22 Cdo 4731/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci
žalobců a) P. M., b) D. M., proti žalovaným 1) Ing. P. B.,
zastoupenému JUDr. Ivanem Jordákem, advokátem se sídlem v Letohradě, V Aleji
742, 2) J. B., 3) M. B., o vyklizení nemovitostí a odstranění staveb, vedené u
Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 10 C 20/2006, o dovolání
žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. května
2010, č. j. 21 Co 122/2010-605, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobci se domáhali, aby byl žalovaný 1) uznán povinným odstranit
rekreační chatu ev. č. E 83 umístěnou na pozemku st. parc. č. 278 (dále jen
,,předmětný pozemek“) v katastrálním území R. (dále jen ,,předmětná chata“)
spolu s jejím příslušenstvím (kolna, „suchý WC“, žumpa), odstranit otevřenou
garáž se skladovacím prostorem s betonovým základem přiléhající na stěně chaty
a betonový bazén nacházející se na pozemku st. parc. č. 93/4 v katastrálním
území R. Domáhali se také, aby všem žalovaným byla uložena povinnost vyklidit z
pozemku st. parc. č. 278 v katastrálním území R. ostatní movité věci.
Okresní soud v Hradci Králové (dále jen ,,soud prvního stupně“) ve věci nejprve
rozhodoval rozsudkem ze dne 18. prosince 2007, č. j. 10 C 20/2006-207, který
byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen ,,odvolací soud“) ze
dne 30. května 2008, č. j. 21 Co 245/2008-309, zrušen a věc byla vrácena soudu
prvního stupně k dalšímu řízení, přičemž byl soud prvního stupně zavázán
právním názorem odvolacího soudu.
Soud prvního stupně následně rozsudkem ze dne 11. června 2009, č. j. 10 C
20/2006-542, zamítl ve výroku I. žalobu, aby byli žalovaní uznáni povinnými
odstranit předmětnou chatu s příslušenstvím a otevřenou garáží se skladovacím
prostorem a betonovým základem. Ve výroku II. vyloučil věc v rozsahu, v němž se
žalobci domáhali vyklizení pozemku parc. č. 93/4 v katastrálním území R. včetně
bazénu a věcí movitých, k samostatnému projednání. Ve výroku III. pak rozhodl o
náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že předmětná chata byla na předmětném
pozemku zřízena v době, kdy k němu mělo tehdejší jednotné zemědělské družstvo
právo družstevního užívání, a tehdejší nájemce, dnes žalovaný 2), měl na
základě nájemní smlouvy ze dne 10. června 1965, uzavřené s jednotným
zemědělským družstvem, oprávnění chatu postavit. Následně došlo ke změně právní
úpravy a pozemky byly podle zákona č. 162/1990 Sb. vráceny vlastníkům. Tito
vlastníci (J. B. a J. K.) byli upozorněni na skutečnost, že v průběhu
družstevního užívání byl předmětný pozemek využit pro stavbu rekreační chaty.
Dne 6. března 1990 byla mezi JZD Polabí a žalovaným 2) a 3) uzavřena smlouva o
přenechání pozemku k dočasnému užívání za účelem využití v rámci individuální
rekreace od 1. ledna 1990 na dobu neurčitou s možností výpovědi, která
nahradila předchozí nájemní smlouvu. V roce 1993 pak byla uzavřena nájemní
smlouva mezi vlastnicemi pozemků J. B. a J. K. jako pronajímateli a žalovaným
2) na dobu určitou do 31. 12. 1996. Nájem pak byl prodlužován podle § 676 odst.
2 občanského zákoníku (dále jen ,,obč. zák.“) až do doby podání žaloby. Soud
vzal dále za prokázané, že rekreační chata byla postavena na základě stavebního
povolení a řádně zkolaudována. Vlastníkem předmětné chaty je nyní žalovaný 1)
na základě darovací smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 8. dubna
1997 uzavřené s žalovaným 2). Předmětná chata se nachází na území určeného
územním plánem pro rekreační chaty a chatové osady.
Soud prvního stupně dospěl na základě zjištěného skutkového stavu k právnímu
závěru, že vzhledem k tomu, že předmětný pozemek, na kterém se nachází
předmětná chata, se nachází v území, které je funkčně využitelné jen k zástavě
rekreačními chatami, vzhledem k vědomosti žalobkyň o umístění předmětné chaty
na předmětném pozemku v době navrácení jejich vlastnictví a vzhledem ke
skutečnosti, že by vyhovění žalobě mohlo znamenat obavy dalších vlastníků v
podobném postavení o jejich zákonným způsobem nabyté rekreační chaty, existují
vážné důvody, pro které je třeba vlastnické právo žalobcům odepřít ve smyslu
ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.
K odvolání žalobců odvolací soud rozsudkem ze dne 26. května 2010, č. j. 21 Co
122/2010-605, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalovanému 1) změnil
tak, že mu uložil povinnost odstranit předmětnou rekreační chatu s
příslušenstvím vyjmenovaným ve výroku I. rozsudku odvolacího soudu. Ve vztahu k
žalovaným 2) a 3) pak zrušil rozsudek okresního soudu ve výroku I. a řízení o
povinnosti žalovaných 2) a 3) odstranit předmětnou chatu zastavil (výrok II.)
Ve výroku III. odmítl odvolání žalobců proti výroku II. rozsudku soudu prvního
stupně. Dále rozhodl ve výrocích IV. - VI. o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud dospěl v souladu se svým předchozím rozhodnutím v řízení k
závěru, že v případě předmětné chaty nejde o stavbu neoprávněnou ve smyslu §
135c obč. zák. Žádná ze smluv, které žalovaní uzavřeli za účelem užívání
předmětného pozemku (ať již v době, kdy došlo k postavení předmětné chaty, nebo
v době následující), nezakládala časově neomezené právo k užívání předmětného
pozemku a žalovaní nemohli dovozovat z obsahu nájemní smlouvy, že je jejich
užívací právo zřízeno natrvalo. Z nájemní smlouvy muselo být žalovaným jako
nájemcům jasné, že mohou nastat okolnosti, pro které bude třeba předmětnou
chatu odstranit. Právo užívat pozemek a právo postavit chatu na cizím pozemku
tak je pouze právem obligačním a časově omezeným. Vydané kolaudační rozhodnutí
k předmětné chatě nemohlo přivodit změnu časově omezeného práva užívat pozemek.
Odvolací soud vyšel z toho, že žalobci se mohou domáhat odstranění staveb,
pokud zaniklo právo nájmu pozemků. Proto zkoumal, zda právo nájmu předmětného
pozemku trvá či nikoliv. Dospěl k závěru, že právo nájmu předmětného pozemku
bylo založeno nájemní smlouvou na dobu určitou do 31. prosince 1996 a
obnovovalo se podle § 676 odst. 2 obč. zák. V souzené věci podali žalobci
žalobu na vyklizení dne 5. února 2007. Podání žaloby mimo stanovenou
třicetidenní lhůtu má za následek zánik nájemního vztahu jen v případě, probíhá-
li řízení o této žalobě ještě v okamžiku, kdy doba trvání obnoveného nájemního
vztahu již uplynula. Nájemní smlouva tak zanikla ke dni 31. prosince 2007.
Odvolací soud konstatoval, že neposkytnutí ochrany vlastníkovi předmětného
pozemku, který jinému přenechal pozemek do užívání pouze dočasně, by znamenalo
omezení vlastnického práva, které by nesplňovalo podmínky stanovené v čl. 11
Listiny základních lidských práv a svobod. Poukázal přitom na judikaturu
Nejvyššího a Ústavního soudu. Uvedl, že při porovnávání obou kolidujících
vlastnických práv, totiž práva vlastníka pozemku a práva vlastníka stavby,
nelze opomenout skutečnost, že vlastnické právo k předmětné chatě je úzce
spojeno s obligačním právem k předmětnému pozemku. Postup vlastníků pozemku
však nesmí být v rozporu s dobrými mravy. V řešené věci odvolací soud dospěl k
závěru, že postup žalobců není v rozporu s dobrými mravy, protože žalovaný 1)
měl možnost si vztahy k předmětnému pozemku uspořádat nájemní smlouvou, jejíž
uzavření nabízela žalovanému a) právní předchůdkyně žalobců. Odkup pozemku,
resp. uzavření další nájemní smlouvy žalovaný a) odmítl.
Výrok I. rozsudku odvolacího soudu napadl žalovaný 1) dovoláním, které považuje
za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen
„o. s. ř.“) a za důvodné podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel má za to, že jeho právní předchůdce (žalovaný 2)) se nemohl domnívat,
že jeho právo založené nájemní smlouvou uzavřenou s Jednotným zemědělským
družstvem Polabí bude časově omezené. Vytkl odvolacímu soudu, že nepostupoval
správně, pokud nařídil odstranit předmětnou chatu bez náhrady za situace, kdy
je předmětná chata stavbou oprávněnou, povolenou a zřízenou v objektivní dobré
víře stavebníka v její trvalé užívání. Tento nájemní vztah byl totiž fakticky
právem trvalého užívání, protože při uzavření smlouvy bylo zjevné, že by měl
trvat po celou dobu existence stavby a k jeho vypovězení, resp. odstranění
mohlo dojít jen výjimečně. Pokud by se totiž jednalo o dočasný nájemní vztah,
jeho trvání by záviselo na libovůli pronajímatele a žádný stavebník by na
pozemku neumístil stavbu. Odvolací soud si podle jeho názoru měl vyžádat
stanovisko stavebního úřadu k odstranění stavby. Stavební úřad totiž v rámci
stavebního řízení označil stavbu za trvalou. Právní stav navozený rozhodnutím
odvolacího soudu má podle názoru dovolatele za následek, že jeho postavení je
horší než postavení vlastníka neoprávněné nebo nepovolené stavby podle § 135c
o. z. Dovolatel uvedl, že celou situaci je možné řešit zřízením věcného břemene
či přiznáním vlastníkovi pozemku náhradu z titulu bezdůvodného obohacení ve
výši obvyklého tržního nájemného, nikoliv však odstraněním stavby. Odstranění
stavby je podle jeho názoru až krajním řešením. Chování žalobců je v rozporu s
dobrými mravy, protože dovolatel je nucen trvalou stavbu postavenou v souladu s
právními předpisy odstranit, což je velmi nákladné, v rozporu s veřejným zájmem
a požadavkem na zachování trvalých hodnot a problematické s ohledem na vedení
elektrické sítě. Dovolatel uvedl, že nabízel žalobcům odkoupení jejich pozemku
za cenu, kterou sami zaplatili nebo odprodej chaty. K dohodě však nedošlo.
Popřel, že by se aktivně nepodílel na jednání s právní předchůdkyní žalobců o
řešení sporné situace. Jednání žalobců považuje za šikanózní.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném
rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Navrhl odložit
vykonatelnost napadeného rozsudku, nicméně dovolací soud důvody pro odložení
vykonatelnosti napadeného rozsudku neshledal.
Žalovaní se obsáhle vyjádřili k dovolání žalovaného a), kromě již
uplatněné argumentace v předchozím řízení napadli platnost nájemní smlouvy
uzavřené mezi právním předchůdcem dovolatele a Jednotným zemědělským družstvem
Polabí. Předložili dovolacímu soudu důkazy, které mají prokazovat skutečnost,
že předmětná chata byla postavena jako provizorium a byla odstranitelná bez
náhrady.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou,
účastníkem řízení zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1, 4 o. s.
ř.), zkoumal přípustnost dovolání.
Dovolání proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26.
května 2010, č. j. 21 Co 122/2010-605, je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
a) o. s. ř.
Dovolání však není důvodné.
Podle § 126 odst. 1 obč. zák. má vlastník právo na ochranu proti tomu,
kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat
vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje.
Podle § 135c odst. 1 obč. zák. zřídí-li někdo stavbu na cizím pozemku,
ač na to nemá právo, může soud na návrh vlastníka pozemku rozhodnout, že stavbu
je třeba odstranit na náklady toho, kdo stavbu zřídil.
Stavba je neoprávněná tehdy, stavěl-li někdo na cizím pozemku, aniž by mu
svědčil právní titul, umožňující na cizím pozemku zřídit stavbu. Pro
klasifikaci stavby jako neoprávněné je nerozhodné, zda stavebník měl stavební
povolení. Stejně tak není rozhodující samotné vědomí vlastníka pozemku (resp.
státních orgánů) o stavbě (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2004, sp.
zn. 22 Cdo 2612/2003, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, C. H. Beck, (dále jen „Soubor“), pod pořadovým č. C 2660).
V řešené věci se nejedná o stavbu neoprávněnou, protože právním titulem
umožňujícím zřídit na cizím pozemku stavbu byla nájemní smlouva uzavřená mezi
právním předchůdcem žalovaného 1) a Jednotným zemědělským družstvem Polabí,
která opravňovala nájemce (žalovaného 2)) k postavení předmětné chaty.
Odvolací soud se věcí zabýval z pohledu správných právních ustanovení a
odpovídající judikatury, kterou v odůvodnění svého rozhodnutí citoval.
Rozhodnutí odvolacího soudu je precizní, vyčerpávající a přesvědčivé a dovolací
soud na ně v plném rozsahu odkazuje, neboť odůvodnění rozsudku se vypořádává i
s uplatněnými dovolacími námitkami dovolatele týkajícími se základu právního
posouzení věci; dovolací soud proto v dalším pouze navazuje na rozhodnutí
odvolacího soudu z hlediska uplatněných dovolacích námitek.
Odvolací soud správně uzavřel, že v daném případě se nejedná o institut
neoprávněné stavby ve smyslu ustanovení § 135c obč. zák., ale je nutno
aplikovat ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák., neboť dovolateli nesvědčí žádný
právní titul k užívání pozemku, na kterém se jeho stavba nachází, a neoprávněně
tak zasahuje do vlastnického práva žalobců.
Odvolací soud správně vystihl, že pro posouzení věci je podstatná nájemní
smlouva ze dne 10. června 1965, na základě které vzniklo žalovanému 2) dočasné
oprávnění vybudovat stavbu. Ustálená judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního
soudu, kterou odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí přiléhavě citoval,
odráží právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. července
1999, sp. zn. 2 Cdon 240/97, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, 2000, pod pořadovým č. 72, podle kterého zřídí-li stavebník na
základě dohody s vlastníkem pozemku stavbu na pozemku, který je podle této
dohody oprávněn užívat jen dočasně, je povinen po uplynutí sjednané doby stavbu
odstranit.
Správnost tohoto názoru potvrdil Ústavní soud v nálezu ze dne 2. dubna 2001,
sp. zn. IV. ÚS 22/01, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu,
C. H. Beck, 2001, pořadové č. 55, a to v poměrech, kdy dočasný titul k užívání
pozemku byl založen nájemní smlouvou, neboť nájem je svou povahou právním
vztahem dočasným, a to bez ohledu na to, zda se jedná o nájem na dobu určitou
nebo neurčitou.
V aktuální judikatuře se k uvedeným závěrům Nejvyšší soud přihlásil např. v
rozsudku ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 22 Cdo 2284/2009, nebo v usnesení ze
dne 23. května 2012, sp. zn. 22 Cdo 234/2011, uveřejněných na internetových
stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz, a lze je považovat za výraz ustálené
soudní praxe, od níž se dovolací soud nehodlá odchýlit ani v souzené věci.
Jestliže tedy stavebník staví na základě obligačního práva, které ze své povahy
není časově neomezené, musí počítat s tím, že po zániku práva užívat pozemek
zanikne i právo mít stavbu na pozemku umístěnou. Pro tento určující závěr není
podstatné, zda z hlediska stavebního práva bylo stavební povolení vydáno na
dobu určitou nebo neurčitou. Pro posouzení otázky, zda stavebník má ke stavbě
na cizím pozemku občanskoprávní titul, a posouzení obsahu jeho práva, není
obsah stavebního povolení rozhodující; skutečnost, že stavba nebyla povolena
jako dočasná, nevylučuje dočasnost občanskoprávního oprávnění mít stavbu na
cizím pozemku (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. května
2003, sp. zn. 2261/2001, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 1909). Z
těchto důvodů také není nutné vyžadovat stanovisko stavebního úřadu k
případnému odstranění stavby.
V řízení o odstranění stavby zřízené na cizím pozemku, přenechaném vlastníkem
pozemku jiné osobě (stavebníkovi) ke zřízení stavby na časově omezenou dobu,
není podstatné, zda jde o stavbu „jen provizorní, resp. dočasnou nebo jde o
stavbu trvalou“ (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.
května 2002, sp. zn. 22 Cdo 802/2002, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C
1218).
Dočasné právo mít na cizím pozemku stavbu se nemůže přeměnit na trvalé právo
jen tím, že pozemek nabude nový vlastník, který je o existenci stavby
informován; vědomí nabyvatele o existenci stavby nemůže založit úspěšnou
námitku proti vlastnické žalobě po zániku práva mít na pozemku stavbu (k tomu
srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. června 2005, sp. zn. 22 Cdo
1690/2004, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 3405).
Stavba ani po zániku práva mít ji na cizím pozemku umístěnou není stavbou
neoprávněnou ve smyslu § 135c obč. zák., neboť v době její výstavby
občanskoprávní titul existoval. Pokud stavebník věděl nebo z okolností musel
vědět, že jeho oprávnění mít stavbu na pozemku umístěnou zanikne, lze jako
jediný způsob řešení připustit pouze odstranění stavby, kterého se vlastník
pozemku domáhá podle ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák. Případy výjimečné
tvrdosti odstranění stavby jsou mimořádně řešitelné prostřednictvím § 3 odst. 1
obč. zák., jenž byl aplikován soudem prvního stupně a kterého se také dovolatel
v dovolání opětovně dovolává oproti názoru odvolacího soudu, že výkon práva
žalobců v rozporu s dobrými mravy není.
K námitce dovolatele, že v důsledku rozhodnutí odvolacího soudu je jeho
postavení horší než postavení vlastníka neoprávněné stavby dovolací soud
dodává, že i v případě neoprávněné stavby je prvotním způsobem jejího
vypořádání odstranění stavby, zvláště věděl-li stavebník, že staví na cizím
pozemku a nemá k tomu občanskoprávní oprávnění (k tomu srovnej usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2009, sp. zn. 22 Cdo 5357/2007, uveřejněné v
Souboru pod pořadovým č. C 7772).
Dovolací soud nepřisvědčil dovolací námitce žalovaného, že odvolací soud
nesprávně posoudil věc ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., že výkon práva žalobců
není v rozporu s dobrými mravy. I touto otázkou se odvolací soud podrobně
zabýval a dovolacího soud na příslušnou pasáž odůvodnění rozsudku odvolacího
soudu pro stručnost odkazuje.
V rozsudku ze dne 10. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 740/99, uveřejněném v
časopise Soudní rozhledy č. 4/2001, Nejvyšší soud uvedl: „Zamítnutí vlastnické
žaloby pro rozpor výkonu vlastnického práva s dobrými mravy připadá výjimečně
do úvahy, pokud výkon práva na ochranu vlastnictví vážně poškodí uživatele
věci, aniž by vlastníkovi přinesl odpovídající prospěch, a vyhovění žalobě by
se dotýkalo zvlášť významného zájmu žalovaného (zpravidla jde o zajištění
bydlení)“. K těmto závěrům se dovolací soud následně přihlásil např. v rozsudku
ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 22 Cdo 2284/2009, uveřejněném na internetových
stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz.
V posuzovaném případě dovolací soud nezjistil nic, co by zakládalo úvahu o
rozporu výkonu práv žalobců s dobrými mravy. Dovolací soud ostatně v daném
směru vychází ve vztahu k dobrým mravům z ustálené judikatury potud, že
ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou
(abstraktní) hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v
každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého,
předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být
podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat,
že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s
dobrými mravy skutečně v rozporu (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 21. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný v Souboru pod pořadovým
č. C 2084).
Posouzení souladu výkonu práv s dobrými mravy pak je svěřeno především soudům
prvního a druhého stupně. Dovolací soud je v daném směru výrazně limitován
judikaturními závěry, podle kterých otázku, zda výkon určitého práva je v
souladu s dobrými mravy je třeba posoudit individuálně s přihlédnutím ke všem
zvláštnostem případu; řešení takové otázky nelze zobecnit a dovolací soud má
oprávnění učinit otázku aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. o zákazu
výkonu práva v rozporu s dobrými mravy předmětem svého přezkumu jen v případě
zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (k tomu
srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2005, sp. zn. 28 Cdo
1174/2004, uveřejněné v Souboru pod pořadovým č. C 3761 a usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 21. června 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007, uveřejněné v Souboru
pod pořadovým č. C 5309).
Odvolací soud při úvaze o aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. vyšel ze zjištění, že
dovolatel měl možnost si své vztahy k pozemkům právně uspořádat nájemní
smlouvou, neboť uzavření nájemní smlouvy mu nabízela právní předchůdkyně
žalobců dopisem ze dne 1. června 2003, a to na dobu neurčitou, což dovolatel
odmítl a následně odmítl uzavření nájemní smlouvy opakovaně, ačkoliv právní
předchůdkyně žalobců dopisem ze dne 9. listopadu 2004 upozorňovala dovolatele
na možnost výpovědi nájemní smlouvy, která bude spojena s požadavkem na
odstranění chaty. Žalobci nabízeli žalovanému 1) i odkoupení chaty, ale nedošlo
k dohodě o kupní ceně. Jestliže za této situace dospěl odvolací soud k závěru,
že výkon práv žalobců není v rozporu s dobrými mravy, nelze takovému závěru nic
vytknout.
Dovolatel namítá, že celou situaci je možné řešit zřízením věcného břemene či
přiznáním vlastníkovi pozemku náhradu z titulu bezdůvodného obohacení ve výši
obvyklého tržního nájemného, nikoliv však odstraněním stavby.
Tyto námitky nejsou důvodné.
V případě, kdy stavebník věděl nebo z okolností vědět musel, že jeho oprávnění
mít na cizím pozemku stavbu, je dočasné, nelze v řízení o odstranění stavby
zřídit v jeho prospěch časově neomezené právo odpovídající věcnému břemenu (k
tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. července 2009, sp. zn. 22 Cdo
162/2007, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 7489), neboť analogickou
aplikaci § 135c odst. 3 obč. zák., který zřízení věcného břemene umožňuje,
nelze použít na jiné stavby než neoprávněné, což v daném případě splněno není,
neboť na počátku výstavby právní titul k postavení stavby existoval (k tomu
srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2010, sp. zn. 22 Cdo
1654/2009, uveřejněné v Souboru pod pořadovým č. C 8615).
Bezdůvodné obohacení má v občanském právu zcela jiné funkce, a to zejména
funkci reparační, resp. restituční, tedy jeho cílem je odstranit nebo zamezit
pokračování právního vztahu bez právem uznaného důvodu. Jeho cílem je odčerpání
neoprávněně získaných hodnot, nikoliv nahrazení nájemního vztahu v případech,
kdy není možná dohoda účastníků. Pokud by se v daném případě žalobci nerozhodli
k podání žaloby na odstranění stavby a stavbu by ponechali na svých pozemcích,
ačkoliv žalovanému 2) odpadl právní důvod svědčící umístění staveb, mohli by se
žalobci domáhat vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním z právního
důvodu, který odpadl (§ 451 odst. 2 obč. zák.). Tato okolnost je však žádným
způsobem nezbavuje možnosti domáhat se ochrany svého vlastnického práva
prostřednictvím žaloby opírající se o ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák.
Dovolatel výslovně napadl i výrok rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů;
proti výroku o náhradě nákladů řízení však není dovolání přípustné (k tomu
srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2000, sp. zn. 29 Odo 874/2001,
uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Na základě uvedeného Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné, a proto
dovolání žalovaného 1) podle § 243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s.
ř. jako nedůvodné zamítl, když nezjistil vady řízení (a dovolatel je ani
netvrdí) specifikované v § 242 odst. 3 o. s. ř., k nimž by byl povinen
přihlédnout, i kdyby nebyly uplatněny.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a skutečnosti, že úspěšným žalobcům
žádné náklady nevznikly.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. srpna 2012
Mgr. Michal Králík, Ph. D., v. r.
předseda senátu