26 Cdo 4004/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové
ve věci žalobkyně M. M., zastoupené advokátem, proti žalované A. Š., zastoupené
advokátem, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu
v Olomouci pod sp. zn. 26 C 299/2006, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 22. dubna 2008, č. j. 12
Co 752/2007-93, ve znění opravného usnesení ze dne 22. dubna 2008, č. j. 12 Co
752/2007-103, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 22. dubna 2008,
č. j. 12 Co 752/2007-93, ve znění opravného usnesení ze dne 22. dubna 2008, č.
j. 12 Co 752/2007-103, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Olomouci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 30. března 2007,
č. j. 26 C 299/2006-68, zamítl žalobu na určení, že je neplatná výpověď
žalované ze dne 30. srpna 2006 z nájmu žalobkyně k „bytu č. 5 sestávajícímu ze
dvou pokojů, kuchyně a příslušenství, který se nachází ve II. poschodí v domě
č. 26 na Z. ulici v O.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně
rozhodl o nákladech řízení účastnic.
Soud prvního stupně vzal z provedených důkazů především za zjištěno, že
žalovaná (pronajímatelka předmětného bytu) písemnou výstrahou ze dne 29.
prosince 1997 (dále jen „výstraha ze dne 29. prosince 1997“) vytkla žalobkyni
(nájemkyni bytu) hrubé porušování dobrých mravů v domě, které spatřovala mimo
jiné v pomluvách a jí adresovaných telefonických výhrůžkách, že žalobkyni v
citované výstraze rovněž upozornila na možnost výpovědi z nájmu bytu v případě,
že se bude chovat jako doposud, že přípisem ze dne 23. května 2005 (dále jen
„přípis ze dne 23. května 2005“) žalovaná sdělila žalobkyni, že ji již
několikrát žádala o odstranění nebo zlegalizování elektroinstalace, která byla
provedena bez jejího vědomí a bez projektové dokumentace, a že ve zmíněném
přípise zároveň uvedla, že ignorování jejích oprávněných požadavků ze strany
žalobkyně se neslučuje s dobrými mravy v domě a že jí dá výpověď z nájmu bytu,
pokud se její chování nezmění. Vzal rovněž za zjištěno, že dopisem ze dne 6.
února 2006 udělila žalovaná písemnou výstrahu žalobkyni (dále jen „výstraha ze
dne 6. února 2006“) pro porušení dobrých mravů, na které usuzovala z toho, že
jí žalobkyně dne 17. prosince 2005 v reakci na upozornění, že vrátila sporák
neopravený
a s chybějícími součástkami, na chodbě domu před svědky nejprve hysterickým
křikem oznámila, že „ji její sporák nezajímá a ať si ho strčí někam“, a že když
chtěla projít chodbou z domu na volné prostranství, práskla žalobkyně dveřmi
tak, že v nich prasklo sklo, a při procházení napřáhla na ni ruku s mokrým
hadrem se slovy „…budeš tady chodit, když umývám podlahu, mám tě tím hadrem
praštit přes hubu?“. Dále zjistil, že žalovaná dala žalobkyni dne 30. srpna
2006 písemnou výpověď z nájmu předmětného bytu (dále též jen „výpověď ze dne
30. srpna 2006“), a to z důvodů podle § 711 odst. 2 písm. a/ a b/ zákona č.
40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době dání výpovědi z nájmu
bytu a ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč.
zák.“), které skutkově vymezila tak, že 1) žalobkyně jí navzdory předchozímu
příslibu neumožnila v měsících červnu a červenci 2006 nátěr oken v bytě, že jí
opakovaně neumožnila kontrolu bytu, že bez jejího souhlasu odstranila přepážku
v koupelně mezi vanou a kotlem, nechala nalepit na parkety v obývacím pokoji
linoleum, čímž je poškodila, a provedla úpravu elektroinstalace v bytě, přičemž
dosud nepředložila projektovou dokumentaci a souhlas příslušného orgánu s
uvedením elektroinstalace do provozu, že nechávala i za deště otevřené
balkónové dveře, což vedlo k jejich výraznému poškození, že neuhradila náklady
na odstranění televizní antény, kterou přes předchozí výzvu sama neodstranila,
že jí od července 2005 dluží na ni připadající část nákladů za zhotovení klíčů
a zámku u dveří od domu, že jí rovněž nezaplatila za osvětlení společných
prostor v domě za dobu od listopadu 2005 do února 2006, že jí její dcera
neumožnila dne 9. srpna 2006 prohlídku bytu za účelem zjištění, zda se v
případě vody, protékající v bytě v době od 8.00 do 8.45 hodin, nejedná o
nějakou závadu, že jí žalobkyně vrátila sporák z bytu neopravený a s
chybějícími součástkami (dále též jen „první okruh vytýkaných skutečností“), že
2) když žalobkyni žádala o nápravu, tak ji v přítomnosti dalších osob vulgárně
napadala, načež jí přibouchla dveře s takovou intenzitou, že v nich praskla
skleněná tabule a že jí vyhrožovala způsobem, že ji udeří mokrým hadrem „přes
hubu“ (dále též jen „druhý okruh vytýkaných skutečností“). Následně vzal za
prokázáno, že všechny vytýkané skutečnosti z prvního okruhu byly přede dnem
doručení výpovědi žalobkyni, tj. před 4. zářím 2006, skutečně dány, že
především žalobkyně bez souhlasu žalované nechala nalepit linoleum na parkety v
obývacím pokoji bytu a že ji žalovaná opakovaně v roce 2005 a 2006 žádala o
odstranění linolea z parket a uvedení podlahy do původního stavu. Také zjistil,
že již v době před nastěhováním žalobkyně do předmětného bytu byly parkety v
bytě ve špatném stavu. Učinil rovněž skutkový závěr, že žalobkyně slovně
napadla žalovanou způsobem popsaným ve výpovědi z nájmu bytu (viz. druhý okruh
vytýkaných skutečností).
Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že žalobkyně
tím, že přes předchozí písemnou výstrahu ze dne 29. prosince 1997 žalované
vyhrožovala, že „ji vezme mokrým hadrem přes hubu“, naplnila výpovědní důvod
podle § 711 odst. 2 písm. a/ obč. zák. Následně usoudil i na naplněnost
výpovědního důvodu upraveného v ustanovení § 711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. V
této souvislosti uzavřel, že žalobkyně hrubě porušila povinnosti vyplývající z
nájmu předmětného bytu, neboť bez souhlasu žalované nechala na parkety v
obývacím pokoji bytu nalepit linoleum
a uskutečnila tak podstatnou změnu v bytě ve smyslu § 694 obč. zák., která
předchozí souhlas pronajímatele vyžaduje. Z těchto důvodů žalobu na určení
neplatnosti výpovědi z nájmu bytu ze dne 30. srpna 2006 zamítl, aniž se pro
nadbytečnost zabýval dalšími důvody, pro které byla žalobkyni výpověď z nájmu
bytu dána.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud
odvolací rozsudkem ze dne 22. dubna 2008, č. j. 12 Co 752/2007-93, změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu na určení, že výpověď ze
dne 30. srpna 2006 z nájmu žalobkyně k předmětnému bytu je neplatná (výrok I.);
současně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení před
soudem prvního stupně (výrok II.)
a před odvolacím soudem (výrok III.). Usnesením ze dne 22. dubna 2008, č. j. 12
Co 752/2007-103, pak opravil výrok I. citovaného rozsudku tak, že rozsudek
soudu prvního stupně se mění tak, že výpověď ze dne 30. srpna 2006 z nájmu
žalobkyně k předmětnému bytu je neplatná.
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem, avšak na jeho základě
dospěl k odlišným právním závěrům. Především dovodil, že výpovědní důvod podle
§ 711 odst. 2 písm. a/ obč. zák. není naplněn proto, že „incident z prosince
roku 2005“ nelze vzhledem k okolnostem případu vyhodnotit jako hrubé porušení
dobrých mravů, neboť závadné jednání žalobkyně „vyplývalo z napjatých vztahů
mezi účastníky“. Dále rovněž dovodil, že jednáním žalobkyně nebyl naplněn ani
výpovědní důvod podle § 711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. (v podobě jiného hrubého
porušení povinností nájemce než je nezaplacení nájemného a úhrady za plnění
poskytovaná s užíváním bytu). Dovodil totiž, že za podstatnou změnu v bytě ve
smyslu ustanovení
§ 694 obč. zák. nelze pokládat nalepení linolea na parkety v obývacím pokoji
předmětného bytu odbornou firmou v situaci, kdy parkety se na podlaze obývacího
pokoje nacházely více jak 25 let a již v době nastěhování žalobkyně do bytu
vyžadovaly zvýšenou péči z důvodu jejich poškození; v této souvislosti
konstatoval, že podle § 692 obč. zák. je nájemce povinen postarat se o včasné
provedení drobných oprav a běžné údržby bytu a že v tomto případě nešlo o
opravu, kterou by měl nést pronajímatel. Za této situace rozsudek soudu prvního
stupně změnil tak, že žalobě vyhověl a určil, že výpověď ze dne 30. srpna 2006
je neplatná.
Proti rozsudku odvolacího soudu (ve spojení s opravným usnesením) podala
žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. písm. a/
zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem
č. 7/2009 Sb. (dále jen „o.s.ř.”). V dovolání především namítla, že vydáním
opravného usnesení se odvolací soud dopustil procesního pochybení, neboť
původně „shodné rozhodnutí“ s rozsudkem soudu prvního stupně změnil tímto
rozhodnutím tak, že žalobě vyhověl. Vyjádřila přesvědčení, že takovou razantní
změnu vyhlášeného rozsudku nelze podřadit pod ustanovení § 164 o.s.ř. a že
pokud skutečně odvolací soud vyhlásil jiný rozsudek než chtěl, mohl jeho
pochybení napravit pouze soud vyšší instance na základě opravného prostředku. V
této souvislosti odvolacímu soudu rovněž vytkla, že jsou v rozporu s občanským
soudním řádem jeho poučení o možnosti podat dovolání uvedená jak v rozsudku ze
dne 22. dubna 2008, č. j. 12 Co 752/2007-93, tak v opravném usnesení ze dne 22.
dubna 2008, č. j. 12 Co 752/2007-103. Ve vztahu k právnímu posouzení věci
především namítla, že odvolací soud se nezabýval všemi důvody uvedenými ve
výpovědi z nájmu bytu, že tyto důvody bezdůvodně opomenul a nijak se s nimi
nevypořádal. Uvedla, že také nesprávně aplikoval hmotně právní normu na
zjištěný skutkový stav, pokud nepovažoval za hrubé porušení dobrých mravů
skutečnost, že jí žalobkyně po písemné výstraze v přítomnosti dalších osob
urazila výrokem, že ji „vezme mokrým hadrem přes hubu“. Pokračovala, že také
„nalepením linolea a tedy zničením původní a navíc vyhovující podlahové krytiny
– parket“ žalobkyně porušila povinnosti nájemce takovým způsobem, že „je to
nutné považovat za zákonem uvedený důvod k výpovědi z nájmu bytu“. Zdůraznila,
že opravě a údržbě parket neodpovídá, že na ně bude nalepena jiná podlahová
krytina, a že proto nalepení linolea na stávající parkety nelze hodnotit jinak,
než jako změnu podlahové krytiny. Dodala, že navíc neodpovídá skutečnosti
tvrzení žalobkyně (podpořené jí spřízněným svědectvím) o nadměrném opotřebení
parket v bytě a že pokud by byly parkety skutečně opotřebeny, měla ji žalobkyně
na tento stav postupem podle § 692 obč. zák. nejprve upozornit a teprve poté
závady v nezbytné míře odstranit, pokud by je ona sama neopravila. Navrhla, aby
dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu,
vyvracela správnost dovolacích námitek a uvedla, že již při vyhlášení
napadeného rozsudku bylo nepochybné, že odvolací soud změnil rozsudek soudu
prvního stupně tak, že žalobě vyhověl, a to i proto, že žalované uložil, aby jí
zaplatila vzniklé náklady řízení před soudy obou stupňů. Navrhla, aby dovolání
bylo odmítnuto, resp. zamítnuto.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 22. dubna 2008, tedy před
1. červencem 2009, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, Nejvyšší soud České
republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č.
7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou –
účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního
zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a že proti uvedenému rozsudku
je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť jím bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229
odst. 3 o.s.ř. (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly
ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
Dovolatelka v dovolání především namítla, že vydáním opravného usnesení se
odvolací soud dopustil procesního pochybení, neboť původně „shodné rozhodnutí“
s rozsudkem soudu prvního stupně změnil tímto rozhodnutím tak, že žalobě
vyhověl; takovou razantní změnu vyhlášeného rozsudku však podle jejího názoru
nelze podřadit pod ustanovení § 164 o.s.ř. a pokud skutečně odvolací soud
vyhlásil jiný rozsudek než chtěl, mohl jeho pochybení napravit pouze soud vyšší
instance na základě opravného prostředku. Dále namítla, že poučení odvolacího
soudu o možnosti podat dovolání je v rozporu s občanským soudním řádem. Z
hlediska obsahu lze uvedené dovolací námitky podřadit pod dovolací důvod podle
§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. Dovolací soud tedy nejprve přezkoumal napadené
rozhodnutí z hlediska těchto namítaných vad řízení (jiné vady řízení
podřaditelné pod ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. nebyly
z obsahu spisu zjištěny).
Dovolací soud především konstatuje, že dovolatelka si ve skutečnosti protiřečí,
trvá-li na straně jedné na tom, že napadené rozhodnutí nelze pokládat za měnící
ani ve spojení s opravným usnesením, a na straně druhé opírá přípustnost svého
dovolání
o ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., tedy jakoby šlo o rozhodnutí
měnící.
Poté pokládá dovolací soud za potřebné zdůraznit, že z hlediska ustanovení
§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. není relevantní každá vada řízení; právně
významné jsou pouze vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci.
I kdyby v postupu odvolacího soudu, který se vydal cestou opravného usnesení
podle § 164 o.s.ř., bylo možno spatřovat vadu řízení, nešlo by o takovou vadu,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud totiž
skutečně zamítavý rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl.
To vyplývá nejen z odůvodnění vyhlášeného a písemně odůvodněného rozsudku,
nýbrž
i z formulace použité ve výroku I. („rozsudek okresního soudu se mění tak …“)
a z nákladových výroků II. a III. Kdyby totiž odvolací soud zamítavý rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil, nepoužil by ve výroku I. uvedené formulace a
rozsudek by bez dalšího potvrdil. V případě potvrzujícího rozsudku by byla ve
sporu úspěšná (§ 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o.s.ř.) žalovaná, a
proto by ji odvolací soud nezavazoval k náhradě nákladů řízení vzniklých
žalobkyni před soudy obou stupňů. Šlo-li tedy ve skutečnosti o měnící
rozhodnutí, pak poučení odvolacího soudu o opravném prostředku proti jeho
rozsudku, tj. že proti němu „lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu ČR v Brně
prostřednictvím Okresního soudu v Olomouci do dvou měsíců od jeho doručení“, je
správné a odpovídá povaze měnícího rozhodnutí ve smyslu ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Řízení tak není zatíženo vadou, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2
písm. a/ o.s.ř. proto nebyl užit opodstatněně.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze
odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové
konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
půjde
v dovolacím řízení o posouzení správnosti právního názoru, že – s přihlédnutím
ke zjištěnému skutkovému stavu – nebyl naplněn výpovědní důvod podle § 711
odst. 2 písm. a/ obč. zák. a že nebyl dán ani výpovědní důvod podle § 711 odst.
2 písm. b/ obč. zák.
Ustálená soudní praxe ve vztahu k výpovědnímu důvodu podle § 711 odst. 1 písm.
c/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou
zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák. před novelou“), dovodila, že za
hrubé porušení dobrých mravů zakládající uvedený výpovědní důvod lze považovat
závadné chování nájemce vztahující se k soužití v domě, v němž se nachází
pronajatý byt; může jít např. o obtěžování ostatních nájemců nad míru
přiměřenou poměrům různými imisemi, např. nadměrným hlukem, pachem, hmyzem,
nečistotami, neadekvátním chovem zvířat, nebo o slovní či dokonce fyzické útoky
vůči ostatním nájemcům nebo vůči pronajímateli. Na „hrubé“ porušení dobrých
mravů lze usoudit např. z vážnosti následku způsobeného jednáním nájemce a z
délky jeho trvání či opětování. Hmotněprávní podmínkou výpovědi je předchozí
písemná výstraha pronajímatele, která musí obsahovat nejen upozornění nájemce
na jeho konkrétní závadné jednání (resp. na jednání osob, jež s ním bydlí), ale
i na to, že bude-li v takovémto jednání pokračováno, může být z tohoto důvodu
nájemní vztah ukončen. Pronajímatel může vypovědět nájem bytu až tehdy,
jestliže nájemce (osoba, jež s ním bydlí) přes tuto písemnou výstrahu ve svém
závadném chování pokračuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 24. listopadu 2005, sp. zn. 26 Cdo 1865/2004, uveřejněný pod č. 51, v
sešitě č. 6 z roku 2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Uvedené
právní názory dovolací soud sdílí i v projednávané věci a bez dalšího se
prosadí i v poměrech výpovědního důvodu podle § 711 odst. 2 písm. a/ obč. zák.,
který je formulován totožně jako výpovědní důvod upravený v § 711 odst. 1 písm.
c/ obč. zák. před novelou.
Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že hmotněprávní podmínkou výpovědi z
nájmu bytu dané z důvodu podle § 711 odst. 2 písm. a/ obč. zák. je předchozí
písemná výstraha pronajímatele upozorňující nájemce na jeho konkrétní závadné
jednání (resp. na jednání osob, jež s ním bydlí). Z toho vyplývá, že na hrubé
porušení dobrých mravů v domě zakládající citovaný výpovědní důvod, lze
usuzovat pouze z jednání, které následovalo po doručení výstrahy nájemci,
přičemž takové jednání musí být stejné (obdobné) povahy jako závadné chování
vytýkané výstrahou a musí z něj být patrno, že nájemce, resp. osoby, jež s ním
bydlí, předchozí písemnou výstrahu nerespektovaly, neboť své závadné chování
nezměnily.
V souzené věci učinily soudy obou stupňů skutkové zjištění, že výstrahou ze dne
29. prosince 1997 žalovaná vytkla žalobkyni hrubé porušování dobrých mravů v
domě, které spatřovala mimo jiné v pomluvách a jí adresovaných telefonických
výhrůžkách. Jestliže žalovaná dala žalobkyni výpověď z nájmu bytu kvůli
„incidentu z prosince roku 2005“, tedy kvůli skutku, který sice byl stejné
povahy jako chování žalobkyně vytýkané ve výstraze ze dne 29. prosince 1997,
nicméně s ohledem na uplynutí doby osmi let z něj nebyl patrný vztah k této
výstraze, lze se ztotožnit se závěrem, že výpovědní důvod podle § 711 odst. 2
písm. a/ obč. zák. naplněn nebyl. Dovolací soud pro úplnost dodává, že pro
posouzení věci podle citovaného ustanovení jsou bez právního významu jednak
přípis ze dne 23. května 2005, protože jím bylo žalobkyni vytknuto chování
diametrálně odlišné povahy, než pro které jí byla dána výpověď z nájmu bytu, a
stejně tak i výstraha ze dne 6. února 2006, neboť ta se týkala přímo výše
uvedeného „incidentu“ (čili skutku, pro který byla žalobkyni dána výpověď z
nájmu bytu); proto nemohlo jít o porušování dobrých mravů, které následovalo po
písemné výstraze (ve smyslu § 711 odst. 2 písm. a/ obč. zák.). V tomto ohledu
tedy nebyl dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. uplatněn
opodstatněně.
Podle § 694 obč. zák. nájemce nesmí provádět stavební úpravy ani jinou
podstatnou změnu v bytě bez souhlasu pronajímatele, a to ani na svůj náklad. V
případě porušení této povinnosti je pronajímatel oprávněn požadovat, aby
nájemce provedené úpravy a změny bez odkladu odstranil. Podstatnou změnou v
bytě se rozumí takový zásah do jeho stavu, který při zachování stavebně-
technického uspořádání bytu způsobí výrazný rozdíl mezi stavem bytu, v jakém
byl nájemci předán a mezi jeho stavem po provedeném zásahu. Z tohoto pohledu
bude tedy podstatnou změnou v bytě i nahrazení původních podlahových krytin v
bytě (parket v obývacím pokoji) za jiné (za linoleum, byť nalepené na stávající
parkety).
Právní posouzení věci nelze tedy pokládat za správné, vyšel-li odvolací soud ve
vztahu k posouzení věci podle § 711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. z předběžného
závěru, že nalepení linolea na parkety v obývacím pokoji předmětného bytu (a
tudíž ve skutečnosti nahrazení jedné podlahové krytiny jinou) nelze považovat
za podstatnou změnu v bytě ve smyslu ustanovení § 694 obč. zák. Navíc lze
rovněž přisvědčit dovolací námitce, že při úvaze o naplněnosti výpovědního
důvodu podle § 711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. se odvolací soud nezabýval
dalšími právně významnými skutečnostmi (viz první okruh vytýkaných
skutečností), jejichž existence byla v řízení prokázána (resp. tyto skutečnosti
přinejmenším vyšly v řízení najevo). Jeho právní posouzení věci je proto z
tohoto důvodu neúplné (a tudíž také nesprávné).
Rozsudek odvolacího soudu tedy není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu
podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace správný.
Nejvyšší soud České republiky ho proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem
o.s.ř. zrušil (aniž se – pro nadbytečnost – zabýval dovolací námitkou týkající
se stavu parket v obývacím pokoji) a podle § 243b odst. 3 věty první o.s.ř.
vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V dalším řízení odvolací soud nepřehlédne, že podle konstantní judikatury je
při výkladu ustanovení § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. před novelou (dnes §
711 odst. 2 písm. b/ obč. zák.) třeba vzít v úvahu, že zákon za hrubé porušení
povinností nájemcem bytu, které zakládá důvod výpovědi z nájmu bytu
pronajímatelem, výslovně označuje neplacení nájemného nebo úhrad za plnění
poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce. Jde o demonstrativní
(příkladný) výčet (srov. slovo „zejména“), což znamená, že důvodem k výpovědi
může být i jiné porušení povinností nájemcem, svou závažností však srovnatelné
s tím, které zákon výslovně uvádí. Základním hlediskem pro posouzení intenzity
porušení povinností nájemce bude tedy úvaha, zda to porušení, jehož se nájemce
dopustil, je svým významem (posuzováno zejména z hlediska oprávněných zájmů
pronajímatele, avšak též z hlediska zájmů ostatních nájemců domu) alespoň tak
závažné, jako neplacení nájemného (služeb) po dobu delší než tři měsíce (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. dubna 2004, sp. zn. 26 Cdo
85/2004, uveřejněný pod C 2685 ve svazku 29 Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, a dále usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. července
2004, sp. zn. 26 Cdo 1222/2003). K hlediskům pro posouzení intenzity porušení
nájemcových povinností nepochybně patří okolnost, zda nájemce svým jednáním
způsobil pronajímateli škodu (případně v jaké výši), zda způsobil újmu na
právech či oprávněných zájmech jiných subjektů (např. ostatních nájemců bytů v
domě), jaká byla motivace jeho jednání, dále také okolnost, zda dosud řádně
plnil své povinnosti nájemce bytu, eventuálně jaká doba uplynula od porušení
nájemcových povinností do dne dání výpovědi z nájmu bytu (srov. např.
odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. března 1999,
sp. zn. 20 Cdo 2059/98, uveřejněného pod č. 86 v sešitě č. 9 z roku 1999
časopisu Soudní judikatura). Bez významu nebude
v naznačených souvislostech ani okolnost, zda svým jednáním nájemce porušil
eventuálně i jiné právní předpisy (např. předpisy týkající se požární ochrany,
stavební zákon a předpisy související) – srov. rozsudky Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 4. března 2005, sp. zn. 26 Cdo 291/2004, a ze dne 7. března
2005, sp. zn. 26 Cdo 2751/2004.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů
řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci
(§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. října 2009
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu