Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti J. R. a D. R., zastoupených JUDr. M. H., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2002, č. j. 30 Co 293/2002-76, jako účastníka řízení,
t a k t o :
Ústavní stížnost se o d m í t á. O d ů v o d n ě n í
Stěžovatelé se včas podanou ústavní stížností domáhají zrušení rozsudku krajského soudu citovaného v záhlaví, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha - východ ze dne 27. 3. 2002, č. j. 5 C 142/99-50, ve výroku ukládajícím povinnost žalované České republice - Okresní úřad pro Prahu východ uzavřít se žalobci R. a A. P., jakožto s oprávněnými osobami dle § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 87/1991 Sb.), dohodu o vydání nemovitostí. Stěžovatelé, kteří měli v předmětném sporu postavení vedlejších účastníků na straně žalované, tvrdí, že tímto rozhodnutím byla porušena jejich ústavně zaručená práva ve smyslu ustanovení čl. 11 odst. 1 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z ústavní stížnosti vyplývá, že manželé P. byli až do roku 1988 bezpodílovými spoluvlastníky domu se stavební parcelou v obci a katastrálním území Radonice se součástmi a příslušenstvím, jež přešly po jejich emigraci do vlastnictví státu ke dni 16. 7. 1988 podle § 453a tehdy platného zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Dne 5. 11. 1992, tedy před nabytím účinnosti nálezu Ústavního soudu publikovaného ve sbírce zákonů pod č. 164/1994, kterým byla v § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. vymezujícím oprávněné osoby dle tohoto zákona zrušena podmínka trvalého pobytu, uzavřela Česká republika se stěžovateli kupní smlouvu, kterou získali předmětné nemovitosti do vlastnictví. Stěžovatelé poukazují na skutečnost, že v důsledku ústavní stížností napadeného rozsudku bylo porušeno jejich právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny, neboť nemohou plně využívat své vlastnické právo k nemovitostem. Dále uvádějí, že Krajský soud v Praze neposuzoval ani otázky právní jistoty a dopadu přísné aplikace restitučního zákona na jejich vlastnická práva. Postupem soudů bylo rovněž porušeno jejich právo na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny. Ústavní soud si vyžádal spis vedený u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 5 C 142/99, na základě něhož si ověřil, že po několikaletém soudním řízení tento soud vyhověl návrhu žalobců a zavázal Českou republiku, jakožto povinnou osobu dle zákona č. 87/1991 Sb., k uzavření dohody o vydání předmětných nemovitostí. Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu ve výroku o nákladech řízení, jinak rozsudek potvrdil. Stěžovatelé podali proti rozsudku krajského soudu dovolání k Nejvyššímu soudu, o němž bylo rozhodnuto dne 22. 5. 2003 usnesením, č. j. 28 Cdo 961/2003-97. Dovolání stěžovatelů, jakožto vedlejších účastníků na straně žalované České republiky v předmětném sporu, bylo podle § 243b odst. 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, za použití ustanovení § 218 písm.
b) odmítnuto jako nepřípustné, neboť bylo z pohledu tzv. subjektivní přípustnosti podáno neoprávněnou osobou. Krajský soud v Praze ve svém vyjádření z 6. listopadu 2003 shledal ústavní stížnost nedůvodnou a v plném rozsahu odkázal na odůvodnění rozsudku ze dne 2. 10. 2002, a zejména na právní důvody, které jej vedly k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska splnění náležitostí dle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a dospěl k závěru, že se jedná o návrh podaný osobou neoprávněnou. Ve smyslu tohoto ustanovení je k podání ústavní stížnosti oprávněna pouze fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené právo nebo svoboda. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelé nebyli účastníky řízení, jež vyústilo v napadené pravomocné rozhodnutí, neboť, jak sami v ústavní stížnosti uvádějí a ze spisového materiálu jednoznačně vyplývá, měli v řízení před obecnými soudy postavení vedlejšího účastníka na straně žalované. Ústavní soud posuzoval ústavní stížnost i ve shodě se svou dosavadní judikaturou, dle které je nutno také zkoumat, zda nenastala skutečnost, že někdo nebyl účastníkem řízení, v němž však bylo pravomocně rozhodnuto o jeho právech a povinnostech, a následkem je nemožnost dovolat se práva soudní cestou včetně ústavní stížnosti (
Pl. ÚS 30/95
). Za této situace by totiž Ústavní soud musel ochranu poskytnout. Řízení o uzavření dohody o vydání předmětné nemovitosti vedené před obecnými soudy bylo ukončeno pravomocným rozsudkem krajského soudu napadeným ústavní stížností tak, že upravilo práva a povinnosti účastníků řízení uložením povinnosti žalované České republice, jako osobě povinné, vůči žalobcům, tedy osobám oprávněným. Odvolací soud ve svém rozhodnutí určil Českou republiku osobou povinnou ve smyslu § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., aniž by však posuzoval platnost kupní smlouvy uzavřené mezi Českou republikou a stěžovateli a vyřešil tak otázku vlastnického práva k předmětné nemovitosti. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že pravomocné rozhodnutí krajského soudu není bezprostředním zásahem do vlastnického práva stěžovatelů a neporušuje čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny. Stěžovatelé mají k dispozici veškeré procesní prostředky, které jim právní řád České republiky k ochraně vlastnického práva poskytuje. Je tedy zřejmé, že ani z tohoto hlediska nelze dovodit aktivní legitimaci stěžovatelů k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze ve sporu, v němž byli stěžovatelé vedlejšími účastníky. Ze shora uvedených důvodů tedy Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou odmítl podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není přípustné odvolání. V Brně dne 23. února 2004