Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Eduarda Zejmona, zastoupeného Mgr. Pavlou Krejčí, advokátkou, se sídlem v Praze, Vinohradská 938/37, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. ledna 2022 č. j. 26 Cdo 2981/2021-126, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. července 2021 č. j. 54 Co 217/2021-102 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 26. ledna 2021 č. j. 20 C 103/2020-65, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal s odkazem na tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zrušení shora uvedených rozsudků.
2. Stěžovatel podal dne 24. 3. 2020 žalobu, kterou usiloval o to, aby soud v souladu s § 2290 občanského zákoníku určil, že výpověď z nájmu bytu č. X, o velikosti 1 + 1 s příslušenstvím nacházejícím se v domě č. p. X1,
v P, kterou mu dala dne 8. 1. 2020 Městská část Praha 3 (vedlejší účastnice v řízení před Ústavním soudem), je neplatná. Nalézací soud i odvolací soud podanou žalobu výše citovanými rozsudky zamítly, když dospěly k právnímu názoru, že stěžovatel promeškal prekluzívní hmotněprávní dvouměsíční lhůtu stanovenou v ust. § 2290 občanského zákoníku a neshledaly výpověď neplatnou.
3. Nejvyšší soud pak rozsudkem ze dne 12. 1. 2022 č. j. 26 Cdo 2981/2021-126 stěžovatelovo dovolání zamítl, když se shodl s nalézacím a odvolacím soudem v tom, že došlo k promeškání prekluzívní hmotněprávní lhůty stanovené v § 2290 občanského zákoníku (v této části shledal dovolání nepřípustným) a dále dospěl k závěru, že v části žaloby, v níž se stěžovatel domáhal určení, že výpověď je zdánlivá či neplatná, nelze žalobu na určení podat, když pro podání takové žaloby nesvědčí stěžovateli právní zájem; dle dovolacího soudu může mít stěžovatel po uplynutí lhůty uvedené v § 2290 občanského zákoníku právní zájem pouze na podání žaloby na určení existence nájemního vztahu.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvedl, že podle jeho názoru soudy věc posoudily nesprávně, pokud dospěly k tomu, že žaloba na určení neoprávněnosti či neplatnosti výpovědi z nájmu bytu nebyla podána včas, tj. v prekluzívní lhůtě stanovené v § 2290 občanského zákoníku. Stěžovatel s tímto názorem nesouhlasí, když je přesvědčen, že v daném případě bránila podání žaloby překážka litispendence, případně došlo ke stavení dvouměsíční prekluzívní lhůty stanovené v § 2290 občanského zákoníku, když k tomuto stavení mělo dojít v souladu s § 654 odst. 2 občanského zákoníku v návaznosti na § 648 občanského zákoníku.
K tomu stěžovatel v ústavní stížnosti poměrně rozsáhle argumentuje. Dále stěžovatel konstatoval, že na základě právního názoru vyjádřeného v rozsudku dovolacího soudu pak podal žalobu na určení existence nájemního vztahu, která je nyní projednávána u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 20 C 57/2022. Stěžovatel však podotkl, že v tomto řízení může být projednáváno pouze to, zda je výpověď natolik vadná, že jí je možno považovat za zdánlivou či neplatnou, ale soud se nemůže zabývat uplatněnými výpovědními důvody.
Pokud by byla stěžovatelem podána žaloba na určení neoprávněnosti podané výpovědi z nájmu ve lhůtě stanovené v § 2290 občanského zákoníku, mohly by se soudy zabývat jak otázkou oprávněnosti výpovědních důvodů, tak i otázkou platnosti či zdánlivosti výpovědi z nájmu bytu, a to v rámci jednoho řízení.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Žádné zásadní pochybení zasahující do ústavní roviny Ústavní soud v dané věci neshledal a argumentace obsažená v ústavní stížnosti je pouze polemikou stěžovatele s právními závěry obecných soudů. Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou přitom řádně a srozumitelně odůvodněna a Ústavnímu soudu proto ani nepřísluší hlubší ingerence do dané věci.
6. Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že výklad podústavního práva je věcí obecných soudů, pokud tyto soudy postupují v souladu s obsahem Listiny základních práv a svobod, zejména pak její hlavy páté a neporušují zásady spravedlivého procesu. Právní závěry ve věci učiněné jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů (čl. 82 Ústavy) a nevykazují znaky protiústavnosti. Stěžovatel sice zastává v dané věci opačný právní názor, to však kasaci napadených rozsudků neodůvodňuje. Rozsah práva na spravedlivý proces totiž nelze vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení podle subjektivních představ jedné strany.
7. Ústavní stížnost tak byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. května 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu