Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti X, zastoupené JUDr. Oldřichem Nejdlem, advokátem, sídlem Valentinská 56/11, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. ledna 2024 č. j. 3 To 52/2023-2744, a s ní spojeném návrhu na zrušení § 246 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně navrhuje zrušení § 246 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 18. 4. 2023 č. j. 2 T 2/2022-2435 byli J. V. (jednatel stěžovatelky) a J. J. uznáni vinnými zločiny dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 6 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, odst. 5 trestního zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, a zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c) trestního zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, za což byl každý z nich odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let se zařazením do věznice s ostrahou, k peněžitému trestu a k trestu zákazu činnosti. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu bylo rovněž rozhodnuto o jejich povinnosti nahradit způsobenou škodu.
3. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka coby zúčastněná osoba odvolání, ve kterém poukázala zejména na to, že příslušný státní zástupce neučinil návrh na zabrání její nemovitosti, která byla zajištěna usnesením policejního orgánu Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, expozitury Ústí nad Labem (dále jen "policejní orgán"), ze dne 27. 12. 2019 č. j. NCOZ-5829-532/TČ-2018-417401-H podle § 79a odst. 1 trestního řádu, a že neměla možnost se v průběhu hlavního líčení k věci vyjádřit, neboť její jednatel byl v procesním postavení obviněného a nebyl přítomen nikdo, kdo by za ni mohl činit jakékoliv úkony.
4. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") odvolání stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu napadeným usnesením podle § 253 odst. 1 trestního řádu zamítl s odůvodněním, že podle § 246 trestního řádu může zúčastněná osoba napadat toliko výrok o zabrání věci nebo části majetku a že žádný výrok o ochranném opatření, ve vztahu k němuž by mohla stěžovatelka coby zúčastněná osoba namítat jeho nesprávnost, rozsudek krajského soudu neobsahuje. Stěžovatelce dal za pravdu v tom, že příslušným státním zástupcem nebyl až do závěrečné řeči při hlavním líčení vznesen žádný návrh na uložení ochranného opatření stěžovatelce, současně však dodal, že s touto skutečností se bude muset nalézací soud vypořádat v dalším řízení při posuzování splnění zákonných podmínek pro rozhodování o uložení ochranného opatření.
V této souvislosti z rozhodnutí vrchního soudu vyplývá, že při hlavním líčení krajského soudu dne 18. 4. 2023 bylo vyhlášeno usnesení, kterým bylo podle § 230 odst. 2, odst. 3 trestního řádu vyhrazeno řízení o zabrání věci (dané nemovitosti) do veřejného zasedání. Dne 31. 7. 2023 navrhl státní zástupce, aby krajský soud ve veřejném zasedání rozhodl o zabrání předmětné nemovitosti. Veřejné zasedání k této otázce bylo nařízeno na 30. 4. 2024.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení namítá, že vrchní soud porušil její právo na spravedlivý proces, když její odvolání proti rozsudku krajského soudu zamítl jako podané osobou neoprávněnou, aniž by se věcně zabýval její argumentací proti výroku o vině a aniž by jí umožnil účastnit se veřejného zasedání o podaných odvoláních. Je přesvědčena, že eurokonformní výklad trestního řádu vede k závěru, že i zúčastněná osoba má možnost procesně účinným způsobem napadat v odvolacím řízení samotný výrok o vině odsuzujícího rozsudku. K tomu odkazuje na čl. 49 odst. 1 a čl. 52 odst. 3 Listiny práv Evropské unie (dále jen "Listiny práv EU") a četnou judikaturu Soudního dvora Evropské unie a Evropského soudu pro lidská práva týkající se zejména práva na právní slyšení a práva na obhajobu. Považuje za neudržitelný ryze jazykový výklad § 246 trestního řád, který učinil vrchní soud a který podle jejího mínění fakticky znamená, že jeden z předpokladů pro zabrání věci v jejím vlastnictví (tj. že došlo ke spáchání trestného činu) nemůže být z její strany efektivně a včas zpochybněn. Je přesvědčena, že v řízení o navrhovaném zabrání nemovitosti je v situaci, kdy o zásadním předpokladu pro vyhovění návrhu (spáchání trestného činu) bylo rozhodnuto "o ní, bez ní".
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
8. Podle § 246 odst. 1 trestního řádu, který upravuje okruh osob oprávněných podat odvolání, může rozsudek odvoláním napadnout a) státní zástupce pro nesprávnost kteréhokoli výroku, b) obžalovaný pro nesprávnost výroku, který se ho přímo dotýká, nejde-li o výrok o vině v rozsahu, v jakém soud přijal jeho prohlášení viny, c) zúčastněná osoba pro nesprávnost výroku o zabrání věci nebo zabrání části majetku, d) poškozený, který uplatnil nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení, pro nesprávnost výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení. Podle § 246 odst. 2 trestního řádu může osoba oprávněná napadat rozsudek pro nesprávnost některého jeho výroku jej napadat také proto, že takový výrok učiněn nebyl, jakož i pro porušení ustanovení o řízení předcházejícím rozsudku, jestliže toto porušení mohlo způsobit, že výrok je nesprávný nebo že chybí.
9. V nyní posuzovaném případě je zřejmé, jak správně konstatoval vrchní soud, že žádný výrok o ochranném opatření, ve vztahu k němuž by mohla stěžovatelka coby zúčastněná osoba namítat jeho nesprávnost, rozsudek krajského soudu neobsahuje.
10. Jde-li o námitku stěžovatelky, že příslušným státním zástupcem nebyl až do závěrečné řeči při hlavním líčení vznesen žádný návrh na uložení ochranného opatření stěžovatelce, toto namítané procesní pochybení ústavněprávní roviny nedosahuje, neboť bylo zhojeno v dalším řízení. Při hlavním líčení krajského soudu dne 18. 4. 2023 bylo vyhlášeno usnesení, kterým bylo podle § 230 odst. 2, odst. 3 trestního řádu vyhrazeno řízení o zabrání věci (dané nemovitosti) do veřejného zasedání. Dne 31. 7. 2023 navrhl státní zástupce, aby krajský soud ve veřejném zasedání rozhodl o zabrání předmětné nemovitosti, a veřejné zasedání k této otázce bylo nařízeno na den 30.
4. 2024. Na základě uvedených skutečností je zřejmé, že stěžovatelka nebyla krácena na svých ústavně zaručených právech, neboť splněním zákonných podmínek pro rozhodování o uložení ochranného opatření se zabýval krajský soud v nařízeném veřejném zasedání. Z § 230 trestního řádu přitom možnost soudu vyhradit rozhodnutí o ochranném opatření veřejnému zasedání přímo vyplývá.
11. K poukazu stěžovatelky na čl. 49 odst. 1 a čl. 52 odst. 3 Listiny práv EU a četnou judikaturu Soudního dvora Evropské unie a Evropského soudu pro lidská práva týkající se zejména práva na právní slyšení a práva na obhajobu, považuje Ústavní soud za potřebné dodat, že tato ustanovení na případ stěžovatelky nedopadají, a to ani analogicky, neboť se týkají požadavku, že "nikdo nesmí být odsouzen za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, nebylo podle vnitrostátního nebo mezinárodního práva trestným činem." Jak vyplývá ze shora uvedeného rozsudku krajského soudu v Ústí nad Labem i napadeného usnesení vrchního soudu stěžovatelka v této věci nebyla odsouzena za trestný čin a ani jí nebylo uloženo ochranné opatření zabrání věci, a proto se na ní nevztahuje ani odkazovaná judikatura Soudního dvora Evropské unie či Evropského soudu pro lidská práva.
Ukládání ochranného opatření zabrání věci (zajištěné nemovitosti) bude, resp. je, jak uvádí sama stěžovatelka v ústavní stížnosti, předmětem jiného, byť navazujícího, řízení, ve kterém může stěžovatelka uplatnit svá tvrzení i související důkazní návrhy a po vyčerpání všech řádných i mimořádných opravných prostředků podat novou ústavní stížnost a uplatnit své případné námitky.
12. Postupem vrchního soudu tak nebylo vybočeno z ústavně daných mezí a zásad spravedlivého procesu, a zásah Ústavního soudu do jeho činnosti v dané souvislosti není namístě.
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
14. Vedle ústavní stížnosti podala stěžovatelka s ní spojený akcesorický návrh na zrušení § 246 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Protože takový návrh lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části, tento návrh sdílí osud ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona [srov. např. usnesení ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95
(U 22/4 SbNU 351), usnesení ze dne 7. 2. 2024 sp. zn. I. ÚS 3404/23 aj.].
15. Ústavní soud proto odmítl i návrh na zrušení výše uvedeného zákonného ustanovení podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. června 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu