26 Cdo 4140/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve
věci žalobců a/ Mgr. M. N. a b/ Mgr. L. N., obou P., zastoupených Mgr. Lucií
Horákovou, advokátkou se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Karlovo náměstí 317/5,
proti žalované městské části Praha 4, se sídlem v Praze 4, Antala Staška
2059/80b, zastoupené JUDr. Vlastou Skálovou, advokátkou se sídlem v Praze 5 –
Košířích, Plzeňská 247/59, o určení nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 213/2011, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 8. října 2015, č. j. 20 Co 238/2015-267, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobci se domáhali určení, že jsou společnými nájemci tam specifikovaného bytu
(dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“). Žalobu odůvodnili tvrzením, že na ně
přešel nájem předmětného bytu, neboť byly naplněny oba předpoklady, za jejichž
současného naplnění docházelo k přechodu nájmu bytu podle § 706 odst. 1 zákona
č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době úmrtí jejich otce
(dřívějšího nájemce bytu), tj. ve znění účinném ke dni 1. června 2008 (dále jen
„obč. zák.“). Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. listopadu
2014, č. j. 43 C 213/2011-230, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení
účastníků a státu. K odvolání žalobců Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. října 2015, č. j. 20 Co 238/2015-267, citovaný rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení státu a změnil ve
výroku o nákladech řízení účastníků tak, že výše těchto nákladů činí 44.140,-
Kč; jinak ho i v tomto výroku potvrdil. Současně rozhodl o nákladech odvolacího
řízení účastníků. Na zjištěném skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně
zejména dovodil, že na žalobce nepřešel nájem předmětného bytu podle § 706
odst. 1 obč. zák., neboť nebyl naplněn jeden z předpokladů tohoto přechodu v
podobě neexistence vlastního bytu. Žalobci totiž nabyli děděním po svém otci ke
dni jeho úmrtí rovněž (spolu)vlastnické právo k domu v P. (dále jen „dům v
N.“), v němž se nacházelo šestadvacet obyvatelných (z celkových sedmadvaceti)
bytů různých velikostí, a přestože byly tyto byty ke dni úmrtí jejich otce
obsazeny nájemci, měli možnost se v dohledné době ujmout užívání hned několika
z nich, neboť byly pronajaty na relativně krátké doby. Vzhledem k tomu žalobcům
nesvědčí právo společného nájmu předmětného bytu, přičemž toto právo jim nelze
přiznat ani za použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., neboť na základě
korektivu dobrých mravů lze pouze odepřít ochranu (nemravnému) výkonu práva a
nikoli založit neexistující (zde nájemní) právo. Dovolání žalobců (dovolatelů) proti rozsudku odvolacího soudu, k němuž se
žalovaná prostřednictvím své advokátky písemně vyjádřila, není přípustné podle
§ 237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do
31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013
Sb./ – dále opět jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí je v souladu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit. Předně je zapotřebí zdůraznit, že podle ustálené soudní praxe se přechod nájmu
bytu vždy řídí právní úpravou účinnou v době úmrtí nájemce bytu (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 7. dubna 2009, sp. zn. 26 Cdo 378/2008, uveřejněný pod
C 7242 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu /ústavní stížnost podanou proti
citovanému rozsudku Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 7. prosince 2009, sp. zn. IV. ÚS 1893/09/). Otázku přechodu nájmu bytu proto dovolací soud posuzoval
– stejně jako soudy nižších stupňů – podle dosavadních právních předpisů, tj. zákona č.
40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni úmrtí otce
žalobců (nájemce bytu) a ve znění do 31. října 2011 – dále opět jen „obč. zák.“ (viz rovněž § 3074 odst. 1 větu první za středníkem zákona č. 89/2012
Sb., občanský zákoník). Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 393/96,
uveřejněném pod č. 7/1997 časopisu Soudní judikatura, dovodil, že slovy „mít
vlastní byt” (§ 706 odst. 1 obč. zák.) zákon postihuje nejen právo bydlení,
jehož titulem je vlastnictví bytu (nemovitosti), nýbrž všechny právní důvody,
od nichž se odvíjí takové právo na bydlení, jež svým charakterem slouží k
trvalému (nikoliv přechodnému) uspokojování bytové potřeby jeho nositele. Jestliže osoba uvedená v ustanovení § 706 odst. 1 obč. zák. má k dispozici
některý z těchto titulů bydlení, pak přechodem nájmu v její prospěch nelze
spravedlivě pronajímatele omezovat ve volném nájmu bytu. K témuž výkladu
zákonem použité terminologie „mít vlastní byt” se přiklonil i v rozsudku z 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 883/96, uveřejněném pod č. 98/97 časopisu Soudní
judikatura, v němž dále uvedl, že způsobilost založit trvalé bydlení je dána
objektivními znaky právního titulu zakládajícího právo na bydlení trvalé
povahy, nikoli subjektivní vůlí toho, komu svědčí. Stejným způsobem se Nejvyšší
soud vyslovil k výkladu pojmu „mít vlastní byt” rovněž v rozsudcích ze 17. prosince 1998, sp. zn. 3 Cdon 59/96, uveřejněném pod č. 34/1999 časopisu Soudní
judikatura, a z 27. dubna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1653/98, uveřejněném pod č. 20/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V naposledy citovaném
rozhodnutí (na něž odkázaly rovněž soudy nižších stupňů) pak rovněž dovodil, že
podmínku „vlastního bytu“ splňuje i ten, komu svědčí právo bydlení z titulu
spoluvlastnictví. Z odůvodnění téhož rozhodnutí současně vyplývá, že měla-li
osoba uplatňující přechod nájmu podle § 706 odst. 1 obč. zák. možnost ujmout se
užívání bytu ve svém domě v dohledné době (po uplynutí doby, na níž byl sjednán
nájem tohoto bytu), není pro závěr o existenci „vlastního bytu“ podstatné, že
tak nemohla učinit bezprostředně po smrti nájemce bytu. Od uvedených právních
názorů se dovolací soud neodklání ani v poměrech souzené věci. Dovolatelům lze přisvědčit v názoru, že byť se dědictví nabývá smrtí
zůstavitele (§ 460 obč. zák.), k jeho nabytí zůstavitelovým dědicem nedochází
jen na základě smrti zůstavitele. Právní úprava dědického práva vychází z
principu ingerence státu při nabývání dědictví; předpokládá mimo jiné, že
dědictví po každém zůstaviteli musí být soudem projednáno a musí o něm být
rozhodnuto. V této souvislosti však nelze ztratit ze zřetele, že dědicové jsou
i v období mezi nabytím dědictví a potvrzením nabytí dědictví, případně
schválením dohody o vypořádání dědictví, oprávněni věci, které náleží do
dědictví, v mezích zákona držet, užívat, požívat jejich plody a užitky a
nakládat s nimi (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 10. listopadu 2000, sp. zn. 24 Cdo 484/2000, uveřejněný na str. 134 v sešitě č. 6/2000 časopisu Ad Notam).
Od citované judikatury se odvolací soud neodchýlil (jeho rozhodnutí je naopak
výrazem standardní soudní praxe), jestliže na základě zjištěného skutkového
stavu (jejž podle současné právní úpravy nelze v dovolacím řízení úspěšně
zpochybnit) dovodil, že nebyl naplněn předpoklad přechodu nájmu v podobě
neexistence vlastního bytu ve smyslu § 706 odst. 1 obč. zák. Z toho, co bylo
uvedeno v předchozím odstavci, je totiž zřejmé, že dovolatelé jako dědici mohli
již od smrti otce (a nikoli až od pravomocného skončení dědického řízení dne
23. června 2010, jak se mylně domnívali), tj. od 1. června 2008, užívat zděděný
dům v Nuslích a tedy i realizovat svoji potřebu bydlení v postupně uvolňovaných
bytech v tomto domě. Je přitom nerozhodné, že ze subjektivních důvodů (zde z
důvodu sporu o dědické právo, který vyvolala manželka zůstavitele zpochybněním
platnosti zůstavitelovi závěti) takovýto právní důvod bydlení nerealizovali
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze 16. května 2000, sp. zn. 26 Cdo 349/99). Zbývá dodat, že na uvedeném závěru nemůže v tomto konkrétním případě nic změnit
ani zákonné pravidlo, že během dědického řízení mohou dědici s věcmi nebo s
jiným majetkem náležejícím do dědictví nakládat nebo činit jiná opatření,
přesahující rámec obvyklého hospodaření, jen se svolením soudu (§ 175r odst. 1
o. s. ř.). Zde nelze opomenout, že v napadeném rozhodnutí se odvolací soud
nezabýval otázkou, zda dovolatelé potřebovali k bydlení v některém z uvolněných
bytů v domě v Nuslích souhlas soudu podle § 175r o. s. ř., jehož udělení mimo
jiné předpokládá, že v dědickém řízení byl okruh dědiců nepochybně zjištěn (k
tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu z 31. května 2005, sp. zn. 30 Cdo 967/2004,
uveřejněný pod č. 139/2005 časopisu Soudní judikatura). Absenci takového
posouzení mu však nelze důvodně vytýkat (a ostatně dovolatelé to v dovolání ani
nečiní), jelikož v řízení nebylo ani tvrzeno (natož prokázáno), že by o takové
svolení požádali. S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že dovolatelé měli ke dni úmrtí nájemce
předmětného bytu „vlastní byt“ ve smyslu § 706 odst. 1 obč. zák., jelikož jim
již tehdy (§ 460 obč. zák.) svědčil takový právní titul bydlení
(/spolu/vlastnické právo k domu v Nuslích), který byl objektivně způsobilý v
dohledné době trvale uspokojit jejich bytovou potřebu; je nerozhodné, že neměli
možnost ujmout se užívání některého bytu ve svém domě bezprostředně po smrti
nájemce a že ze subjektivních důvodů takovýto právní důvod bydlení
nerealizovali ani poté, co již měli možnost tak učinit (tj. po uplynutí
relativně krátkých dob, na něž byly sjednány nájmy hned několika bytů v domě v
Nuslích). Již jen pro úplnost (protože otázka použití korektivu dobrých mravů nebyla
dovoláním účinně nastolena) dovolací soud podotýká, že zákonem vyžadované
předpoklady pro přechod práva nájmu bytu nelze eliminovat ani prostřednictvím §
3 odst. 1 obč. zák. (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 17. února 2011,
sp. zn. 26 Cdo 4437/2009, či z 29. října 2008, sp. zn. 26 Cdo 1105/2007
/ústavní stížnost podanou proti posléze uvedenému rozhodnutí Ústavní soud
odmítl usnesením z 23.
„proti všem výrokům“ napadeného rozsudku, tj. jakoby i proti jeho nákladovým
výrokům. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s.
ř.) – názor, že proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku dovolání ve
skutečnosti nesměřuje. Ve vztahu k uvedeným výrokům v dovolání schází nejen
relevantní vylíčení předpokladů přípustnosti; dovolatelé totiž ve vztahu k nim
neuplatnili ani žádné dovolací námitky.
Z řečeného vyplývá, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., a proto je
dovolací soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů
senátu (§ 243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že
žalované nevznikly v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady, na
jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelům právo. Náklady spojené s
vyjádřením k dovolání sepsaným advokátkou nelze za účelné považovat proto, že v
daném případě jde o spor, který tvoří relativně běžnou agendu žalované, jež je
městskou částí statutárního města a lze u ní presumovat existenci dostatečného
materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna
kvalifikovaně hájit svá práva a zájmy, aniž by musela využívat právní pomoci
advokátů (srov. nález Ústavního soudu z 23. listopadu 2010, sp. zn. III. ÚS
2984/09).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 6. 2017
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu