Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Františka Havlíčka, zastoupeného JUDr. Tomášem Davidem, advokátem, sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. února 2024 č. j. 4 As 30/2022-47, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. ledna 2021 č. j. 15 A 30/2019-72, rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 7. prosince 2018 č. j. 4300/ZPZ/2018/ODV-552 a rozhodnutí Magistrátu města Mostu, odbor stavební úřad, ze dne 25. června 2018 sp. zn. OSÚ/113127/2015/EF/J-2300, č. j. MmM/026146/2018/OSÚ/EF, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem, Krajského úřadu Ústeckého kraje a Magistrátu města Mostu, odbor stavební úřad, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí vyplývá, že předmětem projednávané věci bylo dodatečné povolení stavby specifikované v napadených rozhodnutích, která vede mj. i přes pozemky stěžovatele. Magistrát města Mostu, odbor stavební úřad (dále jen "stavební úřad") napadeným usnesením stavbu povolil, Krajský úřad Ústeckého kraje (dále jen "krajský úřad") odvolání stěžovatele proti rozhodnutí stavebního úřadu zamítl.
3. Stěžovatel napadl rozhodnutí krajského úřadu žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud"), který ji napadeným rozsudkem zamítl. Dospěl k závěru, že správní orgány nepochybily, jestliže na daný případ aplikovaly ustanovení § 59a zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon). Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatel bránil kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl, neboť dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že nikdy nesouhlasil se zatížením svého pozemku obslužnou komunikací k vodnímu dílu obce a stavební úřad zpětně legalizoval existenci cesty na pozemku stěžovatele, aniž by mu poskytl jakoukoli náhradu, či získal jeho souhlas. Podle stěžovatele úprava obsažená v § 59a vodního zákona mu stanoví povinnost strpět vodní dílo za náhradu, aniž by musel o tuto náhradu sám usilovat. Stěžovatel má dále za to, že zásah do jeho vlastnického práva byl neproporcionální a nesledoval legitimní cíl, neboť neexistovala objektivní potřeba umístit komunikace na pozemek stěžovatele, když přístupnost a obsluhu vodního díla zajišťovala dostatečným způsobem komunikace na pozemku obce.
5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona).
6. K samotné ústavní stížnosti Ústavní soud především konstatuje, že se míjí s rozhodovacími důvody Nejvyššího správního soudu. Stěžovatel totiž pomíjí, že Nejvyšší správní soud zdůraznil, že kasační stížnost byla na samé hranici projednatelnosti, neboť v ní stěžovatel předložil v podstatě stejné námitky, které vznesl v odvolání i v žalobě nebo naopak námitky, které mohl a měl uplatnit v žalobě, avšak neučinil tak. Nejvyšší správní soud se z tohoto důvodu při posouzení kasační stížnosti omezil pouze na ty námitky stěžovatele, které shledal přípustné. Stěžovatel proti tomuto závěru Nejvyššího správního soudu ovšem nic nenamítá, a v ústavní stížnosti se pouze soustředí především na námitku, kterou již předložil v kasační stížnosti a žalobě, tj. že v posuzované věci byla legalizována tzv. černá stavba vedoucí přes jeho pozemky, aniž by mu byla poskytnuta náhrada ve smyslu § 59a vodního zákona.
7. K takto koncipované ústavní stížnosti je třeba uvést, že s touto námitkou stěžovatele se pečlivě již vypořádal krajský soud, na jehož závěry pak navázal Nejvyšší správní soud. Na jejich argumentaci není nic neústavního. Krajský soud stěžovateli objasnil, že bylo na něm, aby za situace, kdy mu vlastník stavby dosud neposkytl náhradu za věcné břemeno vzniklé ze zákona na jeho pozemcích, projevil potřebnou aktivitu a náhrady za toto věcné břemeno se domáhal, ať již sjednáním dohody s vlastníkem vodního díla nebo prostřednictvím občanskoprávní žaloby.
Poukázal také na to, že výsledek řízení o dodatečném povolení stavby je zcela nezávislý na tom, zda byla náhrada vlastníkovi pozemku poskytnuta či nikoliv. Je tomu tak proto, že zákon takovou podmínku pro vydání dodatečného stavebního povolení, ani pro existenci ze zákona vzniklého věcného břemena - jak se stěžovatel mylně domnívá - nestanovuje. V tomto ohledu je také paradoxní odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 362/22 , neboť ten právě odpovídá závěrům v napadených rozhodnutích ve vztahu k aktivitě stěžovatele při domáhání se náhrady za věcné břemeno.
8. Nejvyšší správní soud pak stěžovateli srozumitelně vysvětlil, že § 59a vodního zákona představuje omezení vlastnického práva za podmínek čl. 11 odst. 4 Listiny. Výklad Nejvyššího správního soudu je v souladu i s judikaturou Ústavního soudu (srov. nález sp. zn. II. ÚS 1067/22 ). Nejvyšší správní soud se vyjádřil i k námitce stěžovatele týkající se zpětné legalizace stavby, když konstatoval, že o skutečnosti, že se stavebník snaží dodatečným povolením stavby legalizovat aktuální protiprávní stav, není sporu. Řízení o dodatečném povolení stavby slouží právě k takovému účelu, tedy ke zhojení protiprávního stavu.
9. Ústavní soud konstatuje, že správní soudy i správní orgány při svém rozhodování vycházely z platného práva, a při jeho interpretaci se opíraly o dostatečná skutková zjištění a aplikovaly odpovídající zákonné normy i judikaturu. Stěžovatel pouze polemizuje s argumentací správních soudů v rovině běžného zákona, nesouhlasí s jejich výkladem právních předpisů a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. Pouhý nesouhlas s právním názorem vysloveným v napadených rozhodnutích však opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže.
10. S ohledem na shora uvedené proto Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele a proto byla jeho ústavní stížnost odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvádí-li stěžovatel v samotném závěru ústavní stížnosti, že trvá na ústním jednání před Ústavním soudem, musí Ústavní soud konstatovat, že podmínky pro konání ústního jednání v jeho případě nejsou dány již proto, že jeho ústavní stížnost byla mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků - tedy právě v souladu se zněním § 44 zákona o Ústavním soudu - odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. května 2024
Jan Svatoň, v. r. předseda senátu