Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Miroslava Nováka, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Pavlasem, Ph.D. advokátem, sídlem Náměstí č. 22/24, Velké Meziříčí, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2022 č. j. 30 Cdo 150/2022-180, výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2021 č. j. 13 Co 162/2021-167 v rozsahu potvrzení výroku III rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 1. 2021 č. j. 47 C 28/2020-67, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 169 500 Kč s příslušenstvím, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 1. 2021 č. j. 47 C 28/2020-67, zastavil řízení co do částky 19 125 Kč (výrok I.) uložil žalované zaplatit žalobci částku 16 875 Kč s příslušenstvím (výrok II.), zamítl žalobu, aby soud uložil žalované zaplatit žalobci částku 169 500 Kč s příslušenstvím (výrok III.) a uložil žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 17 165 Kč. (výrok IV.).
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé pod bodem II., v zamítavém výroku o věci samé pod bodem III. a ve výroku o nákladech řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Následně podané dovolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.
Stěžovatel k průtahům v řízení konstatoval, že se na nich svým chováním a jednáním nijak nepodílel, nýbrž se toliko bránil vůči neoprávněným nárokům ze strany konkurzního správce. Stěžovatel je toho názoru, že obecné soudy ve věci nesprávně a neúplně zjistily skutkový stav týkající se uplatnění tzv. nemajetkové újmy, která byla stěžovateli přiznána toliko v celkové částce 36 000 Kč.
Stěžovatel v ústavní stížnosti rozporoval hodnocení kritéria procesní složitosti věci, které postrádá důvodů, které vedly k opakovanému rušení rozhodnutí ve věci samé. Skutečným důvodem délky původního soudního řízení nebyla snaha správce konkurzní podstaty vrátit do podstaty úpadce částku 6 000 Kč, o kterou byl stěžovatel ve 12 let trvajícím sporu žalován, ale psychický tlak na vedlejší účastnici, která je matkou žalobce. Celé řízení mělo šikanózní povahu, což při rozhodování obecných soudů o zaplacení nemajetkové újmy nebylo nijak zohledněno.
Stěžovatel, stejně jakož i jeho rodiče museli absolvovat řadu řízení, která doposud nejsou ukončena. Podle náhledu stěžovatele došlo v související věci ke zneužití státní moci k jeho perzekuci. Stěžovatel po celou dobu řízení velmi trpěl tím, že je nástrojem k psychickému týrání své matky. V souvislosti s uvedeným poukázal stěžovatel na závěry Evropského soudu pro lidská práva, který ve svých rozhodnutích uvedl, že ukazatelem vzniku "podstatné újmy" je i to, jak stěžovatel soudní řízení subjektivně vnímal.
Objektivní význam řízení by tak měl být posuzován mnohem šířeji a s přihlédnutím ke všem konkrétním okolnostem případu.
Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel napadá výši přiznaného zadostiučinění dle ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb. pro nedůvodnou délku soudního řízení. Jak však Ústavní soud zdůrazňuje ve své konstantní judikatuře, Ústavnímu soudu s ohledem na jeho výše definované postavení přísluší "toliko" posoudit, zda obecné soudy vycházely z pravidel plynoucích z ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., a zda své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky odůvodnily (viz též případy stěžovatele týkající se totožné materie projednané před zdejším soudem kupříkladu pod sp. zn. I. ÚS 59/15 ,
I. ÚS 573/15 ,
I. ÚS 805/15 ). Do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu obecnými soudy, z pohledu zmíněných zákonných kritérií, Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně "extrémní", vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy. Pak by totiž mohl být postup soudu shledán jako rozporný s ústavně zaručeným základním právem účastníka řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny. Ústavní úrovně však zásadně nedosahuje "pouhý" nesouhlas stěžovatele s tím, jak obecné soudy zhodnotily tu kterou okolnost [viz nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 1320/10
(N 247/59 SbNU 515)].
Ústavní soud je toho názoru, že se obecné soudy s návrhem stěžovatele a všemi jeho podstatnými námitkami zabývaly, své závěry řádně odůvodnily a z toho důvodu nelze na napadená rozhodnutí nahlížet jako na ústavně nekonformní. Ústavní soud proto předmětnou ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. srpna 2022
David Uhlíř v. r. předseda senátu