Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Jaroslavy Pleschingerové, zastoupené JUDr. Janou Němcovou, advokátkou, sídlem Bělehradská 299/132, Praha 2, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16. 12. 2021 č. j. E 4009/99-1538, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2022 č. j. 14 Co 72/2022-1600, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2023 č. j. 29 Cdo 3668/2022-1665, o návrhu na zrušení § 146 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., a o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po formální stránce a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Stěžovatelka proti všem rozhodnutím podala odvolání. První rozhodnutí městského soudu Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 13. 1. 2022 č. j. 1 VSPH 18/2022-A-13, změnil tak, že se insolvenční návrh neodmítá. Druhé označené rozhodnutí vrchní soud usnesením ze dne 26. 1. 2022 č. j. 5 VSPH 19/2022-A-11, zrušil a řízení zastavil pro překážku věci zahájené.
V odvolání proti rozhodnutí obvodního soudu, jímž byl vydražiteli udělen příklep, stěžovatelka namítala, že v době vydání napadeného rozhodnutí byla v úpadku, nebyly proto splněny podmínky pro udělení příklepu. Současně se domáhala přerušení řízení, neboť nemovité věci byly podhodnoceny. Městský soud usnesením ze dne 27. 5. 2022 č. j. 14 Co 72/2022-1600, návrh na přerušení řízení zamítl a prvoinstanční rozhodnutí potvrdil. Stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 31. 1. 2023 č. j. 29 Cdo 3668/2022-1665. Podle obecných soudů zveřejněním usnesení o odmítnutí insolvenčních návrhů v insolvenčním rejstříku zanikly účinky dle § 109 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, ve znění pozdějších předpisů. Rozhodnutím vrchního soudu, jímž se usnesení o odmítnutí změnilo tak, že se insolvenční návrh neodmítá, se účinky dle § 109 odst. 1 písm. c) opět obnovily, ale pouze ex nunc. V mezidobí tedy byly splněny zákonné předpoklady pro udělení příklepu.
Stěžovatelka je přesvědčena, že obecné soudy porušily její práva garantovaná v čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Pochybení spatřuje v nesprávném posouzení dopadů změny odmítavého usnesení na účinky dle § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona. Stěžovatelka dále namítá, že byla chybně stanovena cena vydražené nemovitosti. Z těchto důvodů se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Současně navrhuje zrušení § 146 odst. 1 insolvenčního zákona. V podání ze dne 24. 8. 2023 stěžovatelka dále navrhla odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Ústavní soud není součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněna práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení jako celek bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatelka je přesvědčena, že rozhodnutím, jímž se mění usnesení o odmítnutí insolvenčního návrhu, se účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení obnovují ex tunc, tedy zpětně od okamžiku zahájení insolvenčního řízení. Ústavní soud v prvé řadě podotýká, že jde o pokračující polemiku s obecnými soudy ohledně výkladu podústavního práva. Jak již však bylo vysvětleno, Ústavní soud není oprávněn posuzovat správnost, nýbrž pouze ústavnost napadených rozhodnutí. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že závěr obecných soudů je řádně odůvodněný a výklad podústavního práva (zejm. ve vztahu k § 146 odst. 1 insolvenčního zákona) nevybočuje z mezí zásad logického uvažování, není svévolný a je v souladu s dřívější judikaturou. Ve vztahu k § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona Ústavní soud již v usnesení ze dne 11. 11. 2015 sp. zn. IV. ÚS 2266/15
, vysvětlil, že účelem tohoto ustanovení je primárně zabránit zmaření výsledku insolvenčního řízení a zajistit, aby majetek dlužníka sloužil předně k uspokojení pohledávek přihlášených v insolvenčním řízení, a nikoliv ochrana práv dlužníka. V tomto kontextu legislativní řešení v § 146 odst. 1 insolvenčního zákona, resp. závěr, že účinky spojené s vydáním odmítavého usnesení zanikají ex nunc, Ústavní soud nepovažuje za protiústavní, byť mezi dlužníky v různých řízeních může za určitých okolností docházet k nerovnostem.
Pokud jde o návrh na zrušení zákona, kterého se stěžovatelka domáhá, Ústavní soud nad rámec výše uvedeného doplňuje, že tento návrh má akcesorickou povahu a není-li samotná ústavní stížnost způsobilá věcného projednání, není splněna ani základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona či jiného právního předpisu (srov. usnesení ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95
).
Stěžovatelka dále namítá nesprávné skutkové závěry ohledně výše odhadní ceny nemovitostí prodávaných v dražbě. Jde však pouze o zopakování argumentace, se kterou se dostatečným způsobem vypořádal Nejvyšší soud (srov. body 10 a 11 napadeného usnesení).
Z uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Ze stejných důvodů nevyhověl návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, o němž s ohledem na to, že věc byla po doručení návrhu na odklad vykonatelnosti projednána přednostně, nerozhodoval samostatným usnesením. Návrh na zrušení § 146 odst. 1 insolvenčního zákona Ústavní soud odmítl podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 1. listopadu 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu