Vrácení dražební jistoty v malé privatizaci v případě neplatnosti smlouvy
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Nález
Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké - ze dne 3. prosince 2008 sp. zn. II. ÚS 1161/08
ve věci ústavní stížnosti JUDr. Ing. J. H. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. ledna 2008 č. j. 11 Cmo 132/2007-271 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2005 č. j. 53 Cm 80/2001-222, jimiž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na vrácení částky, kterou stěžovatel zaplatil jako dražební jistotu za draženou provozní jednotku v rámci tzv. malé privatizace, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva financí se sídlem Letenská 15, 110 00 Praha 1, zastoupeného Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, územním pracovištěm Praha, Rašínovo nábř. 42, 120 00 Praha 2, a CIMER, a. s., se sídlem Na Pankráci 58, 140 00 Praha 4, jako vedlejších účastníků řízení.
Výrok
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. ledna 2008 č. j. 11 Cmo 132/2007-271 s výjimkou části výroku I. týkajícího se částky 5 100 000 Kč s příslušenstvím a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2005 č. j. 53 Cm 80/2001-222 s výjimkou části výroku I. týkajícího se částky 5 100 000 Kč s příslušenstvím se ruší.
Odůvodnění
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2005 č. j. 53 Cm 80/2001-222 byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce (stěžovatel) domáhal proti žalovaným (CIMEX INVEST, a. s., a Česká republika - Ministerstvo financí) zaplacení částek 214 600 Kč, 5 100 000 Kč a 24 001 Kč s příslušenstvím, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. V dané věci se jednalo o spor, v němž se žalobce domáhal vrácení částky 214 600 Kč, kterou zaplatil jako dražební jistotu za draženou provozní jednotku v rámci tzv. malé privatizace v roce 1991 podle zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, (dále jen "zákon o malé privatizaci").
Vzhledem k tomu, že žalobce vydražil provozní jednotku, ale ve stanovené době nedoplatil cenu vydražené jednotky, propadla dražební jistota příslušnému orgánu státu. Částka 24 001 Kč pak představovala soudní poplatek vyměřený Ministerstvem financí, který však žalobce vůbec nezaplatil. Ohledně částky 5 100 000 Kč dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce i přes poučení dle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř.") neprokázal základní náležitosti pro přiznání náhrady škody - a to výši a vznik škody, porušení právní povinnosti ze strany žalovaných ani příčinnou souvislost mezi porušením povinnosti a vznikem škody.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. ledna 2008 č. j. 11 Cmo 132/2007-271 rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně částky 214 000 Kč a 24 001 Kč s příslušenstvím potvrdil. Ohledně částky 5 100 000 Kč zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Ve zbytku jen změnil výrok o náhradě nákladů řízení vůči státu a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně a pouze zopakoval, že žalobce si jako vydražitel musel být vědom, že v případě nezaplacení ceny za vydraženou jednotku se stane dražba neplatnou a složená jistota připadne státu.
Zákon o malé privatizaci stanovil, že se přechod vlastnictví ruší (§ 11 odst. 2 zákona o malé privatizaci). Jiné ustanovení o neplatnosti tento zákon neměl, a pokud nebyla lhůta dodržena, nebylo rozhodné, z jakého důvodu. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně spatřuje důvody, pro které dražební jistota propadla, na straně žalobce, který se rozhodl od dražby odstoupit. Pokud žalobce své rozhodnutí o odstoupení od dražby odůvodnil tím, že vydražená jednotka nebyla předána v bezvadném stavu ihned při proběhlé dražbě, odkázal odvolací soud na zákon o malé privatizaci, podle něhož pro sankci propadnutí dražební jistoty není třeba zjišťovat příčiny nezaplacení vydražené ceny.
Ve vztahu k částce 24 001 Kč odvolací soud konstatoval, že žalobci vlastně žádná škoda nevznikla, protože tuto částku, která představuje zvláštní poplatek za vydražení provozní jednotky, nezaplatil.
Městský soud v Praze a Vrchní soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázaly na znění odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí. Vedlejší účastník řízení (Ministerstvo financí) vyslovil přesvědčení, že ústavní stížnost není důvodná a nebylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces. Druhý vedlejší účastník (CIMER, a. s.) se ve stanovené lhůtě nevyjádřil. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nedal souhlas s upuštěním od ústního jednání, Ústavní soud nařídil podle § 44 a násl. zákona o Ústavním soudu ústní jednání.
Ústavní soud si pro náležité posouzení věci vyžádal od soudu prvního stupně příslušný spis (sp. zn. 53 Cm 80/2001).
Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá závěry obecných soudů ohledně propadnutí dražební jistoty. V této souvislosti namítá, že obecné soudy řádně, resp. vůbec, nezkoumaly důvody, pro které nedošlo k zaplacení ceny vydražené provozní jednotky, avšak nárok stěžovatele paušálně odmítly s tvrzením, že není třeba v případě nezaplacení ceny za jednotku zkoumat příčiny, pro které k nezaplacení došlo. Ústavní soud zde musí dát za pravdu stěžovateli, že obecné soudy se v odůvodnění vůbec nevypořádaly s jím předkládanými důvody, pro které nedošlo k zaplacení ceny za vydraženou provozovnu. Tato skutečnost by sama o sobě ještě nemusela vést k zásahu ze strany Ústavního soudu, avšak s ohledem na dále uvedené závěry vede právě ona ke zrušujícímu rozhodnutí.
Jak již bylo řečeno výše, obecné soudy vyšly z toho, že nezaplacení kupní ceny vede automaticky k propadnutí dražební jistoty, aniž by bylo třeba zkoumat důvody, proč nebyla cena zaplacena. Tento závěr Ústavní soud nesdílí. Ústavní soud v minulosti v souvislosti s povahou veřejné dražby v procesu tzv. malé privatizace judikoval, že vlastnictví nabývané podle § 9 odst. 1 a § 11 odst. 1 zákona o malé privatizaci je vlastnictvím nabývaným na základě smlouvy, kde stát je její stranou, a příklep je akceptací nabídky, neboli formální a závaznou deklarací toho, že došlo ke konsensu [viz nález sp. zn. II. ÚS 303/95
ze dne 4. 2. 1997 (N 14/7 SbNU 99)]. Právní názor, že postup státu podle zákona o malé privatizaci nebyl rozhodováním nositele veřejné moci, ale rozhodováním dosavadního vlastníka majetku v soukromoprávním vztahu o tom, jak se svým majetkem naloží, Ústavní soud zopakoval i v nálezu sp. zn. II. ÚS 93/99
ze dne 3. 10. 2001 (N 141/24 SbNU 13). Z toho lze dovodit závěr, který zastává např. i Nejvyšší soud (viz rozsudek sp. zn. 2 Odon 3/97), že na smlouvu uzavřenou ve veřejné dražbě se obecně vztahují ustanovení o omylu v právních úkonech. Důsledkem omylu může být i neplatnost smlouvy (k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 432/96). Byla-li by tedy smlouva uzavřená ve veřejné dražbě neplatná, má vydražitel právo - po odpočtu poplatku za účast na dražbě - na vrácení složené dražební jistoty.
Závěr obecných soudů, že není třeba zkoumat důvody, pro které došlo k nezaplacení ceny, není možno, právě s ohledem na možnou neplatnost smlouvy uzavřené ve veřejné dražbě, jednoznačně akceptovat. Obecné soudy přitom měly k dispozici důkazní prostředky (např. privatizační karta provozovny, předávací protokol, svědecké výpovědi apod.), z nichž mohly učinit závěr o tom, zda stěžovatel jednal v omylu (zejména v otázce existence užívacího práva k vydraženým prostorám ve prospěch třetí osoby) či nikoliv, a zda je tedy smlouva platná nebo neplatná.
Ústavnímu soudu v žádném případě nepřísluší hodnotit tuto skutečnost (ta zůstává na posouzení obecnými soudy), avšak obecné soudy tím, že se odmítly zabývat vůbec možností neplatnosti smlouvy, porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy) a jejich rozhodnutí vykazuje znaky ústavně zakázané libovůle (čl. 2 odst. 2 Listiny).
Závěrem Ústavní soud poukazuje na celkovou délku řízení, které probíhá již od roku 1992, a téměř deset let trvalo, než soud vůbec začal jednat ve věci samé. Nicméně vzhledem k tomu, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje [zejména návrh na určení lhůty pro provedení procesního úkonu podle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), v platném znění], nemohl se Ústavní soud touto námitkou blíže zabývat. Ústavní soud se nemohl zabývat ústavní stížností ani v části výroku, který se týká částky 5 100 000 Kč, neboť proti němu nebylo podáno odvolání, a ústavní stížnost je tedy v této části nepřípustná.
Na základě výše uvedených závěrů Ústavní soud rozhodl podle § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zrušil napadené rozsudky Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze tak, jak je ve výroku uvedeno.