26 Cdo 2950/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Lubomíra
Ptáčka ve věci žalobce V. B., zastoupeného JUDr. Pavlou Kochtovou, advokátkou
se sídlem ve Vimperku, 1. máje 144, proti žalovanému městu Vimperk, se sídlem
ve Vimperku, Steinbrenerova 6, zastoupenému JUDr. Tomášem Slavíkem, advokátem
se sídlem v Klatovech, Čsl. legií 42/I, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu
bytu, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 2 C 194/2008, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze
dne 24. března 2009, č. j. 6 Co 477/2009-62, takto:
I. Dovolání proti nákladovým výrokům II. – IV. rozsudku Krajského soudu v
Českých Budějovicích ze dne 24. března 2009, č. j. 6 Co 477/2009-62, se odmítá.
II. Dovolání proti měnícímu výroku I. rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 24. března 2009, č. j. 6 Co 477/2009-62, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Prachaticích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 5. prosince
2008, č. j. 2 C 194/2008-39, zamítl žalobu na určení, že je neplatná výpověď
žalovaného ze dne 18. července 2008 (dále jen „výpověď“) z nájmu žalobce k
„bytu č. 9 v domě č. p. 81 v ulici S. ve V.“ (dále jen „předmětný byt“, resp.
„byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací
rozsudkem ze dne 24. března 2009, č. j. 6 Co 477/2009-62, změnil zamítavý
rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl a určil, že výpověď je
neplatná (výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy
obou stupňů a o nákladech řízení státu (výroky II. – IV.).
Po provedeném dokazování soud prvního stupně dovodil, že výpověď žalovaného
(pronajímatele předmětného bytu) z nájmu žalobce (nájemce bytu) vyhovovala všem
náležitostem předepsaným zákonem (ustanovením § 711 odst. 3 zákona č. 40/1964
Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. –
dále jen „obč. zák.“) pro výpověď pronajímatele z nájmu bytu; současně usoudil
na naplněnost uplatněného výpovědního důvodu podle § 711 odst. 2 písm. a/ obč.
zák. Za této situace žalobu na určení neplatnosti výpovědi zamítl. Naproti tomu
odvolací soud dovodil, že je-li ve výpovědi pouze obecně uvedeno, že nájem se
vypovídá „pro hrubé porušování dobrých mravů“, je výpověď neplatná podle § 39
obč. zák., neboť v rozporu se zákonem (ustanovením § 711 odst. 3 obč. zák.)
neobsahuje důvod výpovědi, tj. popis konkrétního závadného jednání nájemce
(vymezení skutkových okolností, které výpovědní důvod zakládají). Nadto
konstatoval, že výpověď neobstojí rovněž proto, že předchozí písemná výstraha
pronajímatele nezakládá hmotněprávní předpoklad uplatněného výpovědního důvodu
podle § 711 odst. 2 písm. a/ obč. zák. Podle odvolacího soudu je tomu tak
proto, že výpověď neobsahuje upozornění nájemce na jeho konkrétní jednání, v
němž lze spatřovat chování hrubě porušující dobré mravy v domě. Proto zamítavý
rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen
„o.s.ř.”). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvody podle § 241a
odst. 2 písm. b/ a odst. 3 o.s.ř. V dovolání především vyjádřil přesvědčení, že
splnil všechny požadavky kladené zákonem na výpověď pronajímatele z nájmu bytu,
a to jak po formální, tak po obsahové stránce. Měl za to, že výpovědní důvod
podle § 711 odst. 2 písm. a/ obč. zák. je náležitě vymezen už tím, že ve
výpovědi z nájmu bytu je uvedeno, že je dána pro hrubé porušení dobrých mravů v
domě. Podle jeho mínění platí, že pokud citovaný výpovědní důvod
„demonstrativně tak, jako např. u písm. b/ téhož zákonného ustanovení,
nevymezuje okolnosti, na základě jejichž splnění zákon spatřuje naplnění tohoto
výpovědního důvodu, tak není třeba tyto okolnosti, na základě kterých má být
naplněno hrubé porušení dobrých mravů v domě, konkrétně ve výpovědi uvádět“.
Zdůraznil, že zákon nikde (ani v § 711 odst. 2 písm. a/ a odst. 3 obč. zák.)
tuto povinnost pronajímateli neukládá. Z toho dovozoval, že jeho výpověď, které
předcházely tři písemné výstrahy obsahující konkrétní vymezení okolností
zakládajících hrubé porušení dobrých mravů a informaci o možnosti podání
výpovědi z tohoto důvodu, je úkonem (a to i s přihlédnutím k výkladovému
pravidlu obsaženému v ustanovení § 35 obč. zák.) „zcela srozumitelným
nevzbuzujícím pochybnosti o tom, proč a z jakého důvodu je tento úkon činěn“.
Dodal, že žalobce nebyl z hlediska specifikace výpovědního důvodu poškozen „ani
na svých procesních právech“, neboť v souladu s poučením obsaženým ve výpovědi
podal příslušnou žalobu, kterou dle názoru dovolatele stačilo odůvodnit
tvrzením, že „v domě se žádného hrubého porušování dobrých mravů nedopustil“.
Ve vztahu k názoru, že předchozí písemná výstraha pronajímatele rovněž
neobsahovala upozornění nájemce na jeho konkrétní závadné jednání, pak uvedl,
že odvolací soud hodnotil pouze „výstrahu předcházející výpovědi, tj.
upozornění ze dne 25. 6. 2008“, a to přesto, že do soudního spisu „založil
ještě předchozí dvě výstrahy …, ve kterých je žalobce na své závadové jednání,
které je zde konkrétně popsáno, opakovaně … upozorňován“. V této souvislosti
uvedl, že v citované výstraze je mimo jiné výslovně zmíněna předchozí výstraha
ze dne 14. května 2007. Zastával proto názor, že odvolací soud jednak chybně
zhodnotil výstrahu ze dne 25. června 2008, protože nevzal na zřetel odkaz na
předchozí výstrahu, a jednak zcela opomenul zjištěný skutkový stav, konkrétně
předchozí dvě výstrahy, v nichž bylo závadné jednání nájemce popsáno. Navrhl,
aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem
2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li
napadené rozhodnutí vydáno dne 24. března 2009, Nejvyšší soud České republiky
jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009
Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu
oprávněným – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky
advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud nepřehlédl sdělení
dovolatele, že jeho dovolání směřuje i proti nákladovým výrokům II. – IV.
napadeného rozsudku. Ohledně této dovolací námitky však zastává především
názor, že – vzhledem k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – nejsou uplatněné
dovolací důvody ve vztahu k nákladovým výrokům nijak obsahově konkretizovány. V
této souvislosti nelze opomenout, že pouhá citace ustanovení § 241a odst. 2
písm. a/ a b/, odst. 3 o.s.ř. – bez údaje o tom, z jakých konkrétních důvodů se
rozhodnutí odvolacího soudu napadá – není řádným uplatněním dovolacích důvodů
podle těchto ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne
27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 1060/2003, uveřejněné pod č. 31 v sešitě č. 3 z
roku 2005 časopisu Soudní judikatura). Navíc podle ustálené rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském
soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné dovolání proti nákladovým
výrokům, byť jsou součástí rozsudku odvolacího soudu (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod
č. 88 v sešitě č. 5 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura). S přihlédnutím k
uvedenému bylo dovolání proti nákladovým výrokům II. – IV. napadeného rozsudku
podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítnuto pro
nepřípustnost.
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť zde směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud
změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229
odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence
uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu.
Ačkoliv dovolatel v dovolání odkázal rovněž na ustanovení § 241a odst. 3
o.s.ř., zastává dovolací soud – opět s přihlédnutím k obsahu dovolání – názor,
že takto formálně uplatněný dovolací důvod nijak obsahově nekonkretizoval a že
jeho dovolací námitky jsou obsahově podřaditelné pod dovolací důvod podle §
241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze
odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 711 odst. 2 písm. a/ obč. zák. může pronajímatel vypovědět nájem bytu
bez přivolení soudu, jestliže nájemce nebo ti, kdo s ním bydlí, přes písemnou
výstrahu hrubě porušují dobré mravy v domě. Ve smyslu § 711 odst. 3 věty druhé
obč. zák. v písemné výpovědi pronajímatele (bez přivolení soudu) musí být
uveden důvod výpovědi, výpovědní lhůta (§ 710 odst. 2), poučení nájemce o
možnosti podat do šedesáti dnů žalobu na určení neplatnosti výpovědi u soudu, a
pokud nájemci podle zákona přísluší bytová náhrada, závazek pronajímatele
zajistit nájemci odpovídající bytovou náhradu. Podle § 39 obč. zák. je neplatný
právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází
anebo se příčí dobrým mravům.
V soudní praxi nejsou žádné pochybnosti o tom, že výpověď pronajímatele z nájmu
bytu (v tomto případě bez přivolení soudu) je jednostranným hmotněprávním
úkonem pronajímatele a musí tudíž splňovat obecné náležitosti právního úkonu (§
34 a násl. obč. zák.). Kromě toho výpověď pronajímatele bez přivolení soudu
musí obsahovat náležitosti specifikované v ustanovení § 711 odst. 3 věty druhé
obč. zák. – se shora uvedeného vyplývá, že vedle dalších zde uvedených
náležitostí v ní musí být uveden důvod výpovědi. Tomuto zákonnému požadavku
pronajímatel (jehož právní postavení v případech tzv. sankčních výpovědních
důvodů je ve srovnání s předchozí právní úpravou ulehčeno tím, že se k takové
výpovědi nevyžaduje přivolení ze strany soudu) dostojí nejen tím, že v písemné
výpovědi odkáže na ustanovení § 711 odst. 2 písm. a/ až e/ obč. zák., nýbrž i
tím, že použitý výpovědní důvod (odkazem na příslušné ustanovení) skutkově
vymezí (uvede skutečnosti, které v poměrech dané věci individualizují podmínky
v zákoně uvedeného a ve výpovědi použitého výpovědního důvodu, tj. skutečnosti,
které ho v daném případě zakládají) tak, aby tento skutek – zejména z důvodu
perfektnosti výpovědi bez přivolení soudu jako hmotněprávního úkonu
pronajímatele a také z důvodů právní jistoty a možnosti obrany ze strany
nájemce – byl nezaměnitelný s jiným skutkem; jinak je výpověď absolutně
neplatná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. září 2009,
sp. zn. 26 Cdo 4548/2008). Přitom absolutní neplatnost právního úkonu působí
přímo ze zákona (ex lege) a od počátku (ex tunc), takže subjektivní občanská
práva a občanskoprávní povinnosti z takového úkonu vůbec nevzniknou. Absolutní
neplatnosti se může dovolat ten, kdo jako dotčený má na tom právní zájem. Soud
přihlíží k absolutní neplatnosti právního úkonu i bez návrhu, tj. z úřední
povinnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. října
2006, sp. zn. 26 Cdo 2064/2006). Absolutní neplatnost právního úkonu jako
důsledek skutečnosti, že právní úkon je v rozporu se zákonem, nemůže být
odvrácena ani za použití § 3 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 27. února 2001, sp. zn. 26 Cdo 586/99, uveřejněný pod č.
23 v sešitě č. 2 ročníku 2002 časopisu Soudní judikatura).
Vzhledem k obsahové specifikaci uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nelze ani přehlédnout, že podle § 35 odst. 2 obč. zák.
je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejen podle jejich jazykového
vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li
tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Obsah písemného právního úkonu (v
tomto případě písemné výpovědi pronajímatele z nájmu bytu bez přivolení soudu)
však lze vykládat podle vůle toho, kdo ho učinil, jen za předpokladu, že
tvrzená vůle není v rozporu s jazykovým projevem učiněným v písemné formě.
Výkladem totiž nelze již učiněný projev vůle doplňovat, měnit či dokonce
nahrazovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2002, sp. zn.
25 Cdo 1116/2001, uveřejněný pod č. C 1627 ve svazku 23 Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu). Je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně, je projevená
vůle dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že např. účastníkům
smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to poznatelné z textu
listiny.
V posuzovaném případě odvolací soud dovodil, že výpověď je podle § 39 obč. zák. neplatná, neboť výpovědní důvod podle § 711 odst. 2 písm. a/ obč. zák. v ní
nebyl (v rozporu se zákonem) skutkově vymezen. Dovolací soud se s tímto názorem
ztotožňuje. Dovolatel totiž ve výpovědi – jde-li o uplatněný výpovědní důvod –
toliko odkázal na ustanovení § 711 odst. 2 písm. a/ obč. zák. a uvedl, že nájem
předmětného bytu žalobci vypovídá „pro hrubé porušování dobrých mravů v domě“,
čímž ve skutečnosti pouze ocitoval část uvedeného ustanovení. Skutkové vymezení
okolností zakládajících citovaný výpovědní důvod však ve výpovědi nenabídl, a
to ani – zprostředkovaně – odkazem na jinou listinu, v níž by bylo závadné
jednání nájemce dostatečně určitým způsobem konkretizováno, a se kterou by měl
nájemce objektivní příležitost seznámit se nejpozději současně s výpovědí z
nájmu bytu. Lze jen dodat, že dostačujícím by bez dalších údajů nebyl pouhý
odkaz na předchozí písemnou výstrahu pronajímatele jako hmotněprávní předpoklad
výpovědi z nájmu bytu dané nájemci z důvodu podle § 711 odst. 2 písm. a/ obč. zák., neboť na hrubé porušení dobrých mravů v domě zakládající citovaný
výpovědní důvod lze usuzovat pouze z jednání, které následovalo po doručení
výstrahy nájemci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2009, sp. zn. 26 Cdo 4004/2008). Pak ovšem lze tím méně výkladem (podle §
35 odst. 2 obč. zák.) překlenout obsahové nedostatky výpovědi z nájmu bytu
přihlédnutím k předchozí písemné výstraze pronajímatele. Nehledě na to, že
jde-li o právní úkon, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná
forma, jako je tomu i v daném případě, je projevená vůle dána obsahem listiny,
na níž je tento projev zaznamenán (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 31. července 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96, uveřejněný v sešitě
č. 6 z roku 1997 na straně 145 časopisu Soudní rozhledy). Z toho je zřejmé, že
dovolatel výpovědní důvod podle § 711 odst. 2 písm. a/ obč. zák. ve výpovědi
náležitě – specifikací okolností, které ho zakládají – skutkově nevymezil. V
této souvislosti nelze ani ztratit ze zřetele, že na základě výpovědi
pronajímatele z nájmu bytu, navíc v tomto případě bez přivolení soudu, má být
ukončen nájemní poměr žalobce k bytu, v němž uspokojuje jednu ze základních
lidských potřeb, tj. potřebu bydlení, a měl by proto mít objektivně možnost se
proti výpovědi z nájmu bytu kvalifikovaně bránit. To zejména předpokládá, že
výpověď z nájmu bytu bude perfektní, tj. bude odpovídat všem obecným (§ 34 a
násl. obč. zák.) i speciálním (§ 711 odst. 3 obč. zák.) požadavkům předepsaným
pro výpověď pronajímatele z nájmu bytu bez přivolení soudu, mimo jiné v ní bude
uplatněný výpovědní důvod dostatečně skutkově vymezen. Uvedený požadavek je
odůvodněn i tím, že nájemce musí v případné žalobě na neplatnost výpovědi podle
711 odst. 5 obč. zák. (na jejíž podání má zákonnou lhůtu šedesáti dnů) uvést, v
čem spatřuje neplatnost výpovědi – v daném případě neexistenci uplatněného
výpovědního důvodu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 21. května 1996, sp. zn.
2 Cdon 245/96, a ze dne 15. října 2002, sp. zn. 21
Cdo 370/2002, uveřejněné pod č. 4 v sešitě č. 1 z roku 1998 a pod č. 290 v
sešitě č. 11 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, a nejnověji rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. listopadu 2009, sp. zn. 26 Cdo
1109/2009, od jejichž závěrů není důvodu se odchylovat ani ve vztahu k
výpovědnímu důvodu podle § 711 odst. 2 písm. a/ obč. zák.). K tomu, aby nájemce
dostál shora uvedeným požadavkům na vylíčení rozhodujících skutečností v
žalobě, nepostačí v žádném případě uvést, že „v domě se žádného hrubého
porušování dobrých mravů nedopustil“, jak se dovolatel mylně domnívá.
Lze uzavřít, že v tomto směru nebyl dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm.
b/ o.s.ř. užit opodstatněně.
Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 8. prosince 1997, sp. zn. 3
Cdon 1374/96, uveřejněném pod č. 17 v sešitě č. 2 z roku 1998 časopisu Soudní
judikatura, dovodil, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti
uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama
okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru
vliv, jestliže obstojí důvod druhý; dovolací soud – shodně jako v rozsudku ze
dne 16. listopadu 2006, sp. zn. 26 Cdo 2398/2006 – zastává názor, že neexistuje
žádný rozumný důvod, pro který by uvedený právní závěr nebyl využitelný rovněž
v případě vyhovujícího rozsudku odvolacího soudu.
Je-li v posuzovaném případě správný právní názor, že výpověď je neplatná podle
§ 39 obč. zák. (pro absenci skutkového vymezení uplatněného výpovědního
důvodu), je – logicky vzato – nerozhodné, zda je správný závěr o tom, že
výpověď je neplatná také pro nesplnění hmotněprávní podmínky v podobě předchozí
(bezvadné) písemné výstrahy ve smyslu § 711 odst. 2 písm. a/ obč. zák. Za této
situace se dovolací soud – zejména z důvodu nadbytečnosti – již touto otázkou
nezabýval.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nepodařilo
zpochybnit správnost napadeného měnícího výroku I. rozsudku odvolacího soudu,
Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) – dovolání
proti uvedenému výroku jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před
středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 146 odst. 3, § 142 odst. 1 o.s.ř.,
a o skutečnost, že žalobci nevznikly (podle obsahu spisu) v této fázi řízení
náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči dovolateli právo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. července 2010
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu