26 Cdo 2024/2010
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové
ve věci žalobce Ing. J. M., proti žalovanému statutárnímu městu Brnu, městské
části Brno-sever, se sídlem Brno, Bratislavská 70, o určení neplatnosti
výpovědi z nájmu bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 17 C
285/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6.
ledna 2010, č.j. 19 Co 110/2009-43, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. ledna 2010, č.j. 19 Co
110/2009-43, se zrušuje a věc se vrací krajskému soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 26. 11. 2008, č. j.
17 C 285/2007-25, určil, že výpověď z nájmu bytu č. 13, II. kategorie,
nacházejícího se v III. nadzemním podlaží domu v B., (dále „předmětný byt“,
resp. „byt“ a „předmětný dům“), daná žalovaným žalobci dopisem ze dne 3. 10.
2007, je neplatná;dále rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 6.
1. 2010, č.j. 19 Co 110/2009-43, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve věci
samé tak, že žalobu na neplatnost výpovědi z nájmu předmětného bytu zamítl,
změnil jej i ve výroku o náhradě nákladů před soudem prvního stupně, a současně
rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vzal ve shodě se soudem
prvního stupně za prokázáno, že žalovaný (vlastník předmětného bytu) dal
žalobci (nájemci bytu) dopisem ze dne 3. 10. 2007 výpověď z nájmu bytu (dále
též jen „Výpověď“), jež mu byla doručena dne 8. 10. 2007, a to z důvodu podle §
711 odst. 2 písm. b) občanského zákoníku ve znění po novele provedené zákonem
č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč.zák.“), spočívajícího v tom, že ve lhůtě jednoho
měsíce písemně neohlásil změny v počtu osob bydlících v bytě, že dopisem ze dne
2. 1. 2006 žalobce požádal o zapsání A. K. (nyní M.) do evidenčního listu k
bytu, že žalovaný s tím souhlasil, že žalobce však již nový evidenční list
nepodepsal a že kromě něho a A. M. v bytě bydlí i její manžel J. M. (bratr
žalobce) a její nezletilý syn V.
Odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně, který dovodil, že Výpověď je
absolutně neplatná pro neurčitost skutkového vymezení výpovědního důvodu (je v
ní toliko uvedeno, že výpověď je dána z důvodu, že žalobce ve lhůtě do jednoho
měsíce neohlásil změny v počtu osob bydlících v bytě) – zaujal názor, že i když
obecně je požadavek soudu 1. stupně na určitost výpovědi z nájmu bytu a na
konkrétní vymezení výpovědního důvodu správný, nelze se s ním ztotožnit u
výpovědního důvodu podle § 689 obč. zák. ve spojení s § 711 odst. 2 písm. b)
obč. zák., protože pronajímatel nemá možnost (resp. ji alespoň nemá vždy)
zjistit bližší údaje o počtu osob v bytě (což platí především u pronajímatelů
jako jsou města či „větší“ bytová družstva); daný výpovědní důvod by tak nebylo
možno vůbec použít. Dovodil, že ze smyslu a účelu zákona vyplývá, že pokud
podle názoru pronajímatele nesplní nájemce svoji oznamovací povinnost a dá mu
proto výpověď, „byť jen obecně vymezenou, je vše ostatní věcí dokazování v
rámci případné žaloby na určení neplatnosti výpovědi“. V tomto případě je
přitom věc skutkově úplně jasná (uvedl dále odvolací soud), protože žalobce již
v žalobě přiznává, že jeho bratr J. M. bydlí v bytě od 17. 2. 2007 (tj. zhruba
8 měsíců před dáním Výpovědi) a nezletilý syn jeho bratra od svého narození dne
9. 6. 2007 (tj. asi 4 měsíce do data dání Výpovědi). Okolnost, že jde o osoby
žalobci blízké či to, že žalobce pobývá často pracovně mimo byt a že šlo z jeho
strany pouze o opomenutí, není z hlediska ustanovení § 689 obč. zák.
relevantní. Nelze je hodnotit v jeho prospěch ani v rámci úvahy, zda Výpověď
není v rozporu s dobrými mravy, naopak je třeba přihlédnout k tomu, že výše
uvedené osoby byly v bytě nepřihlášeny po dobu výrazně delší než 1 měsíc, jakož
i k tomu, že v evidenčním listu ze dne 15. 8. 2007 uvedl jen dvě osoby žijící v
bytě, přestože tam fakticky bydlely čtyři. Odvolací soud uzavřel, že Výpověď má
všechny náležitosti a že byla dána po právu, takže žaloba není důvodná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel
o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatnil v něm dovolací důvod
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká nesprávnost jeho
názoru, že určitost výpovědi z nájmu bytu je možno v případě výpovědního důvodu
podle § 711 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 689 obč.zák. posuzovat jinak, než
u ostatních výpovědních důvodů, a namítá, že takový názor nemá oporu v žádném
ustanovení zákona a vede ke krácení práv určité skupiny účastníků právních
vztahů a jejich znevýhodňování oproti jiným. Dovolatel má za to, že Výpověď,
jež pouze citovala část ustanovení § 689 obč. zák., nesplňuje požadavek
určitosti ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák., a že je nezbytné, aby výpověď z
nájmu bytu skutkově vymezila uplatněný výpovědní důvod, neboť jedině tak může
být předmětem přezkumu podle § 710 odst. 3 obč. zák. Rovněž tak nesouhlasí se
závěrem odvolacího soudu, že lze dát výpověď jen obecně vymezenou, a že vše
ostatní je věcí dokazování v rámci případné žaloby na neplatnost výpovědi,
neboť je nemyslitelné, aby důkazní břemeno bylo přeneseno na nájemce (žalobce),
který neví, proti čemu se má bránit a co má prokazovat; zároveň namítá, že mu
uvedeným názorem byla odňata možnost účinné obrany. Připouští, že sice
neoznámil žalovanému, že v bytě bydlí jeho bratr J. M. se svým synem V., že
však z ničeho nevyplývá, že pronajímatel měl jako důvod Výpovědi na mysli
zrovna tyto skutečnosti, resp. kterou z nich. Ostatně do bytu se v minulosti
nastěhovala i A. K. a není vyloučeno, že pronajímatel se mohl domnívat, že
právě v jejím případě byla porušena povinnost uvedená v § 689 obč. zák., neboť
Výpověď je datovaná 3. 10. 2007, tj. téhož dne, kdy jmenovaná odpoledne
předložila pronajímateli souhlas s tím, aby byla zapsána do evidenčního listu. Navíc pronajímatel věděl (na základě návštěvy bytu jeho pracovníky dne 2. 10. 2007), že v bytě bydlí kromě něj i A. M., její manžel a nezletilý V., a
nebránilo mu tedy nic v tom, aby výpovědní důvod natolik specifikoval, aby
splnil požadavek určitosti ve smyslu § 37 obč. zák. Navrhl, aby napadené
rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaný se v dovolacím vyjádření ztotožnil s napadeným rozhodnutím i s tím, že
Výpověď řádně specifikuje uplatněný výpovědní důvod, který byl i naplněn. Navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř), a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř, neboť
směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem
dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel
obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.
s. ř., jakož i k jiným
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a
odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny. Existence
uvedených vad nebyla dovolatelem namítána a ani z obsahu spisu nevyplývá. Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí přezkoumal z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze odvolacímu
soudu vytýkat nesprávné právní posouzení věci.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Podle § 711 odst. 2 písm. b) obč. zák. může pronajímatel vypovědět nájem bytu
bez přivolení soudu, jestliže nájemce hrubě porušuje své povinnosti vyplývající
z nájmu bytu. Za hrubé porušení povinností podle § 711 odst. 2 písm. b) obč.
zák. se považuje i to, že nájemce nesplní svoji povinnost oznámit pronajímateli
veškeré změny v počtu osob, které s ním žijí v bytě (§ 689 odst. 2 a 3 obč.
zák.).
V soudní praxi nejsou žádné pochybnosti o tom, že výpověď pronajímatele z nájmu
bytu (v tomto případě bez přivolení soudu) je jednostranným hmotněprávním
úkonem pronajímatele a musí tudíž splňovat obecné náležitosti právního úkonu (§
34 a násl. obč. zák.). Kromě toho výpověď pronajímatele bez přivolení soudu
musí obsahovat náležitosti specifikované v ustanovení § 711 odst. 3 věty druhé
obč. zák., tj. vedle dalších zde uvedených náležitostí v ní musí být uveden
důvod výpovědi. Tomuto zákonnému požadavku pronajímatel (jehož právní postavení
v případech tzv. sankčních výpovědních důvodů je ve srovnání s předchozí právní
úpravou ulehčeno tím, že se k takové výpovědi nevyžaduje přivolení ze strany
soudu) dostojí nejen tím, že v písemné výpovědi odkáže na ustanovení § 711
odst. 2 písm. a) až e) obč. zák., nýbrž i tím, že použitý výpovědní důvod
(odkazem na příslušné ustanovení) skutkově vymezí (uvede skutečnosti, které v
poměrech dané věci individualizují podmínky v zákoně uvedeného a ve výpovědi
použitého výpovědního důvodu, tj. skutečnosti, které ho v daném případě
zakládají) tak, aby tento skutek – zejména z důvodu perfektnosti výpovědi bez
přivolení soudu jako hmotněprávního úkonu pronajímatele a také z důvodů právní
jistoty a možnosti obrany ze strany nájemce – byl nezaměnitelný s jiným
skutkem; jinak je výpověď absolutně neplatná (srov. např. rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 24. 9. 2009, sp.zn. 26 Cdo 4548/2008, ze dne 15. 7. 2010, sp. zn.
26 Cdo 2950/2009, a ze dne 21. 4. 2011, sp.zn. 26 Cdo 3260/2009).
Uvedený obecný požadavek na určitost vymezení výpovědních důvodů obsažených v
ustanovení § 711 odst. 2 obč. zák. se prosadí i v poměrech jednotlivých zde
vyjmenovaných výpovědních důvodů (srov. již citované rozsudky Nejvyššího
soudu, dále např. rozsudky ze dne 25. 11. 2009, sp.zn. 26 Cdo 1109/2009, ze
dne 12. 5. 2010, sp. zn. 26 Cdo 4111/2008, a ze dne ze dne 20. 10. 2010,
sp.zn. 26 Cdo 4145/2009); dovolací soud přitom nevidí důvodu pro to, aby se od
právních názorů zastávaných v těchto rozhodnutí odchýlil v projednávané věci,
tj. v případě výpovědního důvodu podle § 711 odst. 2 písm. b) ve spojení s §
689 odst. 2 a 3 obč. zák.
Ke splnění požadavku určitosti výpovědi z nájmu bytu dané z posléze uvedeného
výpovědního důvodu tedy nepostačí jeho „obecné vymezení“ (jak /nesprávně/
dovodil odvolací soud), např. pouhou citací příslušných zákonných ustanovení
bez uvedení bližších skutkových okolností, jež by jednání, zakládající daný
výpovědní důvod, náležitě a jednoznačně specifikovaly. Ostatně v praxi
pronajímatel k dání výpovědi podle § 711 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 689
odst. 2 a 3 obč. zák. přistoupí tehdy, má-li k dispozici informace o tom, že v
pronajímaném bytě, jehož nájem vypovídá, bydlí osoba, příp. osoby, jejichž
pobyt mu nebyl nájemcem oznámen. Je tedy třeba, aby tento výpovědní důvod
vymezil přinejmenším údaji o počtu osob, jejich pohlaví, příp. věku, resp. aby
uvedl jiné údaje, na základě nichž je možno tyto osoby individualizovat. Rovněž
je třeba specifikovat dobu, po kterou se v bytě zdržují, a to z hlediska
posouzení lhůt stanovených v § 689 odst. 2 a 3 obč. zák. Jen v takovém případě
totiž může nájemce v případě, že podá žalobu na určení neplatnosti výpovědi z
nájmu bytu, dostát požadavku uvést v žalobě rozhodující skutečnosti ve smyslu
§ 79 odst. věty druhé o. s. ř., z nichž dovozuje, že výpověď z nájmu bytu je
neplatná.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
byl uplatněn opodstatněně.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2
věty druhé za středníkem o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§
243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta
první, § 226 o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě
nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá o.
s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. července 2011
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu