Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu z předsedy Pavla Šámala, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jiřího Přibáně v řízení o ústavní stížnosti stěžovatele Radka Spilky, zastoupeného Mgr. Michaelou Dvořáčkovou, advokátkou, sídlem, Sokolovská 32/22, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 3547/2024-249 ze dne 28. 1. 2025, usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 56 Co 72/2024-201 ze dne 31. 7. 2024 a usnesení Okresního soudu v Karlových Varech č. j. 13 C 219/2021-137 ze dne 8. 2. 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Karlových Varech, jako účastníků řízení, a Zdeňka Holíka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že soudy porušily jeho základní právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 6 Úmluvy ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva").
2. Stěžovatel dne 19. 12. 2023 podal odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ("nalézací soud") č. j. 13 C 219/2021-109 ze dne 23. 11. 2023, kterým nalézací soud zamítl jeho žalobu proti vedlejšímu účastníkovi o zaplacení 200 000 Kč s příslušenstvím. Nalézací soud usnesením č. j. 13 C 219/2021-136 ze dne 15. 1. 2024, stěžovatele vyzval k úhradě soudního poplatku za odvolání do 15 dnů od doručení dotčeného usnesení. Dne 16. 1. 2024 bylo toto usnesení doručeno advokátovi stěžovatele.
3. Jelikož stěžovatel soudní poplatek za odvolání ve stanovené lhůtě nezaplatil, nalézací soud řízení o odvolání dne 8. 2. 2024 zastavil podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích. Krajský soud v Plzni ("odvolací soud") prvostupňové rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl (viz ústavní stížností napadená rozhodnutí).
4. Argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Stěžovatel namítá, že mu bylo protiústavně zamezeno v přístupu k soudu, protože výzva k úhradě soudního poplatku neměla být doručena pouze jeho advokátovi, nýbrž i stěžovateli. Stěžovatel byl v rozhodné době zdravotně indisponován, a proto uhradil soudní poplatek se zpožděním poté, co se o výzvě k jeho zaplacení dozvěděl od svého advokáta; má za to, že stávající judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, podle které by měl být soudní poplatek zásadně uhrazen současně s podáním žaloby a podle které má být výzva k zaplacení soudního poplatku doručována pouze právnímu zástupci účastníka řízení, má být překonána.
Soudní poplatky již nelze platit v kolcích, ale pouze bankovním převodem, a proto nelze souhlasit s východiskem ustálené judikatury, že soudní poplatek lze vždy uhradit spolu s podáním žaloby; poplatníkovi totiž nejsou předem známy platební údaje (přidělen variabilní symbol). Účastník řízení by měl mít zároveň postaveno najisto, že mu poplatková povinnost skutečně vznikla. Povinnost zaplatit soudní poplatek vzniká přímo odvolateli, nikoliv jiné osobě - především jeho právnímu zástupci; jiná osoba by tudíž neměla soudní poplatek platit (opak nelze dovodit ani z § 13 odst. 1 advokátního tarifu).
5. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatel je řádně zastoupen advokátem.
6. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Esenciální součástí práva jednotlivce na soudní ochranu je právo na přístup k soudu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny i v čl. 6 Úmluvy. Právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje každému, že se může domáhat u soudu svého práva "stanoveným postupem", přičemž "[p]odmínky a podrobnosti upravuje zákon" (viz čl. 36 odst. 4 Listiny). Právo na přístup k soudu tedy není absolutní a podléhá některým zákonným omezením, jež jsou vtělena zejména do procesních předpisů; žádné z těchto (legitimních) omezení však nesmí být nepřiměřené a nesmí narušovat podstatu chráněného základního práva. Z hlediska ochrany základních práv a svobod je nezbytné, aby jednotlivé podmínky, za nichž se lze soudní ochrany domáhat, sledovaly legitimní cíl a byly vůči němu přiměřené (stanovisko pléna sp. zn. sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, bod 27).
8. Procesní předpisy provádějící předmětná ustanovení Listiny musí obecné soudy a Ústavní soud interpretovat a aplikovat tak, aby na účastníky řízení nebyly kladeny nepřiměřené, tj. nad rámec smyslu a účelu právní úpravy jdoucí požadavky, a nebylo tím bráněno realizaci práva na soudní ochranu (nález sp. zn. IV. ÚS 410/20 ze dne 16. 6. 2020, bod 27). Přepjatý formalismus či "procesní cynismus" v postupu soudů je v rozporu s požadavkem zajištění efektivního a faktického přístupu k soudu (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. 11. 2002 ve věci Běleš a ostatní proti České republice, č. stížnosti 47273/99, § 50-51).
9. V nyní projednávaném případě stěžovatele Ústavní soud dospěl k závěru, že nalézací soud nepostupoval přepjatě formalisticky, nepřiměřeně či jinak protiústavně, zastavil-li řízení o odvolání z důvodu opožděného zaplacení soudního poplatku včas. Nejvyšší soud stěžovateli ústavně konformním způsobem vysvětlil, že ustálená judikatura spočívá na závěru, že výzva k zaplacení soudního poplatku se doručuje pouze zástupci účastníka s plnou mocí pro celé řízení, neboť nejde o povinnost účastníka osobně v řízení něco vykonat. Ústavní soud nemá uvedenému závěru z ústavního hlediska co vytknout [srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 671/02 ze dne 28. 1. 2004 (U 2/32 SbNU 455) či usnesení sp. zn. IV. ÚS 627/05 ze dne 25. 1. 2006)].
10. Stěžovatel se svojí argumentací snaží popřít smysl a účel procesního zastoupení účastníka řízení profesionálem - advokátem. Institut plného procesního zastoupení účastníka v řízení advokátem má mimo jiné zajistit, aby bylo vytvořeno efektivní spojení, prostřednictvím kterého spolu můžou soud a účastník řízení komunikovat na odpovídající odborné úrovni. Tuto logiku přitom odráží rovněž zákonné pravidlo § 50b odst. 1 občanského soudního řádu, podle kterého se soudní písemnosti - až na zákonem stanovené výjimky - doručují pouze zástupci.
11. Placení poplatku není úkonem, který by účastník řízení musel vykonat osobně [ve smyslu § 50b odst. 4 písm. a) o. s. ř.]. Měl-li by pak soud vyzývat ke splnění zákonné poplatkové povinnosti advokáta i účastníka řízení, nešlo by o efektivní procesní postup, který má procesní zastoupení profesionálem mimo jiné zajistit.
12. Nosný závěr civilních soudů, že výzva k zaplacení soudního poplatku má být zásadně zaslána pouze advokátovi, zároveň neznamená, že přímo advokát má za účastníka řízení v konečném důsledku poplatek platit (jak naznačuje stěžovatel). Při plném procesním zastoupení je ovšem odpovědností advokáta, aby svého klienta o příslušné výzvě a povinnosti soudní poplatek uhradit včas informoval (srov. § 16 odst. 1 zákona o advokacii, podle kterého platí, že advokát je povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta). Nedohodnou-li se tedy advokát a klient, že advokát soudní poplatek za klienta uhradí, má zástupce logicky povinnost svého klienta o výzvě k zaplacení soudního poplatku (včetně potřebných informací ohledně bankovního spojení) včas informovat - opačný postup by byl zjevně v rozporu s oprávněnými zájmy klienta.
13. Na uvedených závěrech nic nemění ani tvrzení stěžovatele, že byl v rozhodné době zdravotně indisponován. Negativnímu následku zastavení řízení se bylo možné vyhnout včasným vysvětlením důvodů, pro které stěžovatel nebyl schopen poplatek zaplatit ve smyslu podle § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2535/18 ze dne 21. 5. 2019]. V takovém případě bylo odpovědností advokáta stěžovatele, aby soud o uvedené skutečnosti informoval včas, tj. před uplynutím stanovené lhůty k zaplacení soudního poplatku, a požádal o prodloužení lhůty. V případě lhůty k zaplacení soudního poplatku totiž jde o lhůtu soudcovskou, která může být prodloužena (srov. § 55 věta druhé o. s. ř.).
14. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavní práva stěžovatele, jeho ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. května 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu