Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Hájka, zastoupeného JUDr. Kristýnou Spurnou, advokátkou se sídlem Na Hrázi 16, Teplice, proti výroku III. a IV. rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne ze dne 23. 1. 2014, č. j. 127 C 86/2012-104, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 1. 2016, č. j. 10 Co 403/2014-162, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, č. j. 28 Cdo 2825/2016-187, za účasti Okresního soudu v Teplicích, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a Gabriely Kräusslové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
3. K odvolání vedlejšího účastníka ve věci rozhodoval Krajský soud v Ústí nad Labem, který svým rozsudkem ze dne 18. 1. 2016, č. j. 10 Co 403/2014-162, rozsudek okresního soudu ve výroku IV. o nákladech řízení změnil potud, že výše nákladů řízení činí pouze 90.171,- Kč, jinak jej v tomto výroku, ve výroku II. a v napadené části výroku III. potvrdil, a dále bylo rozhodnuto o tom, že stěžovatel je povinen nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 13.330,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění se odvolací soud zcela ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně i s jeho právními závěry týkajícími se promlčení nároku, když vyjádřil souhlas s názorem, že objektivní promlčecí dobu je třeba počítat ode dne, kdy byly peněžní prostředky připsány na účet vedlejší účastnice, a nikoliv ode dne, kdy vedlejší účastnice změnila přístupové údaje k elektronickému bankovnictví. Odvolací soud se rovněž vyjádřil k námitce stěžovatele, že v daném případě se jednalo na straně vedlejší účastnice o úmyslné bezdůvodné obohacení tak, že tento názor není odvolacím soudem sdílen, když závěry o úmyslném bezdůvodném obohacení nelze učinit z žádných skutkových zjištění.
4. Dovolání stěžovatele proti rozhodnutí odvolacího soudu bylo Nejvyšším soudem usnesením ze dne 24. 1. 2017, č. j. 28 Cdo 2825/2016-187, odmítnuto jako nepřípustné, když se ztotožnil se závěry soudů nižších stupňů v otázce počátku běhu objektivní promlčecí doby (den připsání peněžních prostředků na bankovní účet), které podložil ustálenou judikaturou. K námitce týkající se úmyslného bezdůvodného obohacení pak dovolací soud sdělil, že tato se zakládá na kritice skutkových závěrů odvolacího soudu, které však nejsou v rozporu se stěžovatelem odkazovanou judikaturou (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20.
2. 2003, sp. zn. 33 Odo 938/2002 a nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 1737/08 , toto i všechna další rozhodnutí Ústavního soudu jsou k dispozici na http://nalus.usoud.cz). Přípustnost dovolání pak nezakládá dle názoru Nejvyššího soudu ani námitka, že odvolací soud neposoudil námitku promlčení vznesenou vedlejší účastnicí za rozpornou s dobrými mravy. Bylo připomenuto, že námitka promlčení dobrým mravům zásadně neodporuje s výjimkou zcela výjimečných případů, kdy by bylo použití námitky promlčení výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku promlčení byl s ohledem na okolnosti nepřiměřeně tvrdým postihem.
Navíc přezkum aplikace korektivu dobrých mravů přísluší Nejvyššímu soudu pouze v případě zjevně nepřiměřených úvah nižších soudů v této otázce.
5. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení napadených rozhodnutí, kterými mělo dojít k zásahu do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Zásadní námitka stěžovatele pak spočívá v tom, že dle jeho názoru mělo být bezdůvodné obohacení na straně vedlejší účastnice úmyslné, v důsledku čehož by objektivní promlčecí doba ke dni podání žaloby neuplynula. Rozhodnutím soudu prvního a druhého stupně je pak vytýkáno, že se otázkou úmyslného bezdůvodného obohacení zabývaly nedostatečně (odvolací soud), nebo vůbec (soud prvního stupně) a dovolací soud tuto otázku rovněž meritorně nepřezkoumal.
Stěžovatel tento postup považuje za principiálně nesprávný a nespravedlivý a považuje napadená rozhodnutí za nepřezkoumatelná, nedostatečně odůvodněná a vykazující znaky libovůle. Dále stěžovatel nabízí argumentaci, dle které mělo být předmětné bezdůvodné obohacení posouzeno jako úmyslné, kde vychází z trestněprávní teorie rozlišování úmyslu a nedbalosti a uzavírá, že vedlejší účastnice věděla o získání bezdůvodného obohacení a toto rovněž získat chtěla. Stěžovatel dále odkazuje na závěry rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 17.
2. 2010, sp. zn. I. ÚS 1737/08 , které jsou dle jeho názoru použitelné i pro posuzovanou věc. Závěrem stěžovatel doplňuje, že dle jeho názoru měla i tak být námitka promlčení učiněná ze strany vedlejší účastnice posouzena jako rozporná s dobrými mravy a současně požaduje zrušení napadených rozhodnutí.
7. Zákon o Ústavním soudu přikazuje podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) nejprve zjišťovat, zda návrh není zjevně neopodstatněný. V zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem je tak dána pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než tento dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Předpokladem je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti a jež nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
8. Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními příslušného procesního předpisu, respektují ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
9. K nyní posuzované ústavní stížnosti je předně třeba uvést, že její podstatou je toliko nesouhlas stěžovatele s názorem obecných soudů týkajícím se otázky, zda vedlejší účastnice získala bezdůvodné obohacení na úkor stěžovatele úmyslně, či nikoliv, což má zásadní vliv na délku promlčecí doby. Stěžovatel předestírá svůj názor, že bezdůvodné obohacení bylo vedlejší účastnicí získáno úmyslně, neboť od samého počátku věděla, že částky převáděné na její spořicí účet nejsou jejím majetkem, přesto po ukončení společného soužití zamezila stěžovateli v nakládání s těmito prostředky tím, že změnila přístupové údaje k elektronickému bankovnictví a následně peněžní prostředky převedla na jiný účet, resp. spotřebovala.
Soud prvního stupně se otázkou úmyslného bezdůvodného obohacení vůbec nezabýval, když takové posouzení zjevně neměl za přiléhavé vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu. Odvolací soud se pak touto otázkou zabýval na základě námitky stěžovatele obsažené v odvolání, přičemž výslovně uzavřel, že "takový závěr nemá oporu ve skutkových zjištěních". Jak je uvedeno shora, Ústavní soud není, až na popsané výjimky, oprávněn zasahovat do rozhodování obecných soudů. V daném případě nespatřuje Ústavní soud v postupu soudů ve věci posouzení otázky úmyslného bezdůvodného obohacení žádné vybočení, jehož intenzita by dosahovala ústavněprávních rozměrů.
Závěry odvolacího soudu jsou odůvodněny dostatečně, a to i s ohledem na zcela jasný skutkový stav, který žádná ze stran v průběhu sporu nerozporovala. Pokud soud uzavírá, že závěr o úmyslném bezdůvodném obohacení nespatřuje v žádném skutkovém zjištění, pak tento argument, jakkoliv stručný, je zcela dostatečný. Jestliže stěžovatel uvádí závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 1737/08 , pak Ústavní soud sdílí názor Nejvyššího soudu, že toto rozhodnutí bylo vydáno pro zcela odlišnou situaci, kde osoba bezdůvodně se obohacující svévolně svým úmyslným jednáním převedla prostředky ze společného účtu na svůj vlastní.
V posuzovaném případě naopak vedlejší účastnice pouze byla majitelkou spořicího účtu, na který stěžovatel zasílal dobrovolně peněžní prostředky. Pokud se okamžik vzniku bezdůvodného obohacení váže k okamžiku připsání peněžních prostředků na bankovní účet (jak podepřel Nejvyšší soud ve svém napadeném rozhodnutí bohatou judikaturou), lze stěží sledovat úmysl bezdůvodně se obohatit na straně vedlejší účastnice v tom, že účet vlastnila a "nechala" stěžovatele, aby na tento účet zasílal peněžní prostředky.
Ke stěžovatelovu tvrzení, že případné uplatnění námitky promlčení ze strany vedlejší účastnice je výkonem práva, který je v rozporu s dobrými mravy, se podrobně vyjádřil Nejvyšší soud, přičemž těmto jeho závěrům lze i ze strany Ústavního soudu přisvědčit.
10. Ústavní soud tak po prostudování ústavní stížnosti, jakož i napadených rozhodnutí, neshledal nic, co by těmto soudům mohl vytknout. Na rozdíl od stěžovatele má Ústavní soud za to, že se soudy otázkou promlčení (a tedy i případnou úmyslností) bezdůvodného obohacení zabývaly dostatečně, jejich právní závěry nejsou v nesouladu (tím méně v extrémním nesouladu) s vykonanými skutkovými zjištěními, jsou ústavně konformní a jejich uplatnění nepředstavuje zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv stěžovatele.
Ústavní soud dospěl k závěru, že soudy se ve svých rozhodnutích řádným a přesvědčivým způsobem vypořádaly s námitkami stěžovatele, přičemž svá rozhodnutí také náležitě odůvodnily. To platí i o rozhodnutí Nejvyššího soudu, který s odkazem na hojnou judikaturu v otázce bezdůvodného obohacení a promlčení neshledal dovolání stěžovatele přípustným. Protože se stěžovatelka ve své ústavní stížnosti omezila toliko na tvrzení stran nesprávnosti rozhodnutí soudů v otázce posouzení pomlčení bezdůvodného obohacení, nemá Ústavní soud, k čemu dalšímu by se v této souvislosti vyjádřil.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. června 2017
Ludvík David v. r. předseda senátu