Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajky) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., zastoupeného Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem se sídlem Nádražní 58/110, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 889/2023-25567 ze dne 22. 11. 2023, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 10 To 112/2022-24824 ze dne 19. 12. 2022 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 3 T 50/2017 ze dne 16. 12. 2021, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že trestní soudy jimi porušily jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 2, odst. 3 a odst. 6 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 2 a odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, předložených podkladů a zapůjčeného spisového materiálu se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové byl stěžovatel (vedle dalších spoluobviněných) uznán vinným zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011 formou spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku a zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. b), c) trestního zákoníku, ve znění účinném do 31. 5. 2015, formou spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. Toho se, stručně řečeno, měl dopustit tím, že společně s dalšími osobami v souvislosti se zmanipulováním veřejné soutěže a následným uzavřením smluv mezi společností Lesy České republiky, s. p., společností A (ve které byl stěžovatel předsedou představenstva) a společností B, došlo k neoprávněnému zadání veřejných zakázek na dodávky služeb a zboží. Neoprávněně získané peněžní prostředky v řádu 100 milionů Kč byly následně obratem bez ekonomického důvodu zaslány na zahraniční bankovní účty dalších společností, aby tak byl zastřen jejich původ. Za to byl stěžovateli uložen podle § 216 odst. 4 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let. Dále okresní soud rozhodl podle § 101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku o zabrání peněžních prostředků a nemovitostí, případně podílů na nich zúčastněným osobám.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání; odvolání podali i další spoluobvinění. Státní zástupce podal odvolání v neprospěch stěžovatele, a to do výroku o trestu. Krajský soud v Hradci Králové napadeným usnesením z podnětu odvolání všech zúčastněných osob podle § 258 odst. 1 písm. b) a c), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zrušil výrok o zabrání věci podle § 101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku a v tomto rozsahu podle § 259 odst. 1 trestního řádu věc vrátil okresnímu soudu k novému rozhodnutí. Všechna ostatní podaná odvolání (včetně odvolání stěžovatele) podle § 256 trestního řádu zamítl.
4. Stěžovatelovo dovolání proti usnesení krajského soudu Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud shledal, že soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly a provedly v potřebném rozsahu dokazování. Své hodnotící úvahy podle Nejvyššího soudu soudy nižších stupňů pečlivě vyložily v odůvodnění svých rozhodnutí a nijak se neodchýlily od výsledků dokazování, v rámci hodnocení jednotlivých důkazů nedošlo ze strany soudů k deformaci jejich obsahu a závěr o vině obviněných vychází z logického vyhodnocení všech ve věci opatřených a provedených důkazních prostředků.
5. Stěžovatel namítá, že odsouzení stěžovatele za skutek zjednání výhody bylo učiněno bez toho, že by z provedených důkazů vyplynula jednání, která jsou v rámci tohoto skutku stěžovateli kladena za vinu. Podle stěžovatele jsou zjištění obecných soudů v extrémním rozporu s obsahem spisu a provedenými důkazy, neboť z nich neplynou, a to ani za použití nepřímých důkazů. Uvádí, že neexistují ani nepřímé důkazy, které by jakkoliv "uzavíraly kruh" a vedly k závěru, že to nemohlo být jinak než tak, že mezi stěžovatelem a P. nějaká komunikace popsaná v rozsudku okresního soudu, či že by se tyto osoby dokonce vůbec v předmětné době jakkoliv znaly, jakkoliv komunikovaly nebo setkaly. Ke skutku zjednání výhody stěžovatel dále namítá, že nedošlo k řádnému posouzení otázky promlčení a nepřípustnosti vedení trestního stíhání.
6. Ke skutku legalizace výnosů z trestné činnosti stěžovatel namítá, že z takového jednání nebyl nikdy obviněn ani obžalován, když v obžalobě bylo uvedeno ve vztahu k jiným obžalovaným v bodě B I., II. a IV. obžaloby. Má za to, že v jeho trestní věci došlo k porušení zásady obžalovací. Podle přesvědčení stěžovatele nemůže v daném případě obstát ani tvrzení, že se v daném případě jedná o jediný skutek či že byla zachována totožnost skutku. Dále stěžovatel rozporuje postup obecných soudů ve vztahu k aplikované právní úpravě § 216 trestního zákoníku. Skutek legalizace výnosů trestné činnosti měl být podle stěžovatele posuzován podle § 216 trestního zákoníku platného v době rozhodování obecných soudů, neboť tato úprava byla z pohledu § 2 odst. 3 trestního zákoníku (a také čl. 40 odst. 6 Listiny) pro stěžovatele příznivější. Má za to, že na jejím základě by totiž musel být stěžovatel zproštěn viny ve vztahu ke skutku legalizaci výnosů trestné činnosti. Dovozuje, že soudy musí v souladu se zásadou in dubio pro reo a zásadou subsidiarity trestní represe rozlišovat tzv. "samopraní" (tj. kdy se jedná o případ, kdy domnělý pachatel legalizace výnosů z trestné činnosti věc získal ze své vlastní předchozí zdrojové trestné činnosti) tedy důsledně a věcně posuzovat jakési rozhraní mezi tím, kdy jde ještě o jednání ve smyslu § 216 odst. 1 trestního zákoníku a kdy jde o kvalifikovanější formu zastírání původu věci dle § 216 odst. 2 trestního zákoníku. Přitom stěžovatel tvrdil, že předmětné jednání, které mělo představovat jeho trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti, nezastíralo původ peněz. Při správném posouzení věci měly podle něj obecné soudy dospět k závěru, že ze strany stěžovatele nemůže jít o trestný čin.
7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť využil všech procesních prostředků k ochraně svých práv.
8. Stěžovatel svými námitkami opakuje svou obhajobu v trestním řízení. Tyto námitky však již byly vypořádány v napadených rozhodnutích. Domáhá se tedy i toho, aby důkazy byly hodnoceny jiným způsobem, než který vedl k rozhodnutí o vině a trestu. Ústavní soud v této souvislosti upozorňuje, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li soud při svém rozhodování podmínky předvídané trestním řádem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, nemá důvod Ústavní soud toto hodnocení posuzovat, ledaže by byl shledán extrémní (očividný) rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými. K tomu však v posuzované věci nedošlo.
9. Okresní soud své závěry srozumitelně, logicky a přesvědčivě odůvodnil. Ke stěžovatelovým námitkám vůči dokazování a jeho závěrům, že z nich neplyne, že by se v předmětné době jakkoliv znal, jakkoliv komunikoval nebo setkal s P., lze odkázat na jeho závěry. V odst. 132 okresní soud odkazuje na závěry znaleckého posudku Ing. Veselého z oboru kybernetika, z nějž plyne, že autorem souboru "Příloha č. 2.doc" byl obžalovaný P., datum vytvoření 11. 8. 2008 v 16:26 hodin, poslední uložení 11. 8. 2008 v 16:30 hodin, přičemž soubor uložil stěžovatel.
Okresní soud dodává, že "o druhu vztahu obžalovaných P., H. a Š. k obžalovanému P. zcela vypovídá v zápisu o poradě užitý slovní obrat, že by mohl být "využit" v jiné organizaci stejným způsobem jako doposud. Z něj je zcela zřejmé, že obžalovaný P. již v době předcházející zmíněným poradám se spoluobžalovanými spolupracoval. Přitom je zřejmé, že v době kdy byl zmíněný zápis vyhotoven, se již obžalovaní P., H., P. a Š. znali, neboť společnost B (s předchozím názvem C) byla obchodním partnerem Fakultní nemocnice X, v níž byl obžalovaný P.
v době této spolupráce zaměstnán na pozici vedoucího oddělení informatiky". Okresní soud dále (odst. 140 a násl.) podrobně rozebírá komunikaci mezi obžalovanými a popisuje, z čeho je zřejmé, že obžalovaný P. a stěžovatel jednali společně v úmyslu usnadnit a umožnit společnostem B a A v řízení o předmětných veřejných zakázkách státního podniku Lesy České republiky, s.p., aby jejich návrhy byly vybrány jako nejvhodnější, byly s nimi uzavřeny příslušné smlouvy a obdržely tak finanční plnění a získaly prospěch.
V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na přesvědčivá odůvodnění rozsudku okresního soudu a usnesení krajského soudu, ze kterých nelze dovodit, že by soudy rekonstruovaly ve výroku popsaný skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Logicky a přesvědčivě zdůvodnily, proč neuvěřily obhajobě stěžovatele a na základě jakých důkazů dospěly k závěru o jeho vině. S provedenými důkazy se vypořádaly jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech, přičemž opakovat souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.
10. Námitku promlčení trestní odpovědnosti za jednání kvalifikované jako zjednání výhody podle § 256 trestního zákoníku již vypořádal krajský soud v odst. 57-61 napadeného usnesení. Lze uvést, že trestní stíhání proti stěžovateli za tento skutek bylo zahájeno usnesením policejního orgánu ze dne 8. 3. 2016 podle § 128a odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. b) zákona č. 140/1961, trestního zákona (dále jen "zákon č. 140/1961 Sb."). Časově byla participace stěžovatele na skutku omezena ke dni 7. 10. 2008 a sazba trestu odnětí svobody podle § 128a odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb. byla vymezena v rozsahu od dvou roků do osmi let odnětí svobody, s tím, že promlčecí doba činila podle § 67 odst. 1 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb. dobu pěti let.
V této pětileté promlčecí době měl stěžovatel spáchat jednání kvalifikované jako zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, se sazbou trestu odnětí svobody od tří do osmi roků podle § 216 odst. 4 trestního zákoníku. Stěžovatel tedy v promlčecí době spáchal trestný čin nový, s přísnějším právním posouzením, čímž došlo k přerušení promlčecí doby a k běhu nové takové doby [srov. § 67 odst. 3 písm. b), odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb.].
11. Jde-li o námitku stěžovatele, že byl oproti obžalobě uznán vinným i jednáním, které mu nebylo kladeno za vinu, již okresní soud i krajský soud v odůvodnění svých rozhodnutí, s nimiž se ztotožnil i Nejvyšší soud, jasně a dostatečně vysvětlily, že stěžovatel se vytýkaného jednání dopustil ve spolupachatelství s obviněnými J. H. a J. P., přičemž obviněný J. H. činnost spolupachatelů řídil. Stěžovatel coby předseda představenstva obchodní společnosti A za tuto obchodní společnost uzavřel dohodu o společném podniku s britskou obchodní společností D i dodatek č. 1 k této dohodě, upravující způsob úhrady služeb a platební podmínky.
Obviněný J. P. ve stejné dny uzavřel obdobnou dohodu o společném podniku a dodatek č. 1 k této dohodě s britskou obchodní společností E. Oba přitom podle okresního soudu prokazatelně vzájemně věděli o fiktivnosti uvedených dohod i o skutečnosti, že jejich jediným cílem je vyvedení přes další obchodní společnosti zisku získaného zdrojovým deliktem [kvalifikovaným jako zločin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, ve znění účinném do 30.
11. 2011], na němž se oba obvinění podle výsledků provedeného dokazování rovněž podíleli.
12. Již ze skutečnosti, že skutku se jmenovaní obvinění dopustili jediným, byť delší dobu trvajícím jednáním, je zřejmé, že jde o skutek jediný (nikoli samostatné skutky). Ke stejnému závěru dospěl Ústavní soud v případě shodné námitky spoluobviněného J. P. v usnesení sp. zn. II. ÚS 745/24 ze dne 24. 4. 2024. Podle učiněných skutkových zjištění oba obvinění (včetně stěžovatele) jednali podle pokynů obviněného J. H. a jejich jednání směřovalo ke společnému cíli. Bez jednání stěžovatele a spoluobžalovaného J.
P. jako statutárních orgánů společností A a B by nemohla být společná trestná činnost uskutečněna, a proto zjevně nejde o pouhé umožnění či usnadnění společné trestné činnosti. Na základě shora uvedeného nelze nic namítat proti závěru obecných soudů, že stěžovatel svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. b) i c) trestního zákoníku, ve znění účinném do 31. 5. 2015, jak uvedl i Nejvyšší soud v napadeném usnesení (blíže odst. 57 jeho usnesení).
Upozorňuje-li stěžovatel na změny oproti obžalobě, Ústavní soud se přiklání k názoru krajského soudu, že postup okresního soudu nezkrátil práva stěžovatele. Jak opakovaně uvádí Evropský soud pro lidská práva, čl. 6 odst, 3 písm. a) a b) Úmluvy jsou spojeny a právo být informován o povaze a důvodu obvinění musí být vykládáno ve světle práva obviněného připravit si obhajobu, zároveň je třeba přihlédnout k tomu, že spravedlivost řízení je posuzována jako celek. V případě přehodnocení jednání, které je obviněnému kladeno za vinu, mu musí být umožněno využít právo na obhajobu účinně a včas.
Lze tak uzavřít, že stěžovatel mohl účinně realizovat své právo na obhajobu a všechny námitky proti jednání, které mu bylo okresním soudem kladeno za vinu, i jeho právnímu posouzení, mohl stěžovatel uplatnit již v odvolacím řízení (srov. rozsudek ESLP Dallos proti Maďarsku ze dne 1. 3. 2001, stížnost č. 29082/95, či ve věci Sipavičius proti Litvě ze dne 21. 2. 2002, stížnost č. 49093/99, ve kterých ESLP neshledal porušení čl. 6 Úmluvy za podmínky, že po změně kvalifikace následovalo řízení před odvolacím či dovolacím soudem, ve kterém došlo k celkovému přezkumu věci obviněného, a to z procesní i hmotněprávní stránky věci).
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Proto jej s ohledem na výše uvedené podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. října 2024
Kateřina Ronovská v. r. předsedkyně senátu