26 Cdo 2978/2019-60
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové
ve věci žalobkyně BG KAROLINA, k.s., se sídlem Dešenice, Děpoltice 40, IČO:
14704293, zastoupené Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá
43/6, proti žalovaným 1/ Honebnímu společenstvu Dešenice, se sídlem Dešenice
47, IČO: 66344191, a 2/ Mysliveckému spolku Diana Dešenice, se sídlem Dešenice
1, IČO: 01801414, oběma zastoupeným JUDr. Jiřím Štanclem, advokátem se sídlem v
Klatovech, Čs. legií 172, o určení neplatnosti právního jednání, vedené u
Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 4 C 242/2018, o dovolání žalobkyně
proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. dubna 2019, č. j. 11 Co
68/2019-38, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni jako soud odvolací usnesením ze dne
8. dubna 2019, č. j. 11 Co 68/2019-38, potvrdil rozsudek ze dne 9. ledna 2019,
č. j. 4 C 242/2018-26, jímž Okresní soud v Klatovech (soud prvního stupně)
zamítl žalobu o určení neplatnosti smluv o nájmu honitby uzavřených mezi
žalovanými ve dnech 22. dubna 2012 a 21. listopadu 2013 (dále jen „předmětné
smlouvy“) a rozhodl o nákladech řízení účastníků; současně rozhodl o nákladech
odvolacího řízení účastníků.
Dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu
není z posléze uvedených důvodů přípustné podle § 237 o. s. ř. (zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č.
296/2017 Sb. – dále opět jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním nastolenou otázku
naléhavého právního zájmu na požadovaném určení vyřešil odvolací soud v souladu
s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
Soudní praxe (srov. kupř. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 28. března 2007, sp. zn. 26 Cdo 1255/2006, z 18. září 2008, sp. zn. 26 Cdo 942/2008, či z 21. září
2015, sp. zn. 26 Cdo 2193/2015) se ustálila v názoru, že existence naléhavého
právního zájmu na žádaném určení podle § 80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 293/2013 Sb. –
dále jen „o. s. ř. před novelou“ (a proto i v konkrétním případě tvrdit a
dokazovat skutečnosti, z nichž jeho existence vyplývá) je u určovací žaloby
nezbytnou podmínkou její přípustnosti. Žalobce má právní zájem na žádaném
určení, jestliže by bez tohoto určení bylo ohroženo jeho právo nebo právní
vztah, na němž je zúčastněn, nebo jestliže by se jeho postavení bez tohoto
určení stalo nejistým. Ke vzniku žalobcova právního zájmu na určení stačí
takové chování žalovaného, které nasvědčuje jeho úmyslu porušit právo žalobce
nebo způsobit mu újmu na jeho právním postavení. Určovací žaloba je tedy
prostředkem umožňujícím poskytnutí ochrany právního postavení žalobce dříve,
než toto jeho postavení bylo porušeno, takže jejím cílem je zásadně poskytnutí
preventivní ochrany. Naopak podmínka naléhavého právního zájmu nebude splněna,
jestliže požadované určení neodstraní stav ohrožení práva nebo nezjedná
efektivně jistotu v dotčeném právním vztahu. Jestliže soud dospěje k závěru o
nedostatku naléhavého právního zájmu na určení, zamítne žalobu, aniž by se
současně zabýval meritem věci. Nedostatek doložení naléhavého právního zájmu je
tedy samostatným a prvořadým důvodem, pro který nemůže určovací žaloba obstát a
který sám o sobě bez dalšího vede k jejímu zamítnutí. Tyto teze mají oporu
např. již v rozsudku bývalého Nejvyššího soudu ČSR z 24. února 1971, sp. zn. 2
Cz 8/71, uveřejněném pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
dále v rozsudku Vrchního soudu v Praze z 30. listopadu 1993, sp. zn. 7 Cdo
63/92, uveřejněném pod č. 11/1994 Bulletinu Vrchního soudu v Praze, či v
rozsudcích Nejvyššího soudu České republiky z 27. února 1997, sp. zn. 3 Cdon
1097/96, a z 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněných pod č. 20 a
21/1997 časopisu Soudní judikatura. Lze však dále poukázat rovněž na rozsudek
Nejvyššího soudu z 2. dubna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný pod č. 68/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či na nález Ústavního soudu
České republiky z 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, uveřejněný pod č. 35/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky. Uvedené
závěry však neplatí bezvýhradně. Prokáže-li totiž žalobce, že má naléhavý
právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní vztah, nelze mu
určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou – při možnosti žaloby na plnění – lze
určovací žalobu pokládat jen tam, kde neslouží potřebám praktického života,
tudíž tam, kde spor mezi účastníky řízení neodstraňuje a naopak vede k dalšímu
(zbytečnému) množení sporů mezi nimi.
Jestliže se určením, že tu právní vztah
nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků
sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i
přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti podle § 80 písm. b/ o. s. ř. před novelou (srov. např. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu z 27. března
1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, a dále rozsudek Nejvyššího soudu z 28. listopadu
2001, sp. zn. 20 Cdo 450/2000, uveřejněný pod č. 51/2002 časopisu Soudní
judikatura).
Jestliže právní otázka (platnost smlouvy), o níž má být rozhodnuto určovacím
výrokem, má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního
vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li
žalovat přímo na určení existence práva nebo právního vztahu (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu z 20. března 1996, sp. zn. II Odon 50/96, uveřejněný v
časopisu Soudní rozhledy č. 5/1996). Jinými slovy řečeno, lze-li žalovat o
určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení
neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 2. dubna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný
pod č. 68/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K uvedeným právním
názorům se Nejvyšší soud přihlásil také v rozsudku z 27. ledna 2005, sp. zn. 29
Odo 539/2003, uveřejněném pod č. 29/2005 časopisu Soudní judikatura, v němž
dále dovodil, že je-li posouzení platnosti právního úkonu otázkou předběžnou ve
vztahu k řešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu, který měl být
tímto právním úkonem založen, změněn nebo ukončen, pak na takovém určení není
dán naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ o. s. ř. před
novelou. V projednávané věci se dovolatelka domáhala určení neplatnosti předmětných
smluv s odůvodněním, že na požadovaném určení má naléhavý právní zájem, neboť
proti žalovanému 2/ vede již řadu řízení, v nichž jde o náhradu škody způsobené
zvěří na jí obhospodařovaných pozemcích a v nichž vznikla pochybnost o jeho
pasivní legitimaci, a dále je pro ni obecně důležité, aby věděla, který subjekt
je oprávněn právo myslivosti na těchto pozemcích vykonávat. Už na tomto místě
lze konstatovat, že závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném
určení je v souladu se shora uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Právní otázka, o niž v řízení jde, má totiž povahu otázky předběžné k otázce
(ne)existence práva nájmu honitby. Vyslovení (ne)platnosti předmětných smluv
tudíž samo o sobě nenastolí jistotu ohledně subjektu, jemuž výkon práva
myslivosti náleží. Stav ohrožení dovolatelčina práva, resp. nejistota v jejím
právním postavení, se tedy v takovém případě neodstraní jen tím, že bude
vyřešena předběžná otázka (platnost smluv), ale až určením, zda tu právní vztah
nebo právo je či není (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 29. dubna 2003,
sp. zn. 21 Cdo 58/2003, uveřejněný pod č. 2/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). S dovolatelkou se nelze ztotožnit ani v tom, že podáním žaloby na
určení samotného práva či žaloby na plnění by nepřípustně zasáhla do činnosti
orgánu státní správy myslivosti, a tudíž se mohla ochrany svých práv domáhat
pouze žalobou na určení neplatnosti předmětných smluv. Nelze totiž ztratit ze
zřetele, že z ustanovení § 33 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění
pozdějších předpisů, vyplývá toliko povinnost držitele honitby (žalovaného 1/)
smlouvu o jejím nájmu orgánu státní správy myslivosti předložit. Do
soukromoprávních vztahů však tento orgán nikterak nezasahuje (k tomu srov. PETR, Bohuslav.
§ 33 Smlouva o nájmu honitby. In: PETR, Bohuslav aj. Zákon o
myslivosti: Komentář [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2019-9-23]. ASPI_ID
KO449_2001CZ. Dostupné v Systému ASPI. ISSN: 2336-517X.); nemůže tudíž ani
rozhodovat o tom, komu právo nájmu honitby náleží či nikoliv. Dovolatelce tedy
nic nebránilo v tom, aby proti oběma žalovaným podala žalobu na určení, že
žalovaný 2/ není nájemcem honitby, přičemž v tomto řízení by se jako předběžná
řešila otázka (ne)platnosti předmětných smluv. Uvádí-li, že v případě vyslovení
neplatnosti předmětných smluv bude mít právní důvod domáhat se zdržení výkonu
práva myslivosti na jí obhospodařovaných pozemcích ze strany žalovaného 2/ (viz
č. l. 22 verte spisu), pak tím popírá samotnou podstatu určovací žaloby, jejímž
účelem je poskytnutí preventivní ochrany, vytvoření pevného právního základu
pro právní vztahy účastníků a zamezení jejich budoucím sporům. Nadto tímto
tvrzením ve skutečnosti možnost podání žaloby na plnění připouští, přestože v
dovolání ji naopak vylučuje. Pro úplnost zbývá dodat, že již v rozsudku z 21.
května 2014, sp. zn. 33 Cdo 1582/2013, Nejvyšší soud dovodil, že pomocí
určovací žaloby nelze řešit otázky, které mají význam jen pro jiné – dosud
nezahájené nebo již probíhající – řízení (v němž je lze řešit jako předběžné
otázky). Existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení tak nelze
odůvodnit ani tím, že vyslovení (ne)platnosti předmětných smluv vytvoří pevný
právní základ (posouzení pasivní legitimace žalovaného 2/) pro již probíhající
(resp. také budoucí) řízení o náhradu škod způsobených zvěří na dovolatelkou
obhospodařovaných pozemcích.
Vycházeje z předestřených závěrů dovolací soud neshledal dovolání proti
rozhodnutí odvolacího soudu přípustným podle § 237 o. s. ř., a proto je podle §
243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2
o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího
řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 11. 2019
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu