26 Cdo 2622/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta
Waltra ve věci žalobců a) J. H. a b) H. H., zastoupených advokátem, proti
žalovaným 1) městské části P. – L., zastoupené advokátem a 2) městu P.,
zastoupenému advokátem, o určení existence práva společného nájmu bytu, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp.zn. 9 C 56/2001, o dovolání žalobců proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. června 2004, č.j. 29 Co
260/2004-237, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) v pořadí druhým
rozsudkem ze dne 27. 3. 1998, č.j. 9 C 18/93-67, ve znění opravného usnesení
ze dne 5. 1. 1999, č.j. 9 C 18/93-81 (poté, co jeho v pořadí první zamítavý
rozsudek ze dne 29. 3. 1996, č.j. 9 C 18/93-34, byl zrušen usnesením Městského
soudu v Praze ze dne 20. 2. 1997, č.j. 21 Co 475/96-45, a věc mu byla vrácena k
dalšímu řízení), zamítl žalobu na určení, že „společný nájem žalobců k bytu č.
12, o velikosti 4+1 s příslušenstvím (dále „předmětný byt“ nebo „byt“) v domě
č.p. 642, v ulici T. v P. – L. (dále „předmětný dům“ nebo „dům“) vznikl platně
dne 18. 3. 1992 na dobu neurčitou“; dále rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze
dne 9. 8. 1999, č.j. 39 Co 91/99, 39 Co 92/99-87, rozhodl, že se „připouští
změna žalobního petitu“, a že rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že se
„určuje, že existuje společný nájem žalobců“ k předmětnému bytu; současně
rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
K dovolání obou žalovaných Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze
dne 25. 1. 2001, č.j. 26 Cdo 2848/99-111, rozsudek odvolacího soudu zrušil a
věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze posléze usnesením ze dne 26. 2. 2001, č.j. 16 Co
81, 82/2001-117, zrušil v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 30. 1. 2004, č.j. 9 C
56/2001-222 (poté, co jeho v pořadí třetí zamítavý rozsudek ze dne 22. 3.
2002, č.j. 9 C 56/2001-161, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne
11. 9. 2002, č.j. 62 Co 323/02-179, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení),
opětovně žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vzal
za prokázáno, že první žalovaný – poté, co bylo vydáno kolaudační rozhodnutí
ohledně předmětného domu – začal jednat o přidělování bytů v domě, že dne 18.
3. 1992 vyzval žalobce a) k uzavření smlouvy o nájmu předmětného bytu a předal
mu od bytu klíče, že k uvedenému datu byla vlastníkem předmětného domu
organizace I., jejímž zřizovatelem bylo město P., a že druhý žalovaný se stal
vlastníkem domu na základě hospodářské smlouvy ze dne 9. 6. 1992. Dovodil, že
žalobci mají naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ustanovení §
80 písm. c) o.s.ř., neboť by se změnilo jejich právní postavení vůči žalovaným;
neshledal však žalobu důvodnou, a to na základě závěru, že žalobcům nevzniklo k
bytu právo společného nájmu, neboť mezi žalobcem a) a prvním žalovaným nemohla
být dne 18. 3. 1992 platně uzavřena smlouva o nájmu bytu podle § 685 a násl.
obč.zák., když první (ani druhý) žalovaný nebyl ke dni 18. 3. 1992 vlastníkem
předmětného domu a nesvědčilo mu jiné právo s domem (bytem) disponovat.
K odvolání žalobců a prvního žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem
ze dne 8. 6. 2004, č.j. 29 Co 260/2004-237, potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku o věci samé, změnil ho ve výroku o nákladech řízení a rozhodl
o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud shledal zamítavý rozsudek soudu
prvního stupně věcně správným, na rozdíl od něho však dovodil, že žalobci
nemají naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu § 80 písm. c)
o.s.ř., neboť určovací žaloba má preventivní povahu a jejím účelem je
poskytnout ochranu právnímu postavení žalobců dříve, než dojde k porušení práva
nebo právního vztahu. O takový případ se však v projednávané věci nejedná,
neboť žalobci v předmětném bytě nebydlí a jimi tvrzené právo již porušeno bylo;
mohli by tedy žalovat na plnění, přičemž v rámci takového sporu by byla řešena
otázka existence jejich práva společného nájmu bytu jako otázka předběžná.
Nicméně lze konstatovat (uvedl dále odvolací soud), a to především s ohledem na
závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2001, sp.zn. 26 Cdo
2848/99, že i při věcném posouzení nelze než dojít k závěru, že žalobcům
nemohlo vzhledem k zjištěným skutečnostem vzniknout k předmětnému bytu právo
nájmu, a to ani konkludentně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání; jeho
přípustnost neodůvodnili odkazem na zákonné ustanovení, uplatněné dovolací
důvody podřadili ustanovení § 241 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Namítají, že
rozsudek odvolacího soudu (soudu prvního stupně) je „věcně i právně
nepřezkoumatelný“, že odporuje závazným závěrům uloženým v řízení vyššími soudy
a že v současné době „stojí proti sobě protichůdná zjištění různých senátů
odvolacího MS Praha“. Namítají dále, že se soud nevypořádal s otázkou, že
„vedle sebe skutkově, právně a fakticky existují a trvají nájemní poměry
založené MČ L. za shodných okolností, ve stejnou dobu pro užívání ostatních
bytů v domě jinými uživateli, včetně toho, kdo od roku 1992 užívá byt 12, který
je předmětem sporu“, ačkoliv „žalovaný nájemní poměr byl zamítnut“, neboť
žalovaní „nebyli oprávněni k jeho založení“. Rovněž tak namítají pochybení
spočívající v neprovedení důkazů o okolnostech, za jakých první žalovaný získal
a prováděl dispozici s byty v domech na T. ulici v P. – L. a v nevyřešení
otázky, zda v těchto bytech „založil nájemní poměry nelegitimně“. Zpochybňují
závěr odvolacího soudu o neexistenci naléhavého právního zájmu na požadovaném
určení a namítají, že žalobu na plnění by museli podat proti tomu, kdo jim
brání ve výkonu jejich práva, a že „vedení určovacího sporu“ bylo nutné jako
„hmotně-právní předpoklad pro určení narušitele práva, na jehož podkladě
žalobce bude aplikovat právo zákonné svobodné volby o způsobu a formě jeho
vymáhání a dalšího výkonu“; podle názorů dovolatelů tedy nešlo „o předběžnou
otázku v řízení na plnění“. Dovolatelé dále vyjadřují názor, že řízení proti
druhému žalovanému mělo být zastaveno, že jeho vstup do řízení byl bezdůvodný,
že mu nepřísluší náhrada nákladů řízení a že náklady vzniklé žalovaným, by
neměli nést žalobci. Na závěr vyjadřují přesvědčení, že rozhodnutí ve věci samé
má po právní stránce „zcela mimořádný a zásadní význam nejen pro samotné
účastníky řízení“, který dovozují „z procesního a skutkového stavu projednávané
věci, z požadavku důsledného nastolení zákonnosti, právní jistoty účastníků,
jakož i občanskoprávní veřejnosti, neméně s přihlédnutím k aspektu uplynutí
doby 11 let od vzniku sporu“. Navrhli, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc
byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po
řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí
vydáno 8. 6. 2004, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání
projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu
oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné
podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se
nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b)
o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, neboť – jak vyplývá z výše uvedeného –
soud prvního stupně rozhodl ve svém rozsudku, potvrzeném napadeným rozsudkem
odvolacího soudu stejně, jako ve svých předcházejících rozsudcích (ve všech
případech šlo o rozsudky zamítavé).
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z
něhož ji zřejmě (poukazem na zásadní právní význam napadeného rozhodnut)
dovozují dovolatelé.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se
závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím
důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné
vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve
smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých
vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli,
relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž
posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání
zpochybnil.
Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá především na právním
závěru, že žalobou se nelze zabývat věcně, neboť v daném případě není dán
naléhavý právní zájem na určení, že žalobcům svědčí k předmětnému bytu právo
společného nájmu, přičemž dovolatelé uvedený právní závěr zpochybňují.
Existence naléhavého právního zájmu na žádaném určení podle § 80 písm. c)
o.s.ř. je u určovací žaloby nezbytnou podmínkou její přípustnosti. O naléhavý
právní zájem může zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného
určení, že právní vztah nebo právo existuje, bylo buď ohroženo právo žalobce
nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým. To znamená, že u žalobce musí
jít buď o právní vztah (právo) již existující nebo o takovou procesní, případně
hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl
být ohrožen, případně pro své nejisté postavení by mohl být vystaven konkrétní
újmě (srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. 6. 1995, sp.zn.
III. ÚS 17/95, publikovaný pod pořadovým číslem 35 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu České republiky, svazek 3, ročník 1995 – I. díl).
Určovací žaloba má zásadně preventivní charakter. Podle ustálené judikatury
nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti
podle ustanovení § 80 písm. b) o.s.ř. (srov. např. rozhodnutí uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 17, ročník 1972); určovací
žaloba nemá místo tam, kde již bylo právo porušeno (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2001, sp.zn. 28 Cdo 139/2001, uveřejněné v
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 286, svazek 3).
Dovodil-li tedy v projednávané věci odvolací soud, že žalobci nemají naléhavý
právní zájem na požadovaném určení, bylo-li jejich právo již porušeno a
mohou-li žalovat na plnění, odpovídá jeho závěr ustálené judikatuře; dovolání
proto nelze pro posouzení této otázky shledat přípustným ve smyslu ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Námitka dovolatelů, že žaloba podle § 80 písm. c) o.s.ř. byla v dané věci byla
nutná pro „určení narušitele práva“, vůči němuž by (případně) směřovala
jejich žaloba na plnění, nemůže zpochybnit závěr odvolacího soudu o nedostatku
jejich věcné legitimace k podání určovací žaloby, a to i s přihlédnutím k
tomu, že určovací žaloba nemůže být prostředkem k neúčelnému rozmnožování
soudních sporů.
Zamítá-li soud žalobu na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není,
pro nedostatek naléhavého právního zájmu na takovém určení, není důvodu, aby
současně žalobu přezkoumal po věcné stránce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 4. 10. 2001, sp.zn. 22 Cdo 1772/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu pod C 775, svazek 11). Obstojí-li tedy rozhodnutí odvolacího
soudu, spočívající na závěru o neexistenci naléhavého právního zájmu žalobců,
bylo nadbytečné, aby se zabýval otázkou, zda žaloba může obstát i při věcném
posouzení. Protože na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu
nespočívalo, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř. Pro úplnost lze poukázat na právní názor, vyjádřený ve zrušujícím
rozhodnutí dovolacího soudu, na které odvolací soud odkázal v odůvodnění svého
rozsudku, podle kterého pronajímatelem je vlastník věci, resp. ten, komu svědčí
právo obdobné právu vlastnickému.
Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky směřující proti neúplnosti
skutkových zjištění (neprovedení navržených důkazů), neboť skutkový základ
sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li
dovolání již jinak – podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. - přípustné (§
241a odst. 3 o.s.ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována
(podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti
skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Pokud pak dovolatel uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a)
o.s.ř., je třeba uvést, že k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst.
1 § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží
(z úřední povinnosti), jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však
takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř. nezakládají.
Se zřetelem k výše uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §
237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání
žalobců podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost,
že žalovaným nevznikly (dle obsahu spisu) v této fázi řízení náklady, na
jejichž náhradu by měli vůči žalobcům právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. září 2005
Doc. JUDr.
Věra K o r e c k á , CSc., v.r.
předsedkyně senátu