22 Cdo 5103/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Zrůsta ve
věci žalobců: a) F. F. a b) S. F., zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1)
J. K., 2) M. D. a 3) H. D., o odstranění staveb a plotu, vedené u Okresního
soudu v Jihlavě pod sp. zn. 8 C 1135/95, o dovolání žalobců proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 14. března 2007, č. j. 16 Co 386/2003-226,
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Jihlavě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1.
října 2003, č. j. 8 C 1135/95-203, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 3.
února 2006, č. j. 8 C 1135/95-216, pod bodem I. výroku zamítl žalobu, aby
žalované J. K. byla uložena povinnost na svůj náklad odstranit stavbu chaty ev.
č. 5 na pozemku st. parc. č. 49 včetně přístavku na pozemku parc. č. 149/53 v
kat. území P. Pod bodem II. byla zamítnuta žaloba, aby žalovaným M. a H. D.
byla uložena povinnost společně a nerozdílně na svůj náklad odstranit stavbu
ev. č. 6 na pozemku st. parc. č. 48/1 a odpadní jímky na pozemku parc. č.
149/53 v tomtéž kat. území. Pod bodem III. byla zamítnuta žaloba, aby všem
žalovaným byla uložena povinnost společně a nerozdílně na svůj náklad odstranit
oplocení na pozemku parc. č. 149/3 v kat. území P. Dále rozhodl o nákladech
řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobci jsou v katastru nemovitostí na
LV č. 169 pro kat. území P. zapsáni jako vlastníci pozemků parcelních čísel
149/53, 48/2 a 49. Na LV č. 164 pro totéž kat. území je žalovaná 1) zapsána
jako vlastnice chaty ev. č. 5 postavené na pozemku parc. č. 49 s
příslušenstvím, a to přístavkem a odpadní jímkou. Žalovaní 2) a 3) jsou na LV
č. 165 pro totéž kat. území zapsáni jako vlastníci chaty ev. č. 6 postavené na
pozemku parc. č. 48/1 a parc. č. 2 s příslušenstvím představovaným odpadní
jímkou. Z výpisů uvedených listů vlastnictví a geometrického plánu ze 4. 3.
1995, č. zakázky 45-7775/94, soud prvního stupně vzal za prokázané, že chata
žalované 1) se zcela nachází na pozemku žalobců a chata žalovaných 2) a 3)
zčásti. V době, kdy se provádělo zaměření pro polní náčrt, tj. 17. a 18. 8.
1956, z něhož bylo patrno, kde se stavby žalovaných budou nacházet, bylo se
stavbami chat již započato a obě byly dostavěné nejpozději v roce 1957. Odbor
pro výstavbu bývalého Okresního národního výboru v J. rozhodnutími ze 16. 7.
1957, zn. VÝST-375-1957-SA, a 12. 8. 1957, zn. VÝST-596-1957-SA, rozhodl na
žádost právních předchůdců žalovaných o přípustnosti staveb. V obou případech
bylo povoleno postavení zahradních bud na nářadí na pozemku parc. č. 149/4 v
kat. území P. mimo jiné s tím, že „nesmí být užívány k přechodnému obývání a
vnitřní vybavení bud nesmí vytvářet prostředí chat“. Stavebníci tak započali se
stavbami dříve, než jim bylo vydáno stavební povolení, které je opravňovalo ke
stavbě staveb jiného charakteru, než které ve skutečnosti postavili. Podle
názoru soudu prvního stupně úmyslem stavebníků bylo vybudovat stavby trvalé,
neboť od samého počátku byly budovány jako stavby spojené se zemí pevným
základem na kamenné podezdívce, aniž by však stavebníkům svědčilo právo stavby,
čímž došlo ke vzniku neoprávněné stavby. Protože občanský zákoník č. 141/1950
Sb. (dále „ObčZ“) neobsahoval úpravu vztahů vyplývajících z výstavby
neoprávněné stavby na cizím pozemku, soud prvního stupně aplikoval analogicky §
125 a násl. ObčZ, které řešily otázku nabytí vlastnictví zpracováním věci.
Uzavřel, že „výstavbou obou chat v letech 1956 či 1957 došlo rovněž ke vzniku
dvou nedělitelných nemovitých věcí, představovaných v obou případech vždy
chatou a současně pozemkem v rozsahu zastavěné části a též části nezbytné k
užívání té které chaty“, a že jejich vlastníkem se stal stavebník té které
chaty (§ 126 odst. 1 ObčZ). Nejedná se tak o stavby na pozemku žalobců. Pokud
jde o odstranění plotu, soud prvního stupně uvedl, že i zde jde o stavbu
trvalou, i zde „došlo ke vzniku nové nedílné nemovité věci představované plotem
a pozemkem, na kterém se nacházel a který současně sloužil k nezbytné údržbě
plotu (pruh o šíři 1 m). Vybudování plotu na pozemku právních předchůdců
žalobců mělo za následek, že vlastníkem plotu se stal vlastník pozemku, na
kterém byl plot vystavěn. Žalovaným proto nelze uložit, aby na svůj náklad plot
odstranili.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze
dne 14. března 2007, č. j. 16 Co 386/2003-226, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního
stupně i s jeho právním posouzením věci. Dodal, že postavení trvalé stavby za
účinnosti zákona č. 141/1950 Sb. bez práva stavby nemohlo mít za následek
oddělené vlastnictví ke stavbě a k pozemku. Protože v daném případě stavebníci
chat právo stavby ve smyslu § 160 ObčZ neměli, muselo být postupováno podle §
125 a násl. ObčZ. Podle odvolacího soudu podmínky ve smyslu § 127 občanského
zákoníku č. 141/1950 Sb. nebyly shledány. Stavebníci nemohli vědět, že staví,
byť zčásti, na jiném než obecním pozemku, proto soud prvního stupně správně
postupoval podle § 126 citovaného zákona.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci dovolání z důvodů, že
řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vadu řízení
žalobci spatřují v tom, že věc nebyla projednávána bez zbytečných průtahů, že
odvolací soud s odkazem na § 205a občanského soudního řádu (dále „OSŘ“)
nepřipustil provedení důkazu leteckými snímky, které žalobci získali až po
rozsudku soudu prvního stupně, z nichž je patrné, že předmětné chaty stojí
prakticky v lese a že pro účely neoprávněných a nepovolených chat musela být
vykácena část lesa, a že žalovaní museli nesporně vědět, že staví na pozemku
vlastníků lesa, právních předchůdců žalobců a nikoli na nezalesněném pozemku.
Soud nepřihlédl ke skutečnostem, které v průběhu řízení před soudy obou stupňů
tvrdili a prokazovali listinnými důkazy, v důsledku čehož dospěl k nesprávným
skutkovým zjištěním a nesprávnému právnímu posouzení věci. Odvolací soud na §
125 a násl., zejména § 127 ObčZ aplikoval skutečnosti, které jsou v rozporu se
skutkovými zjištěními. Odvolací soud vzal za právně relevantní podklad výpověď
svědka L. L., který prokazatelně napomohl právním předchůdcům žalovaných k
nezákonnému vybudování chat, o tom, že právní předchůdci žalovaných nevěděli,
že nepovolenou stavbu budují na pozemku právních předchůdců žalobců. Poukázali
na výpověď svědkyně F. B., kterou bylo prokázáno, že předchůdci žalovaných v
roce 1955 začali kácet les a v roce následujícím budovali bez povolení jako
trvalé stavby rekreační chaty. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc přikázal k dalšímu řízení jinému
soudu prvního stupně.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) po zjištění, že
dovolání bylo podáno oprávněnými osobami včas a že je přípustné podle § 237
odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“), přezkoumal napadený
rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ v rozsahu dovolateli uplatněných
dovolacích důvodů a námitek a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Podle § 241a odst. 2 OSŘ dovolání lze podat z těchto důvodů:
a) řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci,
b) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
K dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ:
Průtahy v řízení vymezované jako postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu
neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci, a kdy
délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané
věci [srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 8. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000,
publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, (dále
„Soubor rozhodnutí“), pod C 181], nemohou samy o sobě představovat vadu řízení,
která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci, již proto, že i
rozhodnutí vydané po značných průtazích v řízení může být zcela správné.
Průtahy v řízení mohou být důvodem pro náhradu škody podle ustanovení o
odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, jsou-li
ovšem naplněny předpoklady ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutí nebo
nesprávným úředním postupem, podle kterého:
(1) Stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným
úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí
v zákonem stanovené lhůtě.
(2) Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem
způsobena škoda.
Průtahy v řízení, jimiž se obvykle rozumí nedůvodná nečinnost soudu po
nepřiměřeně dlouhou dobu, kdy soud nečiní žádné úkony, nelze považovat ani za
vadný postup soudu, který by mohl představovat tzv. zmatečnostní vadu ve smyslu
§ 229 odst. 3 OSŘ, tj. nesprávný postup soudu v průběhu řízení, jímž by byla
účastníku odňata možnost jednat před soudem. V tomto ohledu lze odkázat na
usnesení Nejvyššího soudu z 28. 6. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2476/2000, uveřejněné v
Souboru rozhodnutí pod C 617.
Pro úplnost lze poznamenat, že dnes mohou být průtahy způsobené soudem v
soudním řízení také důvodem k podání návrhu na určení lhůty k provedení
procesního úkonu podle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., zákona o soudech a soudcích.
Vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, není
ani neprovedení důkazu leteckými snímky.
Rozhodnutí odvolacího soudu vychází především ze skutkového zjištění, že právní
předchůdci žalovaných jako stavebníci nemohli vědět, že staví chaty na jiném
než obecním pozemku (přesněji, že nestaví na pozemku, jímž by tamní národní
výbor nemohl disponovat). Toto skutkové zjištění má oporu v provedeném
dokazování, respektive vychází z toho, že v řízení nebyly zjištěny žádné
okolnosti, které by nasvědčovaly opaku. Odvolatelé ostatně dovolací důvod podle
§ 241 a odst. 3 OSŘ neuplatnili. Není také zřejmé, proč by tehdejší stavebníci
nemohli mít za to, že Národní výbor v P. jako orgán státu mohl disponovat i
lesními pozemky, respektive proč by se měli domnívat, že patří právním
předchůdcům žalobců nebo jiným fyzickým osobám. V této souvislosti lze jen
připomenout, že v důsledku přijetí zákona č. 279/1949 Sb., o finančním
hospodaření národních výborů, se tzv. obecní majetek stal k 1. 1. 1950
majetkem státním a byl spravován v systému národních výborů jako státních
orgánů zajišťujících hospodaření či správu národního (státního) majetku.
Neprovedení důkazu, kde v době výstavby předmětných chat vedla v jejich
blízkosti hranice lesa, nelze pak považovat za vadu, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť nešlo o důkaz, kterým by mohla být
zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků či hodnocení dokazování, na němž
spočívalo rozhodnutí soudu prvního stupně.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly
v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 OSŘ). Z obsahu spisu nevyplývá, že by k
některé z uvedených vad dovolateli neuplatněných došlo.
K dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ:
Podle § 125 občanského zákoníku č. 141/1950 Sb., tzv. středního občanského
zákoníku (dále „SOZ“), zpracuje-li cizí věc v dobré víře socialistická
právnická osoba, je výrobek v socialistickém vlastnictví, jinak se věc, lze-li
tak učinit, uvede v předešlý stav.
Podle § 126 odst. 1 SOZ není-li uvedení v předešlý stav dobře možné, zejména
brání-li tomu povaha výrobku anebo obecný zájem, stane se vlastníkem výrobku
ten, jehož podíl oceněný v penězích je největší. Při určení ceny podílu se
přihlédne i k hodnotě vytvořené prací. Podle odst. 2 jsou-li si podíly rovny
anebo brání-li zvláštní ustanovení nebo obecný zájem tomu, aby se vlastníkem
stal ten, jehož podíl je největší, určí vlastníka soud; přitom dá zpravidla
přednost tomu, kdo k vzniku výrobku přispěl prací.
Podle § 127 SOZ zpracuje-li někdo cizí věc vědomě, může soud po uvážení všech
okolností případu a s přihlédnutím k obecnému zájmu rozhodnout jinak; zejména
může uložit, aby se navrátilo každému, co jeho jest, i když tím výrobek bude
porušen, nebo jej přiřknout tomu, jehož podíl je menší.
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci právních předpisů se
jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít,
nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. že
ze správných skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. K tomu srov.
rozsudek Nejvyššího soudu z 30. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1373/2000, publikovaný
v Souboru rozhodnutí pod C 112.
Dovolací soud je v tomto směru vázán rozsahem a vymezením tohoto dovolacího
důvodu odvolateli.
Dovolatelé na rozdíl od svých právních námitek v předchozích fázích řízení v
dovolání již nenamítli, že soudy neměly na daný případ použít ustanovení
občanského zákoníku č. 141/1950 Sb., o zpracování věci (§ 125 a násl.), ani že
odvolací soud tato ustanovení – konkrétně § 126 a 127 nesprávně (obecně)
vyložil. V podstatě namítli jen, že pokud právní předchůdci žalovaných věděli
(a podle přesvědčení žalobců věděli), že staví na pozemku právních předchůdců
žalobců, nemohli se s ohledem na § 127 žalobci stát vlastníky předmětných
chat. Namítají tedy, že odvolací soud věc posuzoval podle příslušných právních
norem, jež na zjištěný skutkový stav dopadají, ale nesprávně je na daný
skutkový stav aplikoval. Jestliže však již z výše uvedených důvodů dovolací
soud v mezích svého dovolacího přezkumu nemůže zpochybnit pro rozhodnutí ve
věci klíčový skutkový závěr odvolacího soudu o tom, že právní předchůdci
žalovaných nevěděli, že staví na pozemku, s nímž národní výbor disponovat nesmí
(nepřesně „na obecním pozemku“ – lépe „na bývalém obecním pozemku“), nemůže
zpochybnit ani správnost aplikace ustanovení § 126 SOZ na daný skutkový stav.
Nad to, co již výše uvedeno, dovolací soud považuje právní posouzení
věci odvolacím soudem jako správné a také v souladu s judikaturou Nejvyššího
soudu, danou zejména rozsudkem z 12. 12. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2192/2000,
publikovaným v Souboru rozhodnutí pod C 909, podle kterého „jestliže stavebník
postavil na cizím pozemku trvalou (nemovitou) stavbu za účinnosti občanského
zákoníku č. 141/1950 Sb., aniž k tomu měl právo stavby, posuzuje se vztah mezi
ním a vlastníkem pozemku podle uvedeného zákona“. Soudní praxe se také nikdy
neodchýlila od právního závěru rozhodnutí Nejvyššího soudu z 29. 9. 1953, sp.
zn. Cz 236/53, podle kterého „ak bola na cudzom pozemku postavená trvalá stavba
bez toho, že by pre stavebnika bolo zriadené právo stavby (§ 153 a násl. zákona
č. 141/1950 Zb.), nevznikla rozdielnosť vo vlastníctve stavby a pozemku“.
Z hlediska úpravy právního vztahu vzniklého z neoprávněné stavby soudem pak
není samo o sobě rozhodující, zda stavebník měl či neměl stavební povolení nebo
je neporušil (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu z 27. 4. 2004, sp. zn. 22
Cdo 2660/29 - C 2660 Souboru rozhodnutí).
Jestliže se právní předchůdci žalovaných stali podle tehdejší právní
úpravy ze zákona vlastníky předmětných chat, a tím i pozemků v rozsahu jejich
zastavění v době před více jak padesáti lety, těžko lze dnes dovozovat, že se
tak nemělo stát, zvláště za situace, že nejde (z hlediska bývalého vlastníka
pozemku) o žádný z restitučních důvodů. Přitom nelze ovšem pominout, že
vlastník nově vytvořené stavby měl ve smyslu § 128 SOZ povinnost poskytnout
vlastníku pozemku náhradu.
Z uvedeného vyplývá, že řízení před nalézacími soudy nebylo postiženo vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že právní posouzení
věci odvolacím soudem v rozsahu dovolacích námitek bylo správné. Proto je
správný i dovoláním napadený rozsudek a dovolání muselo být podle § 243b odst.
2 OSŘ zamítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalobci nebyli
úspěšní a žalovaným náklady nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151
odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. září 2008
JUDr. František B a l
á k , v. r.
předseda senátu