26 Cdo 2398/2006
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry
Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce města R., zastoupeného
advokátem, proti žalované A. S., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu,
vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 8 C 26/2005, o dovolání
žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. března 2006, č. j.
11 Co 99/2006-127, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 2.350,25 Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Okresní soud v Bruntále (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 22. srpna 2005,
č. j. 8 C 26/2005-86, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna vyklidit (do
patnácti dnů od právní moci rozsudku) „byt č. 6 ve třetím podlaží domu č. p.
914 v R.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp.
„dům“). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení
účastníků a státu.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne
24. března 2006, č. j. 11 Co 99/2006-127, citovaný rozsudek soudu prvního
stupně změnil tak, že žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost předmětný byt
vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech
řízení účastníků před soudy obou stupňů a nákladech řízení státu.
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů především za zjištěno, že žalobce
(od 15. listopadu 1993 vlastník předmětného domu) jako pronajímatel a J. K. jako nájemce uzavřeli dne 26. února 1995 smlouvu o nájmu předmětného bytu na
dobu neurčitou (dále jen „nájemní smlouva ze dne 26. února 1995“) a že nájemní
smlouva ze dne 26. února 1995 byla uzavřena za trvání manželství J. K. s J. K. Dále zjistily, že při dražbě konané 20. září 2002 J. K. vydražila a k 1. říjnu
2002 nabyla do vlastnictví rodinný dům č. p. 1231 a další nemovitosti zapsané
na listu vlastnictví č. 1948 pro katastrální území a obec R., okres B. (dále
jen „rodinný dům čp. 1231“), které do té doby vlastnila žalovaná. Vzaly také za
prokázáno, že dne 2. října 2002 uzavřela žalovaná s manžely K. dohodu o výměně
bytů (dále jen „dohoda ze dne 2. října 2002“) s tím, že po výměně se manželé K. nastěhují do rodinného domu čp. 1231 a žalovaná do předmětného bytu, který do
té doby užívali manželé K. na základě nájemní smlouvy ze dne 26. února 1995. Zjistily rovněž, že vůle účastníků dohody ze dne 2. října 2002 směřovala k
vyřešení bydlení pro žalovanou po dražbě jejího rodinného domu čp. 1231, že
žalovaná se fakticky do předmětného bytu nastěhovala v lednu 2003 a že žalobce
jako pronajímatel a žalovaná jako nájemkyně uzavřeli dne 13. ledna 2003 smlouvu
o nájmu předmětného bytu (dále jen „smlouva o nájmu bytu ze dne 13. ledna
2003“) na dobu určitou, která se smluvně prodlužovala, naposledy nájemní
smlouvou ze dne 30. června 2004 až do 31. prosince 2004. Na tomto skutkovém
základě odvolací soud především dovodil, že dohodu o výměně bytů (podle § 715
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době uzavření
dohody ze dne 2. října 2002 /a ve znění do 30. března 2006/ - dále jen „obč. zák.“) lze platně uzavřít tehdy, je-li alespoň jeden z vyměňovaných bytů užíván
na základě práva nájmu bytu; přitom ve vztahu k druhému vyměňovanému bytu musí
mít druhý (další) účastník dohody „jiné neodvozené právo (např. právo
vlastnické, právo z věcného břemene nebo inominát podle § 51 obč. zák.). Jen
právo k bydlení k výměně bytu neopravňuje“. Poté – na rozdíl od soudu prvního
stupně – rovněž dovodil, že nesvědčilo-li žalované v době uzavření dohody ze
dne 2. října 2002 k rodinnému domu čp. 1231 žádné právo (neboť své vlastnické
právo k tomuto domu pozbyla v dražbě k datu 30. září 2002 /správně zřejmě 20. září 2002/ udělením příklepu po zaplacení celé kupní ceny vydražené nemovitosti
J. K.), je dohoda ze dne 2. října 2002 absolutně neplatným právním úkonem podle
§ 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem – ustanovením § 715 obč. zák.; na tomto
závěru nic nemění ani pozdější souhlas žalobce s výměnou bytů. Navíc dovodil,
že dohoda ze dne 2. října 2002 je neplatná rovněž proto, že „vůlí stran
zúčastněných na této dohodě bylo vyřešení bydlení pro žalovanou, která po
vydražení rodinného domku neměla kde bydlet. Tento jednostranný zájem žalované
nekoresponduje s povahou právního úkonu podle § 715 obč. zák., který je dvou
nebo vícestranným úkonem sledujícím uspokojení bytové potřeby všech
zúčastněných stran. Manželé K.
se mohli domoci ochrany svého vlastnického práva
k vydražené nemovitosti žalobou na vyklizení žalované z rodinného domku podle §
126 obč. zák.“. Následně uzavřel, že od 1. ledna 2005 užívá žalovaná předmětný
byt bez právního důvodu, neboť „žalované svědčil k předmětnému bytu pouze nájem
na dobu určitou založený naposledy nájemní smlouvou ze dne 30.6.2004, který
skončil uplynutím sjednané doby k 31.12.2004“. Za této situace zamítavý
rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě – podané ve lhůtě třiceti
dnů podle § 676 odst. 2 obč. zák. – s odkazem na ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák. vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.”). Uplatněné
dovolací námitky podřadila pod dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a
b/ o.s.ř. Na existenci vady podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. usuzuje z toho, že „k prokázání jejích tvrzení týkajících se uzavírání první z
nových nájemních smluv na předmětný byt z ledna 2003“ nebyl proveden důkaz
výslechem navržených svědků J. B. a J. Č. V této souvislosti uvedla, že
„žalobce ji při uzavírání smluv nejen uvedl v omyl stran neexistence předmětné
dohody o výměně bytu, ale i ji přislíbil prodlužování nájemních smluv“. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. dovolatelka napadla správnost právního závěru, že dohoda ze dne 2. října 2002
je neplatná podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem (s ustanovením § 715
obč. zák.), nesvědčilo-li jí v době uzavření dohody ze dne 2. října 2002 k
rodinnému domu čp. 1231 žádné právo. Namítla, že z toho, že manželé K. se
nedomáhali ochrany svého vlastnického práva k vydražené nemovitosti žalobou na
vyklizení žalované podle § 126 odst. 1 obč. zák., jakož i ze skutečností
zjištěných soudem prvního stupně z výpovědí manželů K. a dalších svědeckých
výpovědí, vyplynulo, že „mezi dovolatelkou a manželi K. existovala inominátní
smlouva, která opravňovala dovolatelku k užívání bytu v rodinném domku č. p. 1231, kterou manželé K. respektovali, a proto s dovolatelkou uzavřeli
předmětnou dohodu o výměně bytu, jejímž účelem bylo, aby žalovaná získala
obecní byt na místo nájemců manželů K., aby se měla z bytu v rodinném domě č. p. 1231 kam vystěhovat“. Dále uvedla, že pokud podle názoru odvolacího soudu
existence inominátní smlouvy z provedeného dokazování před soudem prvního
stupně nevyplynula, měl odvolací soud dokazování v tomto směru doplnit, resp. rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení za účelem
doplnění dokazování. Odvolacímu soudu rovněž vytkla, že dohodu ze dne 2. října
2002 posuzoval pouze podle jejího jazykového vyjádření a nikoli již podle vůle
toho, kdo tento právní úkon učinil. V této souvislosti zdůraznila, že účelem
dohody ze dne 2. října 2002 „byla snaha dovolatelky, manželů K. a konečně i
samotného žalobce získat pro dovolatelku obecní byt žalobce, byt po manželích
K. … dohoda byla sepsána a podepsána dovolatelkou a manžely K. na standardním
formuláři vytvořeném samotným žalobcem … dohoda o výměně bytu byla předložena
radě města tak, jak byla podepsána na formuláři, a takto byla i schválena …“. Dále namítla, že i kdyby měla být dohoda ze dne 2. října 2002 neplatná z toho
důvodu, že „dovolatelka neměla právní titul k užívání předmětného bytu v
rodinném domku“, šlo by pouze o částečnou neplatnost (podle § 41 obč. zák.),
neboť „nic nebrání tomu oddělit tu část dohody o výměně bytu, na základě které
mělo dojít ke vstupu dovolatelky do práv manželů K. jako nájemců bytu č. 6 v
domě č. p. 913, od části dohody týkající se vstupu manželů K.
do užívacích práv
dovolatelky k bytu v rodinném domku č. p. 1231“. Uvedla rovněž, že byla-li
dohoda ze dne 2. října 2002 řádně uzavřena a žalobcem schválena, „došlo ke
změně nájemní smlouvy uzavřené manžely K. s žalobcem jako pronajímatelem v
osobě nájemce bytu č. 6 v domě č. p. 914 a ke vstupu dovolatelky jako nového
nájemce do práv a povinností původních nájemců manželů K., tedy do nájemního
vztahu na dobu neurčitou“. Dovolatelka je rovněž přesvědčena, že – z důvodů v
dovolání podrobně specifikovaných – jde ze strany žalobce o výkon práva v
rozporu s dobrými mravy (ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.). Navrhla, aby
dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k
dalšímu řízení; současně navrhla, aby byla odložena vykonatelnost napadeného
rozsudku (do doby rozhodnutí o dovolání).
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že výpovědi svědků J. B. a J. Č. k
obsahu ústních ujednání mezi ním a žalovanou v souvislosti s uzavíráním
nájemních smluv na dobu určitou nemohly nic změnit na obsahu uzavřených
písemných smluv. Jinak se ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem
a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že
dovolání bylo podáno včas subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§ 240
odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241
odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť
směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního
stupně ve věci samé.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229
odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v
dovolání uplatněny. Vady podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a
b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebyly namítány a z obsahu spisu nevyplynuly;
dovolací soud dospěl k závěru, že řízení není postiženo ani vadou ve smyslu §
241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., která naopak byla v dovolání uplatněna.
V ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. jde o tzv. jinou vadu řízení, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z hlediska tohoto
ustanovení není tedy právně významná každá vada řízení; relevantní jsou pouze
takové vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Vzhledem k obsahové specifikaci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/
o.s.ř. je zapotřebí konstatovat, že soud není vázán důkazními návrhy účastníků
potud, že by byl povinen provést všechny nabízené důkazy. Soud je oprávněn
posoudit důkazní návrhy a rozhodnout, které z těchto důkazů provede (§ 120
odst. 1 věta druhá o.s.ř.). Především neprovede důkazy, které jsou pro věc
nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci (tedy ke
zjištění skutečností předvídaných skutkovou podstatou právní normy), jakož i
důkazy, které jsou zjevně nabízeny jen proto, aby byl účelově prodloužen spor.
V projednávané věci byla smlouva o nájmu bytu ze dne 13. ledna 2003 podle ničím
nezpochybněného skutkového zjištění uzavřena na dobu určitou (stejně jako
následně nájemní smlouvy, naposledy nájemní smlouva ze dne 30. června 2004
uzavřená na dobu do 31. prosince 2004). Pak se lze plně ztotožnit s námitkou
žalobce, že výpovědi svědků J. B. a J. Č. k obsahu ústních ujednání mezi ním a
žalovanou v souvislosti s uzavíráním nájemních smluv na dobu určitou nemohly
nic změnit na obsahu uzavřených písemných nájemních smluv. Z tohoto pohledu
tedy šlo o důkazy, které byly pro věc nerozhodné; proto jejich neprovedení
nemůže být vadou řízení (natož vadou ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.)
a odvolacímu soudu (a ani soudu prvního stupně) nelze prostřednictvím
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. úspěšně vytýkat
neprovedení těchto důkazů. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ os.ř.
nebyl použit opodstatněně.
Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 8. prosince 1997, sp. zn. 3
Cdon 1374/96, uveřejněném pod č. 17 v sešitě č. 2 z roku 1998 časopisu Soudní
judikatura, dovodil, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti
uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama
okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru
vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod
podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen. V takovém
případě není ani zapotřebí se správností důvodu, jenž naopak dovoláním napaden
byl, zabývat, neboť na celkový závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti
uplatněného nároku to nemůže mít vliv. Nejvyšší soud se k uvedeným právním
závěrům přihlásil, byť pro účely založení přípustnosti dovolání proti
potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.,
rovněž v usnesení ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněném
pod č. 48 v sešitě č. 6 z roku 2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V
tomto usnesení dovodil, že spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé
samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237
odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek
nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek
není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci
samé. Dovolací soud zastává názor, že neexistuje žádný rozumný důvod, pro který
by uvedené právní závěry nebyly využitelné rovněž v případě vyhovujícího
rozsudku odvolacího soudu.
V poměrech projednávané věci zaujal odvolací soud názor, že nesvědčilo-li
žalované v době uzavření dohody ze dne 2. října 2002 k rodinnému domu čp. 1231
žádné právo (neboť své vlastnické právo k tomuto domu pozbyla v dražbě k datu
30. září 2002 /správně zřejmě 20. září 2002/ udělením příklepu po zaplacení
celé kupní ceny vydražené nemovitosti J. K.), je dohoda ze dne 2. října 2002
absolutně neplatným právním úkonem podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem –
ustanovením § 715 obč. zák. Navíc dovodil, že dohoda ze dne 2. října 2002 je
neplatná rovněž proto, že „vůlí stran zúčastněných na této dohodě bylo vyřešení
bydlení pro žalovanou, která po vydražení rodinného domku neměla kde bydlet.
Tento jednostranný zájem žalované nekoresponduje s povahou právního úkonu podle
§ 715 obč. zák., který je dvou nebo vícestranným úkonem sledujícím uspokojení
bytové potřeby všech zúčastněných stran. Manželé K. se mohli domoci ochrany
svého vlastnického práva k vydražené nemovitosti žalobou na vyklizení žalované
z rodinného domku podle § 126 obč. zák.“. Z uvedeného vyplývá, že závěr o
neplatnosti dohody ze dne 2. října 2002 odvolací soud založil na dvou na sobě
nezávislých důvodech (právních názorech). Jestliže správnost posléze uvedeného
právního názoru nebyla dovoláním dotčena (naopak dovolatelka opakovaně v
dovolání zdůrazňovala, že účelem dohody ze dne 2. října 2002 „byla snaha
dovolatelky, manželů K. a konečně i samotného žalobce získat pro dovolatelku
obecní byt žalobce, byt po manželích K. …“), pak tento právní názor musí obstát
již jen proto, že nemohl být podroben dovolacímu přezkumu. Za této situace je
bezpředmětné zabývat se správností právního názoru, jenž naopak dovoláním
napaden byl, a to proto, že na celkový závěr odvolacího soudu to nemůže mít
vliv. Dovolací soud nad rámec uvedeného dodává, že dohodu o výměně bytu mohou
platně uzavřít toliko osoby, jež jsou nájemci směňovaných bytů, nikoli osoby,
jejichž nájemní poměr k bytu již dříve skončil, nebo osoby, které nájemci
směňovaného bytu nikdy nebyly (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 1. dubna 2004, sp. zn. 26 Cdo 1997/2003, uveřejněný pod C 2679 v sešitě
29 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Při posuzování otázky, zda část právního úkonu postiženou důvodem neplatnosti
lze oddělit od ostatního obsahu tohoto úkonu, je zapotřebí respektovat vůli
účastníků právního úkonu s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení tito účastníci
sledovali.Vztahuje-li se důvod neplatnosti smlouvy o nájmu bytu pouze na
ujednání o podmínkách změny nájemního vztahu z doby určité na dobu neurčitou,
je neplatná jen tato část, nikoli i ta, v níž účastníci (platně) vyjádřili vůli
uzavřít nájemní vztah na dobu určitou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 9. dubna 2002, sp. zn. 26 Cdo 379/2001, uveřejněný pod C 1132
ve svazku 16 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Dovolací soud zastává názor, že v poměrech projednávané věci je
vyloučena úvaha o částečné neplatnosti dohody ze dne 2. října 2002, a to proto,
že – vzhledem k povaze právního úkonu, tj. dohody o výměně bytu podle § 715
obč. zák. – se důvod neplatnosti nedá vztáhnout jen na část této dohody
týkající se rodinného domu č. p. 1231, jak se o to v dovolání pokouší
dovolatelka. Za této situace je – logicky vzato – vyloučena i úvaha o
oddělitelnosti neplatné části právního úkonu od jeho ostatního obsahu ve smyslu
§ 41 obč. zák.
Soudní praxe se ustálila v názoru, že na základě ustanovení § 3 odst. 1 obč.
zák. nelze zamítnout žalobu o vyklizení nebytových prostor, jestliže smlouva o
jejich nájmu je absolutně neplatná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 28. června 2001, sp. zn. 20 Cdo 1506/99, uveřejněný pod č. 12
v sešitě č. 2 z roku 2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K
odůvodnění citovaného právního názoru Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že byl-li
pronajímatel podle neplatné smlouvy vlastníkem (spoluvlastníkem) nemovitosti, v
níž jsou umístěny smlouvou dotčené nebytové prostory, svědčí mu i právo na
ochranu tohoto vlastnictví, neboť užívání jeho nemovitosti – bez právního
důvodu – představuje zásah do vlastnického práva, který je neoprávněný. V
rozsudku ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99, uveřejněném pod č. 133
v sešitě č. 11 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud dovodil,
že nesvědčil-li žalovanému od počátku platný titul k užívání vyklizovaných
místností, nelze ani prostřednictvím § 3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku
na jejich vyklizení a žalobu zamítnout. Táž okolnost, jež zakládá právo na
ochranu vlastníka (§ 126 odst. 1 obč. zák.) domáhajícího se vyklizení
místností, nemůže být současně důvodem k odepření tohoto práva. Nejvyšší soud
České republiky v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze 17. prosince 2003, sp. zn. 26 Cdo 2319/2003, z 3. února 2004, sp. zn.
26 Cdo 128/2003, z 18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 538/2003, ze 17. června
2004, sp. zn. 26 Cdo 2686/2003, z 15. června 2005, sp. zn. 26 Cdo 306/2005, 23.
června 2005, sp. zn. 26 Cdo 280/2005) vyslovil názor, že uvedené právní závěry
lze aplikovat rovněž na právní vztahy týkající se užívání bytu bez právního
důvodu; ani v posuzovaném případě se od tohoto názoru neodchyluje.
Z uvedeného vyplývá, že užívá-li žalovaná předmětný byt (od 1. ledna 2005) bez
právního důvodu, nelze žalobu na jeho vyklizení (žalobu podle § 126 odst. 1
obč. zák.) zamítnout.
Lze uzavřít, že ani dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl
užit opodstatněně.
Jelikož se žalované prostřednictvím užitých dovolacích důvodů správnost
napadeného rozhodnutí nepodařilo zpochybnit, Nejvyšší soud – aniž ve věci
nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§
243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal
žalovanou, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, k náhradě nákladů
dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k
dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v
částce 1.900,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3 a § 18
odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006), z
paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny
(srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném
do 31. srpna 2006), a z částky 375,25 Kč představující 19 % DPH (§ 137 odst. 3
o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 16. listopadu 2006
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu