26 Cdo 1425/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie
Vokřinkové ve věci žalobce S. B., zastoupeného advokátem, proti žalované J. Ž.,
zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3
pod sp. zn. 7 C 17/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 7. listopadu 2006, č. j. 15 Co 385/2006-102, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Praha 3 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
23. května 2006, č. j. 7 C 17/2005-88, vyhověl žalobě a uložil žalované
povinnost vyklidit a vyklizený žalobci předat do šesti měsíců od právní moci
rozsudku „byt II. kategorie, sestávající se z jednoho pokoje, kuchyně, koupelny
a sociálního zařízení, nacházející se ve 3. poschodí nemovitosti v P. 3, S.
612/89“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“);
současně rozhodl
o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 7. listopadu 2006, č. j. 15 Co 385/2006-102, citovaný rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že
nájemkyní předmětného bytu byla matka žalobce S. B., dříve B. (viz rozhodnutí o
schválení dohody o výměně bytu ze dne 3. června 1974 a zápis o dohodě o
odevzdání a převzetí bytu), která v něm bydlela od roku 1974 s žalobcem a od
roku 1977 i se svým manželem F. B., že manžel matky žalobce získal v roce 1979
garsoniéru, do níž se manželé B. v témže roce přestěhovali, že v předmětném
bytě zůstal bydlet žalobce sám, že v bytě bydlel i po uzavření svého prvního
manželství, po rozvodu tohoto manželství a také poté, co se podruhé oženil, a
to i proto, že byt jeho druhé manželky v P. 4, V K. 1541/18 (dále jen „byt v P.
4“) byl malý a žalobce s manželkou pojali úmysl vyměnit ho za byt větší, k
čemuž však nedošlo. Dále zjistily, že počátkem května 1995 vnikl do bytu po
odstranění zámků od dveří v nepřítomnosti žalobce spoluvlastník předmětného
domu R. B., který přestěhoval věci žalobce z předmětného bytu do nebytových
prostor, a že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 26. října 1998, sp.
zn. 15 T 102/98, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16.
června 1999, sp. zn. 7 To 280/99, byl R. B. uznán vinným pro trestný čin
neoprávněného vniknutí do bytu jiného podle § 238 odst. 1 a 2 trestního zákona
a odsouzen k peněžitému trestu s náhradním trestem odnětí svobody. Vzaly rovněž
za prokázáno, že ke svévolnému vystěhování žalobcových věcí z bytu došlo
přesto, že řádně platil nájemné z bytu, které nepřestal platit ani po této
události a platil je až do roku 2005, že po vystěhování těchto věcí uzavřel
spoluvlastník domu R. B. smlouvu o nájmu předmětného bytu s žalovanou, že
žalovaná, aniž byla informována o závazcích k bytu, se poté do bytu
nastěhovala, že v bytě bydlí do současné doby, že na účet označené správcovské
firmy řádně platí nájemné z bytu a že manželství žalobce skončilo opět
rozvodem, přičemž žalobce se v dohodě ze dne 17. června 2004 zavázal vyklidit
byt v P. 4 bez bytové náhrady. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně
se soudem prvního stupně především dovodil, že žalobce je v dané věci aktivně
věcně legitimován, neboť již v roce 1979 se stal uživatelem předmětného bytu a
jeho následně transformované právo nájmu bytu trvá do současné doby. Poté
rovněž dovodil, že žalovaná užívá předmětný byt na základě nájemní smlouvy,
která je neplatná především proto, že v době jejího uzavření byt nebyl právně
volný (jeho nájemcem byl žalobce). Za této situace vyhovující rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil, a to včetně delší (šestiměsíční) lhůty k vyklizení,
neboť žalovaná v předmětném bytě bydlela v dobré víře.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné
dovolací námitky podřadila pod dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a
b/ o.s.ř. Podle názoru žalované byly vyřešeny v rozporu s hmotným právem a jsou
tudíž zásadně právně významné otázky přechodu nájmu bytu na žalobce podle § 706
odst. 1 ve spojení s ustanovením § 708 občanského zákoníku (zákona č. 40/1964
Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. /a
ve znění před novelou provedenou zákonem
č. 107/2006 Sb./ - dále jen „obč. zák.“) a vyklizení z bytu bez vázanosti na
bytovou náhradu. V dovolání – s odkazem na rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu
ČSR uveřejněné pod R 39/86 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – nejprve
uvedla, že lze vyhovět žalobě na vyklizení bytu, kdy zde jinak není nárok na
náhradní byt či náhradní ubytování, jen v případě hodném zvláštního zřetele za
předpokladu „přiznání nároku na náhradní byt“. V této souvislosti pak mimo jiné
uvedla, že žalobce podal žalobu až po deseti létech od vystěhování věcí z bytu,
že za této situace v bytě žila více jak 10 let v dobré víře, že je oprávněným
nájemcem, a proto nepřiznání bytové náhrady je vůči ní nepřiměřeně tvrdé a v
rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Poté však rovněž
namítla, že žalobce není v dané věci aktivně věcně legitimován, neboť podle
jejího názoru „neprokázal … tvrzený přechod nájemního práva …“. Zde uvedla, že
žalobce si relevantní okolnosti nepamatoval, že jeho matka se měla z bytu
odstěhovat někdy v roce 1979, avšak to kromě její svědecké výpovědi nebylo
ničím doloženo, že nebyly nalezeny ani žádné doklady osvědčující přechod nájmu
bytu, že z písemného prohlášení matky žalobce ze dne 30. června 1992 vyplynulo,
že se měla z bytu odstěhovat až v roce 1992, a že odstěhovala-li se v této
době, nemohlo na žalobce právo nájmu předmětného bytu přejít proto, že
uzavřením manželství dne 9. září 1989 se stal společným nájemcem bytu v P. 4 a
měl tudíž vlastní byt. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou
stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) především
shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí
řízení
(§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky
(§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto,
že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho
prvním rozhodnutím ve věci.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., tj. podle ustanovení, o něž přípustnost
svého dovolání opřela dovolatelka, je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu
a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací
soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která
v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu
s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen
důvod podle
§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod,
kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).
Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých
vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli,
relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž
řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Vedle způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
uplatnila dovolatelka rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/
o.s.ř. a dále – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – rovněž
dovolací důvod podle
§ 241a odst. 3 o.s.ř., jehož prostřednictvím napadla správnost skutkových
zjištění rozhodných pro posouzení otázky, zda se žalobce stal uživatelem (a
následně nájemcem) bytu již v roce 1979. V tomto směru tedy nejprve zpochybnila
správnost skutkových zjištění, z nichž odvolací soud (stejně jako soud prvního
stupně) vycházel při právním posouzení věci, a až následně, a to z pohledu
skutkových zjištění, které sama nabídla, správnost právních závěrů učiněných v
tomto ohledu soudy obou stupňů. Podstatou dovolacích námitek jsou tedy také
výtky týkající se nedostatečně, resp. nesprávně zjištěného skutkového stavu,
případně vadného hodnocení provedených důkazů. Pokud je v dovolání v tomto
směru argumentováno nesprávným právním posouzením, pak pouze potud, že kdyby
odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech a vzal v úvahu
skutečnosti, které dovolatelka tvrdila, musel by návazně dospět k odlišným
právním závěrům ohledně otázky nájemního práva žalobce k předmětnému bytu a s
tím související otázky jeho aktivní věcné legitimace. Dovolatelka však
přehlédla, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej
sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které
nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak
pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/
o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a §
238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li, jako v daném
případě, přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/
o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení
přípustnosti dovolání právně relevantní. Ve vztahu k vadám podle § 241a odst. 2
písm. a/ o.s.ř. zbývá připomenout, že k jiným vadám, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tj. k vadám podle § 241a odst. 2 písm.
a/ o.s.ř.), jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a
b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen
tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě
však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle § 237 odst.
1 písm. c/ o.s.ř.) zásadně nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s
usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn.
III. ÚS 51/06, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne
9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005).
Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je již uvedeno, že odvolací soud
potvrdil vyhovující rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla dovolatelce
stanovena delší (šestiměsíční) lhůta k vyklizení s odůvodněním, že v předmětném
bytě bydlela v dobré víře. Z toho mimo jiné vyplývá, že uložená vyklizovací
povinnost dovolatelky z bytu nebyla vázána na zajištění bytové náhrady.
Dovolatelkou zpochybněné řešení uvedené právní otázky (otázky vyklizení z bytu
bez vázanosti na bytovou náhradu) by mohlo činit napadené rozhodnutí zásadně
právně významným.
V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon od názoru, že při úvaze o tom, zda
vyklizení místností užívaných bez právního důvodu a sloužících vyklizované
osobě k bydlení má být výjimečně podmíněno zajištěním bytové náhrady nebo
odloženo určením delší lhůty k vyklizení (§ 3 odst. 1 obč. zák.), nelze
pominout okolnost, že vyklizovaný, který zde dlouhodobě bydlel v přesvědčení,
že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. Přitom
se soud musí zabývat i tím, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby se
ochrana jeho vlastnického práva takto podmínila či odložila (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99,
uveřejněný pod č. 133 v sešitě č. 11 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura).
Rovněž v rozsudku ze dne 30. září 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněném pod
č. 5 v sešitě č. 1 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č.
24 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud dovodil,
že při úvaze o tom, zda vyklizení bytu má být výjimečně vázáno na zajištění
bytové náhrady
(§ 3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který v bytě
dlouhodobě bydlí v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky
tohoto titulu nezpůsobil. K uvedenému právnímu závěru se Nejvyšší soud
přihlásil také
v rozsudku ze dne 27. února 2001, sp. zn. 26 Cdo 1608/99, uveřejněném pod C 269
ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a dále v rozsudku velkého
senátu občanskoprávního kolegia ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. 31 Cdo
1096/2000, uveřejněném pod č. 59 v sešitě č. 7-8 z roku 2003 Sbírky soudních
rozhodnutí
a stanovisek. Z odůvodnění posléze zmíněného rozhodnutí mimo jiné vyplývá, že
má-li být pro rozpor s dobrými mravy (ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.) odepřen
výkon práva na bezprostřední vyklizení bytu tak, že vyklizení bude podmíněno
zajištěním bytové náhrady, musí být přesvědčivě doloženo, že skutková zjištění
dovolují závěr, že výkon práva žalobce v rozporu s dobrými mravy skutečně je.
Takový závěr musí být odůvodněn jak závažnými důvody na straně toho, kdo má byt
vyklidit (např. jeho rodinnými a sociálními poměry, délkou užívání bytu apod.),
tak na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá, (tedy doložením, že na něm
lze spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho práva takto podmínila a
odložila). Přitom ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. lze aplikovat buď tak, že se
vyklizení podmíní zajištěním bytové náhrady, anebo se realizace žalobcova práva
odloží stanovením delší lhůty k vyklizení (srov. rozsudek ze dne 12. prosince
2002, sp. zn. 26 Cdo 3050/2000). Od uvedené judikatury se dovolací soud
neodklání ani v posuzovaném případě.
Jestliže na základě skutkových zjištění (uvedených na jiném místě odůvodnění
tohoto rozhodnutí), jejichž správnost nelze v daném případě prostřednictvím
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o.s.ř. úspěšně zpochybnit (viz výklad
shora), odvolací soud dovodil, že dovolatelka – z důvodů uvedených v napadeném
rozsudku a potažmo
i v rozsudku soudu prvního stupně – užívá byt bez právního důvodu, a proto
žalobě na jeho vyklizení vyhověl, aniž vyklizení podmínil zajištěním bytové
náhrady, avšak stanovil jí delší než zákonnou (§ 160 odst. 1 o.s.ř.) –
šestiměsíční – lhůtu k vyklizení, neodchýlil se od výše uvedené judikatury;
jeho rozhodnutí je v otázce podmínek vyklizení výrazem standardní soudní praxe.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani
podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první
a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že
žalobci nevzešly v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by
jinak měl proti dovolatelce právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. března 2008
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu