Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajky) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného JUDr. Alenou Kojzarovou, advokátkou se sídlem Uhy 108, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 889/2023-25567 ze dne 22. 11. 2023, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 10 To 112/2022-24824 ze dne 19. 12. 2022 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 3 T 50/2017 ze dne 16. 12. 2021, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že trestní soudy jimi porušily jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2, odst. 3 a odst. 5 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a předložených podkladů, napadeným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové byl stěžovatel (vedle dalších spoluobviněných) uznán vinným zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. b), c) trestního zákoníku, ve znění účinném do 31. 5. 2015, formou spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. Toho se, stručně řečeno, měl dopustit tím, že společně s dalšími osobami v souvislosti se zmanipulováním veřejné soutěže a následným uzavřením smluv mezi společností X, společností A a společností B (které stěžovatel fakticky ovládal), došlo k neoprávněnému zadání veřejných zakázek na dodávky služeb a zboží.
Neoprávněně získané peněžní prostředky v řádu 100 milionů Kč byly následně obratem bez ekonomického důvodu zaslány na zahraniční bankovní účty dalších společností, aby tak byl zastřen jejich původ. Za to byl stěžovateli uložen podle § 216 odst. 4 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let. Rovněž byl stěžovateli podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1 trestního zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 500 denních sazeb ve výši 10 000 Kč, tedy celkově 5 000 000 Kč. Dále okresní soud rozhodl podle § 101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku o zabrání peněžních prostředků a nemovitostí, případně podílů na nich zúčastněným osobám.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání; odvolání podali i další spoluobvinění. Státní zástupce podal odvolání v neprospěch stěžovatele, a to do výroku o trestu. Krajský soud v Hradci Králové napadeným usnesením z podnětu odvolání všech zúčastněných osob podle § 258 odst. 1 písm. b) a c), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zrušil výrok o zabrání věci podle § 101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku a v tomto rozsahu podle § 259 odst. 1 trestního řádu věc vrátil okresnímu soudu k novému rozhodnutí. Všechna ostatní podaná odvolání (včetně odvolání stěžovatele) podle § 256 trestního řádu zamítl.
4. Stěžovatelovo dovolání proti usnesení krajského soudu Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu. Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že dovolací námitky stěžovatele neodpovídaly jím uplatněným dovolacím důvodům a byly pouze prostou polemikou s provedeným dokazováním se závěry, které z něj soudy nižších stupňů učinily, a s právními závěry těchto soudů.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že se obecné soudy v jeho věci zcela bezvýhradně spolehly na posudky znalců, kteří byli přibráni v přípravném řízení, bez ohledu na to, že byla obhajobou prokázána skutečnost, že znalecké posudky obžaloby přezkoumatelné nejsou, když v nich chybí zásadní údaje, umožňující zajištěná data přezkoumat. Nemůže-li obhajoba ověřit, s jakými daty znalec pracoval, nelze mít podle stěžovatele za to, že bylo zachováno právo na spravedlivý proces, když tento důkaz plně závisí na vůli znalce a není možné ověřit, zda obsahuje, či neobsahuje chyby.
Dále stěžovatel uvádí, že soudy v jeho trestní věci nereflektovaly normy civilního práva, od jejich výkladu se odchýlily, aniž by k tomu byl zákonný důvod. Uvádí, že komisionářské smlouvy, uzavřené mezi českou obchodní společností a britskými společnostmi, byly předmětem zkoumání ze strany finančních úřadů, které shledaly, že tyto vztahy jsou právně i ekonomicky v pořádku. Soudy naopak dospěly k závěru, že transakce mezi britskými a českými společnostmi neměly ekonomický smysl a jejich jediným účelem byla legalizace výnosu z trestné činnosti.
Podle stěžovatele se však měly zabývat otázkou, zda uzavřené smlouvy byly platné, podle jakého práva byly uzavřeny, jaké závazky z nich vyplývaly a i tím, zda byla takovým obchodním uspořádáním porušena nějaká právní norma. Když k takovým úvahám trestní soudy nedospěly, má stěžovatel napadená rozhodnutí za svévolná. Závěrem stěžovatel rozporuje posouzení hodnoty akcií, které mělo mít zásadní význam pro obžalobu. Poukazuje na skutečnost, že znalec v průběhu hlavního líčení provedl korekce, přesto závěry o legalizaci výnosů z trestné činnosti zůstaly v rozsudku zcela nezměněny.
6. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Dospěl nicméně k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod, kterých se stěžovatel dovolává.
7. Stěžovatel svými námitkami pouze opakuje svou obhajobu v trestním řízení a nepředkládá žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci. Domáhá se především toho, aby důkazy byly hodnoceny jiným způsobem, než který vedl k rozhodnutí o vině a trestu. Ústavní soud v této souvislosti upozorňuje, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy).
Ústavní soud považuje provedené dokazování ve stěžovatelově věci a závěry z něj vyvozené za ucelené, logicky provázané a prosté svévole. Neshledal rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými, tudíž zásah do ústavně zaručeného práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, nelze dovodit. V této souvislosti lze odkázat na podrobné odůvodnění rozsudku okresního soudu (k právnímu hodnocení skutku odst. 169 a násl. napadeného rozsudku), který se vypořádal i s námitkami proti závěrům znaleckých posudků v oblasti informačních technologií (odst. 160 napadeného rozsudku).
Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné. Dále je třeba uvést, že stěžovatel mohl účinně realizovat své právo na obhajobu a všechny námitky proti jednání, které mu bylo okresním soudem kladeno za vinu, mohl uplatnit v odvolacím řízení.
8. S námitkou stěžovatele, směřující proti právnímu posouzení komisionářských smluv se již vypořádal Nejvyšší soud. Ten v odůvodnění (srov. odst. 56 napadeného usnesení) uvedl, že okresní i krajský soud správně dospěly k závěru, že dohody o společném podniku i následná fakturace mezi britskými obchodními společnostmi C a D a tuzemskými obchodními společnostmi B a A byly fiktivní a účelové, jejich jediným smyslem byla legalizace výnosů z trestné činnosti - získaného plnění ze zmanipulované veřejné soutěže.
Z uvedeného plyne, že se podstatou obchodních smluv obecné soudy zabývaly, a proto ani této námitce Ústavní soud nepřisvědčil. Pokud stěžovatel uvádí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo zaručené čl. 38 odst. 2 Listiny, Ústavní soud uvádí, že ze stěžovatelovy argumentace není vůbec zřejmé, v čem spatřuje porušení základních práv z tohoto ustanovení plynoucích (právo na veřejné projednání věci, projednání věci bez zbytečných průtahů, právo být přítomen projednání věci a právo vyjádřit se k prováděným důkazům), i tuto námitku tak Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou.
9. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené stěžovatelovu ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. října 2024
Kateřina Ronovská v. r. předsedkyně senátu