozhodoval v případě, pokud by přiznával existující nárok, který hmotné
právo s neoprávněnou stavbou spojuje – šlo by např. o žalobu na odstranění
neoprávněné stavby (k povaze konstitutivních a deklaratorních rozhodnutí blíže
viz WINTEROVÁ, A., MACKOVÁ, A. a kol. Civilní právo procesní, Díl první: řízení
nalézací. 9. aktualizované vydání. Praha: Leges, 2018, str. 264 a násl.). Právní vztahy z neoprávněné stavby vzniklé za účinnosti občanského zákoníku z
roku 1950 se tedy přiměřeně posoudí podle ustanovení § 125 a násl. tohoto
zákona o zpracování cizí věci, přičemž je ponecháno v zásadě na úvaze soudu,
aby v odůvodněných případech s přihlédnutím ke všem okolnostem věci určil, kdo
bude vlastníkem zpracované věci; může však rozhodnut i jinak (§ 127 obč. zák. z
roku 1950). Jednou z podstatných okolností, ke kterým soud při rozhodnutí přihlíží, je
přitom dobrá víra stavebníka.
Právě tu dovolatelka v projednávané věci
zpochybňuje, když tvrdí, že právní předchůdci žalobkyně nemohli stavět na cizím
pozemku v dobré víře, jestliže věděli, že staví na pozemku v socialistickém
vlastnictví, že jim nesvědčí právo stavby, a že jde o stavbu nepovolenou. Z
toho pak dovozuje, že jim (resp. žalobkyni) nelze přikázat vlastnické právo ke
spornému pozemku. Co se týká samotné úvahy o dobré víře, dovolací soud zpochybní úvahy soudů v
nalézacím řízení o existenci dobré víry jen v případě, že by byly zjevně
nepřiměřené; to se týká i posuzování dobré víry pro účely rozhodnutí o
vypořádání vztahů z neoprávněné stavby podle obč. zák. z roku 1950 (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000). Ustanovení § 125 občanského zákoníku z roku 1950 hovoří pouze o dobré víře
zpracovatele. Důvodová zpráva uvádí, že dobrou vírou zpracovatele se rozumí se
zřetelem ke všem okolnostem existující důvodné přesvědčení, že mu zpracovaná
hmota náleží; přitom dále odkazuje na § 145, podle kterého je-li držitel se
zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je
držitelem oprávněným. Z toho lze dovodit, že v případě zpracovatele cizí věci
šlo o dobrou víru, že mu náleží právo věc zpracovat. Má-li se analogicky použít
právní úprava zpracování cizí věci na řešení právních vztahů z neoprávněné
stavby, pak dobrou vírou je třeba obdobně rozumět se zřetelem ke všem
okolnostem existující důvodné přesvědčení stavebníka, že má právo postavit na
cizím pozemku stavbu. Dobrá víra stavebníka je pak dána „se zřetelem ke všem
okolnostem“ tehdy, je-li tu relevantní důvod, který vede stavebníka k
přesvědčení, že mu právo náleží; stavebník musí být přesvědčen, že je tu právní
titul. To ovšem neznamená, že takový titul musí být dán, postačí, že stavebník
je v dobré víře, že tu takový titul je a jde o titul objektivně způsobilý právo
založit (srov. např. rozsudek ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000). Otázka existence dobré víry stavebníka se pak posuzuje z hlediska objektivního,
tj. podle toho, zda držitel při normální opatrnosti, kterou lze na něm
požadovat, neměl a nemohl mít pochybnost o tom, že mu právo stavět na cizím
pozemku vzniklo a že mu náleží (opět srov. Rc 26/2001). Dovolatelka klade v této souvislosti otázku, zda dobrá víra ve smyslu § 125
obč. zák. z roku 1950 musí pro účely vypořádání vztahu z neoprávněné stavby
zahrnovat existenci práva stavby (otázka č. 2). Má-li být přikázán zastavěný
pozemek stavebníku neoprávněné stavby, odpověď musí být nutně kladná, neboť
smysl judikatury, která připouští přikázání zastavěného pozemku stavebníkovi
neoprávněné stavby na základě analogické aplikace pravidel o zpracování cizí
věci, spočívá v ochraně stavebníka jednajícího v dobré víře, že může mít stavbu
na pozemku trvale; v dobré víře, že může mít stavbu na pozemku trvale, přitom
mohl být jen vlastník pozemku a ten, komu náleželo právo stavby (§ 159 obč. zák. z roku 1950).
Stavěl-li někdo s vědomím, že mu svědčí pouze časově omezené
právo, musel být také od počátku srozuměn s tím, že má povinnost stavbu po
uplynutí sjednané doby odstranit a nemohl být v dobré víře, že může na pozemku
postavit trvalou stavbu, neboť vědomí užívání věci z titulu práva nájmu (či
jiného časově omezeného práva) vylučuje dobrou víru uživatele (nájemce), že mu
věc patří jako vlastníkovi nebo že má k věci právo trvalé (viz např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 174/2002). Takovému
stavebníkovi, který stavěl na cizím pozemku bez právního důvodu, avšak v dobré
víře, že mu náleží časově omezené právo, zpravidla nelze zastavěný pozemek
přikázat, neboť tím by byl bezdůvodně zvýhodněn oproti stavebníkovi
oprávněnému, kterého nadále stíhá povinnost stavbu po čase odstranit. To však
nevylučuje, aby soud poskytl ochranu i tomu, kdo postavil na cizím pozemku
neoprávněnou stavbu v dobré víře, že má právo nájmu či jiné časově omezené
právo; jen zpravidla nebude na místě přikázání pozemku, nýbrž bude třeba hledat
jiné řešení, odpovídající dobré víře neoprávněného stavebníka. Lze uzavřít, že pro účely rozhodování o neoprávněné stavbě zbudované za
účinnosti občanského zákoníku z roku 1950 je třeba rozumět dobrou vírou ve
smyslu § 125 téhož zákona důvodné přesvědčení stavebníka, že má právo postavit
na cizím pozemku stavbu. K tomu, aby mohl soud přikázat zastavěný pozemek
vlastníku stavby, však musí být stavebník v objektivní dobré víře, mu zastavěný
pozemek náleží, anebo že mu k takovému pozemku náleží právo stavby. Dovolatelce naproti tomu nelze přisvědčit, tvrdí-li, že nabýt vlastnické právo
k pozemku v socialistickém vlastnictví v důsledku neoprávněné stavby není možné
stejně, jako nebylo možné pozemek v socialistickém vlastnictví vydržet (otázka
č. 1). Pomine-li dovolací soud, že srovnání zde není namístě již proto, že
rozhodnutí o přikázání vlastnického práva v důsledku neoprávněné stavby je
rozhodnutím konstitutivním, zatímco rozhodnutí o vydržení vlastnického práva má
deklaratorní povahu, ustanovení § 115 obč. zák. z roku 1950, podle kterého
„vydržením lze nabýt vlastnického práva, nejde-li o nezcizitelné věci, které
jsou v socialistickém vlastnictví“, je třeba rozumět tak, že vydržet nelze
takovou věc ve státním či družstevním vlastnictví, která byla nezcizitelná; to
ovšem neznamená, že by každá věc v socialistickém vlastnictví byla bez dalšího
nezcizitelná, a tedy nezpůsobilá vydržení. Dovolatelka zároveň netvrdí žádný
další důvod, který by měl vést k závěru, že majetek ve vlastnictví státu nebylo
možné nabýt zpracováním; ani dovolací soudu takový důvod nenachází. Ani
přikázání vlastnického práva k zastavěnému pozemku v rámci rozhodování o
vypořádání neoprávněné stavby proto nebrání skutečnost, že zastavěný pozemek
byl v socialistickém vlastnictví. Správný není ani předpoklad dovolatelky ohledně veřejnoprávního povolení
(otázka č. 4). Z hlediska úpravy právního vztahu vzniklého z neoprávněné stavby
soudem není samo o sobě rozhodující, zda stavebník měl či neměl stavební
povolení nebo je neporušil (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu z 27.
4. 2004,
sp. zn. 22 Cdo 2660/29). Jestliže tedy odvolací soud neshledal absenci
stavebního povolení na překážku dobré víry stavebníků, že mají právní titul k
postavení stavby na cizím pozemku, je takový závěr v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu. V nyní projednávané věci to znamená, že stavebníci – právní předchůdci
žalobkyně – nemohli být v dobré víře ve smyslu § 125 obč. zák. z roku 1950, že
jim náleží právo stavby. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že existence práva
nájmu mohla založit dobrou víru stavebníků, že mají právo mít na pozemku trvale
umístěnou stavbu, je taková úvaha zjevně nepřiměřená. Protože znění § 159 obč. zák. z roku 1950 bylo jednoznačně formulované, je vyloučen rovněž právní omyl
stavebníka, vycházející z neznalosti takového ustanovení (viz rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001). Přikázání sporného pozemku do vlastnictví žalobkyně proto není možné. Odvolací
soud však zváží, zdali s přihlédnutím ke všem okolnostem věci není třeba zvolit
jiné řešení (srov. § 127 obč. zák. z roku 1950), kupříkladu zřízení věcného
břemene. Ostatně žalobkyně se v řízení domáhala také zřízení nezbytné cesty. Protože
soud se bude jiným řešením vztahu z neoprávněné stavby v dalším řízení zabývat
(viz výše), lze v této souvislosti – aniž by došlo k porušení zásady rovnosti
účastníků řízení – zmínit, že není správný závěr odvolacího soudu, podle
kterého žalobě nelze vyhovět proto, že žalobkyně žádá zřízení nezbytné cesty ve
prospěch vlastníka pozemku par. č. st. XY, tím však ona není. Je-li z žaloby
zřejmé, čeho se žalobce domáhá, nelze ji zamítnout jen proto, že je nepřesně
formulován žalobní návrh, resp. že je formulován tak, že v případě jeho
převzetí by byl rozsudek nevykonatelný (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 17. 3. 2008, sp. zn. 22 Cdo 112/2007). Žalobkyně skutečně v závěru žaloby
formulovala žalobní návrh tak, že má být nezbytná cesta zřízená „ve prospěch
vlastníka pozemku par. č. st. XY“, neboť vycházela z předpokladu, že právě ona
je vlastnicí tohoto pozemku; v žalobě nicméně zřetelně uplatnila požadavek,
„aby jí byla soudem povolena v nezbytném rozsahu cesta přes pozemek p. č. XY“ (č. l. 4). Soud se měl i tímto návrhem zabývat. K přechodu vlastnického práva ke spornému pozemku:
Dovolatelka namítá, že i kdyby právní předchůdci žalobkyně nabyli vlastnické
právo k pozemku, ten nemohl bez dalšího přejít na žalobkyni spolu se stavbou,
jestliže pozemek nebyl označen v darovací smlouvě (otázka č. 4). Nejprve by
bylo třeba domáhat se určení, že vlastníky takové věci byl ke dni úmrtí
zůstavitel (otázka č. 5). Odvolací soud přesto uzavřel, že pokud byla převedena stavba, přešel spolu s ní
bez dalšího také pozemek; vychází totiž z předpokladu, že pozemek a na něm
zřízená stavba nemůže mít odlišného vlastníka, jestliže nebylo zřízeno právo
stavby.
Jinak řečeno, vychází patrně z předpokladu, že stavebník neoprávněné
stavby se stává ex lege rovněž vlastníkem pozemku, anebo vlastníkovi pozemku ze
zákona připadá vlastnické právo k neoprávněné stavbě, v každém případě musí mít
stavba i pozemek nadále již jen jednoho vlastníka. Takový předpoklad ovšem není správný již proto, že rozhodnutí o přikázání
pozemku či stavby v rámci vypořádání vztahů z neoprávněné stavby je rozhodnutím
konstitutivním (k tomu viz výše), stavebník se tedy nestal vlastníkem
zastavěného pozemku ze zákona. Odvolací soud se zde opřel patrně o formulaci rozhodnutí Rc 26/2001, v němž se
uvádí, že „postavením trvalé stavby na cizím pozemku bez práva stavby však
nemohlo vzniknout oddělené vlastnictví ke stavbě a pozemku“. Nejvyšší v uvedeném rozhodnutí parafrázoval závěr rozhodnutí R 155/1953, v němž
Nejvyšší soud dovodil, že pokud stavebník stavěl na cizím pozemku a neměl právo
stavby, pak „za tohto stavu niet zákonných podmienok pre to, aby vznikla
rozdielnosť vo vlastníctve stavby a pozemku. Otázka, ako sa majú v takomto
prípade upraviť právne vzťahy stavebníka a vlastníka pozemku, nie je však v
novom občianskom zákonníku upravená.“ Tvrzení, podle kterého bez práva stavby
nejsou splněny zákonné podmínky pro odlišný vlastnický režim stavby a pozemku,
je však třeba chápat v kontextu následující věty, z níž je patrné, že
podstatným sdělením celého souvětí je skutečnost, že zákon na nastalou situaci
nepamatuje. Je třeba připustit, že citované závěry mohou být zavádějící,
zejména pak formulace uvedená v rozhodnutí Rc 26/2001; ve skutečnosti z nich
však nevyplývá, že by majetkový režim pozemku a neoprávněné stavby ze zákona
splýval v osobě jediného vlastníka. To nevyplývá ani z rozhodnutí Rc 26/2001,
které naopak správně upozorňuje na to, že „porušení ustanovení § 159 nemá za
následek vyloučení zásady uvedené v ust. § 25 v tom směru, že by se stavba
zřízená bez práva stavby stala součástí pozemku a že by tedy vlastníkem stavby
byl vlastník pozemku, na němž stavba stojí.“ Z ustanovení § 25 obč. zák. z roku
1950, podle kterého stavby nejsou součástí pozemku, totiž vyplývá, že stavby
představují samostatný předmět vlastnického práva a může s nimi být samostatně
nakládáno, včetně zcizení jinému vlastníkovi (viz např. KNAPP, V. a kol. Učebnice občanského a rodinného práva. Svazek I: Obecná část – Práva věcná. Praha: Orbis, 1953, str. 274). Není tak důvod dovozovat, že se vlastníkem
pozemku a neoprávněné stavby na něm zřízené stala ze zákona jediná osoba. Ostatně, i kdyby právní předchůdci žalobkyně vlastnické právo k pozemku
skutečně ze zákona nabyli již samotným zřízením neoprávněné stavby, neznamenalo
by to ještě, že vlastnické právo k pozemku přešlo spolu s chatou na žalobkyni. K převodu vlastnického práva ke stavbě na základě darovací smlouvy došlo za
účinnosti občanského zákoníku z roku 1964, který taktéž vycházel z pravidla, že
stavby nejsou součástí pozemku (§ 120 odst. 2 obč. zák.).
Podle ustálené
judikatury jestliže ve smlouvě o převodu nemovitostí, která vyžaduje písemnou
formu, není mezi převáděnými nemovitostmi uvedena nemovitost, ohledně níž si
strany přály, aby byla převedena, nabyvatel takovou nemovitost nenabyde a
nemůže být ani se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že takovou
nemovitost nabyl (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. 22
Cdo 4911/2007). I kdyby se tedy právní předchůdci žalobkyně stali ex lege
vlastníky pozemku (tak tomu však nebylo), nepřešlo vlastnické právo ke spornému
pozemku na žalobkyni, neboť pozemek nebyl uveden v darovací smlouvě. Dovodil-li odvolací soud, že sporný pozemek přešel na žalovanou na základě
darovací smlouvy spolu se stavbou, postupoval v rozporu s výše uvedenou
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a jeho rozhodnutí je v této části
nesprávné. K procesním otázkám
Dovolatelkou předložené otázky procesního práva přípustnost dovolání
nezakládají. Na otázce, zda je odvolací soud vázán řešením předběžné otázky vlastnického
práva ke spornému pozemku, jak ji vyřešil soud prvního stupně ve věci vedené
pod sp. zn. 8 C 1135/95, napadené rozhodnutí nezávisí. Odvolací soud nevyšel z
toho, že by byl vázán řešením předběžné otázky vlastnického práva ke spornému
pozemku, které zvolil soud prvního stupně v řízení sp. zn. 8 C 1135/95; otázku
vlastnického práva sám posoudil na základě zjištěného skutkového stavu v nyní
projednávané věci. Dále má napadené rozhodnutí záviset na vyřešení otázky, zda má odvolací soud
povinnost zopakovat důkazy, jestliže má pochybnost o správnosti skutkových
závěrů soudu prvního stupně. Dovolatelka má za to, že se odvolací soud odchýlil
od rozhodovací praxe Ústavního soudu, pokud provedené důkazy v projednávané
věci nezopakoval. Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého
soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje
vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než
které učinil soud prvního stupně (§ 213 odst. 2 o. s. ř.). Nicméně v
projednávané věci odvolací soud vyšel ze stejných skutkových zjištění jako soud
prvního stupně, zaujal však odlišný právní názor na spornou otázku, zda právní
předchůdci žalobkyně stavěli v dobré víře. Ani na této otázce proto napadené
rozhodnutí nezávisí a nemůže tak založit přípustnost dovolání. Konečně dovolatelka namítá, že pokud odvolací soud dospěl k závěru, že věc je z
právního hlediska nutné posoudit jinak, než jak učinil soud prvního stupně, měl
dovolatelku poučit podle § 118a odst. 2 o. s. ř.; jestliže tak neučinil,
odchýlil se tím např. od nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16. Podle § 118a odst. 2 o. s. ř. má-li předseda senátu za to, že věc je možné po
právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve
účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností;
postupuje přitom obdobně podle odstavce 1. Poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. se týká situace, kdy soud dospěje k
závěru, že skutkový základ žaloby netvoří podklad pro právní hodnocení věci
tvrzené účastníkem.
V takovém případě je soud povinen účastníka na možnou změnu
právní kvalifikace upozornit a umožnit mu procesně reagovat. To ale není případ
projednávané věci, v níž odvolací soud setrval na právní kvalifikaci účastníků
i soudu prvního stupně, pouze zaujal jiný právní názor na řešení sporné otázky. Ustanovení § 118a odst. 2 dopadá pouze na případy, kdy je pro uplatnění
odlišného právního názoru soudu zapotřebí dát účastníkovi prostor k doplnění
skutkového vylíčení tak, aby o věci mohlo být rozhodnuto (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 25 Cdo 5162/2008, uveřejněný pod
číslem 85/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a
obchodní); v opačném případě podmínky pro postup podle § 118a odst. 2 nejsou
dány (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2721/2011). Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné, proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Protože dovolání do výroku I. napadeného rozhodnutí není subjektivně
přípustné, dovolací soud v této části dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí se stává v důsledku jeho
zrušení nadbytečným, a proto jej dovolací soud zamítl. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).