Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně, soudce Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele R. V., zastoupeného Mgr. Pavlem Andrlem, advokátem, sídlem Sokolská tř. 451/11, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 11. 2025 č. j. 47 To 487/2025-49, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí obecného soudu s tím, že jím došlo k porušení jeho ústavního práva podle čl. 8, čl. 36, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že Okresní soud v Ostravě stěžovatele usnesením podle § 88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku propustil z výkonu trestů odnětí svobody z rozsudků, specifikovaných v napadeném usnesení a stanovil mu zkušební dobu v trvání dvou let a šesti měsíců za současného uložení dohledu probačního úředníka. Dále mu soud dle § 89 odst. 2 trestního zákoníku a § 48 odst. 4 trestního zákoníku uložil povinnost dostavit se ve lhůtě 5 dnů od podmíněného propuštění k probačnímu úředníkovi, oznámit mu každou změnu svého bydliště, zdržet se požívání omamných a psychotropních látek a povinnost podrobit se na výzvu probačního úředníka testu ke zjištění přítomnosti omamných a psychotropních látek v těle.
3. Ke stížnosti státní zástupkyně Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a nově rozhodl tak, že se žádost stěžovatele o propuštění z výkonu uvedených trestů odnětí svobody zamítá.
4. Stěžovatel namítá, že se ve vězení zapojil do celé řady resocializačních programů. Průběh výkonu jeho trestu je hodnocen kladně, je pracovně zařazen. Má motivaci k vedení řádného života, protože se mu v době pobytu za mřížemi narodila dcera. Partnerka jej podporuje, má u ní zajištěno bydlení a pomůže mu i v boji s drogovou závislostí. Do výkonu trestu v minulosti dobrovolně nenastoupil kvůli rizikovému těhotenství družky.
5. Stěžovatel namítá, že stížnostní soud přehodnotil důkazy provedené soudem prvního stupně, aniž by je sám zopakoval. Státní zástupkyně přitom svou stížnost odůvodnila až dodatečně po jednání. Vzhledem k tomu, že stížnostní soud rozhodoval v neveřejném zasenání, stěžovatel neměl možnost na její argumenty reagovat a její tvrzení vyvrátit. Zamítavý názor soudu nesmí být založen na trestní minulosti odsouzeného. Takovým postupem soud porušil zákaz dvojího přičítání (ne bis in idem). Připomíná i nejlepší zájem jeho narozené dcery, jakožto hledislo, které krajský soud nezohlednil.
6. Stěžovatel požádal o přednostní projednání.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud nepřisvědčil stěžovateli, že by stížnostní soud porušil jeho ústavně zaručená práva. Stěžovatel se snaží stavět Ústavní soud do pozice další obecné přezkumné instance, která si na jeho věc učiní vlastní názor. Taková role však Ústavnímu soudu nepřísluší. Posouzení zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je plně záležitostí soudcovské úvahy. Je výlučně věcí obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda předpoklady pro aplikaci tohoto institutu jsou dány, a aby své názory v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. O relevantní pochybení zde může jít jen tehdy, nemohou-li soudem dosažené právní závěry z hlediska ústavních kautel vůbec obstát. Soud se v dané věci nijak nezpronevěřil ústavním principům rozhodování o podmíněném propuštění, obsáhle popsaným v judikatuře Ústavního soudu (z nedávné doby viz např. nález ze dne 31. 7. 2024
sp. zn. II. ÚS 1519/24
). Soud v souladu s touto rozhodovací činností posoudil naplnění tří zákonných podmínek podmíněného propuštění a logickým způsobem odůvodnil, že ve stěžovatelově případě není splněna podmínka prognózy vedení řádného života.
9. Přihlédnutí k trestní minulosti odsouzeného při jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je nezbytné pro reálné posouzení rizika nepřijatelného chování odsouzeného po propuštění (srov. např. nález ze dne 3. 1. 2017
sp. zn. I. ÚS 2201/16
, usnesení ze dne 14. 9. 2021
sp. zn. IV. ÚS 1925/21
). Nutnost zohlednění trestní minulosti odsouzených Ústavní soud ustáleně zdůrazňuje (srov. např. usnesení ze dne 16. 6. 2015
sp. zn. I. ÚS 1089/15
, ze dne 26. 4. 2016
sp. zn. IV. ÚS 300/16
aj.). V rozporu s ústavními principy by bylo zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění toliko s odkazem na předchozí trestnou činnost odsouzeného, aniž by se soud zabýval reálným zvážením rizika recidivy (srov. např. nález ze dne 28. 11. 2018
sp. zn. II. ÚS 482/18
), k čemuž však v dané věci nedošlo. Stížnostní soud dospěl k přípustnému závěru, že stěžovatel doposud nesplnil kritéria pro získání nové důvěry. Naopak závěr o podmíněném propuštění by neměl být podepřen toliko zjištěním o slušném (tedy normálním) chování ve výkonu trestu. Pro podmíněné propuštění je významné, zda odsouzený jedinec prokázal, že další výkon trestu je v jeho případě nadbytečný. Obtíže, které jsou u odsouzených s tímto prokazováním logicky spojeny, však nemusí být vykládány ve prospěch odsouzeného. Do tíživé životní i procesní situace se odsouzení dostávají vlastním zaviněním a nemohou legitimně očekávat výhody při složitém a nákladném odstraňování faktických obtíží (nejistot), které nyní stojí v cestě jejich podmíněnému propuštění z výkonu trestu (srov. např. usnesení ze dne 5. 4. 2016
sp. zn. III. ÚS 3621/15
či již shora citované usnesení
sp. zn. IV. ÚS 1925/21
). Ze všeho právě uvedeného je zřejmé, že napadené rozhodnutí se ve svých nejpodstatnějších závěrech od judikatury Ústavního soudu neodchyluje.
10. Krajský soud dospěl po posouzení věci k závěru, že u stěžovatele není zajištěna podmínka budoucího řádného života, což je věcí jeho uvážení, při kterém shledal, že dosavadní výkon trestu odnětí svobody dosud zcela neodstranil vlastnosti, které stěžovatele vedly k páchání trestné činnosti. Stěžovatel má problém s respektováním soudních rozhodnutí, o čemž svědčí řada jeho odsouzení pro přečin podle § 337 trestního zákoníku i neosvědčení se ve zkušební době při dřívějším podmíněném propuštění. Ze slušného chování stěžovatele ve výkonu trestu je nyní předčasné dovozovat, že na svobodě nemůže dojít opětovně k jeho závadnému chování. Stížnostní soud zohlednil všechna pozitivní i negativní kritéria, která se následně pokusil vyvážit při stanovení prognózy stěžovatelova budoucího života. Naznačil i aktivity, jakým by se měl v blízké době ve výkonu trestu věnovat, aby jeho další žádost měla větší šanci na vyhovění. Jeho úvahy nelze označit za projev libovůle, neboť se všemi kritérii pracuje podle jejich ustáleného pojetí v judikatuře. Ústavní soud neshledal, že by postupem stížnostního soud došlo k porušení základních práv stěžovatele.
11. Na tom nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že stěžovateli se v průběhu jeho výkonu trestu narodilo dítě. Rodinný život stěžovatele krajský soud zohlednil, neshledal jej však vzhledem ke stěžovatelově osobnosti za natolik zásadní, aby sám o sobě mohl jeho rozhodnutí o negativní prognóze vedení řádného života stěžovatelem do budoucna zvrátit. Za těchto okolností tento závěr nezakládá žádnou vadu protiústavnosti a Ústavní soud toliko doplňuje, že stěžovatel netvrdil ani neprokazoval nic, co by jeho případ odlišovalo od běžných situací rodičů odsouzených k trestu odnětí svobody takovým způsobem, že by nejlepší zájem dítěte převážil nad zájmem na řádném vykonání trestu (srov. nález
sp. zn. IV. ÚS 950/19
ze dne 14. 4. 2020).
12. Konečně namítá-li stěžovatel, že krajský soud nesprávně hodnotil důkazy v neveřejném zasedání, nelze ani této námitce vyhovět. Judikatura Ústavního soudu sice stížnostnímu soudu zapovídá přehodnocovat důkazy, které sám neprovedl (resp. nemohl provést) a nedal účastníkům možnost se k jejich obsahu vyjádřit (viz nález ze dne 28. 11. 2023
sp. zn. III. ÚS 1619/23
), k tomu však v dané věci nedošlo. Krajský soud nikterak důkazy, které okresní soud hodnotil podle zásady ústnosti a přímosti, nepřehodnocoval. Své odlišné závěry opřel o listinné důkazy. Odůvodnění stížnosti státní zástupkyně bylo advokátu stěžovatele doručeno dne 29. 10. 2025 a stěžovateli dne 30. 10. 2025. Krajský soud o stížnosti rozhodl dne 6. 11. 2025. Stěžovatel tedy dostal prostor na její argumenty případně reagovat.
13. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrhu na přednostní projednání Ústavní soud fakticky vyhověl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu