USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně GEORGE DENNIS s. r. o., IČO 00570010, se sídlem v Praze 10, Novostrašnická ev. č. 176/39, zastoupené Mgr. Pavlem Drumevem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1417/25, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 94 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 75/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2024, č. j. 35 Co 110/2024-246, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobkyně se žalobou původně domáhala zaplacení částky 311 667 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 28 Cm 20/2003, jež se týkalo určení pravosti pohledávky žalobkyně ve výši 700 000 Kč (přihlášené do konkurzního řízení vedeného u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 20 K 34/2001). Posuzované řízení pro žalobkyni skončilo dne 8. 5. 2020, kdy nabylo právní moci usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15.
4. 2020, kterým soud vyhověl návrhu žalobkyně, aby na její místo do řízení vstoupil postupník její pohledávky (žalobkyně postoupila svou pohledávku za částku 35 000 Kč). Předmětné řízení tedy pro žalobkyni trvalo více než 16 a půl roku. Poté, co bylo v této věci rozhodnuto zrušujícím rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2023, sp. zn. 30 Cdo 589/2022, je předmětem řízení pouze částka ve výši 94 000 Kč s příslušenstvím. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. 1. 2024, č. j.
28 C 75/2021-200, zamítl žalobu s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 311 667 Kč s příslušenstvím (výrok I), a uložil žalobkyni zaplatit žalované náklady řízení ve výši 3 300 Kč (výrok II). Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem ze dne 18. 6. 2024, č. j. 35 Co 110/2024-246, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé pod bodem I co do částky 70 500 Kč s příslušenstvím, dále co do částky 23 500 Kč s příslušenstvím jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 23 500 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 16.
5. 2021 do zaplacení, a co do částky 217 667 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně zrušil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a uložil žalované nahradit žalobkyni náklady řízení před soudy všech stupňů ve výši 43 140 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v rozsahu výroku I v části, ve které byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 70 500 Kč s příslušenstvím, včasně podaným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1.
1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uzavřel, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2156/2016, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn.
29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Předpoklady přípustnosti dovolání je třeba vymezit pro každý dovolací důvod zvlášť (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). Tento přístup byl potvrzen i ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněném pod č. 460/2017 Sb., kde Ústavní soud mimo jiné uvedl, že § 241a odst. 2 o.
s. ř. stanovuje srozumitelný, legitimní a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání. Není tedy v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, pokud v případě, že dovolatel tento požadavek nesplní, Nejvyšší soud z tohoto důvodu podané dovolání odmítne. V bodě 46 stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 zároveň Ústavní soud zdůraznil, že odmítnutí dovolání pro vady není postupem přehnaně formalistickým pouze proto, že si možný vztah napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a judikatury Nejvyššího soudu mohl Nejvyšší soud posoudit či dovodit sám, tím by totiž byl účel právní úpravy v občanském soudním řádu zcela popřen a ústavně konformní požadavek na vymezení, v čem spatřuje dovolatel splnění předpokladů přípustnosti dovolání, by ztratil svůj význam.
Žalobkyně v podaném dovolání vymezila několik právních otázek, aniž však ve vztahu ke každé z nich uvedla, kterou z variant přípustnosti dovolání upravených v § 237 o. s. ř. považuje za splněnou. Žalobkyně v části B) dovolání vymezila přípustnost jednotlivých dovolacích otázek tak, že tyto mají být dovolacím soudem posouzeny jinak, aniž by specifikovala, od kterého svého řešení dané otázky se má Nejvyšší soud odchýlit. Vznesla-li žalobkyně otázku, zda v případě, že by bylo obecně pravdivé všeobecné (nepodložené) tvrzení o velmi nízkém uspokojení přihlášených pohledávek v konkurzu, bylo akceptovatelné a spravedlivé, aby žalovaná coby stát, svým „selháním“ zajistit věřitelům v rámci konkurzu řádné uspokojení jejich pohledávek, odůvodňoval svá stanoviska k zadostiučinění nepatrným významem řízení (viz str.
7 dovolání), pak žalobkyně k této otázce nevymezila přípustnost dovolání vůbec, přičemž nelze považovat za způsobilé vymezení přípustnosti dovolání, pokud žalobkyně v části IV. dovolání u téže otázky současně uvedla více předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., když z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání, neboť splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14). Dovolání žalobkyně nelze tudíž v této části věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v § 241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Polemizuje-li žalobkyně v části A) dovolání s tím, v jakém rozsahu mohla očekávat uspokojení své pohledávky v konkurzním řízení, jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, která je nezpůsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Pokud žalobkyně nesouhlasí s tím, že odvolací soud stanovil výši základní částky na 15 000 Kč za rok řízení, pak tato námitka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. rovněž nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud vyšel z rozmezí základních částek uvedeného ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13.
4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaném pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a při stanovení základní částky přihlédl k individuálním okolnostem daného případu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, a ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1362/2020, ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2599/2021, ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2481/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 25.
5. 2021, sp. zn. III. ÚS 3385/20). Kritérium celkové délky řízení dle ustanovení § 31a odst. 3 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), bylo odvolacím soudem zohledněno právě při stanovení základní částky zadostiučinění v souladu s výše uvedenou judikaturou dovolacího soudu. Otázka posouzení významu předmětu řízení pro žalobkyni přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř. nezakládá, neboť se při jejím řešení odvolací soud neodchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2023, sp. zn. 30 Cdo 589/2022, v této věci, pokud zjišťoval z následného průběhu konkurzního řízení, jakou částku mohla žalobkyně důvodně k uspokojení své pohledávky získat (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, uveřejněný pod č. 132/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 7. 2015 (viz čl. II bod 1 ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.) ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 2. 2025
JUDr. Pavel Simon předseda senátu