Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Emila Hefnera, zastoupeného JUDr. Lucií Madleňákovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Nádražní 381/9, Mohelnice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. února 2024 č. j. 4 As 152/2023-24 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. března 2023 č. j. 25 A 232/2021-29, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo podle čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z přiložených rozhodnutí vyplývá, že Krajský úřad Moravskoslezského kraje rozhodnutím ze dne 27. 9. 2021 č. j. MSK 119211/2021, zamítl odvolání stěžovatele a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města Karviné ze dne 1. 7. 2021 č. j. SMK/085789/2021, sp. zn. SMK/073140/2021/OSŽP/OK. Tímto rozhodnutím byla zamítnuta žádost stěžovatele o obnovu řízení ve věci společného územního souhlasu a souhlasu s provedením ohlášeného záměru (dále jen "společný souhlas") specifikovaného v rozhodnutí vydaného podle § 96a odst. 1 a 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "stavební zákon"). Jedním z podkladů, na jejichž základě byl vydán společný souhlas, bylo posouzení hydrogeologických poměrů k možnosti prosakování srážkové vody do půdních vrstev geologického podloží. Stěžovatel se záměrem původně souhlasil a byl adresátem společného souhlasu z titulu vlastnického práva k sousedním pozemkům. Poté, co byly jeho pozemky zamokřovány z pozemku vlastníků, ve vztahu k nimž byl společný souhlas vydán, stěžovatel obstaral oponentní hydrogeologické posouzení, z něhož vyplývalo, že v původním posudku nebyly zohledněny podmínky pro odvádění dešťových vod v daném místě. Toto stěžovatel považoval za nově zjištěnou skutečnost, kterou nemohl uplatnit v řízení o společném souhlasu, a proto podal žádost o obnovu řízení.
3. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") poté napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele, kterou se domáhal zrušení výše uvedeného rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje. Nejvyšší správní soud následnou kasační stížnost stěžovatele zamítl. Ztotožnil se se závěrem krajského soudu, že ve věci společného souhlasu nelze povolit obnovu řízení. Nejvyšší správní soud konstatoval, že krajský soud správně vyložil, že postup vydávání a účinky společného souhlasu jsou upraveny speciálně ve stavebním zákoně, přičemž zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"), se použije pouze ohledně otázek, pro které stavební zákon neobsahuje zvláštní úpravu (srov. § 1 odst. 2 správního řádu, § 192 odst. 1 stavebního zákona). Krajský soud tak dospěl ke správnému závěru, že § 96 odst. 4 stavebního zákona umožňuje pouze nápravu nezákonnosti územního souhlasu (potažmo též společného souhlasu) v přezkumném řízení a výslovně při vydávání územního souhlasu vylučuje část druhou a třetí správního řádu, tj. včetně ustanovení o obnově řízení.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve rozsáhle rekapituluje dosavadní skutkový stav a průběh řízení. Tvrdí, že správní soudy vyložily příslušná ustanovení správního řádu a stavebního zákona způsobem, který vylučuje ochranu vlastnického práva zasaženého v důsledku realizace stavby povolené společným souhlasem na základě chybně zjištěného skutkového stavu. Oproti správním soudům má stěžovatel za to, že obnova řízení podle § 100 správního řádu představuje postup, kterým by bylo možné zvrátit vydání společného souhlasu na základě nesprávně zjištěného skutkového stavu. Stěžovatel dále namítá, že správní úřady i soudy nesprávně vyložily § 154 správního řádu, když jeho působnost zúžily pouze na fázi vydávání úkonů v tomto ustanovení uvedených. Pokud jde o ochranu vlastnictví, které bylo zasaženo postupem ve správním řízení, není podle stěžovatele možné, aby jej správní soudy odkazovaly s jeho nároky do civilního soudnictví.
5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen [§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona).
6. Ústavní soud předně konstatuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
7. Výklad předpisů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu, jenž vydal v poslední instanci napadený rozsudek. Ústavní soud tak není primárně povolán k interpretaci těchto právních předpisů, nýbrž ex constitutione k ochraně ústavně zaručených práv a svobod. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako to činí správní soudy a fungoval jako další "superrevizní" instituce.
8. Ústavní stížnost je koncipována právě jako pokračující polemika se závěry Nejvyššího správního soudu, potažmo krajského soudu. Stěžovatel, který v ní nepřináší žádné nové argumenty a předkládá námitky uplatněné již předchozím řízení, se domáhá přehodnocení závěrů správních soudů, že ve věci společného souhlasu nelze povolit obnovu řízení. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a nenalezl v nich vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Oba správní soudy rozhodovaly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a v Ústavě, jejich rozhodnutí proto nelze označit za svévolná.
9. K námitkám stěžovatele týkajícím se použití § 100 správního řádu i pro proces vydávání společného souhlasu podle stavebního zákona, Nejvyšší správní soud v napadeném usnesení s odkazem na zákonnou úpravu a závěry usnesení rozšířeného senátu ze dne 17. 9. 2019 č. j. 1 As 436/2017-43, č. 3931/2019 Sb. NSS ("Souhlasy podle stavebního zákona II"), srozumitelně a podrobně objasnil, že společný souhlas podle stavebního zákona není rozhodnutím podle § 67 správního řádu. Z § 100 odst. 1 správního řádu vyplývá několik zákonných požadavků, které musí být kumulativně splněny pro povolení obnovy řízení. Jedním z těchto požadavků je, že ve věci musí existovat pravomocné správní rozhodnutí, tj. rozhodnutí ve smyslu § 67 správního řádu. Smyslem a účelem obnovy řízení totiž je dosáhnout nápravy vadných správních rozhodnutí. Společný souhlas podle stavebního zákona však rozhodnutím podle § 67 správního řádu není, jak vyplývá také z výše uvedeného usnesení rozšířeného senátu. V posuzované věci tedy není splněna tato základní podmínka pro povolení obnovy řízení. Z uvedeného vyplývá správnost závěru správních orgánů i krajského soudu, že relevantní právní úprava neumožňuje povolit ve věci společného souhlasu obnovu řízení. Nejvyšší správní soud také vysvětlil, proč je za dané situace na místě odkaz krajského soudu na možnou ochranu stěžovatele před obtěžování vodami stékajícími ze sousedního pozemku civilněprávní cestou. Obdobně srozumitelně Nejvyšší správní soud také objasnil, z jakých důvodů nelze přisvědčit argumentaci stěžovatele dovozující možnost obnovy řízení z § 154 správního řádu (část věty za středníkem).
10. Ústavní soud po přezkoumání napadených rozsudků správních soudů považuje jejich odůvodnění za dostačující s tím, že postačuje na jejich právní závěry odkázat. Oba správní soudy, rozhodovaly nestranně, s námitkami stěžovatele se dostatečně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a posoudily v souladu s aplikovanými právními předpisy. Z obsahu a z charakteru v ústavní stížnosti uplatněných námitek je zřejmé, že stěžovatel jimi brojí především právě proti samotnému, pro něj nepříznivému výsledku dosavadního průběhu řízení před správními soudy (a předtím správními orgány), přičemž ústavní stížnost pro něj představuje další z procesních prostředků, jak tento nepříznivý výsledek zvrátit v jeho prospěch.
11. Obdobně jak již uvedl Nejvyšší správní soud, i Ústavní soud má pochopení pro to, že stěžovatel vnímá zamokřování svého pozemku jako poškození svých práv a snaží se tomu zamezit. Argumentaci stěžovatele, že občanské soudní řízení nemůže v posuzované věci představovat efektivní prostředek ochrany jeho práv, ovšem není možné přisvědčit. Jak Ústavní soud již ve své judikatuře zdůraznil, z hlediska záruk základních práv je lhostejné, zda soudní ochrana práv bude probíhat v režimu soudního řádu správního nebo občanského soudního řádu. Podstatné je to, aby existovala účinná možnost ochrany těch práv, u nichž to předpisy ústavního pořádku vyžadují (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 26/08 , bod 31 či usnesení sp. zn. III. ÚS 2041/19 , bod 13.). V závěru Nejvyššího správního soudu, že ochranu práv stěžovatele proti tvrzenému zásahu do vlastnického práva bylo možné hledat u soudů v občanském soudním řízení, Ústavní soud neshledal nic protiústavního. V případě, že je účinná ochrana právům poskytnuta soudy v občanském soudním řízení, jsou naplněny požadavky stanovené v čl. 4 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny
12. Ústavní soud uzavírá, že zásah do základních práv a svobod stěžovatele neshledal, a z toho důvodu ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. května 2024
Jan Svatoň, v. r. předseda senátu