ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Jitky Dýškové a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka
v právní věci žalobkyně H. H., zastoupené JUDr. Viktorem Kvíčalou, advokátem se
sídlem v Prostějově, nám. T. G. Masaryka 195/18, proti žalované obci
Rajnochovice, se sídlem v Rajnochovicích 144, IČO 00287661, zastoupené Mgr.
Alešem Zapletalem, advokátem se sídlem v Hranicích, Masarykovo náměstí 122, o
určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Kroměříži
pod sp. zn. 7 C 212/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Brně ze dne 19. března 2014, č. j. 19 Co 351/2013-102, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. března 2014, č. j. 19
Co 351/2013-102, se mění takto:
Rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 15. srpna 2013, č. j. 7 C
212/2012-85, se mění tak, že se určuje, že výpověď z nájmu obecního bytu,
sestávajícího se ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství, nacházejícího se ve 2.
poschodí domu v obci R., daná žalobkyni dopisem ze dne 19. 6. 2012, je neplatná.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení
před soudem prvního stupně částku 37.233,- Kč, na náhradě nákladů odvolacího
řízení částku 10.314,- Kč a na náhradě nákladů dovolacího řízení částku
13.388,- Kč, to vše k rukám JUDr. Viktora Kvíčaly, advokáta se sídlem v
Prostějově, nám. T. G. Masaryka 195/18, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Žalobou podanou dne 9. 8. 2012 u Okresního soudu v Kroměříži se žalobkyně
domáhala určení, že výpověď z nájmu obecního bytu, sestávajícího ze tří pokojů,
kuchyně a příslušenství, nacházejícího se ve 2. poschodí domu v obci R., kterou
jí dala žalovaná dopisem ze dne 19. 6. 2012, doručeným dne 21. 6. 2012, je
neplatná. Žalobu odůvodnila zejména tím, že výpovědní důvod podle ustanovení §
711 odst. 2 písm. b) zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění ke
dni doručení výpovědi (dále jen „obč. zák.“) spočívající v hrubém porušení
povinností nájemce, specifikovaný ve výpovědi tak, že „jako nájemce do jednoho
měsíce neoznámila žalované jako pronajímateli změnu v počtu osob žijících s ní
společně v bytě, přičemž pronajímateli je známo, že v bytě s ní žije S. F.“,
není dán. Dle tvrzení žalobkyně její přítel S. F. v obecním bytě nebydlí, pouze
ji občas navštíví a přespává zde maximálně dvakrát do měsíce, a to ještě pouze
v zimním období, kdy žalobkyně nepobývá ve své nemovitosti. Dále žalobkyně
uvedla, že v bytě s ní bydlí její dvě zletilé děti, které trpí alergií a
astmatem, a její bratr J. M., který je osobou s těžkým zdravotním postižením a
potřebuje celodenní péči, jíž mu zajišťuje, a ani její zdravotní stav není
příznivý. Vzhledem k těmto důvodům spatřuje žalobkyně v podání výpovědi výkon
práva v rozporu s dobrými mravy. Okresní soud v Kroměříži (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 8. 2013, č. j. 7 C 212/2012-85, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení
účastníků. Dovodil, že mezi účastníky byl „dohodou o odevzdání a převzetí bytu“
ze dne 1. 2. 1997 založen nájemní vztah, že výpověď z nájmu bytu ze dne 19. 6. 2012 byla žalobkyni doručena dne 21. 6. 2012 a že žalobkyně podala v zákonem
stanovené 60denní lhůtě žalobu na určení její neplatnosti. Dále uvedl, že
pronajímatel může přistoupit k podání výpovědi podle § 711 odst. 2 písm. b) ve
spojení s § 689 odst. 2 a 3 obč. zák. tehdy, má-li k dispozici informace o tom,
že v pronajímaném bytě bydlí osoba (případně osoby), jejíž pobyt mu nebyl
nájemcem oznámen, že výpověď podle výše uvedeného výpovědního důvodu je platná
tehdy, když je v ní vymezen počet osob, jejich pohlaví, případně věk,
respektive jsou v ní uvedeny jiné údaje, na jejichž základě je možno tyto osoby
individualizovat, a je v ní specifikována doba, po kterou se v bytě dané osoby
zdržují, což je významné z hlediska posouzení lhůt stanovených v § 689 odst. 2
a 3 obč. zák. V daném případě žalovaná dostatečně vymezila, o jakou osobu jde
(S. F.), a vzhledem k tomu, že „se jedná o dlouhodobé soužití (minimálně od
roku 2010 či 2011), i dobu, po kterou tato osoba žije ve společné domácnosti“. Soud prvního stupně uzavřel, že výpověď splňuje formální náležitosti a je
naplněn i uvedený výpovědní důvod, neboť S. F. pobývá v bytě žalobkyně
pravidelně po dobu 4 až 5 let. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 19. 3. 2014, č. j.
19 Co 351/2013-102, rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku ve věci samé a ve výroku o povinnosti žalobkyně platit náklady
řízení potvrdil, změnil jej pouze ohledně výše nákladů řízení a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně o
tom, že „výpověď měla všechny náležitosti požadované jak obecně pro určitost
právního úkonu, tak i požadované § 711 odst. 3 obč. zák. a představuje platný
právní úkon“. Shledal, že uplatněný výpovědní důvod kromě obecného vymezení je
konkretizován i přesným označením osoby nenahlášené k pobytu v bytě, tedy jejím
jménem, příjmením, datem narození a údajem o trvalém bydlišti, že ve výpovědi
nebylo sice přesně uvedeno, od kdy tato osoba v předmětném bytě žije, avšak v
tomto případě s ohledem na to, že v období od 16. 5. 2011 do 11. 6. 2012 mezi
účastníky probíhal obdobný spor, v němž se na základě výpovědi z nájmu bytu ze
dne 3. 4. 2011 řešilo neoznámení bydlení S. F. v předmětném bytě, a žalobkyně
tak věděla, po jakou dobu se má dotyčný v bytě zdržovat, by odvolací soud
považoval „bazírování na přesném uvedení tohoto data za čirý formalismus.“
Uzavřel, že S. F. se žalobkyní v předmětném bytě dlouhodobě bydlí a žalobkyně
tuto skutečnost žalované jako pronajímateli nenahlásila, čímž došlo k naplnění
výpovědního důvodu dle § 711 odst. 2 písm. b) obč. zák. v návaznosti na § 689
obč. zák., a žaloba na určení neplatnosti výpovědi tak není důvodná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
dovozovala podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“) z toho, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Ve
smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. namítala, že odvolací soud v rozporu
s konstantní judikaturou dovolacího soudu posoudil výpověď z nájmu bytu jako
platnou, ačkoliv v ní absentovala specifikace konkrétní doby, po kterou se měl
S. F. v předmětném bytě zdržovat. Dále odvolacímu soudu vytýkala, že nepřihlédl
k tvrzením žalobkyně ohledně neplatnosti výpovědi pro rozpor s dobrými mravy.
Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal v souladu se zákonem č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (Čl. II bod 2 zákona
č. 293/2013 Sb.
– dále opět jen „o. s. ř.“) a zjistil, že žalobkyně jako účastnice řízení
podala dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky
advokátního zastoupení (§ 241 odst.1 a 4 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné, neboť při posouzení platnosti výpovědi z nájmu bytu dané
podle § 711 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 689 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 11. 2011 do 31. 12. 2013 (dále opět
jen „obč. zák.“), podle něhož je třeba v dané věci včetně dovolacího přezkumu
postupovat (srov. § 3076 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2011, sp. zn. 26 Cdo 2024/2010).
Podle § 711 odst. 2 písm. b) obč. zák. může pronajímatel vypovědět nájem bytu
bez přivolení soudu, jestliže nájemce hrubě porušuje své povinnosti vyplývající
z nájmu bytu, zejména tím, že nezaplatil nájemné a úhradu za plnění poskytovaná
s užíváním bytu ve výši odpovídající trojnásobku měsíčního nájemného a úhrady
za plnění poskytovaná s užíváním bytu nebo nedoplnil peněžní prostředky podle §
686a odst. 3.
Podle 689 odst. 3 obč. zák. nájemce oznámí pronajímateli písemně a bez
zbytečného odkladu změny v počtu, jménech, příjmeních a datech narození osob v
bytě, v případě, že lze mít za to, že tato změna potrvá déle než 2 měsíce;
nájemce je rovněž povinen oznámit pronajímateli uzavření manželství nebo
přechod nájmu. Neučiní-li to nájemce ani do 2 měsíců ode dne, kdy změna
nastala, má se za to, že hrubě porušil svoji povinnost.
V soudní praxi nejsou žádné pochybnosti o tom, že výpověď pronajímatele z nájmu
bytu (v tomto případě bez přivolení soudu) je jednostranným hmotněprávním
úkonem pronajímatele a musí tudíž splňovat obecné náležitosti právního úkonu (§
34 a násl. obč. zák.). Kromě toho výpověď pronajímatele bez přivolení soudu
musí obsahovat náležitosti specifikované v ustanovení § 711 odst. 3 věty druhé
obč. zák., tj. vedle dalších zde uvedených náležitostí v ní musí být uveden
důvod výpovědi. Tomuto zákonnému požadavku pronajímatel (jehož právní postavení
v případech tzv. sankčních výpovědních důvodů je ve srovnání s předchozí právní
úpravou ulehčeno tím, že se k takové výpovědi nevyžaduje přivolení ze strany
soudu) dostojí nejen tím, že v písemné výpovědi odkáže na ustanovení § 711
odst. 2 písm. a) až e) obč. zák., nýbrž i tím, že použitý výpovědní důvod
(odkazem na příslušné ustanovení) skutkově vymezí (uvede skutečnosti, které v
poměrech dané věci individualizují podmínky v zákoně uvedeného a ve výpovědi
použitého výpovědního důvodu, tj. skutečnosti, které ho v daném případě
zakládají) tak, aby tento skutek - zejména z důvodu perfektnosti výpovědi bez
přivolení soudu jako hmotněprávního úkonu pronajímatele a také z důvodů právní
jistoty a možnosti obrany ze strany nájemce - byl nezaměnitelný s jiným
skutkem; jinak je výpověď absolutně neplatná (srov. např. rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 26 Cdo 4548/2008, ze dne 15. 7. 2010, sp. zn.
26 Cdo 2950/2009, a ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. 26 Cdo 3260/2009).
Uvedený obecný požadavek na určitost vymezení výpovědních důvodů obsažených v
ustanovení § 711 odst. 2 obč. zák. se prosadí i v poměrech jednotlivých zde
vyjmenovaných výpovědních důvodů (srov. již citované rozsudky Nejvyššího soudu,
dále např. rozsudky ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 26 Cdo 1109/2009, a ze dne 12.
5. 2010, sp. zn. 26 Cdo 4111/2008); dovolací soud přitom nevidí důvodu pro to,
aby se od právních názorů zastávaných v těchto rozhodnutích odchýlil v
projednávané věci, tj. v případě výpovědního důvodu podle § 711 odst. 2 písm.
b) ve spojení s § 689 odst. 3 obč. zák.
Ke splnění požadavku určitosti výpovědi z nájmu bytu dané z posléze uvedeného
výpovědního důvodu tedy nepostačí jeho obecné vymezení bez uvedení bližších
skutkových okolností, jež by jednání, zakládající daný výpovědní důvod,
náležitě a jednoznačně specifikovaly. Ostatně v praxi pronajímatel k dání
výpovědi podle § 711 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 689 odst. 3 obč. zák.
(podle právní úpravy účinné do 31. 10. 2011 § 689 odst. 2 a 3 obč. zák.)
přistoupí tehdy, má-li k dispozici informace o tom, že v pronajímaném bytě,
jehož nájem vypovídá, bydlí osoba, příp. osoby, jejichž pobyt mu nebyl nájemcem
oznámen. Je tedy třeba, aby tento výpovědní důvod vymezil přinejmenším údaji o
počtu osob, jejich pohlaví, příp. věku, resp. aby uvedl jiné údaje, na základě
nichž je možno tyto osoby individualizovat. Rovněž je třeba specifikovat dobu,
po kterou se v bytě zdržují, a to z hlediska posouzení lhůt stanovených v § 689
odst. 3 obč. zák. Jen v takovém případě totiž může nájemce v případě, že podá
žalobu na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, dostát požadavku uvést v
žalobě rozhodující skutečnosti ve smyslu § 79 odst. věty druhé o. s. ř., z
nichž dovozuje, že výpověď z nájmu bytu je neplatná (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 21. 7. 2011, sp. zn. 26 Cdo 2024/2010).
Požadavek specifikace doby, po kterou se měl v daném případě S. F.
zdržovat v bytě žalobkyně, formulace: „ani do jednoho měsíce, kdy ke změně
došlo", jak to učinila ve výpovědi žalovaná, nenaplňuje. Nadto je třeba uvést,
že žalovanou uvedený časový úsek ve výpovědi neodpovídá aktuálnímu znění obč.
zák. v době doručení výpovědi (21. 6. 2012), když podle tehdy účinného znění §
689 odst. 3 obč zák. je nájemce povinen oznámit pronajímateli písemně a bez
zbytečného odkladu změny v počtu osob v bytě, v případě, že lze mít za to, že
tato změna potrvá déle než 2 měsíce. Neučiní-li to nájemce ani do 2 měsíců ode
dne, kdy změna nastala, má se za to, že hrubě porušil svoji povinnost. Z
nájemkyní vymezeného období „ani do jednoho měsíce, kdy ke změně došlo“, tedy
není možno posoudit, zda došlo k naplnění výše uvedených lhůt.
V projednávané věci nelze ani přehlédnout, že podle § 35 odst. 2 obč.
zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejen podle jejich
jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil,
není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Obsah písemného právního
úkonu (v tomto případě písemné výpovědi pronajímatele z nájmu bytu bez
přivolení soudu) však lze vykládat podle vůle toho, kdo ho učinil, jen za
předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jazykovým projevem učiněným v
písemné formě. Výkladem totiž nelze již učiněný projev vůle doplňovat, měnit či
dokonce nahrazovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2002, sp.
zn. 25 Cdo 1116/2001). Je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně, je
projevená vůle dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán. Není proto správný
názor odvolacího soudu, že nedostatek vymezení doby, po kterou se měl S. F.
zdržovat v jejím bytě, byl zhojen tím, že žalobkyni bylo s ohledem na předchozí
řízení o určení neplatnosti výpovědi známo, které období přichází v úvahu.
Lze proto uzavřít, že výpověď z nájmu bytu, kterou dala žalovaná žalobkyni
dopisem ze dne 19. 6. 2012, je pro neurčitost neplatná a rozsudek odvolacího
soudu proto z hlediska tohoto dovolacího důvodu správný není. Jelikož na
základě dosavadních výsledků řízení je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud
změnil podle ustanovení § 243d písm. b) o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu tak,
že změnil rozsudek soudu prvního stupně a určil, že výpověď z nájmu obecního
bytu, sestávajícího se ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství, nacházející se
ve 2. poschodí domu v obci R., daná žalovanou žalobkyni dopisem ze dne 19. 6.
2012, je neplatná, aniž se zabýval další dovolací námitkou neplatnosti výpovědi
pro rozpor s dobrými mravy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4.
2008, sp. zn. 26 Cdo 4093/2008).
O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolacího a dovolacího
řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1, § 224 odst. 1 a § 243c odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně byla v řízení plně úspěšná a žalovaná je jí povinna
nahradit náklady potřebné k účelnému uplatňování práva. Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že
Ústavní soud nálezem ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněném pod
číslem 116/2013 Sb., zrušil (s účinností od 7. 5. 2013, kdy byl nález vyhlášen
ve Sbírce zákonů) přísudkovou vyhlášku, v důsledku čehož se při rozhodování o
výši náhrady nákladů řízení odměna za zastupování advokátem určí podle vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (dále jen „advokátní tarif“) v rozhodném znění (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod
č. 73/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Náklady řízení před soudem prvního stupně tvoří zaplacený soudní
poplatek za návrh na zahájení řízení ve výši 2.000,- Kč a náklady za právní
zastoupení advokátem, sestávající z mimosmluvní odměny za devět úkonů právní
služby, paušální částky hotových výdajů, náhrady za promeškaný čas, cestovného
advokáta k jednáním u Okresního soudu v Kroměříži a daně z přidané hodnoty
(dále jen DPH), neboť zastupce žalobkyně doložil, že je jejím plátcem (§ 14a
advokátního tarifu). Jeden úkon právní služby činí ve smyslu § 11 odst. 1 písm. a)
advokátního tarifu převzetí a příprava právního zastoupení ze dne 25. 6. 2012,
jeden úkon právní služby činí ve smyslu § 11 odst. 1 písm. d) advokátního
tarifu podání žaloby dne 9. 8. 2012, šest úkonů právní služby činí ve smyslu §
11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu účast na jednání před soudem prvního
stupně dne 20. 12. 2012, 21. 3. 2013, 9. 5. 2013, 15. 8. 2013, přičemž jednání
dne 21. 3. 2013 a 9. 5. 2013 přesahovala dvě hodiny, a poslední úkon právní
služby činí ve smyslu § 11 odst. 1 písm. e) a odst. 3 advokátního tarifu účast
na místním ohledání dne 24. 5. 2013. S přihlédnutím k době započetí úkonů
právní služby náleží odměna podle advokátního tarifu, ve znění účinném ke dni
provedení konkrétního úkonu právní služby. Celkem bylo na odměně za právní
služby žalobkyni přiznáno za tři úkony právní služby učiněné v období do 31. 12. 2012 3 x 2.100,- Kč (srov. § 9 odst. 3 písm. a/ advokátního tarifu a
přechodné ustanovení obsažené v článku II vyhlášky č. 486/2012 Sb., kterou se
mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a
náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění
pozdějších předpisů) a za šest úkonů právní služby, učiněných v období od 1. 1. 2013 6 x 2.500,- Kč (srov. § 9 odst. 3 písm. a/ advokátního tarifu a přechodné
ustanovení obsažené v článku II vyhlášky č. 390/2013 Sb., kterou se mění
vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a
náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění
pozdějších předpisů), což je celkem 21.300,- Kč.
Dále byla žalobkyni přiznána náhrada hotových výdajů za 9 úkonů právní
služby po 300,- Kč ve výši 2.700,- Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a
náhrada za pomeškaný čas za 22 půlhodin strávených advokátem na cestě k jednání
soudu a zpět a k cestě na místní šetření a zpět, po 100,- Kč ve výši 2.200,- Kč
(§ 14 odst. 3 advokátního tarifu). Konečně žalobkyni náleží náklady vynaložené na cestovné advokáta z jeho
sídla v Prostějově k jednání soudu v Kroměříži, a to sice za účast na jednání
soudu prvního stupně dne 20. 12. 2012, 21. 3. 2013, 9. 5. 2013 a 15. 8. 2013,
tedy za čtyři cesty na trase Prostějov
– Kroměříž a zpět (vždy 70 km) automobilem Honda CR-V při průměrné spotřebě 8,4
litrů benzinu na 100 km, a dále za cestu k místnímu ohledání v R. a zpět dne
24. 5. 2013 (160 km). Výše nákladů na cestovné k jednání soudu prvního stupně dne 20. 12. 2012 byla stanovena podle § 157 odst. 4 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb.,
zákoníku práce, ve znění vyhlášky č. 429/2011 Sb. (dále jen „ZP“), jíž byla
sazba základní náhrady za používání silničních motorových vozidel stanovena v §
1 písm. b) ve výši 3,70 Kč na jeden km jízdy, a podle § 158 odst. 3 zákoníku
práce ve znění § 4 písm. d) vyhlášky č. 429/2011 Sb., kterou byla výše průměrné
ceny za jeden litr benzinu stanovena částkou 34,90 Kč, při prokázané průměrné
spotřebě 8,4 l benzinu na 100 km a ujeté vzdálenosti 70 km na trase Prostějov -
Kroměříž a zpět takto: (34,90 x 8.4) : 100 x 70 km, což činí částku 205,- Kč, k
níž byla připočtena sazba základní náhrady za jeden km jízdy 70 km x 3,70 =
259,- Kč, celkem tedy ve výši 464,- Kč. Výše nákladů na cestovné k jednání soudu prvního stupně dne 21. 3. 2013, 9. 5. 2013, 15. 8. 2013 a k místnímu ohledáni dne 24. 5. 2013, byla
stanovena podle § 157 odst. 4 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce,
ve znění vyhlášky č. 472/2012 Sb. (dále jen „ZP“), jíž byla sazba základní
náhrady za používání silničních motorových vozidel stanovena v § 1 písm. b) ve
výši 3,60 Kč na jeden km jízdy, a podle § 158 odst. 3 zákoníku práce ve znění §
4 písm. d) vyhlášky č. 472/2012 Sb., kterou byla výše průměrné ceny za jeden
litr benzinu stanovena částkou 36,10 Kč, při prokázané průměrné spotřebě 8,4 l
benzinu na 100 km a ujeté vzdálenosti 370 km za zpáteční cestu na trase
Prostějov - Kroměříž a zpět (3 x) a na trase Prostějov - Rajnochovice a zpět
takto: (36,10 x 8.4) : 100 x 370 km, což činí částku 1.122,- Kč, k níž byla
připočtena sazba základní náhrady za jeden km jízdy 370 km x 3,60 = 1.332,- Kč,
celkem tedy ve výši 2.454,- Kč.
Celkem představují náklady právního zastoupení částku 29.118,- Kč, jež
se zvyšuje o 21% DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), na 35.233,- Kč, takže s
připočtením zaplaceného soudního poplatku ve výši 2.000,- Kč vznikly úspěšné
žalobkyni před soudem prvního stupně náklady ve výši 37. 233,- Kč. Náklady řízení před odvolacím soudem tvoří zaplacený soudní poplatek za
odvolání ve výši 2.000,- Kč a náklady za právní zastoupení advokátem,
sestávající z mimosmluvní odměny za dva úkony právní služby, paušální částky
hotových výdajů, náhrady za promeškaný čas, cestovného advokáta k jednání u
odvolacího soudu v Brně a DPH. Jeden úkon právní služby činí ve smyslu § 11 odst. 1 písm. k)
advokátního tarifu podání odvolání dne 30. 9. 2013, jeden úkon právní služby
činí ve smyslu § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu účast na jednání před
odvolacím soudem dne 19. 3. 2014, které nepřesáhlo dvě hodiny. S přihlédnutím k
době započetí úkonů právní služby náleží žalobkyni odměna za dva úkony právní
služby učiněné v období od 1. 1. 2013 ve výši 2 x 2.500,- Kč, tedy 5.000,- Kč
(srov. § 9 odst. 3 písm. a/ advokátního tarifu a přechodné ustanovení obsažené
v článku II vyhlášky č. 390/2013 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva
spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů). Dále byla žalobkyni přiznána náhrada hotových výdajů za 2 úkony právní
služby po 300,- Kč ve výši 600,- Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhrada
za pomeškaný čas za 4 půlhodiny strávené advokátem na cestě k jednání
odvolacího soudu a zpět po 100,- Kč ve výši 400,- Kč (§ 14 odst. 3 advokátního
tarifu). Žalobkyni dále náleží náklady vynaložené na cestovné advokáta z jeho
sídla v Prostějově k jednání soudu v Brně dne 19. 3. 2014, tedy za cestu na
trase Prostějov – Brno a zpět (130 km), automobilem Honda CR-V při průměrné
spotřebě 8,4 litrů benzinu na 100 km. Výše nákladů na cestovné k jednání odvolacího soudu dne 19. 3. 2014
byla stanovena podle § 157 odst. 4 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku
práce, ve znění vyhlášky č. 435/2013 Sb., jíž byla sazba základní náhrady za
používání silničních motorových vozidel stanovena v § 1 písm. b) ve výši 3,70
Kč na jeden km jízdy, a podle § 158 odst. 3 zákoníku práce ve znění § 4 písm. d) vyhlášky č. 435/2013 Sb., kterou byla výše průměrné ceny za jeden litr
benzinu stanovena částkou 35,70 Kč, při prokázané průměrné spotřebě 8,4 l
benzinu na 100 km a ujeté vzdálenosti 130 km za cestu na trase Prostějov - Brno
a zpět takto: (35,70 x 8.4) : 100 x 130 km, což činí částku 390,- Kč, k níž
byla připočtena sazba základní náhrady za jeden km jízdy 130 km x 3,70 = 481,-
Kč, celkem tedy ve výši 871,- Kč. Celkem představují náklady právního zastoupení částku 6.871,- Kč, jež
se zvyšuje o 21% DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), na 8.314,- Kč, takže s
připočtením zaplaceného soudního poplatku ve výši 2.000,- Kč vznikly úspěšné
žalobkyni před odvolacím soudem náklady ve výši 10.314,- Kč.
Náklady řízení před dovolacím soudem tvoří zaplacený soudní poplatek za
dovolání ve výši 10.000,- Kč a náklady za právní zastoupení advokátem,
sestávající z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby, paušální částky
hotových výdajů a DPH. Jeden úkon právní služby činí ve smyslu § 11 odst. 1 písm. k)
advokátního tarifu podání dovolání dne 15. 5. 2014. S přihlédnutím k době
započetí úkonu právní služby náleží žalobkyni odměna za jeden úkon právní
služby učiněný v období od 1. 1. 2014 ve výši 2.500,- Kč (srov. § 9 odst. 3
písm. a/ advokátního tarifu). Dále byla žalobkyni přiznána náhrada hotových výdajů za 1 úkon právní
služby ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu). Celkem představují náklady právního zastoupení částku 2.800,- Kč, jež
se zvyšuje o 21% DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), na 3.388,- Kč, takže s
připočtením zaplaceného soudního poplatku ve výši 10.000,- Kč vznikly úspěšné
žalobkyni před dovolacím soudem náklady ve výši 13.388,- Kč. Celkovou náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, soudem odvolacím i
dovolacím je žalovaná povinna zaplatit k rukám advokáta, který žalobkyni v
těchto řízeních zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), v zákonné pariční lhůtě (§
160 odst. 1 o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).