Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Jana Svatoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. V., zastoupeného Mgr. Tomášem Zárazem, advokátem, se sídlem U Radbuzy 4, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2023 sp. zn. 7 Tdo 102/2023, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. června 2022 sp. zn. 9 To 182/2022 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 29. března 2022 sp. zn. 5 T 30/2019, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal s odkazem na tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zrušení shora uvedených rozhodnutí. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 29. 3. 2022 č. j. 5 T 30/2019-636 byl stěžovatel uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 trestního zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu byl stěžovatel povinen nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky škodu ve výši 82 639 Kč, přičemž podle § 229 odst. 2 trestního řádu se poškozená se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních, a poškozené Ivaně B. (jedná se o pseudonym) nahradit škodu ve výši 3 500 Kč a nemajetkovou újmu ve výši 215 969 Kč.
2. Proti tomuto rozhodnutí podal odvolání stěžovatel, státní zástupce i poškozená Ivana B. Krajský soud v Plzni pak rozsudkem ze dne 30. 6. 2022 sp.zn 9 To 182/2022 zrušil odvoláním napadený rozsudek a znovu rozhodl tak, že se stěžovatel uznává vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 trestního zákoníku a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, přičemž výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu je stěžovatel povinen nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně škodu ve výši 41 319,50 Kč, přičemž podle § 229 odst. 2 trestního řádu se poškozená se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních, a poškozeně Ivaně B. nemajetkovou újmu ve výši 400 651,50 Kč, přičemž se zbytkem nároku na nemajetkovou újmu se tato poškozená rovněž odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Skutek, kladený stěžovateli za vinu, byl soudem v podstatných rysech vylíčen tak, že stěžovatel dne 26. 7. 2018 v 13:34 hodin v P. řídil jízdní kolo po vozovce ulice X ve směru od ulice Y směrem k ulici Z, jel při levém okraji komunikace označené jako Pěší zóna a v prostoru před domem č. X se střetl s chodkyní Ivanou B., přicházející zleva, zpoza keřovitého porostu, která pak v důsledku střetu utrpěla zranění, spočívající v zlomení klenby lebeční, kopírující oboustranně lambdový šev, přecházející na pyramidové kosti, pohmoždění spánkového laloku vpravo, krvácení pod tvrdou plenu mozku pod čelními laloky a nad spánkovým lalokem vlevo, krvácení mezi měkké obaly mozku nad čelními laloky a nad temenním a týlním lalokem mozku vpravo, otřes mozku a krevní výron v oblasti lokte vlevo s následnou hospitalizací od 26. 7. 2018 do 23. 8. 2018 a odkázáním v běžných životních potřebách na pomoc jednak zdravotnického personálu, jednak, po propuštění do domácího léčení, další osoby.
4. Stěžovatel podal proti rozsudku Krajského soudu v Plzni dovolání. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2023 sp. zn. 7 Tdo 102/2023 bylo toto dovolání odmítnuto.
5. Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti zejména uvedl, že nesprávné hmotněprávní posouzení skutku spatřuje v tom, že obecnými soudy byla prý nesprávně posouzena otázka jeho zavinění, když stěžovatel je toho názoru, že s ohledem na dopravní značení v místě dopravní nehody jel jako cyklista dostatečně obezřetně a neporušil žádné povinnosti účastníka silničního provozu a taktéž nemůže být odpovědný za podle něj existující porušení právní povinnosti poškozené chodkyně.
6. Obecné soudy jako místo dopravní nehody označily pěší zónu, kde řidiči dopravních prostředků musejí dbát zvýšené ohleduplnosti vůči chodcům, které nesmí ohrozit. Skutkové zjištění, se poškozená Ivana B. pohybovala jako chodkyně v pěší zóně, však podle stěžovatele neodpovídá provedenému dokazování. Chodkyně B. prý do pěší zóny teprve vstupovala a stěžovatel se tedy neztotožňuje s odůvodněním rozsudku Krajského soudu v Plzni v bodě 21., kdy soud uvádí, že nic neřeší, zda se poškozená již v pěší zóně pohybovala nebo do pěší zóny teprve vstupovala, neboť k samotné nehodě došlo v pěší zóně. Naopak stěžovatel je toho názoru, že za situace, kdy poškozená do pěší zóny teprve vstupovala, jí přednostní právo chodců nenáleželo. Navíc je prý nutno si uvědomit, že v místě dopravní nehody chodci vcházejí do pěší zóny kolmo přes cyklostezku. Pohyb poškozené těsně před srážkou se stěžovatelem se udál v nepřehledném místě kolmo přes cyklokoridor.
7. Předmětná pěší zóna je navíc stavebně velmi nešťastně vyřešena (přes cyklokoridor přecházejí chodci z jedné největší tramvajové zastávky ve středu města) a současně dopravní značení v době nehody nijak obezřetně neřešilo možné střety chodců a cyklistů. Z uvedeného důvodu lze podle stěžovatele zásadní zavinění za vznik nehody a odpovědnost za vniklou škodu spatřovat primárně právě ve správci komunikace.
8. Ústavní soud si k řádnému přezkoumání věci vyžádal příslušný spisový materiál a po jeho prostudování shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Podle svojí ustálené judikatury hodnotí Ústavní soud spravedlnost trestního procesu jako celku a k vyhovění ústavní stížnosti přistupuje v zásadě jen tehdy, jestliže dospěje k názoru, že skutečné pochybení ze strany orgánu veřejné moci vedlo k tomu, že proces jako celek byl vskutku nespravedlivý.
10. Po přezkoumání věci Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost spočívá pouze v polemice s řádně zdůvodněnými závěry obecných soudů. Námitka stěžovatele ohledně porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod tak nemůže obstát. Soudní řízení proběhlo postupem odpovídajícím principům zakotveným v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a jeho závěr je třeba považovat za výsledek nezávislého soudního rozhodování, jemuž z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic vytknout.
11. Krajský soud v Plzni ve svém ústavní stížností napadeném rozsudku s odkazem na zjištění soudu prvního stupně a na předchozí závěry Nejvyššího soudu v dané věci (usnesení ze dne 24. 11. 2021 sp. zn. 7 Tdo 1093/2021) především uvedl, že zranění poškozené charakterizované jako těžká újma na zdraví vznikla výlučně působením obžalovaného, přičemž poškozená se jako chodkyně pohybovala v pěší zóně a na místě nebyla ani žádná dopravní značka, která by ji upozornila na to, že by vstupovala do cyklokoridoru. Neměla proto důvod očekávat výskyt cyklisty a střet s ním. Rovněž jak plyne i z § 39 odst. 3 zákona o silničním provozu, v obytné a pěší zóně smějí chodci užívat pozemní komunikaci v celé její šířce. Nejvyšší soud tu považoval za nutné akcentovat, že v pěší zóně nelze od chodce požadovat stejnou míru opatrnosti, jaká se požaduje od řidiče vozidla, ať už se jedná o řidiče motorového vozidla nebo cyklistu. Je to dáno nejen samotnou podstatou pěší zóny, ale rovněž i možnými následky, které může způsobit neopatrný chodec oproti následkům, které může způsobit neopatrný řidič. Poškozená se v pěší zóně pohybovala standardním způsobem a s ohledem na skutková zjištění nelze tvrdit, že by si počínala riskantně, neohleduplně či že by někoho svým jednáním ohrožovala.
12. Z hlediska subjektivní stránky pak Nejvyšší soud konstatoval, že v jednání stěžovatele lze shledat nedbalostní zavinění. Obviněný se podle zjištění soudů při jízdě na kole v pěší zóně nechoval dostatečně ohleduplně a svoji jízdu nepřizpůsobil výskytu chodců. I přes zmiňovanou nižší přehlednost dopravní situace v místě musel vědět, že se nachází v pěší zóně, a to nejen z důvodu své znalosti místa, ale i s ohledem na existenci svislého dopravního značení označujícího pěší zónu. Pochybení obviněného stěžovatele pak lze spatřovat především v tom, že na kole jel velmi blízko u křoví v levé části původní cyklostezky, když pohyb cyklisty v tomto prostoru lze považovat za rozporný s ustanovením § 4 písm. a) zákona o silničním provozu, podle kterého je každý povinen se chovat ohleduplně a ukázněně. Obviněný mohl a měl v místě srážky s poškozenou předpokládat, že tam může někdo procházet, neboť je zde výsek, kde končí křoví a právě tudy prochází lidé od přechodu a zastávky MHD. Pohyb obžalovaného při levém okraji pěší zóny, i když to bylo zapříčiněno objížděním svědkyně P. D., nebylo možné považovat za jízdu dostatečně ohleduplnou.
13. K námitce stěžovatele ohledně spoluodpovědnosti správce veřejné komunikace za vzniklou škodu lze uvést, že Nejvyšší soud shledal spoluvinu Správy veřejného statku města P. a tato spoluvina se také promítla nejen do výroku o vině, ale i do výroku o náhradě škody či nemajetkové újmy.
14. Obecně vzato lze podle názoru Ústavního soudu shrnout, že cyklista jedoucí v pěší zóně v koridoru určeném cyklistům má povinnost chovat se ohleduplně ke všem účastníkům provozu a přizpůsobit svoji jízdu stavu komunikace a situaci v provozu včetně rychlosti vozidla. Chodec je vždy tím nejslabším účastníkem provozu, a následky střetu s rychleji se pohybujícím vozidlem, kterým je i jízdní kolo nebo koloběžka, mohou být, jako v daném případě, mnohdy fatální. Právě mimořádná ohleduplnost v místech, kde může docházet k nebezpečným situacím a kde zvýšenou mírou hrozí střet chodců s cyklisty, je zde klíčem k bezpečnému společnému pohybu. Sám stěžovatel, který tu navíc nejel poprvé, připustil, že dané místo je značně nepřehledné. Pak je nutno jen zopakovat a zdůraznit, že stěžovatel měl v místě srážky s poškozenou předpokládat, že tam může někdo procházet, neboť jde o úsek, kde končí křoví a často tudy prochází lidé od nedalekého přechodu a zastávky tramvaje. Irelevantní je pak spor o to, zda poškozená do pěší zóny teprve vstupovala (jak namítá stěžovatel), či už se v ní pohybovala. V takovém místě je podle Ústavního soudu případné velmi zpomalit, nebo dokonce sestoupit z kola a vést jej.
15. Nutno tedy konstatovat, že se závěry obecných soudů v dané věci se lze ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší právo přehodnocovat důkazy obecného soudu ani právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Hodnotit důkazy přísluší Ústavnímu soudu pouze tehdy, kdyby je sám provedl. Ústavní soud ostatně již mnohokrát zdůraznil, že není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dohledu nad jejich rozhodovací činností, do které je povinen zasáhnout pouze tehdy, pokud zásahem orgánu veřejné moci dojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. K takové situaci ovšem ve zkoumaném případě nedošlo, ačkoliv stěžovatel je zjevně jiného právního názoru. Jeho námitky, spočívající v zásadě v tom, že obecné soudy neodpovídajícím a jednostranným způsobem hodnotily důkazy v řízení provedené, nemá ústavně právní relevanci, neboť ve skutečnosti brojí proti neúspěchu v soudním řízení, což není předmětem ústavní ochrany.
16. Ústavní stížnost tak byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. července 2023
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu