33 Cdo 1582/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové věci
žalobce P. H., zastoupeného Mgr. Markem Ječmenem, advokátem se sídlem v Praze
1, Růžová 1, proti žalované BREDLEY AND SMITH, s.r.o. (dříve Prolux Consulting
Int. s.r.o.) se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 819, identifikační číslo
26731908, zastoupené JUDr. Zuzanou Kudrnovou, advokátkou se sídlem v
Žitenicích, Litoměřická 24, o určení neplatnosti smlouvy, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 45/2010, o dovolání žalované proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 9. října 2012, č. j. 12 Co 310/2012-116, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. října 2012, č. j. 12 Co
310/2012-116, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. ledna 2012, č.
j. 25 C 45/2010-50, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k
dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 18. ledna 2012, č. j. 25 C 45/2010-50, Obvodní soud pro Prahu
1 určil, že smlouva o podpoře prodeje nemovitosti uzavřená mezi žalobcem a
žalovanou dne 8. 3. 2010 je se zřetelem k ustanovení § 52, § 55 odst. 2, § 56
odst. 1 a § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do
31. 12. 2013 (viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb.), neplatná. Naléhavý právní
zájem na požadovaném určení soud prvního stupně shledal v tom, že platnost
smlouvy je podmínkou existence práva žalované na smluvenou odměnu, kterou již
vyúčtovala a na jejíž úhradě trvá, aniž by ji vymáhala v soudním (rozhodčím)
řízení. Konstatoval, že žalobce, který je přesvědčen, že žádné povinnosti vůči
žalované nemá, „nemůže požadovat u soudu na žalované nějaké negativní určení
(neexistence povinnosti zaplatit smluvní odměnu) či nějaké plnění (na žádné
nemá nárok)“; jím požadované určení je tedy objektivně způsobilé předejít
případným dalším sporům mezi účastníky o úhradu jakéhokoliv smluvního plnění.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. října 2012, č. j. 12 Co
310/2012-116, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; současně rozhodl o
nákladech odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu má žalobce na požadovaném
určení naléhavý právní zájem a jeho žaloba má preventivní charakter, neboť v
situaci, kdy žalovaná nedeklarovala, že odměnu podle uzavřené smlouvy nebude
požadovat, respektive žalobce vyzvala k jejímu zaplacení, aniž by podala žalobu
na plnění, je soudní rozhodnutí způsobilé předejít případným dalším sporům
účastníků. Závěr o existenci naléhavého právního zájmu [§ 80 písm. c) zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, dále
jen „o. s. ř.“] není podle odvolacího soudu v rozporu s dosavadní rozhodovací
praxí Nejvyššího soudu, zejména s rozsudkem ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3
Cdon 1338/96. Naopak se neprosadí závěry rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 7. listopadu 2011, č. j. 18 Co 483/2011-63, neboť byly vztaženy k situaci,
kdy o nároku žalované bylo již rozhodnuto v rozhodčím řízení. Jestliže v další
věci Městský soud v Praze pod sp. zn. 14 Co 294/2009 zamítl žalobu pro
nedostatek naléhavého právního zájmu a to s odkazem na usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 25 Cdo 1117/2001, pak v souzené věci
odvolací soud setrvává na závěru, že naléhavý právní zájem je dán preventivní
povahou podané žaloby.
V dovolání, jehož přípustnost žalovaná (dále též „dovolatelka“) spojuje se
zněním § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., odvolacímu soudu vytýká nesprávné
posouzení právní otázky existence naléhavého právního zájmu žalobce na
požadovaném určení. Má zato, že tuto otázku posoudil v rozporu s dosavadní
judikaturou Nejvyššího soudu. Na podporu svého názoru odkázala na jeho usnesení
ze dne 2. února 2006, sp. zn. 26 Cdo 1582/2005, ze dne 2. září 2005, sp. zn. 26
Cdo 2622/2004, ze dne 31. srpna 2006, sp. zn. 26 Cdo 1039/2006, jakož i na
rozsudky Městského soudu v Praze vydané pod sp. zn. 72 Co 279/2012, sp. zn. 15
Co 442/2012 a sp. zn. 39 Co 367/2012. Navrhla, aby dovolací soud zrušil
rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu
ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II. bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a
čl. II. bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.) - dále opět jen „o. s. ř.“.
Pro rozhodnutí dané věci bylo významné (určující) posouzení existence
naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti smlouvy o podpoře prodeje
nemovitosti uzavřené dne 8. 3. 2010. Protože tuto otázku odvolací soud (a
potažmo i soud prvního stupně) vyřešil v rozporu s dosavadní rozhodovací praxí,
představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam a dovolání je tak přípustné podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci
je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy,
jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně
určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. lze žalobou (návrhem na zahájení
řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo
je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž
účastníci uzavřeli dne 8. 3. 2010 smlouvu o podpoře prodeje nemovitosti
(pozemku parc. č. 627/2 v obci a katastrálním území Č. B.). Žalovaná se
zavázala „k podpoře prodeje“ pozemku a žalobce se zavázal zaplatit jí odměnu
(ve výši 6% ze skutečné prodejní ceny, nejméně 19.500,- Kč bez daně z přidané
hodnoty). Splnění podmínky naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti
smlouvy dovozoval žalobce z obavy, že žalovaná po něm bude požadovat finanční
plnění podle smlouvy, přičemž odmítne-li plnit, uplatní žalovaná sjednanou
rozhodčí doložku a právo na zaplacení odměny bude požadovat v rozhodčím řízení;
dosud však žalobu nepodala. Cítí se tak v nejistotě, jelikož musí udržovat
dostatek volných finančních prostředků pro případ prohry v budoucím sporu.
Naléhavý právní zájem o určení právního vztahu nebo práva je dán zejména tam,
kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto
určení stalo jeho právní postavení nejistým; žaloba domáhající se určení nemůže
být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat o splnění povinnosti (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ČSR z 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/1971, uveřejněný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 17/1972).
Soudní praxe (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon
1338/96, z 20. března 2002, sp. zn. 20 Cdo 54/2001, uveřejněný ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6/2003, nález Ústavního soudu z 20.
června 1995 sp. zn. III. ÚS 17/95) je ustálena v názoru, že žaloba na určení je
preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat
stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě
nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než
jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a
jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec, který
je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby
korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním
případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní
zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na
určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce
domáhá [v souzené věci se žalobce nedomáhal určení neexistence závazkového
právního vztahu (práva), ale určení neplatnosti smlouvy]. Určovací žaloby
slouží potřebám praktického života a nemohou vést ke zbytečnému rozmnožování
sporů. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení je proto současně dán jen
tehdy, jestliže je (objektivně vzato) způsobilé odstranit stav právní nejistoty
žalobce nebo ohrožení jeho práva. Pomocí určovací žaloby nelze řešit otázky,
které mají význam jen pro jiné – dosud nezahájené nebo již probíhající – řízení
(v němž je lze řešit jako předběžné otázky) nebo které mají být podle zákona
řešeny v jiném řízení.
Otázkou žalob o určení neplatnosti právních úkonů ve vztahu k řešení otázky
existence práva nebo právního vztahu se Nejvyšší soud opakovaně zabýval v mnoha
svých rozhodnutích a jeho rozhodovací praxe je v tomto ohledu jednotná. Žaloba
o určení není zpravidla opodstatněna tehdy, má-li požadované určení jen povahu
předběžné otázky ve vztahu k posouzení, zda tu je či není právní vztah nebo
právo, a to zejména tehdy, jestliže taková předběžná otázka neřeší nebo nemůže
(objektivně vzato) řešit celý obsah nebo dosah sporného právního vztahu nebo
práva. Jestliže právní otázka platnosti či neplatnosti smlouvy má povahu
předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu (zde práva na
plnění sjednané smlouvou), není dán zpravidla naléhavý právní zájem na určení
této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo o určení existence práva nebo
právního vztahu. Stav ohrožení práva žalobce nebo nejistota v jeho právním
postavení se totiž v takovém případě neodstraní jen tím, že bude vyřešena
předběžná otázka, z níž bez dalšího právní vztah (právo) významný pro právní
poměr účastníků ještě nevyplývá, ale až určením, zda tu právní vztah nebo právo
je či není (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 29. dubna 2003, sp. zn. 21 Cdo
58/2003, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2/2004).
V rozsudku z 2. dubna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněném ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 68/2001, Nejvyšší soud uzavřel, že „lze-
li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem
na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká“.
V rozsudku z 27. ledna 2003, sp. zn. 29 Odo 539/2003, se pak zabýval otázkou
naléhavého právního zájmu v případě žaloby na určení neplatnosti výpovědi z
nájmu a dospěl k závěru, že dán není, neboť otázka platnosti výpovědi je jen
posouzením předběžné otázky předcházejícím úsudku, zda nájemní vztah nadále
trvá nebo trval. Je-li tedy posouzení platnosti právního úkonu otázkou
předběžnou ve vztahu k řešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu,
který měl být tímto právním úkonem založen, změněn nebo ukončen, pak na takovém
určení není dán naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. (obdobně
srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu z 29. srpna 2007, sp. zn. 33 Cdo 1321/2007,
z 30. března 2010, sp. zn. 23 Cdo 128/2008, z 25. května 2011, sp. zn. 23 Cdo
4535/2009, z 22. září 2009, sp. zn. 23 Cdo 3489/2009, z 11. ledna 2012, sp. zn.
32 Cdo 2411/2010, a z 28. srpna 2012 sp. zn. 32 Cdo 3962/2010).
V projednávané věci žalobce žalobu o splnění povinnosti k dispozici nemá, neboť
netvrdí, že je v závazkovém vztahu založeném smlouvou z 8. 3. 2010 věřitelem s
právem na plnění. Jeho postavení v právním vztahu, jehož má být účasten, nebylo
ohroženo a nestalo se nejistým jen tím, že má obavu, že žalovaná po něm bude
požadovat odměnu podle smlouvy, přičemž odmítne-li žalobce plnit, může žalovaná
dohodnuté plnění požadovat v rozhodčím řízení. Otázka platnosti smlouvy –
stejně jako otázka existence závazkového právního vztahu smlouvou založeného –
je otázkou předběžnou v rámci věcného posuzování povinnosti žalobce plnit,
resp. práva žalované na plnění. Protože pravomocný rozsudek o kladné či záporné
určovací žalobě – ať již o platnosti (neplatnosti) právního úkonu, nebo o
existenci (neexistenci) závazkového právního vztahu (pohledávky) – netvoří ve
vztahu mezi týmiž účastníky překážku věci pravomocně rozsouzené k žalobě na
plnění založené na tomtéž právu (§ 159a odst. 5 o. s. ř.), nelze ani dospět k
závěru, že rozhodnutí o požadovaném určení je způsobilé vytvořit pevný základ
pro právní vztahy účastníků sporu.
Nejvyšší soud tedy uzavírá, že žaloba o určení neplatnosti smlouvy preventivní
funkci splnit nemůže, neboť rozhodnutí o ní není objektivně způsobilé předejít
případným dalším soudním sporům mezi účastníky (k tomu srovnej taktéž rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. 33 Cdo 1734/2013).
Žalované se tak prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř. a jeho obsahovaného vymezení podařilo zpochybnit správnost rozsudku
odvolacího soudu. Nejvyššímu soudu tudíž nezbylo než napadený rozsudek podle §
243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušit. Protože důvody, pro které byl
zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně,
zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1
k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud
rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. května 2014
JUDr. Václav Duda
předseda senátu