Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
II. ÚS 114/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl ve věci stěžovatele J.H., zastoupeného advokátem JUDr. V.F., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, čj. 15 Ca 763/95-23, ze dne 16. 1. 1996, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a O.ú. J.H.; L.; obce H., jako vedlejších účastníků řízení, t a k t o : Ústavní stížnost se o d m í t á . O d ů v o d n ě n í :
Stěžovatel s odvoláním na porušení č1. 37 odst. 3 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") podal ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 15 Ca 763/95, ze dne 16. 1. 1996, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí O.ú. J.H. - pozemkového úřadu ze dne 24. 8. 1995, zn. PÚ 2936/5041/95-262/STE. Uvedenými rozhodnutími bylo rozhodnuto v B., dle zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zák. č. 229/1991 Sb.") tak, že navrhovatel není vlastníkem nemovitostí označených ve výroku rozhodnutí, neboť neprokázal splnění 1
II. ÚS 114/96 podmínek ustanovení § 6 odst. 1 písm. r) zák. č. 229/1991 Sb., tj. vzdání se přídělu v důsledku politické perzekuce nebo postupů porušujících obecně uznávaná lidská práva a svobody. Konkrétně namítal, že 16. ledna 1996 bylo soudem jednáno v jeho i advokátově nepřítomnosti, ačkoliv nebyly splněny podmínky § 2501 a 250g o.s.ř., s tím, že dle § 250 odst. 2 o.s.ř. lze sice jednat v nepřítomnosti účastníků, ale za předpokladu, že tito byli řádně předvoláni, k čemuž v daném případě nedošlo, neboť advokát obdržel předvolání, z něhož nebyl jednoznačný termín nařízeného jednání.
K prokázání této skutečnosti navrhl důkaz předvoláním ze dne 7. 12. 1995 a znaleckým posudkem ze dne 31. 1. 1996. Tak se stalo, že byl advokátem informován o termínu jednání s datem 18. 1. 1996. Dále uvedl, že jednáním v nepřítomnosti byl zbaven možnosti vyjádřit se k aplikaci § 132 OZ z roku 1950, dle kterého se nelze vzdát vlastnického práva k věcem, které nebylo možno volně zcizovat, přičemž mezi takové věci nepochybně patřily i nemovitosti přidělené do vlastnictví, jak vyplývá z § 23 odst. 1 zák. č. 90/1947 Sb., který vázal převody na souhlas fondu.
Dále stěžovatel namítal, že v případě prohlášení jeho rodičů o vzdání se přídělu nešlo o svobodný projev vůle, což dovozoval ze skutečnosti, že prohlášení bylo vypsáno úředníkem, zatímco rodiče prohlášení jen podepisovali, a navíc jeho otec při "předávání a převzetí" za přítomnosti příslušníků SNB H. a P. zkolaboval. Současně zpochybnil výpověď J.P. co do úplnosti a i výpověď svědkyně J. tím, že se před jejím výslechem záporně postavil k její žádosti o souhlas s výstavbou rodinného domku na předmětných parcelách.
Následně stěžovatel zdůraznil, že od samého počátku řízení o vydání nemovitostí uváděl, že přechod vlastnictví se uskutečnil způsobem, který je nutno posuzovat jako smlouvu o darování uzavřenou dárcem v tísni, přestože tomu výpovědi svědků nenasvědčují. Závěrem navrhl zrušení rozsudku krajského soudu.
Krajský soud jako účastník řízení ve svém vyjádření uvedl, že v dané věci řízení proběhlo dle páté části o.s.ř., které je sporným řízením proti státu s určitými rysy přezkumnými a je 2
II. ÚS 114/96 ovládané dispoziční zásadou, jejímž projevem je nejen povinnost tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje zákonu nebo jinému předpisu, nýbrž též uvést důkazy k prokázání správnosti tohoto tvrzení. Takto vymezeným rámcem je potom ohraničena i činnost soudu, který je povinen postupovat dle § 120 o.s.ř., což dále znamená, že jiné důkazy než navržené účastníkem soud může, ale nemusí provést (§ 120 odst. 1, 3; § 2501 odst. 2; § 246c o.s.ř.). Účastník, který neoznačil důkazy, konstatuje dále krajský soud, nese nepříznivé důsledky v podobě takového rozhodnutí soudu, které bude vycházet ze skutkového stavu zjištěného na základě ostatních provedených důkazů.
Na základě dokazování provedeného v intencích shora uvedených pak v dané věci krajský soud v souladu s dnes již konstantní judikaturou dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že na vzdání se stát nereagoval jako na ofertu akceptací, přichází v úvahu pouze restituční titul dle § 6 odst. 1 písm. r) zák. č. 229/1991 Sb., který však není dán. K prokázání tohoto, ani jiného restitučního titulu však žádné důkazy v opravném prostředku stěžovatel neoznačil. V další části svého vyjádření krajský soud odmítl stěžovatelem tvrzené porušení § 250g; 2501 o.s.ř, neboť z těchto ustanovení lze dovodit možnost věc v přezkumném řízení projednat v nepřítomnosti účastníků, jestliže se nedostaví k jednání, k němuž byli řádně předvoláni, jak tomu také bylo i v případě předvolání zástupce stěžovatele k jednání nařízenému na 16.
1. 1996. Že tomu tak skutečně bylo, plyne dle krajského soudu z omluvných podání dalších čtyř účastníků, v nichž všichni reagují na datum 16. 1. 1996, a nikoliv 18. 1. 1996, a rovněž tak i ze samotného předvolání, doručeného zástupci stěžovatele, a to jak dle předsedy senátu krajského soudu, tak dle vedoucí soudní kanceláře, kteří neměli žádných pochybností o tom, že jde o předvolání k jednání nařízenému na 16. 1. 1996. Dále krajský soud zpochybnil stav, v jakém bylo předvolání předloženo Ústavnímu soudu, a následně vyloučil porušení č1.
37 odst. 3 a 38 odst. 2 Listiny s tím, aby byla ústavní stížnosti zamítnuta. Okresní úřad - pozemkový úřad ve svém vyjádření uvedl, že II. ÚS 114/96 příděl rodičů stěžovatele přešel v roce 1957 na stát na základě prohlášení o vzdání se práva, a proto přicházel v úvahu jako důvod dle zák. č. 229/1991 Sb., pouze důvod uvedený v § 6 pod písm. r), tj. politická perzekuce nebo postup porušující obecně uznávaná práva a svobody. Proto také přistoupil vedlejší účastník k výslechu svědků. Protokoly o nich byly zaslány v únoru 1995 zástupci stěžovatele s tím, aby se vyjádřil, případně navrhl další opatření.
Ten však až do rozhodnutí vedlejšího účastníka, tj. do 24. 8. 1995, nereagoval. V opravném prostředku pak sice navrhl provedení důkazů výslechem svědků, aniž je však konkretizoval. Mimo to v něm uvedl údaje rozcházející se s čestným prohlášením. Zcela na závěr navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta. PF České republiky, ZD H., S a ÚS, ve smyslu § 28 odst.
2 zák. č. 182/1993 Sb., se svého práva být vedlejším účastníkem vzdaly. Obec H., L., se k návrhu nevyjádřily. Stěžovatel ve svém stanovisku k vyjádření krajského soudu uvedl, že právě s ohledem na skutečnost, že z opravného prostředku plyne existence důkazů k prokázání restitučního titulu, měl soud jednání dne 16. 1. 1996 odročit a odkázal v této souvislosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 11. 1. 1951, sp. zn. Cz I 251/51, s tím, že nemohl důkazy v soudním řízení označit, protože nebyl o termínu jednání vyrozuměn. Dále uvedl, že nemůže obstát poukaz soudu na to, že ostatní účastníci reagovali na předvolání na 16. ledna 1996, protože neměli k dispozici předvolání jeho právního zástupce, a znovu zopakoval, že datum na tomto předvolání nebylo jednoznačné, a to přičiněním soudu. Ke stanovisku okresního úřadu stěžovatel sdělil, že k výzvě úřadu se nevyjádřil proto, že byl nemocen a že očekával, že bude 4
II. ÚS 114/96 sám moci svou výpovědí věci uvést na pravou míru. Ústavní soud poté, co přezkoumal ústavní stížnost spolu s přílohami předloženými stěžovatelem, (tj. obsílkou z jednání, znaleckým posudkem) a vyžádanými spisy Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 15 Ca 763/95, a O.ú. v J.H., zn. PÚ 2936/5041/95-262/STE, neshledal řešení otázky posouzení čitelnosti předvolání k jednání a náležité péče advokáta stran zaznamenání termínu jednání včetně vyrozumění jeho klienta jako relevantní ve vztahu k ochraně ústavnosti, a proto byl návrh dle § 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., jako zjevně neopodstatněný odmítnut. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že vlastním meritem projednávané věci se nezabýval, neboť v tomto směru nebyla stěžovatelem protiústavnost napadeného rozhodnutím namítána. P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. JUDr. Iva Brožová V Brně dne 5. 3. 1997 soudce zpravodaj 5