26 Cdo 1222/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr.
Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobců A) M. K. a B) M. K.,
zastoupených advokátem, proti žalované J. Š., zastoupené advokátkou, o
přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod
sp.zn. 19 C 48/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 20. února 2003, č.j. 36 Co 65/2000-208, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům, oprávněným společně a
nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.290,- Kč, k rukám
advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 25. 4. 2002,
č.j. 19 C 48/2000-159, ve spojení s opravným usnesením ze dne 7. 7. 2002,
č.j. 19 C 48/2000-191, přivolil k výpovědi z nájmu žalované k
„bytu č. 2 o velikosti 2+1, IV. kategorie, sestávajícímu ze dvou pokojů a
kuchyně, umístěnému v prvém poschodí domu číslo popisné 117, H. ulici č. 90 v
P., Ž.“ (dále „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“ nebo „dům“), určil,
že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty a uložil žalované
byt vyklidit do patnácti dnů po poskytnutí náhradního bytu; dále rozhodl o
nákladech řízení.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze
dne 20. 2. 2003, č.j. 36 Co 65/2002-208, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně,
ve shodě s ním dovodil, že žalobci jsou vlastníky předmětného domu a že
žalovaná je nájemkyní předmětného bytu (kolaudovaného jako byt o velikosti 2+1,
IV. kategorie, přiděleného jí rozhodnutím bývalého Obvodního národního výboru v
P. ze dne 16. 7. 1986), nikoliv však též „půdního prostoru“ nad bytem se
nacházejícího, neboť tento prostor nikdy nebyl kolaudován a nestal se součástí
bytu. Dále odvolací soud - poté, co doplnil dokazování listinnými důkazy
(rozhodnutími stavebního úřadu P. ze dne 4. 4. 1990 a ze dne 12. 2. 1990,
zápisy z místních šetření ze dne 24. 10. 1995 a ze dne 3. 12. 1999, konaných
za účasti zástupce stavebního úřadu, sděleními stavebního úřadu P. ze dne 13. 2. 2000 a ze dne 18. 3. 2002) – vzal ve shodě se soudem prvního stupně za
prokázáno, že rozhodnutím ONV v P. ze dne 4. 4. 1990 bylo povoleno provedení
stavebních úprav v bytě žalované - vybudování místnosti v prostoru půdy
nacházející se nad bytem a zřízení spojovacího schodiště z bytu, že rozhodnutím
téhož orgánu ze dne 12. 2. 1990 bylo povoleno provedení stavebních úprav v
předmětném bytě (zřízení koupelny, WC a předsíně, úpravy příček, dveřních a
okenních otvorů), a to v obou případech za uložení povinnosti dodržet obecně
závazné předpisy při provádění staveb, že žalovaná posléze (v průběhu deseti
let) prováděla bez účasti státního stavebního dozoru stavební úpravy, které
jsou v rozporu se stavebním povolením, neodpovídají (dispozičně ani co do
použitých materiálů a technologie) schválené projektové dokumentaci a závazným
technickým normám, a proto nebyly dosud kolaudovány. Odvolací soud přisvědčil
soudu prvního stupně, že žalovaná svým jednáním hrubě porušila své povinnosti
vyplývající z nájmu bytu a naplnila výpovědní důvod podle § 711
odst. 1 písm. d) obč. zák. Neshledal důvodnou námitku žalované, že příslušný
stavební úřad konstatoval v zápise ze dne 24. 10. 1995, že „stavební úpravy
probíhají v souladu s projektovou dokumentací“, neboť tento zápis se týkal
úprav půdního prostoru, který není předmětem sporu v dané věci, a nikoliv bytu. Soudy rovněž dovodily naplnění výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. a)
obč. zák., opírajícího se o potřebu bytu pro K. P., sestru žalobkyně, a na
základě závěru o existenci obou výpovědních důvodů k výpovědi z nájmu
přivolily; neshledaly přitom, že by výkon práva žalobců byl v rozporu s dobrými
mravy, a to i s poukazem na protiprávní jednání žalované při provádění
stavebních úprav. Při posouzení nároku žalované na bytovou náhradu soudy obou
stupňů vycházely z ustanovení § 712 odst. 5 věty první obč. zák., podle něhož
má žalovaná v případě přivolení k výpovědi dané z důvodu podle § 711 odst. 1
písm. d) obč.zák. právo na zajištění přístřeší; vzhledem však k tomu, že
žalobci sami podmiňovali vyklizení žalované zajištěním náhradního bytu, vázali
její povinnost k vyklizení na zajištění této formy bytové náhrady.
Odvolací
soud v této souvislosti konstatoval, že žalovaná nemá právo na přiměřený
náhradní byt, ale toliko na náhradní byt, který může být o menší podlahové
ploše, nižší kvality a méně vybavený, popřípadě mimo obec, než je vyklizovaný
byt.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož
přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a v němž
uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Odvolacímu soudu
vytýká především nesprávnost jeho závěru o naplnění výpovědního důvodu podle §
711 odst. 1 písm. d) obč. zák. a namítá, že její jednání nemá charakter hrubého
porušování povinností nájemce. Uvádí, že v dané věci byla stavební úprava v
bytě povolena na žádost bývalého Bytového podniku v P., že povinnost
vyplývající ze stavebního povolení přešla na J. B., jemuž byl dům vydán v roce
1991, a že i když uzavřela se jmenovaným písemnou dohodu o tom, že stavební
úpravu bude provádět sama, na vlastní náklady, bylo stejně povinností
stavebního úřadu, aby v rámci stavebního řízení přezkoumal, zda je zajištěno
odborné vedení a provádění stavby nebo alespoň odborný dozor. Zpochybňuje dále
„objektivnost“ závěrů šetření stavebního úřadu z 3. 12. 1999 svolaného
stavebním dohledem a poukazuje na obsah jeho předchozí zprávy
z 24. 10. 1995. Dále dovolatelka namítá, že soud měl při
rozhodování vzít v úvahu možnost aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. a
zohlednit, že vynaložila na provedené stavební úpravy značné finanční
prostředky, jakož i okolnost, že jde o rodinu s nezletilým dítětem, která je
podle rozhodnutí odvolacího soudu odkázána na „méněhodnotnou“ bytovou náhradu.
Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Žalobci ve svém dovolacím vyjádření namítli, že napadené rozhodnutí
nemá po právní stránce zásadní význam, že dovolání žalované obsahuje spíše
námitky proti správnosti skutkových zjištění, a navrhli, aby bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné
podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se
nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu
upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá,
jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem
odvolacího soudu, je jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř., o něž ji opírá dovolatelka.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti
rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení
spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že
také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a
odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by
bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).
Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou
určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli,
relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž
posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání
zpochybnil.
V projednávané věci dovolatelka brojí především proti skutkovým
zjištěním učiněným soudy obou stupňů ve vztahu k naplnění výpovědního důvodu
podle § 711 odst. 1 písm. d) obč.zák., resp. proti hodnocení důkazů, z nichž
tato zjištění soudy čerpaly. Dovolatelka tu však přehlíží, že skutkový základ
sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li
dovolání již jinak – podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. - přípustné (§
241a odst. 3 o.s.ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována
(podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti
skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Proti právnímu posouzení směřují dovolací námitky potud, pokud je
dovoláním napadán závěr, učiněný na základě skutkového stavu, který vzaly soudy
obou stupňů za prokázaný, a který – jak bylo uvedeno – dovoláním zpochybnit
nelze, že dovolatelka svým jednáním hrubě porušila povinnosti vyplývající z
nájmu bytu, a že je tudíž naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d)
obč. zák.
Podle § 711 odst. 1 písm. d) obč.zák. může pronajímatel vypovědět nájem
bytu s přivolením soudu, jestliže nájemce hrubě porušuje své povinnosti
vyplývající z nájmu bytu, zejména tím, že nezaplatil nájemné nebo úhradu za
plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce.
Z uvedeného ustanovení vyplývá, že důvod výpovědi z nájmu bytu
nezakládá jakékoliv porušení povinností vyplývajících z nájemního vztahu, ale
toliko takové, které dosáhne takové intenzity, že je lze posoudit jako hrubé.
Nejvyšší soud zaujal právní názor (srov. jeho rozsudek ze dne 22. 4. 2004,
sp.zn. 26 Cdo 85/2004), který sdílí i v projednávané věci, že v obecné rovině
je třeba při výkladu ustanovení § 711 odst. 1 písm. d) obč.zák. vzít v úvahu,
že zákon za hrubé porušení povinností nájemcem bytu, které zakládá důvod
výpovědi z nájmu bytu pronajímatelem, výslovně označuje neplacení nájemného
nebo úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce.
Jde o demonstrativní (příkladmý) výčet (srov. slovo „zejména“), což znamená, že
důvodem k výpovědi může být i jiné porušení povinností nájemcem, svou
závažností však srovnatelné s tím, které zákon výslovně uvádí. Základním
hlediskem pro posouzení intenzity porušení povinností nájemce bude tedy úvaha,
zda to porušení, jehož se nájemce dopustil, je svým významem alespoň tak
závažné, jako neplacení nájemného (služeb) po dobu delší než tři měsíce.
Se zřetelem k uvedenému je třeba – s přihlédnutím ke skutkovým
zjištěním, z nichž odvolací soud vycházel – konstatovat, že jeho závěr o hrubém
porušení povinností vyplývajících z nájmu bytu a o naplnění výpovědního důvodu
podle § 711 odst. 1 písm. d) obč.zák. je v souladu s hmotným právem a odpovídá
judikatuře dovolacího soudu; napadené rozhodnutí tak nelze shledat ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. zásadně právně významným a dovolání podle §
237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustným.
Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka aplikace ustanovení § 3 odst.
1 obč.zák. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně i soudu
odvolacího, oba soudy se aplikací uvedeného ustanovení zabývaly, a neshledaly
důvod pro odepření výkonu práva žalobců dát žalované výpověď s ohledem na
uvedené ustanovení. Hodnocení okolností významných pro aplikaci tohoto
ustanovení v dané konkrétní věci, pak nemůže činit rozhodnutí po právní stránce
zásadně významným (s obecným dosahem pro rozhodovací činnost soudů). Pokud jde
o námitku, týkající se kvality bytové náhrady, lze pro úplnost odkázat na
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2001, sp. zn. 20 Cdo 605/2001,
uveřejněné v publikaci Přehled judikatury ve věcech nájmu bytu, ASPI
Publishing, Praha 2003, pod číslem 252 (resp. rozhodnutí v něm citovaná), jež
vymezuje znaky náhradního bytu.
Se zřetelem k výše uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není
podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu
dovolací soud dovolání žalované podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o.s.ř.
odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle
ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst.
3 o.s.ř. a zavázal žalovanou, která po procesní stránce zavinila, že její
dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které
žalobcům vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím
advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.140,- Kč (§ 2
odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst.
1, § 17 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a z paušální částky
náhrad hotových výdajů ve výši 2x75,-Kč, jež stojí vedle odměny (§ 2 odst. 1, §
13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné soudní
rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 29. července 2004
Doc. JUDr. Věra
Korecká, CSc., v.r.
předsedkyně senátu