26 Cdo 4437/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny
Brzobohaté ve věci žalobkyně městské části Praha 3, se sídlem Praha 3,
Havlíčkovo nám. 9, proti žalovanému A. Č., zastoupenému JUDr. Zuzanou
Navrátilovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Jeseniova 1151/55, o vyklizení
bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 21 C 118/2007, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. června
2009, č. j. 11 Co 68/2009-43, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 3. 6. 2009, č. j. 11 Co
68/2009-43, potvrdil rozsudek ze dne 12. 12. 2008, č. j. 21 C 118/2007-29,
kterým Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) uložil žalovanému
povinnost vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku byt o velikosti 1+1, I.
kategorie ve 2. podlaží domu č. p. 1916 v P. 3, k. ú. Ž., ul. J. 89 (dále jen
„předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“), a rozhodl o nákladech řízení;
současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že žalobkyně má ve správě předmětný dům
ve vlastnictví hl. m. P., že původní nájemkyní bytu byla B. Č., matka
žalovaného, jež zemřela dne 17. 12. 2006, že žalovaný se o ni z důvodu její
nemoci před její smrtí pečlivě staral, a že je nájemcem družstevního bytu o
velikosti 2+1, II. kategorie v P. 3, Z. H. 11/1665, jakož i členem Bytového
družstva Ohrada, družstvo. Na tomto skutkovém podkladě dovodily, že žalovaný
nesplnil jednu z podmínek pro přechod nájmu bytu ve smyslu § 706 odst. 1
občanského zákoníku ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále
jen „obč. zák.“), a to neexistenci vlastního bytu, neboť ke dni smrti své matky
disponoval právním titulem, který zakládá právo k bydlení. S ohledem na tento
závěr se již blíže nezabývaly naplněním druhé podmínky, tj. vedením společné
domácnosti žalovaného s jeho matkou, neboť k přechodu práva nájmu bytu musí být
splněny obě uvedené podmínky současně. Žalovaný, na něhož nepřešlo právo nájmu
předmětného bytu, tak bez právního důvodu zasahuje do vlastnického práva
žalobkyně, která se právem (§ 126 odst.1 obč. zák.) domáhá jeho vyklizení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatnil dovolací důvody
podle § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Naplnění posléze uvedeného
dovolacího důvodu spatřuje v tom, že odvolací soud (soud prvního stupně) v
daném případě neaplikoval ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., „ač o možnosti jeho
použití existuje ustálená judikatura soudů vyššího stupně“ (srov. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 26 Cdo 3050/2000 a ze dne 13. 3.
2008, sp. zn. 26 Cdo 1425/2007). Domnívá se, že za situace, kdy soudy obou
stupňů vzaly za prokázáno, že se o svou matku pečlivě staral, je „uplatnění §
706 odst. 1 obč. zák. v plném rozsahu a bez dalšího posouzení okolností
případu“ a následné rozhodnutí o vyklizení ve lhůtě 15 dnů od právní moci
rozsudku, „nepřiměřenou tvrdostí zákona“, a že „takový výkon práva je v rozporu
s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.“ Přípustnost dovolání pak
výslovně spatřuje v tom, že „dovolací soud dosud nezkoumal povinnost soudů
přihlížet při posuzování přechodu nájmu k ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.“,
zejména v tom smyslu, „zda osoba, žijící se zemřelým nemá k bytu citový vztah,
jež jí neumožňuje jej opustit, resp. s ohledem na citový vztah k zemřelé blízké
osobě jej není schopna opustit v krátké době po její smrti, a zda tyto
skutečnosti mohou být důvodem pro zamítnutí žaloby na vyklizení či stanovení
delší lhůty k vyklizení či spojení povinnosti vyklidit s poskytnutím náhradního
bytu“. Zároveň se domnívá, že soudy obou stupňů jej měly jako účastníka
nezastoupeného zástupcem poučit dle § 118a o. s. ř. o nutnosti doplnit důkazy k
tvrzením o okolnostech soužití s matkou, aby soud mohl nesoulad výkonu práv
žalobce s § 3 odst. 1 obč. zák. řádně prozkoumat. Navrhl, aby rozhodnutí soudů
obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu
řízení; současně požádal o odklad vykonatelnost rozhodnutí soudů obou stupňů.
Žalobkyně se ve svém dovolacím vyjádření ztotožnila s napadeným rozhodnutím s
tím, že za situace, kdy žalovaný má svou bytovou potřebu dostatečně zajištěnu
(je nájemcem jiného bytu), není důvod pro aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák., a že
obecní byt by měl být využit pro uspokojení bytové potřeby nebydlícího občana.
Navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1.
červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.
Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 3. června 2009, Nejvyšší soud České
republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č.
7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího
soudu bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění
podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl
k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento
mimořádný opravný prostředek přípustný.
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl
potvrzen vyhovující rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo
zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu (nejde tak o přípustnost dovolání podle §
237 odst. 1 písm. a/, b/ o. s. ř.); dovolání tak může být podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li
zároveň o právní otázku zásadního významu (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Otázka, s níž dovolatel spojuje zásadní význam napadeného rozhodnutí
přípustnost dovolání založit nemůže.
Judikatura dovolacího soudu je totiž ustálena v názoru, že ani prostřednictvím
§ 3 odst. 1 obč. zák. nelze eliminovat zákonem požadované podmínky pro přechod
práva nájmu bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 30. 7. 1998, sp. zn. 3 Cdon
86/96, uveřejněný pod č. 151 v časopise Soudní judikatura 21/98, dále např.
rozsudky z 12. 4. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1261/2004, z 19. 4. 2006, sp. zn. 26 Cdo
1199/2005, a z 29. 10. 2008, sp.zn. 1105/2007 /ústavní stížnost proti posléze
uvedenému rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky z
23. 2. 2009, sp.zn. IV. ÚS 259/2009/). Rozhodnutí Nejvyššího soudu, na něž
dovolatel poukazoval, na danou věc nedopadají, neboť vycházejí z jiného
skutkového stavu (nešlo v nich o otázku přechodu nájmu bytu).
Přípustnost dovolání v dané věci nemůže založit ani otázka aplikace ustanovení
§ 3 odst. 1 obč. zák. ve vztahu k povinnosti vyklidit byt, resp. k podmínkám
jeho vyklizení (stanovení delší lhůty, bytová náhrada), neboť na jejím řešení
napadené rozhodnutí nespočívá. Ostatně svědčí-li žalovanému právní důvod
bydlení, způsobilý trvale uspokojit jeho bytovou potřebu (což bylo právě
překážkou přechodu práva nájmu bytu podle § 706 odst. 1 obč. zák.), nelze
shledat požadavek žalovaného oprávněným. Soudní praxe (srov. např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1660/99, ze dne 15. 10.
2004, sp. zn. 26 Cdo 2178/2003, a ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 26 Cdo 3318/2009)
naopak dovodila, že na základě ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. lze
vyklizovanému odepřít právo na bytovou náhradu, vyplývající jinak ze zákona
(což není daný případ); o takovou situaci může jít např. tehdy, má-li
vyklizovaný (jiný) vlastní byt.
Pokud dovolatel uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s.
ř., je třeba uvést, že přípustnost dovolání pro uplatnění tohoto dovolacího
důvodu přichází v úvahu pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či
není postiženo vadou, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního
předpisu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21
Cdo 541/2004, nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06,
usnesení Nejvyššího soudu z 10. 12. 2009. sp. zn. 23 Cdo 4562/2009, usnesení
Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). V projednávané
věci však uvedená námitka nesměřovala k výkladu procesních předpisů, a proto
jejím prostřednictvím nelze založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. Pro úplnost lze dodat, že namítaný nedostatek poučení dle §
118a o. s. ř. se měl týkat okolností, jež – jak vyplynulo z výše uvedeného –
nebyly pro právní posouzení věci relevantní.
Je tedy zřejmé, že dovolání žalovaného směřuje z pohledu uplatněných dovolacích
námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný
opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O návrhu na odklad vykonatelnosti (§ 243 o. s. ř.) napadeného rozhodnutí, jež
neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí
nerozhodoval.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 větu první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. s přihlédnutím k tomu, že
žalobkyni nevznikly (dle obsahu spisu) v dovolacím řízení prokazatelné náklady,
na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. února 2011
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu