33 Cdo 1734/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce
A. O., zastoupeného Mgr. Robertem Vladykou, advokátem se sídlem v Praze 1,
Revoluční 655/1, proti žalované BREDLEY AND SMITH, s.r.o. (dříve PROLUX
Consulting Int. s.r.o.), se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 819
(identifikační číslo osoby 26731908), zastoupené JUDr. Dušanem Rendlem,
advokátem se sídlem v Mostě, Slovenského národního povstání 1872, o určení
neplatnosti smlouvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C
42/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10.
10. 2012, č.j. 72 Co 279/2012-62, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
3.388,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. Dušana Rendla,
advokáta.
Rozsudkem ze dne 18. 1. 2012, č.j. 25 C 42/2011-31, Obvodní soud pro
Prahu 1 určil, že smlouva o podpoře prodeje nemovitosti uzavřená mezi žalobcem
a žalovanou dne 20. 7. 2010 je neplatná (§ 55 odst. 2, § 56 odst. 1 a § 39
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013
/viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb./). Naléhavý právní zájem na požadovaném
určení soud prvního stupně shledal v tom, že platnost smlouvy je podmínkou
existence práva žalované na smluvenou odměnu, kterou již vyúčtovala a na jejíž
úhradě trvá, aniž by ji vymáhala v soudním (rozhodčím) řízení. Žalobce, který
je přesvědčen, že žádné povinnosti vůči žalované nemá, „nemůže požadovat …
negativní určení (neexistence povinnosti zaplatit smluvní odměnu) či nějaké
plnění (na žádné nemá nárok)“; jím požadované určení je tedy objektivně
způsobilé předejít případným dalším sporům mezi účastníky o úhradu jakéhokoliv
smluvního plnění. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 10. 2012, č.j. 72 C
279/2012-62, změnil rozhodnutí soudu prvního stupně o věci samé tak, že žalobu
o určení zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Podle
odvolacího soudu je posouzení platnosti smlouvy otázkou předběžnou ve vztahu k
řešení otázky existence či neexistence právního vztahu (pohledávky) a rovněž
pro posouzení případných nároků vyplývajících z předmětné smlouvy. Jelikož
požadované určení nejistotu v právním postavení účastníků neodstraňuje –
žalovaná se může domáhat žalobou „např. vydání bezdůvodného obohacení, přičemž
takové žalobě by požadované určení nemohlo zabránit“ – není na určení
neplatnosti smlouvy dán naléhavý právní zájem (§ 80 písm. c/ zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, dále též jen
„o.s.ř.“). Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jímž ohlásil dovolací
důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (řízení je postiženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a písm. b/ o.s.ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Prvnímu z nich
podřazuje výtku, podle níž odvolací soud porušil poučovací povinnost podle § 5
ve spojení s § 118a o.s.ř.; rozhodnutí soudu prvního stupně změnil, aniž
žalobce upozornil na to, že dospěl k jinému právnímu názoru ohledně existence
naléhavého právního zájmu, a aniž ho vyzval k doplnění rozhodných skutečností
tento naléhavý právní zájem prokazujících. Na určení neplatnosti smlouvy –
argumentuje žalobce – je naléhavý právní zájem. Co do právního následku je
určení neplatnosti smlouvy zaměnitelné s určením neexistence právního vztahu; v
obou případech je výsledkem to, že žalobce nemá vůči žalované závazek platit
odměnu sjednanou ve smlouvě. Posouzení platnosti smlouvy proto nemá ve vztahu k
otázce existence daného právního vztahu charakter předběžné otázky. Odvolací
soud se omezil jen na posuzování naléhavého právního zájmu v návaznosti na
nárok žalované na zaplacení smluvní odměny. Určení neplatnosti smlouvy by ale
mělo schopnost vytvořit požadovaný pevný rámec i pro další případné spory,
např. o zaplacení smluvní pokuty, náhrady škody apod.
Navrhl, aby dovolací soud
rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná se s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnila a navrhla dovolání
zamítnout. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu
ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).
Dovolání je přípustné, protože směřuje proti rozsudku, kterým odvolací soud
změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/
o.s.ř.); důvodné však není. Z úřední povinnosti – i když nebyly v dovolání uplatněny – přihlíží dovolací
soud k vadám vyjmenovaným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 (tzv. „zmatečnostem“), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3, větu druhou, o.s.ř.). Z
obsahu spisu existence vad nevyplývá a námitka, podle níž odvolací soud
postupoval v rozporu s § 213b odst. 1 o.s.ř., posoudil-li věc po právní stránce
jinak než soud prvního stupně, aniž žalobce poučil podle § 118a odst. 2 o.s.ř. o nutnosti doplnit vylíčení rozhodných skutečností, neobstojí. Podle 213b odst. 1 o. s. ř. se v odvolacím řízení postupuje podle § 118a; tento
postup však nemůže vést k uplatnění nových skutečností nebo důkazů v rozporu s
ustanovením § 205a nebo 211a nebo k uplatnění procesních práv, která jsou za
odvolacího řízení nepřípustná. Podle § 118a odst. 2 o. s. ř., má-li předseda senátu za to, že je věc možné po
právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve
účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností;
postupuje přitom obdobně podle odstavce 1. Poučení účastníků řízení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. přichází v úvahu jen
tehdy, kdy je pro uplatnění odlišného právního názoru soudu zapotřebí dát
účastníkům prostor k doplnění skutkového vylíčení tak, aby o věci mohlo být
rozhodnuto. Jinými slovy, soud účastníky řízení poučí, jestliže jimi uvedená
tvrzení a navržené (případně nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k
tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná
tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové
stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení
podle § 118a odst. 2 o.s.ř. přistupovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003). V projednávané věci uplatnění odlišného
právního názoru odvolacího soudu ohledně existence naléhavého právního zájmu na
určení neplatnosti smlouvy nebylo spjato s potřebou doplnit vylíčení
rozhodujících skutečností (a navrhnout důkazy je prokazující), nebylo tedy na
místě ani poučení podle § 118a o.s.ř. Při vázanosti uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení
(srov. § 242 odst. 3, větu první, o.s.ř.) se dovolacímu přezkumu předestírá
kontrola správnosti závěru odvolacího soudu, podle něhož žalobce nemá na určení
neplatnosti smlouvy naléhavý právní zájem. Právní posouzení je ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nesprávné,
jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný
skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně
vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle ustanovení § 80 písm. c/ o.s.ř. lze žalobou (návrhem na zahájení řízení)
uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či
není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Z hlediska skutkového vycházel odvolací soud z toho, že účastníci uzavřeli 20. 7. 2010 smlouvu o podpoře prodeje nemovitosti (bytové jednotky s vymezeným
podílem na společných částech domu). Žalovaná se zavázala „k podpoře prodeje“
bytu a žalobce se zavázal zaplatit jí odměnu (ve výši 6% ze skutečné prodejní
ceny, nejméně 19.500,- Kč bez daně z přidané hodnoty). Strany se dohodly, že
majetkové spory ze smlouvy nebo v souvislosti s ní budou řešit v rozhodčím
řízení před určeným rozhodcem. Splnění podmínky naléhavého právního zájmu na
určení neplatnosti smlouvy dovozoval žalobce z toho, že žalovaná soudní
(rozhodčí) řízení o splnění povinnosti zaplatit sjednanou odměnu nezahájila
(peněžní částku rovnající se sjednané odměně nevymáhá), že neplatnost smlouvy
neuznala a že opakovaně žalobce vyzvala k zaplacení sjednané odměny. Naléhavý právní zájem o určení právního vztahu nebo práva je dán zejména tam,
kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto
určení stalo jeho právní postavení nejistým; žaloba domáhající se určení nemůže
být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat o splnění povinnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR z 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/1971, uveřejněný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 17/1972). Soudní praxe (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon
1338/96, z 20. 3. 2002, sp. zn. 20 Cdo 54/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 6/2003, nález Ústavního soudu z 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 17/95) je ustálena v názoru, že žaloba na určení je preventivního
charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení
práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět
jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní
prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím
prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec, který je
zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby
korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním
případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní
zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na
určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce
domáhá (v souzené věci se žalobce nedomáhal určení neexistence závazkového
právního vztahu /práva/, ale určení neplatnosti smlouvy). Určovací žaloby
slouží potřebám praktického života a nemohou vést ke zbytečnému rozmnožování
sporů. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení je proto současně dán jen
tehdy, jestliže je (objektivně vzato) způsobilé odstranit stav právní nejistoty
žalobce nebo ohrožení jeho práva. Pomocí určovací žaloby nelze řešit otázky,
které mají význam jen pro jiné – dosud nezahájené nebo již probíhající – řízení
(v němž je lze řešit jako předběžné otázky) nebo které mají být podle zákona
řešeny v jiném řízení.
Otázkou žalob o určení neplatnosti právních úkonů ve vztahu k řešení otázky
existence práva nebo právního vztahu se Nejvyšší soud opakovaně zabýval v mnoha
svých rozhodnutích a jeho rozhodovací praxe je v tomto ohledu jednotná. Žaloba
o určení není zpravidla opodstatněna tehdy, má-li požadované určení jen povahu
předběžné otázky ve vztahu k posouzení, zda tu je či není právní vztah nebo
právo, a to zejména tehdy, jestliže taková předběžná otázka neřeší nebo nemůže
(objektivně vzato) řešit celý obsah nebo dosah sporného právního vztahu nebo
práva. Jestliže právní otázka platnosti či neplatnosti smlouvy má povahu
předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu (zde práva na
plnění sjednané smlouvou), není dán zpravidla naléhavý právní zájem na určení
této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo o určení existence práva nebo
právního vztahu. Stav ohrožení práva žalobce nebo nejistota v jeho právním
postavení se totiž v takovém případě neodstraní jen tím, že bude vyřešena
předběžná otázka, z níž bez dalšího právní vztah (právo) významný pro právní
poměr účastníků ještě nevyplývá, ale až určením, zda tu právní vztah nebo právo
je či není (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 29. 4. 2003, sp. zn. 21 Cdo
58/2003, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2/2004). V rozsudku z 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněném ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 68/2001, Nejvyšší soud uzavřel, že „lze-li
žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na
určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká“. V
rozsudku z 27. 1. 2003, sp. zn. 29 Odo 539/2003, se pak zabýval otázkou
naléhavého právního zájmu v případě žaloby na určení neplatnosti výpovědi z
nájmu a dospěl k závěru, že dán není, neboť otázka platnosti výpovědi je jen
posouzením předběžné otázky předcházejícím úsudku, zda nájemní vztah nadále
trvá nebo trval. Je-li tedy posouzení platnosti právního úkonu otázkou
předběžnou ve vztahu k řešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu,
který měl být tímto právním úkonem založen, změněn nebo ukončen, pak na takovém
určení není dán naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c/ o.s.ř. (obdobně
srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu z 29. 8. 2007, sp. zn. 33 Cdo 1321/2007, z
30. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 128/2008, z 25. 5. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4535/2009,
z 22. 9. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3489/2009, z 11. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo
2411/2010, a z 28. 8. 2012 sp. zn. 32 Cdo 3962/2010). V projednávané věci žalobce žalobu o splnění povinnosti k dispozici nemá, neboť
netvrdí, že je v závazkovém vztahu založeném smlouvou z 20. 7. 2010 věřitelem s
právem na plnění. Jeho postavení v právním vztahu, jehož má být účasten, nebylo
ohroženo a nestalo se nejistým jen tím, že žalovaná neplatnost smlouvy neuznala
a opakovaně ho vyzvala k zaplacení odměny. Otázka platnosti smlouvy – stejně
jako otázka existence závazkového právního vztahu smlouvou založeného – je
otázkou předběžnou v rámci věcného posuzování povinnosti žalobce plnit, resp. práva žalované na plnění.
Protože pravomocný rozsudek o kladné či záporné
určovací žalobě – ať již o platnosti (neplatnosti) právního úkonu, nebo o
existenci (neexistenci) závazkového právního vztahu (pohledávky) – netvoří ve
vztahu mezi týmiž účastníky překážku věci pravomocně rozsouzené k žalobě na
plnění založené na tomtéž právu (§ 159a odst. 5 o.s.ř.), nelze ani dospět k
závěru, že rozhodnutí o požadovaném určení je způsobilé vytvořit pevný základ
pro právní vztahy účastníků sporu. Dovolací soud tedy – na rozdíl od
ojedinělého názoru, ke kterému se přihlásil ve věci týkající se téže žalované
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2332/2013 –
uzavírá, že žaloba o určení neplatnosti smlouvy preventivní funkci splnit
nemůže, neboť rozhodnutí o ní není objektivně způsobilé předejít případným
dalším soudním sporům mezi účastníky. Protože se žalobci nepodařilo argumenty snesenými v dovolání zpochybnit
správnost rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud jeho dovolání zamítl (§
243b odst. 2, část věty před středníkem, o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §
243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaná má právo na náhradu
účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v
dovolacím řízení. Poté, co Ústavní soud zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb. (srov.
nález ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaný ve Sbírce zákonů
České republiky pod č. 116/2013), výši mimosmluvní odměny dovolací soud určil
podle ustanovení § 1 odst. 1, 2, § 2, § 6 odst. 1, § 7 bodu 5, § 8 odst. 1, § 9
odst. 3 písm. a/ a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění účinném
do 31. 12. 2013 (dále jen „advokátní tarif“), tj. částkou 2.500,- Kč. Součástí
nákladů je paušální částka náhrady za úkon právní služby (vyjádření k dovolání)
ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 1, 3 advokátního tarifu) a částka 588,- Kč
odpovídající 21% dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 17. dubna 2014
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu