23 Cdo 4535/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve
věci žalobkyně J. F., zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, se sídlem v
Praze 2, Sokolská 60, proti žalované Amcico pojišťovna a.s. (dříve pod obchodní
firmou PRVNÍ AMERICKO-ČESKÁ POJIŠŤOVNA, a.s.), se sídlem v Praze 1, V Celnici
1028/10, PSČ 117 21, IČO 45794944, zastoupené JUDr. Luďkem Krajhanzlem,
advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 22, o určení neplatnosti ukončení
smlouvy o obchodním zastoupení, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 51
Cm 269/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
19. května 2009, č. j. 3 Cmo 12/2009-93, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 6 360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr.
Luďka Krajhanzla, advokáta, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 22.
o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že mezi účastníky byla dne
15. 10. 1999 uzavřena smlouva o obchodním zastoupení, jejímž předmětem bylo
zprostředkování a poskytování služeb v oblasti životního a úrazového pojištění
mezi žalovanou a žalobkyní jako obchodním zástupcem. V článku IX této smlouvy
upravující ukončení platnosti smlouvy bylo v odst. 1 písm. f) sjednáno, že
platnost této smlouvy může být ukončena v případě, že obchodní zástupce nesplní
jakékoliv z následujících kritérií, mimo jiné získat a doručit společnosti
během jakýchkoli 90 dnů tři návrhy na uzavření pojistné smlouvy v oblasti
životního pojištění, na jejichž základě jsou vydány pojistné smlouvy a
zaplaceny první splátky pojistného. Z dopisu žalované ze dne 8. 11. 2004 pak
soud prvního stupně zjistil, že jím žalobkyně s odkazem na článek IX bod 1
písm. c) uvedené smlouvy oznamuje, že od smlouvy o obchodním zastoupení
odstupuje z důvodu závažného porušení smlouvy ze strany žalobkyně, neboť
nesplnila kritéria uvedená v článku IX bod 1 písm. f) smlouvy, a to konkrétně
za 90 dnů předcházejících datu 8. 11. 2004. Soud prvního stupně dospěl k
závěru, že ujednání v článku IX bod 1 písm. f) smlouvy o obchodním zastoupení
je neurčité a tudíž i neplatné, neboť stanovení lhůty, ve které je obchodní
zástupce povinen získat a doručit společnosti tři návrhy na uzavření pojistné
smlouvy, v délce 90 dnů nemůže připouštět různý výklad. Jedná se o časový úsek,
který je stanoven 90 dny, a to jakýmikoliv dny, nepřichází proto v úvahu výklad
žalované, že se jedná o tři měsíce po sobě jdoucí. Pokud bylo v tomto článku
dále uvedeno, že obchodní zástupce musí udržet v platnosti alespoň 80 %
uzavřených smluv, nebylo zde již dále sjednáno, za jaké období musí být tato
povinnost plněna, zda se jedná o měsíc, rok, či celou dobu působení žalobkyně
ve funkci obchodního zástupce, je proto taktéž neurčité a tudíž neplatné a
nelze se jej proto dovolávat. Naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c)
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) je dán, neboť rozhodnutím o
platnosti odstoupení od smlouvy se stanoví právní základ vztahu mezi účastníky
sporu. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. května 2009, č. j. 3 Cmo 12/2009-93, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba na určení
neplatnosti odstoupení od smlouvy o obchodním zastoupení ze dne 15. 10. 1999
žalovanou se zamítá, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního
stupně a o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a pro svá
vlastní zjištění považoval za potřebné zopakovat dokazování rozhodujícími
listinami, tj. smlouvou o obchodním zastoupení a dopisem žalované ze dne 8. 11. 2004 o odstoupení od smlouvy. Odvolací soud se zabýval především otázkou, zda jsou naplněny podmínky § 80
písm. c) o. s. ř., tedy zejména tím, zda má žalobkyně naléhavý právní zájem na
určení neplatnosti předmětné výpovědi smlouvy o obchodním zastoupení.
O
naléhavý právní zájem může jít zásadně jen tehdy, jestliže by bez soudem
vysloveného určení, že právní vztah nebo právo existuje, bylo buď ohroženo
právo žalobce nebo by se jeho postavení stalo nejistým. Určovací žaloba má
místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či
nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak
v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky
vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím
lze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení
budoucích sporů účastníků. Určovací žaloba má tedy preventivní povahu a má za
účel poskytnout ochranu právnímu postavení žalobce dříve, než dojde k porušení
právního vztahu nebo práva; není proto opodstatněna tam, kde právní vztah již
byl porušen a kde je proto právním prostředkem ochrany právního vztahu nebo
práva žaloba na plnění. V případě, kdy lze žalovat na splnění povinnosti, může
však být naléhavý právní zájem na určení dán tehdy, jestliže se určovací
žalobou vytvoří pevný právní rámec pro právní vztahy účastníků sporu a předejde
se tak případným dalším žalobám na plnění nebo jestliže žaloba na plnění neřeší
a nemůže řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva. Podle
závěru odvolacího soudu tomu však v daném případě tak nebylo, neboť je-li právo
porušeno, mělo se žalovat již na plnění. Naléhavý právní zájem na určení
neplatnosti odstoupení od smlouvy není dán v případě, že platnost této smlouvy
představuje jen předběžnou otázku pro závěr, zda tu právo nebo právní vztah je
či není. Odvolací soud uzavřel, že pro nedostatek naléhavého právního zájmu na
takovém určení je vyloučeno, aby současně žalobu přezkoumal po stránce věcné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Žalovaná nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o absenci naléhavého právního
zájmu na jí požadovaném určení. Odůvodnění rozsudku hodnotí jako obecné bez
vztahu k věci, rozsudek tak podle jejího názoru nesplňuje požadavky kladené na
jeho obsah v § 157 odst. 2 o. s. ř., je proto nepřezkoumatelný a zcela
nepřesvědčivý, neboť z něho není patrné, jakou cestou ke svému právnímu závěru
dospěl. Jelikož odvolací soud dostatečně nezdůvodnil a nevysvětlil, proč nemá
žalobkyně naléhavý právní zájem na požadovaném určení a nekonkretizoval, na
jaké plnění měla dovolatelka žalovat, má nyní za to, že bylo porušeno její
právo na spravedlivý proces, dále pak byl porušen i článek 90 Ústavy ČR, který
ukládá soudům poskytovat v souladu s občanským soudním řádem ochranu právům. Dovolatelka je přesvědčena, že naléhavý právní zájem na požadovaném určení
jistě má. Měla a stále má zájem na existenci smluvního vztahu s žalovanou,
nebyl tudíž jiný právní prostředek, který by odstranil nejistotu a sjednal
odpovídající nápravu, než žaloba na určení, že odstoupení žalované od smlouvy
je neplatné. Jen takto lze odstranit stav právní nejistoty žalobkyně a najisto
postavit, zda právní vztah založený smlouvou o obchodním zastoupení nadále trvá
či nikoli. Pouze tímto určením by se vytvořil komplexní právní základ pro další
vztahy účastníků sporu a současně by se předešlo dalším případným sporům o
případné vypořádání vzájemných vztahů. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 19. 12. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1489/2001, dovolatelka dovozuje, že vydáním
navrhovaného rozsudku by bylo současně deklarováno, že právní vztah založený
smlouvou o obchodním zastoupení nadále existuje. Pokud odvolací soud nedospěl k
závěru o existenci naléhavého právního zájmu, spočívá jeho rozhodnutí na
nesprávném právním posouzení věci a také tak došlo k porušení práva dovolatelky
na spravedlivý proces tak, jak jej zakotvuje článek 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod a článek 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně
základních práv a svobod. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil
rozsudek Vrchního soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu,
který se podle jejího názoru dostatečně vypořádal se zdůvodněním svého rozsudku
a osvětlil, proč neshledal naléhavý právní zájem na určení neplatnosti
odstoupení od smlouvy. Pokud žalobkyně v dovolání uvádí, že jí není zcela
jasné, na jaké plnění měla žalovat, pak žalovaná poukázala na žalobu, kterou
dovolatelka dne 11. 11. 2008 vůči žalované podala u Rozhodčího soudu při
Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR, a kterou se z titulu smlouvy o
obchodním zastoupení domáhá zaplacení částky 139 472 Kč s příslušenstvím. Tato
žaloba je tedy žalobou na plnění a v předmětném rozhodčím řízení bude jako
předběžná otázka posuzována i platnost odstoupení od smlouvy o obchodním
zastoupení žalovanou. Žalovaná poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 27. ledna 2003, sp. zn.
29 Odo 539/2003, v němž dospěl k
závěru, že naléhavý právní zájem na určení ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. není dán v případě, je-li posouzení platnosti právního úkonu otázkou předběžnou
ve vztahu k řešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu, který být
tímto právním úkonem založen, změněn nebo ukončen. Vydání navrhovaného rozsudku
by také neplnilo funkci preventivní, neboť v dané věci nedošlo k pouhému
ohrožení práva, právní vztah účastníků byl fakticky ukončen a žalobkyně již 5
let pro žalovanou pojištění nezprostředkovává, navíc k 1. 1. 2005 ztratila
oprávnění ke zprostředkovatelské činnosti v oblasti pojišťovnictví. Žalovaná
navrhla zamítnutí dovolání. Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy
nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009
Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II
uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního
řádu ve znění účinném do 30. června 2009. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou, a že
je podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený
rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že
dovolání není důvodné. Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci těchto vad posuzuje dovolací
soud v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Dovodil přitom, že odvolací soud řízení takovou vadou nezatížil. Nejvyšší soud posoudil rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů, kterými je vázán, a to i z hlediska jejich obsahového
vyjádření v dovolání. Dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř., tedy že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením věci se rozumí omyl soudu při aplikaci právních
předpisů na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se
jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít,
nebo soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. Dovolatelka napadá právní závěr odvolacího soudu o nedostatku naléhavého
právního zájmu na určení neplatnosti výpovědi smlouvy o obchodním zastoupení
uzavřené žalobkyní a žalovanou. Podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. lze návrhem na zahájení řízení
(žalobou) uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo
právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Soudní praxe dovodila
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon
1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 3/1997 pod č. 21, či rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2002, sp. zn. 20 Cdo 54/2001, uveřejněný pod
č.
6/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že žaloba na určení je
preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat
stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě
nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než
jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a
jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který
je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby
korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním
případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní
zájem na takovém určení. Význam určovací žaloby je tedy ryze praktický; je jím
nastolení jistoty v ohrožených právních vztazích, přičemž je třeba více než u
žalob na plnění dbát, aby nedošlo k jejímu zneužití (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2007, sp. zn. 28 Cdo 1708/2007, uveřejněný
pod č. C 5302 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck,
ročník 2008, svazek CD-6). Závěr, že bez požadovaného určení by bylo ohroženo právo žalobce nebo by se
jeho právní postavení stalo nejistým, předpokládá, že buď musí jít u žalobce o
právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o
takovou jeho procesní, případně hmotně právní situaci, v níž by objektivně v
již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, případně pro nejisté své
postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě (srov. nález Ústavního soudu ze
dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, uveřejněný pod č. 35 ve Sbírce
rozhodnutí Ústavního soudu, svazek 3). Výše uvedená preventivní funkce žaloby na určení je též promítnuta do zásady,
že žaloba na určení není zpravidla na místě tam, kde lze žalovat o splnění
povinnosti podle ustanovení § 80 písm. b) o. s. ř. (srov. rozsudek bývalého
Nejvyššího soudu ČSR uveřejněný pod číslem 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, popř. dále jen R 17/1972). Jakmile bylo totiž právo již porušeno,
nemá preventivní ochrana postavení žalobce žádný smysl, neboť jejím
prostřednictvím již v zásadě nelze spory, které by o ně mohly v budoucnu
vzniknout, nebo jejichž vznik již bezprostředně hrozí, odvrátit. V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu již byly opakovaně formulovány judikatorní
závěry týkající se otázky žalob na určení neplatnosti právních úkonů ve vztahu
k řešení otázky existence práva nebo právního vztahu. Již v rozsudku ze dne 2. dubna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek pod označením R 68/2001, ročník 2001, Nejvyšší soud konstatoval,
že „lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý
právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práv nebo právního
vztahu týká“. V rozsudku ze dne 27. ledna 2003, sp. zn.
29 Odo 539/2003, se pak
Nejvyšší soud zabýval otázkou naléhavého právního zájmu u žaloby na určení
neplatnosti výpovědi z nájmu a dospěl k závěru, že dán není, neboť otázka
platnosti výpovědi nájmu je jen posouzením předběžné otázky předcházejícím
úsudku, zda nájemní vztah nadále trvá nebo trval. Je-li tedy posouzení
platnosti právního úkonu otázkou předběžnou ve vztahu k řešení otázky
(ne)existence práva nebo právního vztahu, který měl být tímto právním úkonem
založen, změněn nebo ukončen, pak na takovém určení není dán naléhavý právní
zájem ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. Dovolací soud nemá žádných důvodů odchylovat se od svých dosavadních závěrů, k
nimž dospěl při posuzování opodstatněnosti žalob na určení ani v nyní
posuzované věci. Posouzení platnosti výpovědi žalované ze smlouvy o obchodní
spolupráci by totiž představovalo jen posouzení předběžné otázky k úsudku, zda
vztah založený smlouvou o obchodní spolupráci mezi účastníky trvá, event. předběžnou otázkou v řízení o uplatnění nároků z této smlouvy. Právní závěr
odvolacího soudu, že v dané věci není dán naléhavý právní zájem na určení
neplatnosti výpovědi ze smlouvy o obchodním zastoupení, je tudíž správný. Nejvyšší soud proto podané dovolání podle § 243b odst. 2 věty před středníkem
o. s. ř. jako nedůvodné zamítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně nebyla v
dovolacím řízení úspěšná a náklady žalované sestávají z odměny advokáta za
zastupování účastníka dovolacím řízení ve výši 5 000Kč [§ 5 písm. d), § 10
odst. 3, § 16 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví
paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při
rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve
znění pozdějších předpisů] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta
ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších
předpisů), s připočtením částky 1 060 Kč představující náhradu za 20% daň z
přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá tento rozsudek,
může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.