Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudkyň Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajky) a Dity Řepkové o ústavní stížnosti stěžovatele Stavebního bytového družstva Svatopluk, sídlem Velvarská 100, Horoměřice, zastoupeného JUDr. Denisou Sudolskou, advokátkou, sídlem Italská 1219/2, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 2928/2023-379 ze dne 12. 2. 2024 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 23 Co 16/2023, 23 Co 17/2023-273 ze dne 25. 4. 2023, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a JUDr. Josefa Monsporta, sídlem Londýnská 674/55, Praha 2, správce konkursní podstaty úpadce H-SYSTEM a. s., v konkursu, zastoupeného Mgr. Janou Mrázovou, advokátkou, sídlem Londýnská 674/55, Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, odst. 3 a odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Vedlejší účastník (správce konkursní podstaty úpadce H-SYSTEM a.s.) se žalobou domáhal po stěžovateli zaplacení částky ve výši 1 077 289 Kč s úroky z prodlení za užívání pozemků specifikovaných v žalobě v období od 1. 1. 2019 do 31. 12. 2021. Tvrdil, že vlastníkem sporných pozemků je úpadce, pozemky byly zahrnuty do konkurzní podstaty, jde jednak o stavební parcely, na kterých jsou postaveny řadové rodinné domy, jejichž vlastníkem je žalovaný, a dále o zahrady a předzahrádky ohraničené v prostoru, které tvoří se stavebními pozemky (domy) funkční celek.
3. Okresní soud Praha-západ rozsudkem č. j. 3 C 134/2021-235 ze dne 30. 8. 2022, ve spojení s usnesením č. j. 3 C 134/2021-242 ze dne 14. 11. 2022, uložil stěžovateli zaplatit žalobci částku 1 077 289 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu a o soudním poplatku.
4. Krajský soud v Praze k odvolání stěžovatele napadeným rozsudkem rozsudek i usnesení okresního soudu potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
5. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo Nejvyššímu soudu doručeno dne 20. 9. 2023. Nejvyšší soud nejprve podání stěžovatele přidělil senátu 28 Cdo a zaevidoval je pod spisovou značkou 28 Cdo 2928/2023, o čemž zaslal stěžovateli dne 25. 9. 2023 informační dopis. Následně, na základě závěru předsedy senátu 28 Cdo, byla věc předložena předsedkyni senátu 26 Cdo. Předseda senátu 28 Cdo měl za to, že může jít o dovolání v nájemním sporu, tedy ve věci podle rozvrhu práce patřící do působnosti oddělení č. 26. Věc byla následně se souhlasem předsedkyně senátu 26 Cdo přidělena do senátu 26 Cdo, o čemž byl stěžovatel informován dopisem ze dne 17. 10. 2023. Nejvyšší soud následně napadeným usnesením stěžovatelovo dovolání podle § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu jako nepřípustné odmítl.
6. Stěžovatel především namítá, že v průběhu řízení o dovolání před Nejvyšším soudem došlo ke změně senátu příslušného k projednání dovolání, a to v rozporu se článkem 38 odst. 1 Listiny, čímž došlo k porušení práva na zákonného soudce. Dále stěžovatel podal námitku nepříslušnosti nového senátu s ohledem na porušení práva na zákonného soudce, přičemž upozorňuje, že tato námitka nebyla ze strany Nejvyššího soudu vypořádána. I v tomto postupu dovozuje porušení svého práva na řádný proces. Napadená rozhodnutí stěžovatele staví podle jeho názoru do pozice, ve které je povinen hradit bezdůvodné obohacení, přestože se na úkor vedlejšího účastníka obohacují v rozhodném rozsahu osoby odlišné od stěžovatele, aniž by měl jakoukoliv právně relevantní možnost tento stav "obohacování se" někdy v budoucnu odstranit. Tím obecné soudy nesprávně aprobují právní stav, ve kterém stěžovatel nemá právní možnosti obrany proti tomu, aby se nějaké osoby obohacovaly na úkor úpadce, ale zároveň nese odpovědnost za to, že tyto osoby tak činí. Tento postup shledává rozporným s čl. 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny. Současně se Nejvyšší soud podle stěžovatele nevypořádal ani s jeho dovolacími otázkami směřujícími k aplikaci ustanovení § 6 odst. 2 občanského zákoníku ve spojení se čl. 11 odst. 3 a odst. 4 Listiny, která stanoví, že "nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu", a že vlastnictví "nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy".
7. Krajský soud v Praze uvedl, že ústavní stížnost neformuluje, vyjma obecně vyjádřeného nesouhlasu s právním posouzením, žádné konkrétní výhrady proti jeho rozhodnutí. Z toho důvodu odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Doplnil je pouze o vyjádření k argumentaci stěžovatele, že soudy do svých rozhodnutí nepromítly námitku, že nikdo nemůže těžit z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.
8. Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že se námitkou, zda vedlejší účastník zneužívá své vlastnické právo na úkor stěžovatele, ve svém rozhodnutí nezabýval, neboť ji stěžovatel uplatnil poprvé až v ústavní stížnosti. Za důvodnou nepovažoval ani námitku stěžovatele, že změnou soudního oddělení mělo dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces a zákonného soudce. Odkázal přitom na rozvrh práce Nejvyššího soudu. Konstatoval, že spis nebyl - poté, co došel Nejvyššímu soudu - přidělen správně. Dodal, že užívání pozemků ve vlastnictví úpadce žalovaným bylo původně založeno nájemní smlouvou, a byla tak naplněna jedna z výjimek, kdy věc podle rozvrhu práce nenáleží soudnímu oddělení č. 28, přestože otázka předložená dovolacímu přezkumu spočívala na posouzení bezdůvodného obohacení.
9. Vedlejší účastník uvedl, že se nebude blíže vyjadřovat k polemice, kterou stěžovatel uvedl ke změně senátu Nejvyššího soudu. Má pouze za to, že jde o návrh nepřípustný, neboť stěžovatel nevyčerpal žalobu pro zmatečnost, přičemž odkazuje na stanovisko pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 26/08 ze dne 16. 12. 2008. Z tohoto důvodu je podle vedlejšího účastníka ústavní stížnost zčásti nepřípustná, ve zbývající části je podle něj zjevně neopodstatněná. K tomu vedlejší účastník podrobně rozvedl svoji argumentaci k otázce bezdůvodného obohacení a k námitkám stěžovatele o zásahu do jeho práva na ochranu vlastnictví.
10. Stěžovatel v replice uvádí, že vyjádření Nejvyššího soudu nebylo zasláno, v rozporu s § 30 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, předsedkyní senátu. K jeho věcnému obsahu konstatuje, že se Nejvyšší soud nevypořádal s jeho dovolacími otázkami, které v replice zopakoval, a které mají podle stěžovatele vliv na hmotněprávní posouzení věci, neboť míří na aplikaci § 6 odst. 2 občanského zákoníku. Dále nesouhlasí s tím, že by námitku, že vedlejší účastník zneužívá vlastnické právo na úkor stěžovatele, neuvedl v dovolání, přičemž odkázal na body 55. a 56. dovolání. Stěžovatel dále konstatuje, že v jeho věci byla dovolací otázka vymezena tak, že směřuje k absenci pasivní legitimace stěžovatele k vydání bezdůvodného obohacení, k otázce výkladu ustanovení § 2994 občanského zákoníku a k otázce neexistence držby stěžovatele ohledně pozemků označených jako zahrady a předzahrádky. Na základě obsahu stěžovatelem vymezené právní otázky mělo (podle stěžovatele) rozhodovat oddělení příslušné k rozhodnutí ve věcech bezdůvodného obohacení, tedy senát 28 Cdo. Za zásadní považuje stěžovatel zejména to, že v rámci svého vyjádření Nejvyšší soud nezaujal žádné stanovisko ke stěžovatelem tvrzenému rozporu mezi rozvrhem práce a požadavkem transparentnosti a ani k námitce možné zneužitelnosti pravidel, kterých se dovolává.
12. Ústavní soud uvádí, že stěžovateli je nutno přisvědčit, že právo na zákonného soudce je významným procesním ústavně garantovaným právem. Při tvrzeném porušení práva na zákonného soudce je však nutno posuzovat smysl a účel této ústavní záruky, kterou je především zabránění účelového či svévolného přidělování věcí jednotlivým soudcům, resp. přidělování věcí libovolně, tedy ad hoc - bez předem daných pravidel.
13. Pokud jde o transparentnost a předvídatelnost rozvrhu práce, nevyloučil Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře, že určení příslušného soudního senátu, potažmo soudce, je možné též za použití kritéria charakteru posuzované sporné právní otázky. Uvedl, že toto kritérium nutně podléhající další interpretaci, nelze (samo o sobě) považovat za kritérium nejasné či neurčité, tedy nezpůsobilé transparentně stanovit příslušnost zákonného soudce (srov. bod 36 nálezu sp. zn. II. ÚS 1589/13
ze dne 21. 1. 2015).
14. Podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu do agendy soudního oddělení 26 náleží mimo jiné rozhodování "o dovoláních ve věcech výkonů rozhodnutí a exekucí vyklizením, ve věcech sporů nájemních, o vyklizení bytu, popřípadě bytového domu, dále ve věcech nájmu nebytových prostor a pozemků včetně úhrad a nároků za omezení vlastnického práva v důsledku nečinnosti státu při deregulaci nájemného, ve věcech bydlení manželů, vyklizení nebytových prostor, s výjimkou věcí, jež jsou v působnosti jiných senátů, a ve věcech společenství vlastníků bytových jednotek podle zákona č. 72/1994 Sb. a podle občanského zákoníku, a ve věcech zákona č. 67/2013 Sb.".
Naopak do agendy soudního oddělení 28 potom mimo jiné náleží rozhodování "o dovoláních ve věcech sporů z restitucí včetně sporů o neplatnost uzavřených dohod a ve věcech bezdůvodného obohacení, s výjimkou bezdůvodného obohacení vzniklého plněním na základě neplatné či zdánlivé smlouvy nebo v rámci zrušeného smluvního závazku (§ 2993 o. z.) a s výjimkou věcí, o nichž rozhoduje soudní oddělení 21 [viz soudní oddělení 21 oddíly A a B (věci podle zákona č. 26/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, včetně náhrady škody v něm obsažené)]".
15. Nejvyšší soud rozhodoval o dovolání stěžovatele proti rozhodnutí krajského soudu vydaného v řízení, ve kterém předmětem řízení sice bylo vydání bezdůvodného obohacení, avšak základem dovolacích námitek byl nájemní vztah mezi stěžovatelem a úpadcem (H-SYSTEM a.s.). S přihlédnutím ke skutečnosti, že nájemní smlouva uzavřená mezi stěžovatelem a úpadcem byla rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 28 Cm 20/2002-20 ze dne 30. 5. 2003, stejně jako její dodatek č. 1, shledána neúčinnou, lze zřejmě při širším výkladu pojmu "nájemní spory" stěžovatelovu věc pod tuto specializaci podřadit. S ohledem na tyto skutečnosti se postup dovolacího soudu, kdy věc byla přidělena soudnímu oddělení 26, nejeví jako svévolná či jako účelová manipulace.
16. Rozvrh práce Nejvyššího soudu, jakožto souhrn pravidel pro přidělování věcí v rámci soudní instituce, podléhá interpretaci (zjišťování obsahu v něm obsažených pravidel) pomocí standardních výkladových metod. Jde o výklad normativní, tj. objektivizující (z horizontu adresáta, tj. též účastníků řízení), čehož by si měl být Nejvyšší soud při jejich formulaci vždy vědom. Existuje-li několik možných výkladových řešení, je pak třeba při výkladu volit takové, které co nejvíce odpovídá účelu interpretovaného pravidla, tj. zabránění účelového či svévolného přidělování věcí jednotlivým soudcům, resp. přidělování věcí libovolně, tedy ad hoc - bez předem daných pravidel.
17. Ústavní soud konstatuje, že je primárně úkolem Nejvyššího soudu, aby stanovil jasná a srozumitelná pravidla svého rozvrhu práce. "Srozumitelnost" je třeba chápat nejen "dovnitř" této soudní instituce, ale i směrem "ven", vůči účastníkům řízení. Ústavní soud nijak nerozporuje, že k tzv. "mylnému zápisu" (zápisu, který je proveden nesprávně/mylně při prvotním zařazení soudci či senátu), může dojít. K "mylným zápisům" dochází v obecné justici běžně a rozvrhy práce na to musí pamatovat (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 711/17
ze dne 16. 5. 2017). Stanovují proto standardně mechanismus, jak stav vyvolaným "mylným zápisem" napravit. Dovolatelé navíc zpravidla nepředkládají Nejvyššímu soudu pouze jednu spornou právní otázku. Naopak, často k posouzení uvádí hned několik otázek týkajících se komplexních právních problémů, které nelze jednoduše rozčlenit podle pravidel vymezených v rozvrhu práce, stojícím na principu vymezení specializací jednotlivých soudních oddělení.
18. Také rozvrh práce Nejvyššího soudu zahrnuje mechanismus určení soudního oddělení, které je finálně povoláno k rozhodování o konkrétní věci (a to i pro případ "vnitřního kompetenčního konfliktu", který může při posouzení určité věci vzniknout). Rozvrh práce účinný od 1. 9. 2023, tedy v době, kdy Nejvyššímu soudu napadla věc stěžovatele, v bodě II. písm. b) stanovil, že "[m]á-li člen senátu za to, že věc náleží jinému soudnímu oddělení, než kterému byla přidělena, předloží věc k posouzení řídícímu předsedovi soudního oddělení, do něhož podle jeho názoru náleží; jde-li o agendu, již vyřizuje více než jedno soudní oddělení, předloží věc řídícímu předsedovi prvního ze soudních oddělení kolegia, která danou agendu vyřizují, podle pořadí výše".
19. Byly-li v posuzované věci v dovolání položeny právní otázky, bylo na posouzení dovolacího soudu, aby určil, do působnosti kterého soudního oddělení spadají. V posuzované věci Ústavní soud nezjistil, že by vnitřní mechanismus určení příslušného soudního oddělení nebyl dodržen. Vzhledem k tomuto závěru nelze v projednávané věci shledat v postupu Nejvyššího soudu porušení práva stěžovatele na zákonného soudce.
20. Co se týče dalších námitek stěžovatele ve vztahu k nesprávnému právnímu posouzení věci, Ústavní soud konstatuje, že je považuje za adekvátně vypořádané s odkazem na právní názory, které byly vysloveny v dřívějších rozhodnutích, na které Nejvyšší soud v posuzovaném rozhodnutí odkázal. I když je pravdou, že jde o vypořádání poměrně stručné, lze i tak uzavřít, že správně vystihl podstatu právních otázek položených stěžovatelem tak, jak plynou mimo jiné i z obsahu dovolání (srov. odst. 65 dovolání stěžovatele). Proto v tomto konkrétním případě nelze Nejvyššímu soudu vytýkat přepjatý formalismus. Jeho závěr proto nelze hodnotit jako výraz ústavně nepřijatelné překážky přístupu k přezkumné instanci.
21. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud uzavírá, že v postupu ani právních závěrech soudů jednajících ve věci neshledal Ústavní soud ani znaky libovůle, ani přílišný formalistický postup. S ohledem na výše uvedené stěžovatelovu ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. ledna 2025
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu