ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve
věci žalobce E. Z., bytem XY, zastoupeného Mgr. Pavlou Krejčí, advokátkou se
sídlem v Praze, Vinohradská 938/37, proti žalované městské části Praha 3, se
sídlem v Praze 3 – Žižkově, Havlíčkovo náměstí 700/9, zastoupené Mgr. Ing.
Lenkou Pechovou, advokátkou se sídlem v Praze, Školská 695/38, o určení
neplatnosti, event. neoprávněnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 20 C 103/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 13. července 2021, č. j. 54 Co 217/2021-102,
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobou podanou dne 24. března 2020 u Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále též jen
„soud prvního stupně“) se žalobce domáhal určení, že je neplatná, event.
neoprávněná, výpověď ze dne 8. ledna 2020 (dále jen „Výpověď“), jíž mu dala
žalovaná z nájmu „bytu č. 23 o velikosti 1+1 s příslušenstvím, nacházejícího se
ve 4. podlaží domu č. p. XY, stojícího na pozemku parcela č. XY v k. ú. XY, vše
zapsáno v katastru nemovitostí na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro Hlavní
město Praha, Katastrální pracoviště XY“ (dále jen „předmětný byt“, resp.
„byt“).
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. ledna 2021, č. j. 20 C 103/2020-65,
žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků. K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. července 2021, č. j. 54 Co 217/2021-102, citovaný rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Z provedených důkazů učinil shodně se soudem prvního stupně zejména následující
skutková zjištění. Žalovaná jako pronajímatelka a žalobce jako nájemce uzavřeli
dne 23. listopadu 2012 smlouvu o nájmu předmětného bytu na dobu neurčitou (dále
jen „Nájemní smlouva“). V Nájemní smlouvě se mimo jiné dohodli, že žalobce může
přenechat byt nebo jeho část do podnájmu jinému jen s písemným souhlasem
žalované a že porušení této povinnosti je důvodem k výpovědi z nájmu bytu. Dopisem ze dne 8. ledna 2020, doručeným žalobci dne 23. ledna 2020, žalovaná
nájem bytu vypověděla. Výpověď odůvodnila konstatováním, že žalobce hrubým
způsobem porušuje své povinnosti nájemce, neboť byt dlouhodobě neužívá a
pronajímá ho bez jejího souhlasu jiným osobám, které se v něm střídají, což
bylo zaznamenáno při opakovaném rušení nočního klidu a vytopení sousedního
bytu; tomu, že byt neužívá, nýbrž jej přenechává do užívání třetím osobám,
nasvědčuje i okolnost, že svou bytovou potřebu uspokojuje v tam specifikovaném
vlastním bytě. Výpověď obsahovala rovněž poučení o právu nájemce vznést proti
ní námitky a navrhnout přezkoumání její oprávněnosti soudem do dvou měsíců od
jejího dojití. Dání Výpovědi žalovaná avizovala předem v řízení o přezkoumání
oprávněnosti své předchozí výpovědi z nájmu bytu ze dne 26. června 2019 (dále
jen „výpověď z 26. června 2019“), kteréžto řízení bylo zahájeno z podnětu
žalobcovy včasné žaloby, jíž později vyhověl Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem
pro uznání ze dne 19. března 2020, sp. zn. 20 C 109/2019, neboť žalovaná uznala
dotčenou výpověď za neplatnou kvůli nedostatku poučení nájemce o možnosti podat
proti ní námitky. Zmínku o výpovědi z 26. června 2019 a o její formální
neplatnosti žalovaná později vtělila i do textu Výpovědi. Na tomto skutkovém základě odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně –
především dovodil, že žaloba podaná u soudu dne 24. března 2020 byla podána až
po marném uplynutí dvouměsíční prekluzivní lhůty stanovené v § 2290 o. z. (zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále
opět jen „o. z.“). V této souvislosti pokládal za účelovou žalobcovu námitku,
že mu ve včasném podání žaloby bránila překážka litispendence (překážka věci
zahájené) v podobě dříve zahájeného řízení o přezkoumání oprávněnosti výpovědi
z 26. června 2019; žaloba byla totiž podána ještě před pravomocným skončením
zmíněného řízení (vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 20 C
109/2019) a týkala se jiné výpovědi z nájmu bytu (k tomu odkázal na usnesení
Nejvyššího soudu z 9. února 2011, sp. zn. 31 Cdo 365/2009, a z 11. dubna 2012,
sp. zn. 29 Cdo 19/2011).
Současně shledal, že z důvodu rozdílnosti skutku, jenž
byl uplatněn v současném a předchozím řízení, neobstojí ani žalobcův argument,
že v důsledku podání žaloby na přezkoumání oprávněnosti výpovědi z 26. června
2019 se mu stavěla dvouměsíční prekluzivní lhůta ve smyslu § 2290 o. z. i k
podání žaloby na přezkoumání oprávněnosti Výpovědi. V návaznosti na to
konstatoval, že byla-li žaloba podána opožděně, nelze se v daném řízení již
zabývat otázkou, zda byl naplněn uplatněný výpovědní důvod. Dodal, že jestliže
Výpověď zároveň obsahuje veškeré zákonem stanovené náležitosti (§ 2286 o. z.),
včetně dostatečně určité specifikace výpovědního důvodu, přičemž není postižena
ani jinými vadami (nedostatky), nelze vyslovit její neoprávněnost ani z důvodů
neplatnosti či zdánlivosti tohoto právního jednání. Proto zamítavý rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel
o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po
novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). Předně
nesouhlasil s názorem, že žalobu podal až po marném uplynutí zákonné
dvouměsíční lhůty ve smyslu § 2290 o. z. Vyjádřil přesvědčení, že zmíněná lhůta
se stavěla již podáním žaloby, kterou brojil proti výpovědi z 26. června 2019,
neboť dotčená výpověď se opírala o stejný výpovědní důvod (výpovědní důvod
vycházející ze shodných skutkových okolností) a uplatnil vůči ní v zásadě
totožné námitky, jaké nyní použil proti Výpovědi (k tomu odkázal na rozhodnutí
Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 21 Cdo 343/2018 a 30 Cdo 1776/2020). Současně měl za to, že zde také existovala překážka litispendence představovaná
právě řízením vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 20 C 109/2019,
která mu bránila v dřívějším podání žaloby a která odpadla až dne 22. dubna
2020, kdy nabyl právní moci rozsudek pro uznání vydaný v dotčeném řízení (v
této souvislosti se odvolával na rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR z 20. března 1930, R I 105/30, a na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 26
Cdo 1126/2001). Vzhledem k řečenému zastával stanovisko, že v tomto případě
byly projednatelné i žalobní námitky, jimiž zpochybnil pravdivost výpovědního
důvodu, jejž uplatnila žalovaná ve Výpovědi. Vedle toho však rovněž podotkl, že
v tomto ohledu se mohl bránit účinkům Výpovědi jen velmi obtížně, jelikož
uplatněný výpovědní důvod v ní nebyl řádně (nezaměnitelně) individualizován;
žalovaná totiž ve Výpovědi nijak nespecifikovala, v jakém časovém období, za
jakých okolností a komu měl přenechat byt do užívání bez jejího souhlasu. Z
toho dovozoval, že není správný ani závěr, že Výpověď lze pokládat za
dostatečně určité, a nikoli tedy neplatné či zdánlivé právní jednání (podle
jeho mínění je uvedený právní závěr ve skutečnosti v rozporu s ustálenou
judikaturou Nejvyššího soudu, reprezentovanou zejména jeho rozsudkem z 15. října 2014, sp. zn. 26 Cdo 2596/2014). Navrhl, aby dovolací soud zrušil
napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání vyvracela správnost použitých dovolacích
námitek a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že
dovolání žalobce (dovolatele) bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou –
účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního
zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Poté se zabýval otázkou
jeho přípustnosti. Dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázek stavení
dvouměsíční prekluzivní lhůty pro podání žaloby podle 2290 o. z. (dále jen
„první otázka“) a překážky litispendence, jež (snad) měla bránit dovolateli ve
včasném podání žaloby (dále jen „druhá otázka“). Tyto otázky totiž odvolací
soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž
není důvod se odchýlit a z níž lze – v případě, že se vztahuje ještě k právní
úpravě účinné do 31.
prosince 2013 – vycházet i v současné době (v tomto ohledu
viz k první otázce např. mutatis mutandis usnesení z 20. dubna 1999, sp. zn. 25
Cdo 129/99, uveřejněné pod č. 110/99 časopisu Soudní judikatura, a dále rovněž
rozsudek z 12. června 2018, sp. zn. 21 Cdo 343/2018, jenž se vztahuje již k
právní úpravě účinné od 1. ledna 2014 a na nějž odkázal i dovolatel v dovolání;
k druhé otázce pak viz např. usnesení velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu z 9. února 2011, sp. zn. 31 Cdo 365/2009,
uveřejněné pod č. 68/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení
Nejvyššího soudu z 11. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 19/2011, tj. rozhodnutí, na
která zcela správně poukázal již odvolací soud). Ve vztahu k oběma předestřeným
otázkám lze odvolacímu soudu přisvědčit především v názoru, že v souzené věci
jde o odlišný nárok, než který byl předmětem řízení o přezkoumání oprávněnosti
výpovědi z 26. června 2019. Podanou žalobou byla totiž napadena Výpověď, jež se
obsahově lišila od (předchozí) výpovědi z 26. června 2019 (Výpověď nově
obsahovala rovněž poučení o právu nájemce vznést proti ní námitky), přičemž i
dovolateli muselo být z okolností (jednak z podání či přednesů žalované
učiněných v řízení o přezkoumání oprávněnosti předchozí výpovědi, jednak ze
zmínky o této výpovědi a o její formální neplatnosti vtělené do textu Výpovědi)
zřejmé, že i když mu žalovaná dala (pozdější) Výpověď ze stejného důvodu, jejím
úmyslem bylo učinit jiný (nový, resp. v tomto konkrétním případě „opravený“)
projev vůle směřující k ukončení nájmu bytu (projev vůle sledující mimo jiné
rovněž napravit nedostatky předchozí výpovědi a učinit tak formálně bezvadné
právní jednání). Dovolatelův odkaz na rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR
z 20. března 1930, R I 105/30, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. března
2003, sp. zn. 26 Cdo 1126/2001, byl tedy ve specifických poměrech souzené věci
nepřípadný. Z pohledu uplatněných dovolacích námitek proto obstojí právní
závěr, že žaloba na přezkoumání oprávněnosti Výpovědi byla podána až po marném
uplynutí dvouměsíční prekluzivní lhůty podle § 2290 o. z. Dále dovolatel předkládal k dovolacímu přezkumu posouzení otázky určitosti
Výpovědi, resp. uplatněného výpovědního důvodu. Posouzení uvedené otázky však
nutně předpokládá kladnou odpověď na otázku, že soud se může (bez dalšího)
zabývat zdánlivostí (§ 553 odst. 1 o. z.) výpovědi z nájmu bytu i v řízení o
žalobě na přezkoumání oprávněnosti výpovědi, jež byla podána až po marném
uplynutí dvouměsíční prekluzivní lhůty stanovené v § 2290 o. z. Jelikož tato
otázka nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu (jednoznačně) vyřešena, lze
dovolání pro její řešení pokládat za přípustné (podle § 237 o. s. ř.). Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu
lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a/ a b/ a § 229 odst.
3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a
tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu. Podle § 2290 o. z. má nájemce právo podat návrh soudu, aby přezkoumal, zda je
výpověď oprávněná, do dvou měsíců ode dne, kdy mu výpověď došla. Již v rozsudku ze dne 18. ledna 2017, sp. zn. 26 Cdo 4249/2016, uveřejněném pod
č. 75/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud dovodil, že v
řízení podle citovaného ustanovení soud rozhoduje o oprávněnosti výpovědi z
nájmu bytu, tedy zejména, zda uplatněný výpovědní důvod byl naplněn;
neoprávněná je i výpověď, která je neplatná či zdánlivá. V rozsudku ze dne 15. listopadu 2018, sp. zn. 26 Cdo 3328/2017, uveřejněném pod č. 112/2019 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 112/2019“), pak rovněž vysvětlil,
že naplněností uplatněného výpovědního důvodu se může soud zabývat právě jen v
řízení podle § 2290 o. z., tedy jen v případě, že nájemce, kterému byla výpověď
doručena (dostala se do sféry jeho dispozice), podal v tam stanovené lhůtě
žalobu, jíž se domáhá přezkumu oprávněnosti výpovědi. Ustanovení § 2290 o. z. tudíž brání tomu, aby naplněnost výpovědního důvodu uplatněného ve výpovědi z
nájmu bytu byla posuzována v jiném řízení, a to byť jako otázka předběžná. K
neplatnosti či zdánlivosti výpovědi však může soud přihlédnout i v jiném
řízení. Pro důvody neplatnosti (absenci písemné formy, neuvedení výpovědního
důvodu, nepoučení nájemce o možnosti podat žalobu podle § 2290 o. z. atd.) či
zdánlivosti výpovědi (výpovědní důvod je uveden neurčitě, nesrozumitelně apod.)
zákon nestanoví žádnou lhůtu ani neupravuje žádné zvláštní řízení k jejich
uplatnění. V takto nastaveném judikatorním rámci by se mohlo na první pohled zdát, že nic
nebrání tomu, aby soud zkoumal důvody neplatnosti či zdánlivosti výpovědi z
nájmu bytu i v řízení, jež bylo zahájeno opožděně podanou žalobou na
přezkoumání její oprávněnosti. Z odůvodnění R 112/2019 však současně vyplývá,
že o řízení podle § 2290 o. z., v němž nemusí žalobce mimo jiné prokazovat
naléhavý právní zájem na požadovaném určení (§ 80 o. s. ř.), jde jen tehdy,
podal-li žalobu, jíž se domáhá přezkumu oprávněnosti výpovědi, ve lhůtě
stanovené v citovaném ustanovení. Jinými slovy řečeno, byla-li žaloba na
přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu podána opožděně (tj. po lhůtě
uvedené v § 2290 o. z.), nejde již o specifickou žalobu definovanou v uvedeném
hmotněprávním předpisu. V takovém případě půjde – vzhledem k obsahu žalobního
návrhu (tzv. petitu) – o obecnou určovací žalobu (§ 80 o. s. ř.). Marným
uplynutím lhůty stanovené v § 2290 o. z. tudíž žalobce napříště ztrácí nejen
možnost (právo) bránit se výpovědi z nájmu bytu námitkou, že není dán důvod,
pro který mu byla výpověď dána (ať již proto, že se vytýkaný skutek nestal,
nebo proto, že zákon pronajímateli z takového důvodu vypovědět nájem bytu
neumožňuje), nýbrž pozbývá i jiné výhody spojené se specifickou žalobou
definovanou v citovaném ustanovení (zejména právě dobrodiní spočívající v tom,
že při podání žaloby podle § 2290 o. z.
nemusí prokazovat naléhavý právní zájem
ve smyslu § 80 o. s. ř.). Odtud se pak podává, že není-li podaná žaloba na
určení neoprávněnosti výpovědi z nájmu bytu žalobou ve smyslu § 2290 o. z. (proto, že byla podána až po uplynutí tam stanovené lhůty), je třeba ji –
stejně jako žalobu na určení neplatnosti téže výpovědi – posoudit v intencích §
80 o. s. ř., tedy zabývat se otázkou existence naléhavého právního zájmu na
požadovaném určení (srov. mutatis mutandis odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu
ze 17. března 2020, sp. zn. 26 Cdo 1524/2019, uveřejněného pod č. 94/2020
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V této souvislosti však nelze ztratit
ze zřetele, že soudní praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 27. ledna
2005, sp. zn. 29 Odo 539/2003, uveřejněný pod č. 29/2005 časopisu Soudní
judikatura) se již v minulosti ustálila v závěru, že je-li posouzení platnosti
právního úkonu (nyní právního jednání) otázkou předběžnou ve vztahu k řešení
otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu, který měl být tímto právním
úkonem založen, změněn nebo ukončen, pak na takovém určení není dán naléhavý
právní zájem ve smyslu § 80 o. s. ř. O takový případ jde zásadně i tehdy,
domáhá-li se žalobce určení neplatnosti výpovědi z nájmu. Neexistuje přitom
jediný rozumný důvod, proč by uvedené závěry nebylo možné obdobně vztáhnout i
na posouzení zdánlivosti právního jednání. Vzhledem k řečenému lze tudíž uzavřít, že v řízení o žalobě na určení
(vyslovení) neoprávněnosti výpovědi z nájmu bytu, jež bylo zahájeno až po
marném uplynutí lhůty stanovené v § 2290 o. z., je – vedle otázky, zda byl
naplněn uplatněný výpovědní důvod – zásadně vyloučeno zkoumat i důvody
neplatnosti či zdánlivosti výpovědi; takovou (svou povahou určovací) žalobu
soud zpravidla zamítne pro nedostatek žalobcova naléhavého právního zájmu na
žádaném určení, aniž by se současně zabýval meritem věci (zde tedy důvody
neplatnosti či zdánlivosti výpovědi). Nedostatek doložení naléhavého právního
zájmu je totiž samostatným a prvořadým důvodem, pro který nemůže určovací
žaloba obstát a který sám o sobě bez dalšího vede k jejímu zamítnutí (srov. kupř. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 18. září 2008, sp. zn. 26 Cdo 942/2008, z
21. září 2015, sp. zn. 26 Cdo 2193/2015, či z 26. listopadu 2019, sp. zn. 26
Cdo 2978/2019). Uvedené teze se v poměrech souzené věci prosadí následovně. V daném případě má
požadované určení (určení neplatnosti Výpovědi založené na důvodech zdánlivosti
daného právního jednání) jednoznačně povahu „pouhé“ předběžné otázky ve vztahu
k posouzení (ne)existence nájemního poměru k bytu postiženého Výpovědí; taková
(předběžná) otázka totiž neřeší a (objektivně vzato) ani nemůže řešit celý
obsah nebo dosah dotčeného právního vztahu. Vyjádřeno jinak, dovolatel nemá na
takto žádaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 o. s. ř. I v části, v
níž se dovolával důvodů zdánlivosti Výpovědi, proto musí být žaloba zamítnuta
bez toho, aby se soud současně zabýval (směl a musel zabývat) meritem věci.
S přihlédnutím k řečenému tudíž obstojí, byť z jiných důvodů, výrok, jímž
odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně. Napadený
rozsudek je tak v konečném důsledku správný. Dovolací soud proto – aniž ve věci
nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) – dovolání rozsudkem (§ 243f odst. 4
věta před středníkem o. s. ř.) zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř.). Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a o skutečnost, že
žalované nevznikly v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady, na
jejichž náhradu by jinak měla proti dovolateli právo. Náklady spojené s
vyjádřením k dovolání sepsaným advokátkou nelze za účelné považovat proto, že
žalovaná je městskou částí statutárního města, u níž lze presumovat existenci
dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby
byla schopna kvalifikovaně hájit svá práva a zájmy, aniž by musela využívat
právní pomoci advokátů (srov. nález Ústavního soudu z 23. listopadu 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, či usnesení Nejvyššího soudu z 27. června 2017, sp. zn. 26
Cdo 4140/2016). Pro úplnost zbývá dodat, že vznesl-li dovolatel požadavek na odklad
vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud o této žádosti nerozhodoval
s ohledem na její bezpředmětnost, neboť podle napadeného rozhodnutí (resp. napadeného meritorního výroku rozsudku odvolacího soudu) nelze nařídit výkon
rozhodnutí či exekuci (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 30. srpna 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl
Ústavní soud usnesením z 28. listopadu 2017, sp. zn. IV. ÚS 3317/17/).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 1. 2022
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu