26 Cdo 1255/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Ing.
Jana Huška ve věci žalobkyně V. K., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) M.
V., zastoupené advokátem, a 2) BPT P., a. s., o určení nájemce bytu, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 12 C 98/2003, o dovolání žalobkyně
proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 1. dubna 2005, č. j. 12 C
98/2003-97, a Městského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2005, č. j. 29 Co
280/2005-122, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 1. dubna
2005, č. j. 12 C 98/2003-97, se zastavuje.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2005, č. j. 29 Co
280/2005-122, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu
řízení.
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
10. února 2004, č. j. 12 C 98/2003-35, ve spojení s usnesením ze dne 5. dubna
2004, č. j. 12 C 98/2003-48, vyhověl žalobě a určil, že žalobkyně je nájemkyní
„bytu č. 51, v IX. podlaží čp. 527, sestávajícího z 3 pokojů, kuchyně a
příslušenství, v Křivoklátské ulici v P., který je ve vlastnictví žalovaného č.
2“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“);
současně rozhodl o nákladech řízení účastnic.
K odvolání první žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze
dne 21. září 2004, č. j. 29 Co 322/2004-69, citovaný rozsudek soudu prvního
stupně (ve znění opravného usnesení) zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 1. dubna 2005, č.
j. 12 C 98/2003-97, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení
účastnic (výroky II. a III.).
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 1. listopadu 2005, č. j. 29
Co 280/2005-122, potvrdil citovaný (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního
stupně ve výrocích I. a III., změnil ho ve výroku II. jen tak, že výše nákladů
řízení činí 20.350,- Kč, a jinak ho v tomto výroku potvrdil; zároveň rozhodl o
nákladech odvolacího řízení účastnic.
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů především za prokázáno, že
rozhodnutím o přidělení podnikového bytu ze dne 25. června 1981 byl předmětný
byt přidělen manželu první žalované J. V., že ve dnech 30. června 1981 a 1. července 1981 byl sepsán protokol o převzetí bytu a dohoda o užívání bytu, že
manželství první žalované s J. V. bylo pravomocně rozvedeno rozsudkem Obvodního
soudu pro Prahu 9 ze dne 3. června 1994, č. j. 8 C 91/93-48, že v té době
nezletilá žalobkyně (dcera J. V. a první žalované) byla svěřena do výchovy
otce, že v roce 1999 se J. V. z předmětného bytu odstěhoval s tím, že ho již
dále užívat nebude, že tuto skutečnost oznámil písemně dne 8. července 1999
pronajímateli bytu a že dne 26. července 2000 byla mezi D. A., a. s., se sídlem
v P., Beranových 140 jako pronajímatelem a první žalovanou jako nájemkyní
uzavřena smlouva o nájmu předmětného bytu (dále jen „nájemní smlouva ze dne 26. července 2000“). Dále zjistily, že na počátku roku 2001 odešla první žalovaná
za účelem péče o nemocnou matku na M., že je zde spoluvlastnicí domu čp. 70 a
pozemku v obci K., okres S., se spoluvlastnickým podílem v rozsahu ½, že z
předmětného bytu si odstěhovala rovněž své věci, že do bytu pak dojížděla pouze
za účelem vyřízení svých osobních věcí, že v té době ani neplatila nájemné z
bytu, že dlužné nájemné v částce 31.821,50 Kč uhradila dne 9. ledna 2003
žalobkyně, že matka první žalované v březnu 2004 zemřela a že poté projevila
první žalovaná zájem se do bytu vrátit. Vzaly rovněž za prokázáno, že má dojít
k privatizaci předmětného bytu a že vzhledem k probíhajícímu sporu pronajímatel
neví, které z účastnic má učinit nabídku k odkoupení bytu. Na tomto skutkovém
základě soud prvního stupně především dovodil, že s ohledem na rozdílné postoje
žalobkyně a první žalované a také vzhledem k zájmu pronajímatele předmětný byt
privatizovat je dán na straně žalobkyně naléhavý právní zájem na požadovaném
určení podle § 80 písm. c/ o.s.ř. Dále rovněž dovodil, že na základě nájemní
smlouvy ze dne 27. července 2000 je první žalovaná nájemkyní předmětného bytu. Poté dovodil, že na trvalé opuštění společné domácnosti nájemcem (§ 708 zákona
č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění /a ve znění do 30. března 2006/ - dále jen „obč. zák.“) je zapotřebí usuzovat ze všech okolností
daného případu, tedy nejen z toho, že první žalovaná v roce 2001 z předmětného
bytu odešla, a pokračoval, že měla-li první žalovaná k odchodu z bytu vážný
důvod v podobě péče o nemocnou matku na M. a projevila-li po smrti matky zájem
byt i nadále užívat, nelze v tomto případě usoudit na trvalé opuštění společné
domácnosti; proto žalobu zamítl. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací
soud dovodil, že žalobkyně nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem. V
této souvislosti uvedl, že otázka, zda první žalovaná trvale opustila společnou
domácnost ve smyslu § 708 obč. zák., je otázkou předběžnou, kterou by musel
soud řešit i v řízení o žalobě na plnění. Z toho pak dovodil, že lze-li žalovat
přímo na plnění, nemůže být dán naléhavý právní zájem na žádaném určení.
Jinak
se ovšem ztotožnil s právními závěry, které soud prvního stupně přijal při
posouzení věci podle § 708 obč. zák., když na podkladě nesprávného závěru o
existenci naléhavého právního zájmu se zabýval rovněž otázkou, zda první
žalovaná trvale opustila společnou domácnost s důsledky předpokládanými v
ustanovení § 708 obč. zák.
Proti rozsudkům soudů obou stupňů podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání
především zpochybnila právní závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu na
určení. Zde s odkazem na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20.
června 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, především uvedla, že žalobce má právní
zájem na požadovaném určení, jestliže by bez tohoto určení bylo ohroženo jeho
právo nebo právní vztah, na němž je zúčastněn, nebo jestliže by se jeho
postavení stalo nejistým. Současně zdůraznila, že vytváří-li se určovací
žalobou pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu, musí být
určovací žaloba přípustná. Má za to, že právě o takový případ jde v tomto
řízení, a proto zvolila žalobu na určení, že je nájemkyní předmětného bytu,
neboť jinou možnost ani neměla, hodlá-li druhá žalovaná uzavřít smlouvu o
prodeji bytu s tím, kdo bude v tomto řízení určen jeho nájemcem. Popírala-li
druhá žalovaná její nájemní právo k bytu, je přesvědčena, že žaloba o určení,
že je nájemkyní bytu, je jediným vhodným prostředkem k dosažení účelu, který v
tomto soudním řízení sleduje. Nesouhlasila ani s právním závěrem, který
odvolací soud shodně se soudem prvního stupně přijal při posouzení věci podle §
708 obč. zák. Z důvodů podrobně rozvedených v dovolání má za to, že v daném
případě první žalovaná trvale opustila společnou domácnost s důsledky uvedenými
v ustanovení § 708 obč. zák. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů
obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí
odvolacího soudu (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9
ze dne 1. dubna 2005, č. j. 12 C 98/2003-97, který byl rovněž dovoláním
napaden, však za rozhodnutí odvolacího soudu pokládat nelze. Jde o rozhodnutí
soudu prvního stupně; ostatně dovolatelka to v dovolání ani nezpochybnila.
Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání
(dovolatelka uvedený opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně
rovněž podala). Za této situace občanský soudní řád ani neupravil funkční
příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního
stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem
podmínky řízení (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1997,
sp. zn. 2 Cdon 30/97, uveřejněné pod č. 112 v sešitě č. 14 z roku 1997 časopisu
Soudní judikatura, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června
1999, sp. zn. 2 Cdon 1647/97). Nejvyšší soud České republiky proto řízení o
dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 1. dubna 2005, č. j.
12 C 98/2003-97, zastavil (§ 104 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 243c odst.
1 o.s.ř.).
Poté Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) především
shledal, že dovolání (proti rozsudku odvolacího soudu) bylo podáno včas,
subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za
splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Následně se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného
opravného prostředku (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného
dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Zákon zde má na
mysli situaci, kdy nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního stupně bylo
vyloučeno, omezeno nebo usměrněno tím, že byl povinen vycházet ze závazného
právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor odvolacího
soudu byl jedině a výhradně určující pro jeho rozhodnutí ve věci. Právní názor
odvolacího soudu tedy musí mít na rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud
prvního stupně nemůže uplatnit své názory při rozhodování věci samé. Tam, kde
není takový vliv na odlišné pozdější rozhodnutí soudu prvního stupně, tedy tam,
kde není mezi závazným právním názorem obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí
odvolacího soudu a pozdějším odlišným rozhodnutím soudu prvního stupně vztah
příčinné souvislosti, nelze dovozovat ani přípustnost dovolání podle § 237
odst. 1 písm. b/ o.s.ř.
V posuzovaném případě odvolací soud zrušil v pořadí první (vyhovující) rozsudek
soudu prvního stupně se zdůvodněním, že spočívá na nesprávném právním posouzení
věci, jestliže se soud prvního stupně nezabýval existencí naléhavého právního
zájmu na požadovaném určení (ve smyslu § 80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, v tehdy platném znění – dále jen „o.s.ř.“); současně soudu
prvního stupně vytkl nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Soudu prvního
stupně pak uložil, aby se v dalším řízení především vypořádal s otázkou
naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení a aby své další
rozhodnutí koncipoval v souladu s ustanovením § 157 odst. 2 o.s.ř. Za této
situace nelze hovořit o tom, že právní názor odvolacího soudu byl určující pro
pozdější (zamítavé) rozhodnutí soudu prvního stupně; je proto vyloučeno
uvažovat o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tedy ustanovení, o něž přípustnost svého
dovolání opřela dovolatelka) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-
li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena
nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo
řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat,
že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Není jím naopak
důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění a který lze použít
pouze v případě, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/
o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 241a odst. 3
o.s.ř.).
V projednávané věci – vzhledem k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) –
uplatnila dovolatelka vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle § 241a odst.
2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (jímž
brojila proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z
nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění pro posouzení, zda první
žalovaná trvale opustila společnou domácnost s důsledky vyplývajícími z
ustanovení § 708 obč. zák.). Dovolatelka však opomenula, že skutkový základ
sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li
dovolání již jinak – podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při
obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2
o.s.ř.) – přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve
zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující
proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně
relevantní.
Napadený rozsudek odvolacího soudu je založen především na právním závěru, že v
daném případě nemá dovolatelka naléhavý právní zájem na žádaném určení (§ 80
písm. c/ o.s.ř.). Dovolatelka správnost uvedeného právního závěru v dovolání
zpochybnila. Dovolací soud dospěl k závěru, že pro řešení této otázky lze
napadenému potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu přisoudit zásadní právní
význam. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně
významné, stává se tím dovolání přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229
odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence
uvedených vad namítána nebyla a ani z obsahu spisu tyto vady nevyplynuly.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze
odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Ustálená soudní praxe dovodila, že existence naléhavého právního zájmu na
žádaném určení podle § 80 písm. c/ o.s.ř. (a proto i v konkrétním případě
tvrdit a dokazovat skutečnosti, z nichž jeho existence vyplývá) je u určovací
žaloby nezbytnou podmínkou její přípustnosti. Žalobce má naléhavý právní zájem
na žádaném určení, jestliže by bez tohoto určení bylo ohroženo jeho právo nebo
právní vztah, na němž je zúčastněn, nebo jestliže by se jeho postavení bez
tohoto určení stalo nejistým. Ke vzniku žalobcova právního zájmu na určení
stačí takové chování žalovaného, které nasvědčuje jeho úmyslu porušit právo
žalobce nebo způsobit mu újmu na jeho právním postavení. Určovací žaloba je
tedy prostředkem umožňujícím poskytnutí ochrany právního postavení žalobce
dříve, než toto jeho postavení bylo porušeno, takže jejím cílem je zásadně
poskytnutí preventivní ochrany. Naopak podmínka naléhavého právního zájmu
nebude splněna, jestliže požadované určení neodstraní stav ohrožení práva nebo
nezjedná efektivně jistotu v dotčeném právním vztahu.
Jestliže soud dospěje k závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu na
určení, zamítne žalobu, aniž by se současně zabýval meritem věci. Nedostatek
doložení naléhavého právního zájmu je tedy samostatným a prvořadým důvodem, pro
který nemůže určovací žaloba obstát a který sám o sobě bez dalšího vede k
jejímu zamítnutí.
Uvedené teze mají oporu např. již v rozsudku bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze
dne 24. února 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněném pod č. 17 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972, od něhož soudní praxe odklon
nezaznamenala, dále v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. listopadu
1993, sp. zn. 7 Cdo 63/92, uveřejněném pod č. 11 v sešitu č. 3 z roku 1994
Bulletinu Vrchního soudu v Praze, či v rozsudcích Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 27. února 1997, sp. zn. 3 Cdon 1097/96, a ze dne 27. března
1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněných pod č. 20 a 21 v sešitu č. 3 z roku
1997 časopisu Soudní judikatura. Lze však dále poukázat rovněž na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 2. dubna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný pod
č. 68 v sešitě č. 10 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či na
nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS
17/95, uveřejněný pod č. 35 ve svazku 3, ročník 1995 – I. díl Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu České republiky (nález, na něhož v dovolání odkázala
dovolatelka).
Soudní praxe je jednotná rovněž v názoru, že má-li právní otázka, o níž má být
rozhodnuto určovacím výrokem, povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci
práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení této
předběžné otázky, lze-li žalovat přímo na určení existence práva nebo právního
vztahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. března 1996, sp. zn. II Odon
50/96, uveřejněný v časopisu Soudní rozhledy č. 5/1996 na straně 113, a dále
již výše citované R 68/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V soudní praxi však nebyl zaznamenán odklon ani od názoru, že uvedené závěry
neplatí bezvýhradně a že prokáže-li žalobce, že má naléhavý právní zájem na
tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní vztah, nelze mu určovací žalobu
odepřít. Za nedovolenou – při možnosti žaloby na plnění – lze určovací žalobu
pokládat jen tam, kde neslouží potřebám praktického života, tudíž tam, kde spor
mezi účastníky řízení neodstraňuje a naopak vede k dalšímu (zbytečnému) množení
sporů mezi nimi. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není,
vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se
tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také
žaloba na splnění povinnosti podle § 80 písm. b/ o.s.ř. (srov. např. již
zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon
1338/96, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 20
Cdo 450/2000, uveřejněný pod č. 51 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní
judikatura).
Dovolací soud zastává názor, že o případ uvedený v předchozím odstavci jde i v
projednávané věci. Dovolatelce totiž nelze upřít naléhavý právní zájem na
požadovaném určení, má-li dojít k privatizaci předmětného bytu a hodlá-li druhá
žalovaná uzavřít smlouvu o prodeji bytu s tím, kdo bude v tomto řízení určen
jeho nájemcem. V této souvislosti nelze navíc ani přehlédnout, že uvedená
okolnost (určení nájemce bytu) by nevyplývala z výroku, jímž by soud případně
vyhověl žalobě na plnění (na vyklizení předmětného bytu). Za této situace má
dovolací soud za to, že naléhavý právní zájem na požadovaném určení je v tomto
případě dán.
Kromě toho odvolací soud nepostupoval správně, jestliže se přes přijatý závěr o
nedostatku naléhavého právního zájmu na určení dále zabýval otázkou, zda lze v
daném případě usoudit ve smyslu § 708 obč. zák. na trvalé opuštění společné
domácnosti ze strany první žalované. Přehlédl totiž, že soudní praxe se
ustálila v závěru, že nedostatek naléhavého právního zájmu na určení je
prvořadým a samostatným důvodem, pro který nemůže určovací žaloba obstát a
který sám o sobě bez dalšího vede k jejímu zamítnutí.
Lze uzavřít, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. byl
uplatněn opodstatněně.
Za této situace Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř.
napadené rozhodnutí zrušil, aniž se – z důvodu předčasnosti (viz níže uvedený
výklad) – zabýval otázkou, zda první žalovaná trvale opustila společnou
domácnost s důsledky normovanými v ustanovení § 708 obč. zák. Podle § 243b
odst. 3 věty první o.s.ř. pak věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí
o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d
odst. 1 o.s.ř.).
V dalším řízení se bude odvolací soud zabývat především otázkami, zda podle
dříve platných předpisů vzniklo J. V. ve vztahu k předmětnému bytu právo
osobního užívání bytu sloužícího k trvalému ubytování pracovníků organizace a
zda se toto právo (v případě, že mu vzniklo) změnilo na nájem služebního bytu,
resp. na nájem (§ 871 odst. 4 obč. zák.). Dospěje-li k závěru, že došlo k
přeměně tohoto práva na nájem, bude se dále zabývat otázkou, zda – vzhledem ke
zjištěnému skutkovému stavu – může být žalobkyně (žijící se svým otcem
/nájemcem bytu/ do doby jeho odstěhování se z předmětného bytu v roce 1999)
nájemkyní předmětného bytu (§ 706 odst. 1 obč. zák. ve spojení s ustanovením §
708 a § 709 obč. zák.). Současně v tomto případě neopomene posoudit ani otázku
platnosti nájemní smlouvy ze dne 26. července 2000 a přitom nepřehlédne, že v
soudní praxi nebyl dosud zaznamenán odklon od názoru, že předpokladem platného
uzavření nájemní smlouvy k bytu je okolnost, že jde o byt právně volný, tj. že
k tomuto bytu nesvědčí právo nájmu jiné osobě; smlouva o nájmu bytu, jehož
nájemcem je již jiná osoba, je absolutně neplatná (srov. např. rozsudky
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. května 1997, sp. zn. 3 Cdon 120/96,
uveřejněný na straně IV v příloze sešitu č. 10 z roku 1998 časopisu Soudní
judikatura, ze dne 14. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 467/2000, uveřejněný pod C
303 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, ze dne 28. listopadu 2006,
sp. zn. 26 Cdo 1551/2006, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května
2001, sp. zn. 26 Cdo 2396/2000, uveřejněné pod C 535 ve svazku 6 Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu, a ze dne 8. ledna 2004, sp. zn. 26 Cdo 1081/2003).
Dospěje-li k závěru, že právo osobního užívání předmětného bytu se ve smyslu §
871 odst. 4 obč. zák. transformovalo na právo nájmu služebního bytu, posoudí –
s důsledky týkajícími se platnosti nájemní smlouvy ze dne 26. července 2000 –
otázku, zda a jakým způsobem (§ 710 obč. zák.) zanikl nájemní poměr otce
žalobkyně k předmětnému bytu. Teprve poté se bude – podle závěrů, které v tomto
ohledu přijme – zabývat případně otázkou trvalého opuštění společné domácnosti
ze strany první žalované jako nájemkyně bytu podle (platné) nájemní smlouvy ze
dne 26. července 2000.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. března 2007
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senátu