23 Cdo 3489/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně A.
s. r. o., zastoupené Mgr. V. P., advokátem, proti žalované M. č. P. ,
zastoupené JUDr. J. K., advokátkou, o určení neplatnosti výpovědi smlouvy,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 354/2003, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2008, č.
j. 53 Co 112/2008-148, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 2.800,- Kč, a to na účet JUDr. J. K., advokátky, do tří dnů od
právní moci tohoto usnesení.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 7. srpna 2007, č. j. 16 Cm
354/2003-114, zamítl žalobu na určení, že výpověď smlouvy o rekonstrukci
nemovitosti ze dne 25. 6. 1993 ve znění dodatku č. 1 ze dne 28. 9. 1994, daná
žalovanou žalobkyni dne 2. 7. 2003, je neplatná (výrok pod bodem I), a uložil
žalované nahradit žalobkyni náklady řízení (výrok pod bodem II). Městský soud v
Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 6. listopadu 2008,
č. j. 53 Co 112/2008-148, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod
bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně nemá
na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Vyslovil názor, že má-li mít
určovací žaloba povahu preventivní, musí žádané určení směřovat k tomu právu,
které má být konáním protistrany ohroženo, a nemůže tedy uspět taková žaloba na
určení podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu, jejímž
výsledkem by bylo určení takového práva, které samo o sobě teprve vytváří
předpoklad pro úsudek o tom, zda ohrožené právo existuje či nikoliv. Naléhavý
právní zájem na požadovaném určení není proto nikdy dán tam, kde určení
(ne)existence práva představuje jen vyřešení předběžné otázky ve vztahu k
právu, jež mělo být ohroženo. Odvolací soud poukázal na to, že žalobkyně tvrdí,
že je ohroženo její postavení nájemkyně podle platné nájemní smlouvy, nedomáhá
se však určení platnosti této smlouvy či určení, že jí svědčí nájem, nýbrž
žaluje na vyřešení pouze předběžné otázky ve vztahu k právu, jež mělo být
ohroženo, a uzavřel, že i kdyby měla být určena neplatnost výpovědi smlouvy,
neovlivnilo by to žalobkyní žádaným způsobem její právní postavení, protože
žalovaná by mohla kdykoliv namítat, že nájem zanikl žalobkyni jiným způsobem;
předmět neshod mezi účastnicemi by takovým určením nebyl odstraněn.
Rozsudek odvolacího soudu, a to výslovně ve všech jeho výrocích, napadla
žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a jehož důvodnost
spatřovala v tom, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.
s. ř], a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci
[dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Žalobkyně především vytkla odvolacímu soudu, že v rozporu s ustanovením § 101
odst. 3 o. s. ř. jednal v nepřítomnosti jejího právního zástupce, ačkoliv se
před jednáním prostřednictvím jednatele žalobkyně omluvil (cestou k jednání měl
poruchu na vozidle) a požádal o odročení. Tím odvolací soud podle jejího mínění
zamezil, aby se jako účastník řízení osobně zúčastnila tohoto řízení a
realizovala svá procesní práva, a porušil tak její právo být přítomna
projednání své věci před soudem plynoucí z článku 38 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod, resp. omezil její právo na přístup k soudu a porušil tak její
právo na spravedlivý proces plynoucí z článku 36 odst. 1 Listiny.
Dále žalobkyně zpochybnila správnost právního závěru odvolacího soudu o
nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Úvahy, na jejichž
základě odvolací soud dospěl k tomuto právnímu posouzení, označila za absurdní
a nelogické. Vytkla odvolacímu soudu, že nezvážil „konkrétní vlastnické a
nájemní poměry k předmětné nemovitosti“, a poukázala na to, že jako žalobní
důvod uvedla ohrožení jejích práv z nájemní smlouvy spočívající v tom, že
žalovaná tvrzením neplatnosti této smlouvy následkem jejího vypovězení
zpochybnila platnost právních vztahů žalobkyně s třetími osobami, jimž
žalobkyně na základě smlouvy s žalovanou přenechávala nájemní prostory do
podnájmu. Za této situace měla žalobkyně podle svého přesvědčení jedinou
možnost, jak ohrožení ze strany žalované čelit, v určení, že výpověď nájemní
smlouvy je neplatná, z něhož by logicky plynulo, že smlouva (se všemi důsledky)
nadále platí (že jí nájem svědčí), a samozřejmě by i potvrzovalo platnost
podnájemních smluv. Žaloba na plnění je v dané situaci nesmyslná, resp.
nemožná, a daný problém by neřešila, neboť není, co by měla žalovaná plnit,
resp. co by měla žalobkyně požadovat. Za daných okolností má podle mínění
žalobkyně smysl pouze zjištění, zda smlouva platí, a žalobkyně má proto
naléhavý právní zájem, aby bylo její právo z dané smlouvy určeno, a to výrokem,
že výpověď smlouvy o rekonstrukci nemovitosti je neplatná.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu
zrušil.
Žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila s právním závěrem
odvolacího soudu a kritiku procesního postupu odvolacího soudu označila za
nedůvodnou. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno před 1. červencem 2009, kdy
nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009
Sb., Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) jako soud
dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v čl.
II. uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno
(§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v
této věci přípustné, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat
správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti
rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o. s. ř.
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozhodnutí proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237
odst. 1 písm. b) o. s. ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Napadený rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem potvrzujícím, proti němuž je
dovolání přípustné za podmínek uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a
písm. c) o. s. ř. O případ, na který pamatuje ustanovení § 237 odst. 1 písm.
b) o. s. ř., se v posuzované věci nejedná, neboť rozsudek soudu prvního stupně
byl rozsudkem v pořadí prvním. Dovolání tedy může být přípustné jen při splnění
předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil
(§ 242 odst. 3 o. s. ř.), proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo
541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem
132).
V posuzované věci dovolání přípustné není.
Podle ustanovení § 80 o. s. ř. žalobou (návrhem na zahájení řízení) lze
uplatnit, aby bylo rozhodnuto zejména a) o osobním vztahu, b) o splnění
povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva, a
c) o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý
právní zájem.
Již v rozsudku ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96,
uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1997, pod číslem 21,
Nejvyšší soud vyložil, že určovací žaloba podle ustanovení § 80 písm. c) o. s.
ř. je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze
eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající
nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba
účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného
právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící určitý
právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce
určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu;
nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit,
nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se
vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního
určení se žalobce domáhá. K založení naléhavého právního zájmu na určení tedy
nepostačí stav ohrožení či nejistoty v právních vztazích, nýbrž je zároveň
třeba, aby požadované určení bylo způsobilé tento stav odstranit. V rozsudku ze
dne 2. dubna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněném pod číslem 68/2001
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (odkazujícím na rozsudek ze dne 20.
března 1996, sp. zn. II Odon 50/96, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č.
5/1996) pak Nejvyšší soud uzavřel, že lze-li žalovat o určení práva nebo
právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy,
jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká. V rozsudku ze dne 27. ledna
2005, sp. zn. 29 Odo 539/2003, jenž je veřejnosti k dispozici na webových
stránkách Nejvyššího soudu a v němž se Nejvyšší soud zabýval naléhavým právním
zájmem na určení neplatnosti výpovědi z nájmu, byl tento závěr vyjádřen jinými
slovy tak, že je-li posouzení platnosti právního úkonu otázkou předběžnou ve
vztahu k řešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu, který měl být
tímto právním úkonem založen, změněn nebo naopak ukončen, pak na takovém určení
není dán naléhavý právní zájem. Ze stejných závěrů vycházejí též další
rozhodnutí Nejvyššího soudu, např. rozsudek ze dne 29. dubna 2003, sp. zn. 21
Cdo 58/2003, uveřejněný pod číslem 2/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, řešící naléhavý právní zájem na určení neplatnosti zástavní
smlouvy, rozsudek ze dne 31. března 2008, sp. zn. 33 Odo 693/2006, posuzující
naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy o zajišťovacím převodu
členských práv a povinností v bytovém družstvu, a rozsudek ze dne 25. července
2007,sp. zn. 28 Cdo 2851/2007, jenž se týká smlouvy o postoupení pohledávek.
Právní názor, že pokud je možno žalovat přímo na určení existence práva nebo
právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti
příslušného právního úkonu, neboť otázka platnosti právního úkonu má ve vztahu
k otázce existence práva nebo právního vztahu otázku povahy předběžné, shledal
Ústavní soud ústavně konformním (srov. např. jeho usnesení ze dne 9. listopadu
1999, sp. zn. I. Ú 45/1999, ze dne 7. prosince 2000, sp. zn. IV. ÚS 501/2000, a
ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. II. ÚS 2453/2007).
V posuzované věci, v níž se žalobkyně domáhá určení neplatnosti výpovědi
smlouvy, tedy určení neplatnosti právního úkonu, jímž měl být ukončen právní
vztah smlouvou založený, jde právě o ten problém, který řeší citovaná
judikatura. Skutková tvrzení, na nichž žalobkyně zakládá svůj právní zájem na
požadovaném určení, vedou k závěru, že sporným (ohroženým) je její nynější
právní postavení – jde ve skutečnosti o to, zda jí (i nadále) svědčí právo
nájmu ke stavbě ve vlastnictví žalované, resp. zda nájemní vztah založený
smlouvou ze dne 25. 6. 1993 trvá. Nelze přisvědčit žalobkyni, že v její situaci
neměla k dispozici jiný procesní prostředek k obraně nežli žalobu na určení
neplatnosti výpovědi; nic jí nebránilo žalovat v souladu s ustanovením § 80
písm. c) o. s. ř. na určení právního vztahu nebo práva způsobem naznačeným v
předchozí větě. Platnost výpovědi má pro posouzení sporného právního postavení
žalobkyně pouze povahu otázky předběžné a požadované určení by tak nejistotu v
jejím právním postavení neodstranilo; neplynulo by z něho, že žalobkyni
svědčilo právo nájmu též ke dni rozhodnutí soudu, neboť v případě neplatnosti
výpovědi mohl nájemní vztah v mezidobí zaniknout jiným způsobem. Nebylo by z
něho nakonec zřejmé ani to, zda právo nájmu žalobkyni vůbec vzniklo, neboť
určení, že je neplatná výpověď smlouvy, neimplikuje posouzení této smlouvy jako
platné. Žalobkyně se tedy mýlí v názoru, že určení neplatnosti výpovědi smlouvy
zahrnuje v sobě bez dalšího též určení existence právního vztahu, jenž měl být
touto smlouvou založen.
Žaloba na určení neplatnosti právního úkonu, kterou lze řešit jako otázku
předběžnou v řízení o žalobě na plnění, popřípadě v řízení o určení práva nebo
právního vztahu, a která neřeší sporné vztahy mezi stranami tak, aby se
předešlo dalším, navazujícím sporům, je z hlediska potřeb praktického života
zcela zbytečná a patří typicky mezi ty žaloby, jejichž věcnému projednání má
požadavek naléhavého právního zájmu stanovený v § 80 písm. c) o. s. ř. bránit,
tak aby nedocházelo ke zbytečnému, neúčelnému množení sporů. Nezbývá než
uzavřít, že odvolací soud vyřešil dovoláním vymezenou právní otázku v souladu s
právem a v intencích ustálených judikatorních závěrů a není tu ani jiná
skutečnost, jež by mohla založit zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.
Pokud jde o druhou z dovolacích námitek, pak procesní pochybení soudu, který v
rozporu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. projednal věc v nepřítomnosti
účastníka nebo bez výslovného návrhu účastníka v nepřítomnosti jeho zástupce,
ačkoliv z důležitého důvodu (tkvícího v jejich osobách) požádali o odročení
jednání, je v ustálené judikatuře posuzováno jako postup, jímž byla účastníku
odňata možnost jednat před soudem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. února 1996, sp. zn. 3 Cdon 1021/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura
č. 8, ročník 1998, pod číslem 62 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.
února 2001, sp. zn. 20 Cdo 1358/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č.
6, ročník 2001, pod číslem 79). Námitka, že účastníku řízení byla v průběhu
řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, byla
způsobilým dovolacím důvodem toliko podle občanského soudního řádu ve znění
před novelou provedenou s účinností od 1. 1. 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. V
řízení, jež probíhá podle občanského soudního řádu ve znění této novely, jak je
tomu též v posuzované věci, zahájené dne 8. 9. 2003, je k nápravě vady
spočívající v tom, že účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným
postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, určena žaloba pro zmatečnost
podle ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud může sice přihlédnout ke
zmatečnostním vadám řízení uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., avšak pouze za podmínky, že je dovolání
přípustné (srov. § 242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.). Zmatečnostní vada tedy
podle procesních pravidel účinných od 1. 1. 2001 přípustnost dovolání založit
nemůže.
Dovolání není přípustné ani proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech
řízení. Z ustanovení § 167 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že výrok o náhradě nákladů
řízení má vždy povahu usnesení, tedy i tehdy, je-li součástí rozsudku.
Přípustnost dovolání proti takovému výroku je proto třeba zkoumat samostatně,
podle ustanovení §§ 238 až 239 o. s. ř. upravujících přípustnost dovolání proti
usnesením odvolacího soudu, jež nejsou rozhodnutím ve věci samé. Rozhodnutí,
proti nimž je dovolání přípustné, jsou v těchto ustanoveních vypočtena
taxativně a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení mezi nimi není.
Nejvyšší soud proto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta
první, o. s. ř.), podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm.
c) o. s. ř. odmítl.
Žalovaná má podle ustanovení § 146 odst. 3 ve spojení s § 224 odst. 1 a § 243b
odst. 5, věty první, o. s. ř. vůči žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto,
právo na náhradu nákladů, které účelně vynaložila v dovolacím řízení a které
spočívají v odměně jejího advokáta za zastupování a v jeho hotových výdajích (§
137 odst. 1, 3 o. s. ř.). Advokátka žalované učinila v dovolacím řízení pouze
jeden úkon právní služby – vyjádřila se k dovolání. Vzhledem k ustanovení § 15
ve spojení s § 14 odst. 1 a § 10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, se její odměna určuje podle ustanovení § 5 písm. d)
[žalobkyně totiž nežalovala na určení právního vztahu nebo práva k nemovitosti,
právě proto byla její žaloba zamítnuta] ve spojení s § 18 odst. 1, věty první,
této vyhlášky a činí 2.500,- Kč. Advokátce dále náleží paušální náhrada
hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Žalobkyně je tak
povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2.800,-
Kč, a to ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její advokátky
(§ 243c odst. 1 ve spojení s § 149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 22. září 2009
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu