USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce M. N., nar. XY, bytem ve XY, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Pavlasem, Ph.D., advokátem se sídlem ve Velkém Meziříčí, Náměstí 22/24, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 202 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 47 C 28/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2021, č. j. 13 Co 162/2021-167,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalované zaplacení částky ve výši 202 500 Kč s příslušenstvím, jakožto finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 11 C 207/2007. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 1. 2021, č. j. 47 C 28/2020-67, zastavil řízení co do částky 19 125 Kč (výrok I), uložil žalované zaplatit žalobci částku 16 875 Kč s příslušenstvím (výrok II), zamítl žalobu, aby soud uložil žalované zaplatit žalobci částku 169 500 Kč s příslušenstvím (výrok III), a uložil žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 17 165 Kč (výrok IV).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé pod bodem II, v zamítavém výroku o věci samé pod bodem III a ve výroku o nákladech řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu výroku I, kterým byl potvrzen zamítavý výrok o věci samé, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30.
9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Otázka posouzení kritéria složitosti řízení nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud v rámci posouzení daného kritéria přihlédl jak k právní složitosti věci, tak ke složitosti procesní, když zohlednil, že předmětné řízení probíhalo několikrát na třech stupních soudní soustavy a opakovaně i u soudu Ústavního (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13.
4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu pak není rozhodné, zda soud formálně zařadí hodnocení „více instancí“ do kritéria složitosti řízení, nebo zda je uvede zcela samostatně, neboť v obou případech se po obsahové stránce jedná o hodnocení složitosti řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013). K tomu Nejvyšší soud dodává, že složitost řízení je objektivní kategorií, která není přičitatelná k tíži žádné straně sporu, tj. ani žalobci, jak se tento mylně domnívá.
Namítá-li dovolatel, že v původním řízení mělo dojít „k opakovanému rušení rozsudků“, uplatňuje námitku proti skutkovým zjištěním, podle kterých měl být ve věci zrušen jen jeden rozsudek, a to rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 555/2014. Tím dovolatel uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). Nadto Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího.
Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není.
Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.
12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). Žalobce neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro další otázky, které jsou v dovolání uvedeny, a tedy otázky týkající se posouzení kritéria významu řízení pro žalobce a jeho jednání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o.
s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolání tak v části obsahující další námitky žalobce trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyšší soud k nim proto nemohl přihlédnout. K vadám řízení (nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí) nemůže dovolací soud přihlédnout u dovolání, které není přípustné (§ 241a odst. 1 o.
s. ř.). Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 2. 2022
JUDr. Pavel Simon předseda senátu