Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti GEORGE DENNIS s. r. o., sídlem Novostrašnická 176/39 Praha 10 - Strašnice, zastoupené Mgr. Pavlem Drumevem, advokátem, sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. září 2023 č. j. 30 Cdo 589/2022-105, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. února 2025 č. j. 30 Cdo 3406/2024-277, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18.
června 2024 č. j. 35 Co 110/2024-246 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. ledna 2024 č. j. 28 C 75/2021-200, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka jako žalobkyně se podanou žalobou v řízení před obecnými soudy původně domáhala zaplacení částky 311 667 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. 28 Cm 20/2003, které se týkalo určení pravosti pohledávky stěžovatelky ve výši 700 000 Kč (přihlášené do konkurzního řízení vedeného u krajského soudu pod sp. zn. 20 K 34/2001). Posuzované řízení pro stěžovatelku skončilo dne 8. 5. 2020, kdy nabylo právní moci usnesení krajského soudu ze dne 15. 4. 2020, kterým soud vyhověl návrhu stěžovatelky, aby na její místo do řízení vstoupil postupník její pohledávky (stěžovatelka postoupila svou pohledávku za částku 35 000 Kč). Předmětné řízení tedy pro stěžovatelku trvalo více než 16 a půl roku. Poté, co bylo v této věci rozhodnuto v záhlaví uvedeným zrušujícím rozsudkem Nejvyššího soudu, je předmětem řízení pouze částka ve výši 94 000 Kč s příslušenstvím.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem žalobu s návrhem, aby vedlejší účastnici byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku ve výši 311 667 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 3 300 Kč (výrok II.).
4. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu ve výroku o věci samé pod bodem I. co do částky 70 500 Kč s příslušenstvím potvrdil, dále co do částky 23 500 Kč s příslušenstvím jej změnil tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelce částku 23 500 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 16. 5. 2021 do zaplacení, a co do částky 217 667 Kč s příslušenstvím rozsudek obvodního soudu zrušil (výrok I.) a uložil vedlejší účastnici povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení před soudy všech stupňů ve výši 43 140 Kč (výrok II.). Městský soud obvodnímu soudu vytkl, že ve výroku I. rozhodl o nároku na zaplacení původně uplatněné částky 311 677 Kč s příslušenstvím, ačkoli již ve výroku II. předchozího rozsudku ze dne 2. 6. 2021 č. j. 28 C 75/2021-64 zamítl žalobu co do částky 217 667 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím, přičemž stěžovatelka proti němu nepodala odvolání. Tento výrok nabyl samostatné právní moci, v uvedeném rozsahu jej nezrušil ani rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2023 č. j. 30 Cdo 589/2022-105. Nynějším rozsudkem mohl obvodní soud rozhodnout jen o zbývající části nároku ve výši 94 000 Kč s příslušenstvím.
5. Uvedenými rozhodnutími rozhodly obecné soudy poté, co jejich předchozí rozhodnutí byla zrušena výše uvedeným rozsudkem Nejvyššího soudu a věc byla vrácena obvodnímu soudu se závazným právním názorem k dalšímu řízení.
6. Rozsudek městského soudu napadla stěžovatelka v rozsahu výroku I. v části, ve které byl potvrzen rozsudek obvodního soudu v částce 70 500 Kč s příslušenstvím dovoláním. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), částečně jako vadné a částečně jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.).
7. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že výklad podústavního práva a jeho aplikace obecnými soudy v předmětné věci jsou stiženy zásadními vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Judikatura Nejvyššího soudu, na kterou obecné soudy odkazují, je založena na tomto ústavně nekonformním výkladu. Stěžovatelka dále namítá, že rozhodnutí obecných soudů nejsou řádně a přesvědčivě odůvodněná, vadné je i hodnocení všech významných okolností posuzovaného případu. Stěžovatelka rovněž namítá, že Nejvyšší soud postupoval přepjatě formalisticky, když její dovolání odmítl, přestože obvodní soud a městský soud ve svých nových rozhodnutích rozhodly v rozporu s předchozím závazným právním názorem Nejvyššího soudu.
8. Stěžovatelka dále namítá, že za situace, kdy obecné soudy v její věci zjistily skutkově extrémní délku soudního řízení, která byla zapříčiněna i přispěním soudů v posuzovaném řízení (a nešlo přitom skutkově o výjimečný případ, pro který by nemělo být přiznáno zadostiučinění v penězích), je přisouzené přiměřené zadostiučinění nepřiměřené. Stěžovatelka spatřuje ústavněprávně relevantní újmu v její právní sféře (i obecně pro jiné případy) ve snížení základní částky s ohledem na konkrétní okolnosti o celkově 110 %. resp. o 90 % (se započítáním zvýšení). Podle stěžovatelky v její věci nelze akceptovat snížení o celkově 110 %, byť došlo i ke zvýšení o 20 %. Jde o ústavně nekonformní a absurdní výklad podústavního práva. Stěžovatelka dodává, že tuto argumentaci již uvedla ve svém dovolání s tím, že Nejvyšší soud by měl tuto konkrétní otázku posoudit jinak, v souladu s úmyslem zákonodárce. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí uvedené skutečnosti pominul, bez řádného, resp. bez jakéhokoli odůvodnění.
9. Podle stěžovatelky je ústavně nekonformní a nelogické, aby výsledek případného uspokojení věřitele v konkurzu byl relevantní pro posouzení významu až po několika letech ukončení její účasti v posuzovaném řízení (navíc jen souvisejícím s konkurzem), a to jen z toho důvodu, že odškodňovací řízení nebylo dosud ukončeno. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že by mělo být pro význam řízení rozhodující zjištění, zda v mezidobí postoupilo konkurzní řízení do fáze, kdy bude možno hodnotu předmětu konkurzního řízení pro právního nástupce stěžovatelky (a zpětně tedy i pro stěžovatelku) zjistit. Stěžovatelka považuje za nesprávný právní názor, že pro význam řízení bylo podstatné zjištění, v jaké výši by její právní nástupce byl ke dni rozhodnutí v této věci (v odškodňovacím řízení) v konkurzním řízení uspokojen. Podle stěžovatelky plynutí času se na míře uspokojení věřitelů významně podílí.
10. Stěžovatelka dále namítá, že Nejvyšší soud ve svém zrušujícím rozhodnutí odkazuje na svá rozhodnutí, která se týkala konkurzu, nikoliv fyzických osob, ale osob právnických, kdy se dále nelze domáhat neuspokojených pohledávek. Ve věci (relevantně související) však bylo podstatné, že úpadce v konkurzním řízení je fyzickou osobou, pohledávky stěžovatelky by skončením konkurzu tudíž nezanikly, a po skončení konkurzního řízení by bylo ohledně neuspokojené částky pohledávky pokračováno ve zmiňovaném řízení (přerušené konkurzem), což podle stěžovatelky naopak zvyšuje význam posuzovaného řízení pro ni (jednak argumentační vahou, jednak zájmem na skončení všech řízení v přiměřené době).
11. Zmatečnost a nesprávnost právního názoru Nejvyššího soudu pak podle stěžovatelky dokládá rozsudek obvodního soudu, ve kterém prvostupňový soud s ohledem na závazný právní názor Nejvyššího soudu dospěl k absurdnímu závěru, že v době jeho rozhodnutí byl význam řízení pro stěžovatelku nulový, neboť její právní nástupce vzal zpět své odvolání proti usnesení o zastavení posuzovaného řízení. Stejně tak jako skutečnost, že tento soud hodnotil pohledávku jako spornou, když správce konkurzní podstaty tuto pohledávku popřel, aniž by si obvodní soud uvědomil, že právě z tohoto důvodu bylo vedeno posuzované řízení. Postupem Nejvyššího soudu, který ve svém zrušovacím rozhodnutí zavázal soudy nižších stupňů právním názorem a následně její dovolání odmítl s tím, že jde o skutková zjištění, aniž by se zabýval, zda došlo k respektování jeho závazného právního názoru, došlo podle stěžovatelky k odepření spravedlnosti.
12. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
14. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
15. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy se v předmětné věci neřídily závazným právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v jeho kasačním rozsudku. Této námitce Ústavní soud nemohl přisvědčit. Nejvyšší soud ve svém kasačním rozhodnutí s odkazem na uvedenou judikaturu poukázal na to, že v předmětné věci, ve které účast stěžovatelky na konkurzním řízení skončila postoupením její pohledávky, jež byla předmětem posuzovaného řízení o incidenčním sporu, nebude rozhodným okamžikem okamžik ukončení účastenství stěžovatelky v konkurzním řízení, ale okamžik rozhodnutí soudu v odškodňovacím řízení.
Nelze totiž vyloučit, že v mezidobí postoupilo konkurzní řízení do fáze, kdy bude možno hodnotu předmětu konkurzního řízení pro právního nástupce stěžovatelky (a zpětně tedy i pro stěžovatelku) určit. Nepostupoval-li tak městský soud a vyšel při posouzení kritéria z předmětu samotného incidenčního sporu, je jeho právní posouzení žalovaného nároku neúplné a tudíž nesprávné. Nejvyšší soud dále poukázal na to, že z uvedené judikatury rovněž vyplývá, že význam předmětu řízení je třeba z hlediska jeho výše zjišťovat objektivně a teprve následně jej posoudit ve vztahu k majetkovým a dalším poměrům poškozeného.
Nevyplývá z ní, že by výše protiplnění (zde v částce 35 000 Kč), za niž stěžovatelka postoupila svou žalovanou pohledávku, měla jakýmkoliv způsobem reflektovat význam předmětu řízení pro ni, neboť tím stěžovatelka jen vyjadřuje svou představu o hodnotě předmětu řízení. Městský soud proto postupoval správně, pokud k výši plnění za postoupení pohledávky nepřihlížel. Rozhodnutí městského soudu co do právního posouzení kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného tak bylo podle Nejvyššího soudu neúplné a tudíž nesprávné.
Nejvyšší soud obecným soudům uložil, aby v dalším řízení znovu posoudily význam předmětu incidenčního řízení pro stěžovatelku, a to v návaznosti na možnost jejího úspěchu v konkurzním řízení, pokud by v něm byla nadále účastna, a teprve znovu rozhodly o žalovaném nároku.
16. Městský soud ve svém následném v pořadí druhém rozhodnutí vyšel ze závěrů vyslovených Nejvyšším soudem v jeho kasačním rozsudku. Poukázal na to, že důvodem zrušení předchozích rozhodnutí byla nutnost posuzovat význam původního řízení nikoli s ohledem na výši pohledávky přezkoumávané v incidenčním řízení, ale s ohledem na to, jaká část z této pohledávky by mohla žalobci na úhradu pohledávky připadnout, kdyby konkurzní řízení skončilo či mohlo skončit rozvrhem. Tuto otázku je přitom nutné posuzovat podle stavu konkurzního řízení ke dni rozhodnutí soudu v nynějším odškodňovacím řízení (§ 154 odst. 1 o. s. ř.), přičemž nelze vyloučit, že v mezidobí postoupilo konkurzní řízení do fáze, kdy bude možno hodnotu předmětu konkurzního řízení pro právního nástupce žalobce (a zpětně tedy i pro stěžovatelku) určit. Městský soud doplnil dokazování a zjistil, že konkurzní řízení je ke dni rozhodování odvolacího soudu ve stavu vyvěšení doplněné konečné zprávy (viz usnesení krajského soudu ze dne 20. 5. 2024 sp. zn. 20 K 34/2001-1233). Městský soud z údajů v této zprávě vycházel, neboť ke dni rozhodnutí odvolacího soudu poskytují nejpřesnější způsob určení možného uspokojení žalobcovy pohledávky, pokud by byla připuštěna do rozvrhu. Městský soud neshledal důvod se odchylovat od předchozích závěrů co do stanovení základní částky. Pro stanovení významu předmětu řízení pro stěžovatelku městský soud vyšel z částky uspokojení ve výši 1,87 %, nominálně v částce okolo 24 000 Kč.
17. Jde-li o usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud zdůrazňuje, že ve svých rozhodnutích [srov. např. nález ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16 (N 45/84 SbNU 527)] vyslovil, že čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje každému možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu (případně u jiného orgánu), podmínkou ovšem je, že se tak musí stát "stanoveným postupem". Součástí tohoto postupu jsou veškeré zákonem stanovené požadavky kladené na účastníka řízení, jež musí být z jeho strany splněny, aby soud mohl rozhodnout v jeho věci. Tyto požadavky mají sloužit především k zajištění řádného chodu spravedlnosti a ochraně právní jistoty účastníků právních vztahů.
18. Mezi povinné náležitosti dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Důvod dovolání (§ 241a odst. 3 o. s. ř.) se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Stěžovatel dále tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - musí konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Ve všech případech musí jít o řešení určité otázky hmotného či procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí (§ 237 o. s. ř.).
19. Při vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), jde o výběr jedné ze situací uvedených v § 237 o. s. ř., tedy že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, že předestřená otázka v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena, je jím rozhodována rozdílně anebo má být posouzena jinak. V dovolání proto musí být uvedeno, o který z těchto případů jde, případně od které ustálené rozhodovací praxe se napadené rozhodnutí odchyluje. Dovolatel nesplní tuto náležitost pouhým odkazem na uvedené ustanovení ani přepisem zákonné dikce, neodůvodní-li zároveň konkrétně, v čem přípustnost dovolání spočívá. Nepostačuje tedy pouhá citace textu § 237 o. s. ř. (či jeho části), dovolatel musí vysvětlit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, a z jakých důvodů. Dovolatel je tedy povinen jasně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu či v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že jde o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Případně lze přípustnost dovolání podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodovací činnost Ústavního soudu [srov. stanovisko ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905, č. 460/2017 Sb.), nález ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 1594/16 (N 205/83 SbNU 269) nebo nález ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. III. ÚS 2478/18 (N 23/98 SbNU 299)].
20. Nesplní-li dovolatel tuto svoji základní argumentační povinnost vůči Nejvyššímu soudu, dovolací soud odmítne dovolání v daném bodě jako vadné, neboť pro tento nedostatek nelze v dovolacím řízení pokračovat (Nejvyšší soud je totiž obsahovým vymezením a právní konstrukcí uplatněného dovolacího důvodu vázán). Nejvyšší soud se trváním na dodržení náležitostí dovolání nedopouští přepjatého formalismu, neboť jeho rolí není přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu z moci úřední (k tomu srov. obdobně např. usnesení ze dne 28. 7. 2020 sp. zn. I. ÚS 1744/20 , zejm. body 10 a 13). K zákonem vymezeným vadám řízení ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. pak Nejvyšší soud může přihlédnout tehdy, je-li dovolání vyhodnoceno již jako přípustné (srov. usnesení ze dne 26. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 1522/20 ).
21. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu - k důvodům jeho rozhodnutí, stěžovatelka v ústavní stížnosti žádnou ústavně právní argumentaci neuvádí (stěžovatelka pouze Nejvyššímu soudu vytýká formalistický přístup a absenci řádného odůvodnění) a ani Ústavní soud nezjistil, že by napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ve výše naznačeném směru vykazovalo nějaké nedostatky.
22. V předmětné věci Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí vysvětlil, že dovolání stěžovatelky je zčásti vadné, neboť stěžovatelka v dovolání řádně nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání taxativně uvedené v § 237 o. s. ř. (stěžovatelka v dovolání vymezila několik otázek, aniž však ve vztahu ke každé z nich zvlášť uvedla, kterou z variant přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněnou, resp. nevymezila přípustnost dovolání vůbec). Stěžovatelka tedy v posuzované věci v části svého dovolání zákonným požadavkům upravujícím stanovený postup domáhání se práva u soudu nedostála, neboť ve svém dovolání řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, resp. důvod dovolání (§ 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.). Jde přitom o zákonem stanovený, srozumitelný, legitimní a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na to, že ve stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 se uvádí, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
23. Nejvyšší soud dále v napadeném usnesení vysvětlil, že polemizuje-li stěžovatelka v dovolání s tím, v jakém rozsahu mohla očekávat uspokojení své pohledávky v konkurzním řízení, jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním městského soudu, která je nezpůsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Nesouhlasí-li stěžovatelka s tím, že městský soud stanovil výši základní částky na 15 000 Kč za rok řízení, pak tato námitka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. rovněž nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek městského soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu. Kritérium celkové délky řízení podle § 31a odst. 3 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, bylo městským soudem zohledněno právě při stanovení základní částky zadostiučinění v souladu s výše uvedenou judikaturou dovolacího soudu. Otázka posouzení významu předmětu řízení pro stěžovatelku přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť se při jejím řešení městský soud v této věci neodchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2023 sp. zn. 30 Cdo 589/2022, pokud zjišťoval z následného průběhu konkurzního řízení, jakou částku mohla stěžovatelka důvodně k uspokojení své pohledávky získat. V uvedené části proto Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatelky jako nepřípustné.
24. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Městský soud po zrušení svého v pořadí prvního rozhodnutí respektoval závazný právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v jeho kasačním rozhodnutí. Ve svém v pořadí druhém rozhodnutí Nejvyšší soud vysvětlil, z jakého důvodu posoudil dovolání stěžovatelky jako vadné, resp. jako nepřípustné, přičemž jeho postup nelze posoudit jako formalistický. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
25. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. července 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu