Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelky OPZ PLUS, a. s., IČ: 45274835, se sídlem Hradební 3, 110 00 Praha 1, zastoupené Mgr. Bc. Petrem Machem, advokátem, se sídlem Ladova 2045/1, 128 00 Praha 2, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 12. 2012, č. j. 21 Cdo 2417/2012-213, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2011, č. j. 21 Co 87/2011-169, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 1. 2010, č. j. 19 C 114/2008-63, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť je přesvědčena, že jimi byla dotčena ve svém právu na spravedlivý proces, zaručeném článkem 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), a že postupem soudů došlo k porušení principu svrchovanosti zákona a k narušení soudních záruk ochrany základních práv, jak je to garantováno čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy České republiky.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 13. 1. 2010, č. j. 19 C 114/2008-63, uložil žalovaným ad. 1 Libuši Zimmerové, ad. 2 Miroslavě Maurské, správkyni konkurzní podstaty úpadce OPZ PLUS, a.s., a ad. 3 OPZ PLUS, a. s. - v konkurzu, povinnost souhlasit s vydáním předmětu úschovy, ve výroku přesně specifikované, žalobci PHL-G.E.N., s. r. o. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 6. 2011, č. j. 21 Co 87/2011-169, změnil vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k žalované ad. 2 a žalobu proti ní pro nedostatek věcné pasivní legitimace zamítl, v ostatním vyhovující výrok potvrdil. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu jako nepřípustné.
Předmětem úschovy, o jejíž vydání ve věci šlo, bylo nájemné, které žalovaná ad. 1 složila do soudní úschovy, protože byla v nejistotě, kdo je pronajímatelem jí užívaného bytu. Obecné soudy tuto otázku vyřešily tak, že daly za pravdu žalobci. S tím nesouhlasí stěžovatelka, která tvrdí, že vlastníkem předmětu nájmu byla ona. Již v řízení před obecnými soudy současně namítala, že byla zkrácena na svých procesních právech, neboť nebyla řádně předvolána k jednání před soudem prvního stupně, takže se jej nemohla zúčastnit. Stěžovatelka podrobně rozebírá průběh jednání před obecnými soudy. Zejména se zabývá okolnostmi doručování do datové schránky za situace, kdy je vedeno proti účastníkovi řízení současně konkurzní řízení. V důsledku chybné praxe jí nebylo do její datové schránky doručeno předvolání soudu prvního stupně k jednání s odůvodněním, že za ni jedná správce konkurzní podstaty, ačkoliv nemovitost, v níž se nacházel byt, který byl předmětem nájmu, byla z konkurzní podstaty vyloučena.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a rozumnou základnu, zda právní závěry obecných soudů nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen nepřípustnou "libovůlí".
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje jen pokračující polemiku se závěry obecných soudů, vedenou v rovině podústavního práva. Stěžovatelka celkem nepřípadně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Ústavní soud, aniž by hodnotil "podústavní" správnosti stížností napadených rozhodnutí, konstatuje, že nejsou výsledkem kvalifikovaného excesu či libovůle nespatřuje ani nezjistil mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou. To platí jak ve vztahu ke skutkovému základu, z nějž obecné soudy vycházely, tak z jejich právního posouzení věci.
Skutková zjištění obecných soudů mají zjevně racionální základ, není zde tzv. "opomenutých důkazů", relevantní důkazy soudy řádně identifikovaly, jejich hodnocení netrpí procesními nedostatky a rovněž výsledné závěry z hlediska logické konzistentnosti očividně obstojí.
Stěžovatelka má pravdu, že byla zkrácena ve svých právech na řádný proces v řízení před soudem prvního stupně, kdy nebyla řádně obeslána k prvnímu jednání, při kterém byl vynesen pro ni nepříznivý rozsudek. Na druhé straně, jak správně konstatuje odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, z obsahu spisu vyplývá, že stěžovatelka o probíhajícím řízení byla informována a soudu sdělila písemně své stanovisko. Nedostatek účasti při jednání před soudem prvního stupně byl zhojen postupem odvolacího soudu, přičemž právní zástupce stěžovatelky na výzvu soudu reagoval tak, že jiné skutečnosti, než které uvedl do odvolání, v řízení před soudem prvního stupně uvést nechtěl. Ústavní soud posuzuje ústavnost soudního řízení jako celek. Na tomto místě musí připomenout, že účelem řádných a mimořádných opravných prostředků je mimo jiné též odstranění případných procesních pochybení soudů nižších stupňů.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. července 2013
Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu